ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1096.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1096/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. O., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2018, č. j. 6 To 24/2018-490, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 6/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2018, č. j. 6 To 24/2018-490, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání M. O. (dále jen „obviněný, příp. „dovolatel“), které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 49 T 6/2017, kterým byl uznán vinným pokusem vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let nepodmíněně, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně náhradu materiální újmy (62 202 Kč).
I.
Dovolání a vyjádření se k němu
2) Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2018, č. j. 6 To 24/2018-490, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém odkázal na naplnění důvodu dovolání, který je vymezen v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s konstatováním, že má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V další části tohoto mimořádného opravného prostředku poukazuje na to, že je mu sice známo, že v rámci dovolání je možno výlučně namítat pouze vady právní, avšak s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, kterou hojně cituje, konstatoval, že z těchto rozhodnutí vyplývá, že při existenci tzv. extrémního nesouladu, tj. při zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v „extrémním nesouladu s učiněným skutkovým zjištěním“, je nutno se dovoláním zabývat. Na toto obecné konstatovaní pak navazují námitky, ve kterých obviněný poukazuje na to, že do bytu, kde došlo k jeho konfliktu s poškozeným, vstoupil nezraněn a jestliže následně bylo u něj zjištěno zranění nosu a ze znaleckého posudku vyplývá, že mělo jít o dva údery a poškozený připouští jeden úder, pak taková výpověď poškozeného vzbuzuje pochybnosti o její věrohodnosti a otázka počtu úderů je významná z hlediska jeho tvrzení, že z jeho strany šlo o nutnou obranu. Soudy se tedy podle něj nedostatečně vypořádaly se závěry znaleckého posudku (MUDr. Dokoupila). Vzhledem k tomu, že při útoku poškozeného prodělal otřes mozku, nepamatuje si nic z útoku proti poškozenému, avšak s ohledem na shora uvedené je přesvědčen, že odvracel přímo hrozící útok poškozeného, a proto jeho jednání není možno podřadit pod skutkovou podstatu pokusu zločinu vraždy. Dále uvedl, že pokud by se dovolací soud neztotožnil s jeho verzí o tom, že jednal v nutné obraně, pak by přicházelo jeho jednání posoudit podle ustanovení §141 tr. zákoníku, kdy sice uvádí, že se odvolací soud i touto možností zabýval, ale jeho hodnotící úvahy považuje za nesprávné a nedostatečné. S ohledem na shora uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, ale také jemu předcházející rozsudek krajského soudu a soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
3) Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že toto navrhuje odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť veškeré námitky dovolatelem uplatněné byly již předmětem posouzení soudy nižších stupňů a bylo na ně odpovídajícím způsobem reagováno. Námitkou právní není ani výhrada obviněného spočívající v tvrzení, že rozhodnutí soudů jsou nedostatečně odůvodněna. Rovněž námitka, že jednání dovolatele mělo být posouzeno podle §141 tr. zákoníku není námitkou právní, neboť v této souvislosti nelze podle státní zástupkyně přehlédnout nesplnění znaků skutkové podstaty zločinu podle §141 tr. zákoníku, přičemž problematikou zmíněného ustanovení se rovněž soudy nižších stupňů zabývaly a neshledaly důvody pro její uplatnění.
II.
Přípustnost dovolání
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě – pokud bylo odvolání zamítnuto jako nedůvodné] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
6) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
7) Primární námitkou obviněného, díky které je přesvědčen o důvodnosti svého dovolání a povinnosti Nejvyššího soudu v souvislosti se zmíněnými rozhodnutími Ústavního soudu přezkoumat věcně jeho dovolání, je námitka extrémního nesouladu - obviněným tvrzeného extrémního nesouladu mezi právními závěry obecného soudu a učiněnými skutkovými zjištěními. K uvedené námitce – „extrémního nesouladu“ považuje Nejvyšší soud za nezbytné poznamenat následující. Předně je nutno uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl, navíc je nutno uvést, že extrémní nesoulad se stal pouze (jako i v mnoha dalších dovoláních) prostředkem obviněného dosáhnout přezkumu jím napadených rozhodnutí v souladu se svými představami (viz níže).
8) K další námitce obviněného ohledně jím tvrzeného „nesprávného a nedostatečného“ odůvodnění rozhodnutí, pokud jde o jím uplatňované ev. posouzení jeho jednání podle §141 tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné (viz §265a odst. 4 tr. ř.). Nejvyšší soud však musí konstatovat, že sama námitka obviněného, kterou zpochybňuje odůvodnění odvolacího soudu jako nesprávné a nedostatečné, ve vztahu k výše uvedené problematice je zavádějící a neobjektivní, což nepřímo vyplývá z argumentace obviněného, že jde o „nesprávné“ odůvodnění. Z tohoto spojení vyplývá, co je podstatou celého dovolání obviněného, tj. že je nespokojen s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a že neakceptovaly jeho obhajobu, že to byl on, kdo byl poškozeným napaden – udeřen dvakrát do nosu, měl otřes mozku, a tudíž si ani nepamatuje, jak došlo k napadení poškozeného, ale muselo se tak stát v důsledku předchozího agresivního jednání poškozeného, kterému se obviněný za použití nože bránil. Obviněný záměrně přehlíží tu skutečnost, kterou např. zmiňuje odvolací soud (viz bod 13), že „oním hybatelem, který zapříčinil celou situaci, byl právě obviněný“ a poškozený na tuto verbální provokaci reagoval tak, že na obviněného „plivnul“. Dožaduje-li se obviněný kvalifikace svého jednání vůči poškozenému jako jednání v nutné obraně, lze stěží za takto popsané situace hovořit o tom, že byly naplněny podmínky pro použití §29 tr. zákoníku, stejně jako nemohly být dány podmínky pro kvalifikaci takového jednání obviněného podle §141 tr. zákoníku, když znaky uvedeného trestného činu nelze v jednání obviněného vysledovat (úlek, strach, zmatek atd.). Naopak bylo jednoznačně prokázáno, že to byl obviněný, který verbálně napadl poškozeného, který na něj následně plivl a obviněný dvakrát bodl poškozeného, jak je popsáno ve výroku rozsudku [jednak do oblasti břicha pod hrudním košem s průnikem do podkoží a jednak do pravého boku pod žebra s průnikem do jater]. V souvislosti s vlastní představou obviněného ohledně toho, jak proběhl konflikt s poškozeným a jeho námitkou „extrémního nesouladu“, pod kterou lze rovněž podřadit právo spravedlivého procesu, je vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
9) Uplatňuje-li v dovolání obviněný námitku, že se soudy nevypořádaly se závěry znalce MUDr. Dokoupila a jeho posudkem, ze kterého mj. vyplývá (podle obviněného), že mu bylo útokem poškozeného způsobeno zranění nosu, a to nejméně dvěma údery, a tímto jednáním obviněný utrpěl otřes mozku, a proto si nic nepamatuje z útoku na poškozeného, musí Nejvyšší soud konstatovat, že i v této části jde o námitku, se kterou se již musely zabývat soudy nižších stupňů. Např. z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 13) vyplývá, že u obviněného nebyl diagnostikován otřes mozku, neboť tato diagnóza nevyplynula z příznaků, které byly postrádány pro otřes mozku a pro takový závěr nesvědčí jedno zvracení, navíc při alkoholové opilosti obviněného. Znalec rovněž uvedl, že zranění zjištěné u obviněného mohlo vzniknout jedním úderem. K dotazu obhajoby k otřesu mozku znalec poukázal na to, že příznaky pro otřes mozku byly negovány, a pokud by měl obviněnému ošetřující lékař říci (jak uváděl obviněný mj. i v dovolání), že má otřes mozku, pak by jej musel poslat na další vyšetření, což se nestalo. Uvedené skutečnosti Nejvyšší soud pouze zmiňuje na dokreslení charakteru námitek obviněného, neboť je z rozhodnutí soudu prvního stupně nezpochybnitelné, že se jim zmíněný soud dostatečně věnoval a následně na tyto námitky reagoval také soud odvolací zejména v bodě 12) svého usnesení (viz str. 5). Nejvyšší soud pouze podotýká, že obviněnému (obhajobě) se ve zmíněném bodě dostalo fundovaného a přesvědčivého vysvětlení úvah soudů, podpořených výpovědí znalce (které obviněný neakceptoval) k pojmu „suspektní“ ve vztahu k podezření na poranění nosních kůstek, které sice nelze vyloučit (jak bylo konstatováno), ale toto poranění u obviněného nebylo spolehlivě prokázáno. Znalec uvedl pouze pro případ, že by tomu tak skutečně bylo (tedy v hypotetické rovině), že pokud by takové poranění bylo u obviněného prokázáno, pak by se muselo jednat nikoli o jeden úder, ale o dva. Je tedy zřejmé, že obviněný neakceptuje jeden úder, který mu zasadil poškozený, ale domáhá se toho, aby bylo konstatováno, že mu byly zasazeny dva údery poškozeným, což je však otázka jiného skutkového zjištění, a od toho obviněný odvíjí svoji verzi, že jednal v nutné obraně.
10) K otázce nutné obrany je vhodné pouze uvést, že toto ustanovení dopadá na případy, kdy někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil také soud odvolací, nevyplývají žádné skutečnosti, které by svědčily pro závěr, že obviněný mohl jednat v nutné obraně. Naopak, ze skutkového zjištění, které je podpořeno důkazy (jak mj. vyplývá např. ze str. 18-20 rozsudku) vyplývá, že to byl obviněný, kdo verbálně při odchodu napadl poškozeného, který nechtěl zůstat v přítomnosti obviněného, nacházejícího se ve stavu až středního stupně opilosti [(mj. projevující se agresivitou) - výpověď poškozeného, svědka K., nepřímo obviněného]. Poškozený na toto reagoval tím, že se vrátil, plivl na obviněného a podle své verze byl udeřen do hrudníku (až následně zjistil bodnutí nožem) na což reagoval tak, že obviněného udeřil pěstí do obličeje. Druhou ránu nožem nedokázal poškozený vysvětlit. Obviněný si vybavil pouze plivnutí a úder pěstí od poškozeného, na své jednání má amnézii z důvodů jím tvrzeného otřesu mozku (který však nebyl prokázán – viz shora). Za situace, kdy soudy na základě provedeného dokazování uvěřily verzi průběhu skutkového děje mj. také na základě výpovědi poškozeného a výpověď obviněného posoudily jako nevěrohodnou (účelovou) a obviněný se dožaduje přehodnocení závěrů učiněných soudy nižších stupňů, přičemž jejich hodnotící úvahy jsou jasné, logické a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, nelze nejen hovořit o obviněným zmiňovaném „extrémním rozporu“, ale ani o jednání v nutné obraně, či jiné právní kvalifikaci, jak již mj. zdůraznil také soud odvolací.
11) Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12) V souladu s výše uvedenými skutečnostmi pak Nejvyšší soud musí konstatovat, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
13) Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
14) Vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny tytéž námitky, se kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné mj. také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
15) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu