ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.4183.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 4183/2017-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno se sídlem Brno, Příkop 11), proti žalovanému městu Hodonín , se sídlem úřadu Hodonín, Masarykovo nám. 53/1, o 71.360 Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 436/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2017, č. j. 38 Co 257/2016-61, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 38 Co 257/2016-61, potvrdil ve výroku I. rozsudek ze dne 17. 6. 2016, č. j. 4 C 436/2015-38, kterým Okresní soud v Hodoníně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 17.480 Kč (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 53.520 Kč (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a o poplatkové povinnosti žalovaného (výrok IV.).
Odvolací soud po zopakovaném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobkyně (převodce) a žalovaný (nabyvatel) uzavřeli dne 4. 3. 2011 smlouvu o bezúplatném převodu blíže specifikovaných nemovitostí nacházejících se v k.ú. H. (dále jen „smlouva o bezúplatném převodu“). V jejím čl. III bod 6 se žalovaný zavázal po dobu pěti let od účinků vkladu do katastru nemovitostí „vždy k 31. 12. příslušného roku předat žalobkyni písemnou zprávu o zachování a rozvoji aktivit, které jsou ve veřejném zájmu, k jehož zachování se nabyvatel v této smlouvě zavázal. Za porušení tohoto závazku uhradí nabyvatel převodci pokutu ve výši 17.840 Kč“. Žalovaný svůj závazek splnil za rok 2011 dne 19. 1. 2012, za rok 2012 dne 4. 1. 2013, za rok 2013 dne 20. 1. 2014, za rok 2014 dne 8. 1. 2015. Dopisem ze dne 10. 12. 2015 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě smluvní pokuty ve výši 71.360 Kč (4 x 17.840 Kč) do 15. 1. 2016. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že účastníci uzavřeli dohodu o smluvní pokutě v souladu s §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./; dále jen „obč. zák.“). Oproti soudu prvního stupně vyložil smluvní ujednání obsažené v čl. III bod 6 tak, že žalobkyni náleží smluvní pokuta ve výši 17.840 Kč za každé jednotlivé porušení povinnosti žalovaným v tom kterém kalendářním roce, nikoliv pouze jednorázově za vymezené pětileté období. Jelikož žalovaný zprávy o zachování a rozvoji aktivit, které jsou ve veřejném zájmu, předložil za roky 2011-2014 vždy až v lednu následujícího roku, porušil tím svůj závazek ve čtyřech případech, takže žalobkyni náleží smluvní pokuta za každé jednotlivé porušení zajištěného závazku; součet smluvních pokut po 17.840 Kč tak celkově činí 71.360 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spojuje s posouzením otázky (ne)platnosti sjednané smluvní pokuty pro neurčitost její výše, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 1172/2003. Prosazuje názor, že ujednání o výši smluvní pokuty obsažené v čl. III bod 6 smlouvy o bezúplatném převodu nemovitostí je nejednoznačné, umožňující různý výklad, v důsledku čehož je dohoda o smluvní pokutě pro neurčitost neplatná. Má za to, že smluvní pokuta byla sjednána jednorázově a že smyslem ujednání o povinnosti žalovaného předávat žalobkyni k 31. 12. příslušného roku písemnou zprávu o zachování a rozvoji aktivit, bylo informování žalobkyně o tom, že nemovitosti jsou k uvedenému datu užívány ve veřejném zájmu, a nikoliv, aby jí do tohoto data byla zpráva předána, jak vyložil odvolací soud. Takový výklad považuje za nelogický, neboť zprávu o plnění závazku v určitém kalendářním roce lze podat až po jeho uplynutí. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále opět jen „o. s. ř.“), přípustné.
Navzdory přesvědčení žalovaného není závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je dostatečně určitým a tedy platným právním úkonem, v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001, uvedl, že sankce neplatnosti právního úkonu podle §37 odst. 1 obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit. Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, podle něhož vůle účastníka vtělená do právního úkonu je projevena určitě a srozumitelně, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (srovnej např. rozsudek ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, nebo rozsudek ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96). Ve smyslu občanského zákoníku (obecných ustanovení §37 odst. 1 a §35 odst. 2 obč. zák.) je třeba považovat právní úkon za určitý a srozumitelný, jestliže je z něho patrno, kdo tento právní úkon činí a co je jeho předmětem. Pokud ta která esenciální náležitost právního úkonu (např. z hlediska jeho určitosti) absentuje, nemůže takto učiněný úkon vyvolat sledovaný vznik, (obsahovou) změnu či zánik příslušného právního vztahu. Právní úkon je neurčitý, jestliže se jednajícímu nezdařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, ať již z důvodu, že zde taková vůle zcela absentovala, nebo proto, že projevená vůle nebyla určitě vyjádřena (srovnej právní závěry obsažené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4271/2007). Interpretace obsahu právního úkonu soudem přitom nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009). Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma (tak jako tomu je v posuzovaném případě, kdy jde o výklad ujednání o smluvní pokutě podle §544 obč. zák.), musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a nepostačuje, je-li smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to objektivně seznatelné z jejího textu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005). Ústavní soud zakotvil ve své judikatuře základní princip výkladu právních úkonů (např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), který se promítl rovněž do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudky ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012). Ustálená soudní praxe (ve shodě s právní doktrínou) dovozuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 731/2002, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010, ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1375/2009, ze dne 25. 9 2006, sp. zn. 32 Odo 686/2005, a ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3042/2008), že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nebyly odstraněny ani jeho předchozím výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených obecně v §35 odst. 2, 3 obč. zák. Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Rozhodování upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy je hodnoceno jako ústavně nekonformní a rozporné s principy právního státu. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, ovšem za předpokladu, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je vůbec možný.
Odvolací soud posoudil žalovaným nastolenou právní otázku v intencích shora uvedených závěrů. Ujednání o smluvní pokutě vyložil s přihlédnutím k povaze zajišťovaného závazku (povinnost žalovaného předkládat zprávu každoročně), zjištěnému obsahu vůle smluvních stran a dal přednost výkladu zakládajícímu platnost dohody. Žalovanému nelze přisvědčit v tom směru, že ujednání je nejednoznačné pouze proto, že umožňuje dvojí způsob výkladu. Nejednoznačnost ujednání by bylo možné dovodit pouze za situace, kdy, jak bylo výše vysvětleno, není možné dospět k obsahu ujednání ani jeho výkladem ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., což není tento případ. Poukaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 1172/2003, přípustnost dovolání nezakládá, jelikož nemá v řešených podmínkách praktické uplatnění; jak sám žalovaný uvádí, citované rozhodnutí řešilo otázku (ne)jednoznačnosti stanovení základu, z něhož má být stanovena výše smluvní pokuty.
Brojí-li žalovaný proti správnosti výkladu č. III bod 6 smlouvy o bezúplatném převodu, nezpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž se vymezuje proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr, že žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokutu ve smyslu §544 obč. zák. v žalované výši. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Dovolací soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., co bylo jejími účastníky ujednáno (tj. co bylo obsahem smluvních ujednání účastníků vyjádřených ve smlouvě - k čemu směřovala jejich vůle), dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod č. 46). O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Odvolací soud založil svůj právní závěr na zjištění, které je v dovolacím řízení nezpochybnitelné, že předmětem závazku účastníků bylo zajištění povinnosti žalovaného předkládat po dobu pěti let od vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí písemnou zprávu o zachování a rozvoji aktivit, které jsou ve veřejném zájmu, přičemž tuto povinnost se zavázal plnit vždy k 31. 12. příslušného roku. Prosazuje-li svůj vlastní výklad, že byl zavázán povinností zprávu k 31. 12. příslušného roku pouze vypracovat, a že závazek byl zajištěn jednorázově bez ohledu na to, kolikrát k jeho porušení během pětiletého období dojde, nevystihuje tím jediný způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Použitá argumentace je tudíž bez významu.
Žalovaný sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, avšak ve vztahu k nákladovým výrokům žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. - nevznesl.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu