ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1114.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1114/2018-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2018 o dovolání, která podali obvinění V. D. a M. J. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 10 To 65/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 5/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 10 To 65/2017, byl z podnětu odvolání obviněného V. D. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze ve výroku o trestech, které byly uloženy obviněnému V. D. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 T 5/2016, kterým byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a), v bodech I/1,2, III, V/2, 4, 5, 7, 9, 10, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 20, 21, 22, 23 též alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku spáchaný dílem samostatně, dílem pod body I, III, IV ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a odsouzen za výše uvedený zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, jakož i za zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 2 T 9/2014 nedotčen, podle §168 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu byl podle §75 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu pobytu na území hl. města Prahy na dobu deseti roků a dále mu byl uložen podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (specifikovaných ve výroku rozsudku), a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný při nezměněném výroku podle §45 odst. 1 tr. zákoníku o zrušení výroku o vině zvlášť závažným zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 2 T 9/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 10 To 84/2016, a dále ve výroku o trestu, jakož i dalších výroků, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a při nezměněném výroku o vině ad I, III, IV a V zvlášť závažným zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a), v bodech I/1,2, III, V/2, 4, 5, 7, 9, 10, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 20, 21, 22, 23 též alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku odsouzen za výše uvedený pokračující zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a za zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 2 T 9/2014 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 10 To 84/2016, podle §168 odst. 3 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1, 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu byl podle §75 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy v trvání deseti roků, a podle §45 odst. 1 tr. zákoníku a §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 5. 2015) trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (specifikovaných ve výroku rozsudku soudu druhého stupně).
2) K odvolání obviněného M. J. M. byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze ve výroku o jemu uloženém trestu propadnutí věci a ve výroku o jemu uloženém trestu propadnutí náhradní hodnoty rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 T 5/2016, kterým byl tento obviněný uznán vinným pod body I/1,2, II výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 T 5/2016, přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle §202 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena v trvání pěti roků, dále mu byl podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění ve výměře deseti roků, podle §67 odst. 1, odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest v 50 denních sazbách ve výši 10 000 Kč, tj. v celkové výši 500 000 Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest v trvání jednoho roku, podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci (propadnutí provazu žluté barvy, ručníku fialové barvy, atd. – blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) a dále podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to 7 520 USD, 42 500 Kč, 480 EUR, 460 CHF, 20 britských liber a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo soudem druhého stupně znovu rozhodnuto, tak že obviněnému [bod III.] při nezměněných výrocích o vině přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, o trestu odnětí svobody včetně jeho podmíněném odkladu, o trestu vyhoštění a o peněžitém trestu včetně stanovení trestu náhradního, uložil obviněnému podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015 trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to provazu žluté barvy (stopa č. 18), ručníku fialové barvy (stopa č. 19), USB flash disku Super Talent 32 GB s baterií (stopa č. 4). [Ohledně spoluobviněného D. Ch. bylo rozhodnuto pod bodem II. rozsudku soudu druhého stupně, týmž rozsudkem bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného H. (bod V). Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen (bod IV.)].
I.
Dovolání a vyjádření se k němu
3) Obviněný V. D. [dále jen „obviněný D.“] v dovolání, které podal prostřednictvím své obhájkyně, poukázal na naplnění podmínek pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), které podal proti „výroku o vině a trestu rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 10 To 65/2017, ze dne 7. 11. 2017, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 T 5/2016“. Soudům nižších stupňů vytýká, že nesprávně hodnotily provedené důkazy, na jejichž základě dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, že neprovedly obhajobou navržené důkazy a trestnou činnost obviněného nesprávně právně kvalifikovaly, a že napadeným rozhodnutím došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. a že uložený trest je nepřiměřeně přísný. V souvislosti s nesprávným zjištěním skutkového stavu poukazuje obviněný na své odvolání, které zaslal odvolacímu soudu, ve kterém namítá nevěrohodnost svědka H. Dále vytýká, že nebyl vypracován znalecký posudek k věrohodnosti svědka F., B., J., P. a H., že nebyly provedeny všechny reálné odposlechy ze dne 12. 10., že nebyla ztotožněna osoba jménem Š. Pokud jde o skutky spáchané s obviněným M., tyto mu nebyly prokázány, nebylo ani vyvráceno, že na schůzkách s poškozenými nepadla žádná nabídka sexuálních služeb za úplatu – tyto skutečnosti podle obviněného nevyplývají ani ze záznamů sledování zájmových osob a tvrzení soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu považuje za prostou spekulaci. Že ze strany M. nepadly žádné sexuální nabídky, a tomuto šlo o to být patronem vysokoškoláků, prokazuje i výpověď svědka K. Svědka H. označuje za nedůvěryhodnou osobu. Obviněný d. l. H. se podle mínění dovolatele snaží zakrýt svou vlastní trestnou činnost [opětovně poukazuje na to, že se orgány činné v trestním řízení nezabývaly trestnou činností svědků F., H., B., S., J. a dalších]. Znovu zdůrazňuje, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka, a pokud jde o poškozené, kteří vypovídali před soudy, tak žádný z nich se necítil poškozeným, byli rádi, že si tímto způsobem mohou vydělat peníze, dělali to dobrovolně. Dále zdůrazňuje, že jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno podle §168 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku a poukazuje na znění §189 odst. 1 tr. zákoníku s argumentací, že mezi výše uvedenými ustanoveními byl znak speciality. V souvislosti s jím tvrzeným porušením zákazu reformace in peius uvádí, že k tomu došlo „zejména právě neztotožněním osoby zvané Š., ale také úpravami skutkových vět jednotlivých výroků, když některé z nich byly jednoznačně v neprospěch obviněného“. Pokud jde o jemu uložený trest odnětí svobody tak uvádí, že tento je nepřiměřeně přísný, a to i ve srovnání s původním rozsudkem soudu prvního stupně i rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 2 T 9/2014 a argumentuje tím, že oproti původnímu rozsudku byla ve věci vypuštěna řada skutků, přičemž tato skutečnost se nijak neprojevila ve snížení trestní sazby. Rovněž v případě trestu zákazu pobytu poukazuje na skutečnost, že bydliště má v P. a v P. má také zajištěnou práci. Celý trest považuje ve vztahu ke své osobě za likvidační. Z obsahu podaného dovolání tedy vyplývá, že podle mínění obviněného rozhodnutí napadené dovoláním jako nesprávné nemůže obstát.
4) Obviněný M. J. M. [dále jen „M.“] podal dovolání prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 10 To 65/2017, z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za nesprávné považuje užití kvalifikované skutkové podstaty přečinu svádění k pohlavnímu styku jako znaku §202 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spočívající v pokračování páchání trestného činu po delší dobu. V souvislosti s uvedenou námitkou vytýká soudům nižších stupňů, že z odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývá žádná skutečnost – judikatorní rozhodnutí, o které by bylo možno opřít závěry soudů o tom, že pokračováno v páchání trestného činu bylo po delší dobu a jaká doba z hlediska §202 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je myšlena delší dobou, když se nelze spokojit s komentářovým výkladem uvedeného pojmu. V další části svého dovolání poukazuje mj. na skutečnosti vyplývající z výpovědí poškozených, že se mělo jednat o ojedinělé kontakty, že ne u všech kontaktů šlo o kontakty sexuálního charakteru, že vyšší finanční částky poskytované obviněným byly odrazem jeho movitosti a nebyly spjaty s jeho intenzivnější snahou o sexuální kontakty s poškozenými. Soudům vytýká, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti a sporadickou přítomnost obviněného u takového jednání, měly dospět k závěru, že se jednalo o jednání s nízkou intenzitou, a tudíž nedošlo k naplnění podmínky kvalifikované skutkové podstaty – páchání trestného činu po delší dobu. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a uznal jej vinným pouze trestným činem podle §202 odst. 1 tr. zákoníku a znovu rozhodl o navazujícím výroku o trestu, alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem.
5) Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného D. uvedla, že tento primárně soudům vytýká, že dospěly k nesprávným právním závěrům, přičemž nesprávnost právních závěrů není obviněným zpochybňována v souvislosti s hmotně právními ustanoveními, ale s ustanoveními procesními, kdy je mj. poukazováno na věrohodnost svědků, neprovedení jím navržených důkazů. Uvedené námitky podle státní zástupkyně nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod, stejně jako pod důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku, že došlo k porušení zákazu in peius, že uložený trest je nepřiměřeně přísný – likvidační, stejně jako námitku k tvrzenému nezákonně uloženému trestu zákazu pobytu [ohledně výhrad k trestu měl obviněný uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – což však neučinil]. Poukazuje na to, že téměř veškeré námitky obviněného jsou jeho polemikou s hodnocením důkazů a postupem soudů při jejich zjišťování a provádění, přitom však podle mínění státní zástupkyně obviněný přehlíží tu skutečnost, že soudy postupovaly důsledně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. při hodnocení důkazů a ve svých rozhodnutích nejenže zmínily obhajobou uplatněné námitky, ale také se s nimi odpovídajícím způsobem vypořádaly. V souvislosti s argumentací obviněného poukazuje i na to, že pokud obviněný brojí proti skutkovým zjištěním obsaženým pod bodem V., pak v této části bylo již v minulosti rozhodnuto Nejvyšším soudem a dovolání obviněného bylo odmítnuto. Ve vztahu k trestu odnětí svobody poukázala rovněž na to, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v rámci trestní sazby a jedná se o druh trestu, který je pro trestnou činnost, pro kterou byl obviněný odsouzen, zákonem přípustný. Nedostatky neshledala ani v uložení trestu zákazu pobytu, když bylo prokázáno, že obviněný v P. nemá trvalé bydliště. Za jedinou právně relevantní námitku označila argumentaci obviněného, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno podle §168 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, ale podle 189 tr. zákoníku. V této souvislosti upozorňuje na to, že obdobnou námitkou se musel již Nejvyšší soud k dovolání obviněného D. zabývat ve svém rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 545/2017, ve kterém velmi podrobně vysvětlil rozdíly a vztah mezi oběma trestnými činy a v rámci přesvědčivosti své argumentace dále odkázal také na rozhodnutí č. 24/2012 Sb. rozh. tr. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla dovolání obviněného odmítnout, a to jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
6) Ve vztahu k dovolání obviněného M. uvedla, že tento ve svém dovolání poukázal na nesprávné užití právní kvalifikace v souvislosti se znakem kvalifikované skutkové podstaty §202 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku tj. – páchání takového činu po delší dobu. Uvedenou námitku lze podle státní zástupkyně označit za námitku hmotně právní, nikoli však důvodnou, a proto navrhla dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Ve svém vyjádření státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že konstantní judikatura se přiklonila k tomu, že není možné určit nějaký časový konkrétní úsek, který by definoval onu delší dobu, ale že je třeba v závislosti na konkrétních okolnostech každého případu, a to zejména s ohledem na intenzitu jednání pachatele zvažovat, zda-li se právě o onu delší dobu nejedná. Poukazuje jednak na délku doby páchané trestné činnosti – téměř tři měsíce, kdy se jednalo o intenzivní trestnou činnost, kdy pod vidinou snadného výdělku získal k prostituci chlapce za vysoké částky peněz, již při prvních schůzkách jim dával poměrně vysoké částky, aby je motivoval k poskytnutí sexuálních služeb, jeho pobyt v České republice byl motivován právě k uvedenému jednání, o čemž svědčí to, že v případě komplikací s poskytnutím sexuálních služeb, projevoval svoji nevoli.
II.
Přípustnost dovolání
7) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
8) K dovolání a uplatněnému dovolacímu důvodu oběma obviněnými je vhodné obecně uvést, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
10) Ve vztahu k dovolání obviněného D. je potřebné uvést, že tento v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s těmi, které již byly zmíněny před soudy nižších stupňů a se kterými se tyto soudy musely vypořádat v odůvodnění svých rozhodnutí. V řízení před odvolacím soudem byly uplatněny námitky, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, a na základě toho pak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, že neprovedl obhajobou navržené důkazy, že trestnou činnost nesprávně právně kvalifikoval, jeho odsouzení vybudoval na nevěrohodných poškozených, k jejichž osobám neprovedl jím navržené znalecké zkoumání, že nebyly vyžádány celkové zprávy o výsleších a byla porušena zásada in peius atd. (jak uvádí v dovolání). Nejvyšší soud však musí uvést, že nejenže se jedná o námitky obsahově shodné s těmi, které již byly dříve uplatněny, ale současně se jedná o námitky, na které již bylo soudy nižších stupňů reagováno v jejich rozhodnutích, avšak obviněný se s hodnotícími úvahami soudu prvního a druhého stupně neztotožnil.
11) Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [pokud byly uplatněny námitky dovolací důvod naplňující, jinak je odůvodněn postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Že jde o opakování téže argumentace je zřejmé např. ze strany 63-64 rozsudku soudu prvního stupně, kdy zmíněný soud velmi podrobně uvedl, proč zamítl návrh obviněného D. na provedení dalších důkazů [např. vypracování znaleckého posudku k hodnověrnosti poškozeného F., B., P., H., vyžádání komplexních odposlechů, ztotožnění osoby jménem Š. atd.]. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně vysvětlil, proč považoval návrhy na doplnění dokazování za nedůvodné, nepřicházelo by ani v úvahu domáhat se zrušení takového rozhodnutí s argumentací, že bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Vedle již zmíněného rozhodnutí soudu prvního stupně také odvolací soud poukázal na skutečnost, že obecně platí, že dokazování nemůže být bezbřehé. K uvedenému může Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 134/12, kde mj. uvedl, že je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je významná pro zjištění skutkového stavu věci [není nutno reagovat na námitky, které nejsou z hlediska projednávané věci relevantní a smysluplné – viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 532/01].
12) Soud prvního stupně odůvodnil, proč nevyhověl některým návrhům na doplnění dokazování, když dosavadní provedené dokazování považoval za dostatečné pro své rozhodnutí. Podstatné je rovněž zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud provedl i jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. opomenutého důkazu je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud je tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudům nelze vytýkat neprovedení některých navrhovaných důkazů, zejména když takové rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci zajištěné a soudy hodnocené důkazy neshledal v postupu soudů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o libovůli soudů, naopak je zřejmé, že otázce věrohodnosti svědectví poškozených o tom, že obviněný byl pachatelem činu, jakož i všem vznášeným námitkám obviněného věnovaly pozornost a učinily své závěry na podkladě logického, ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaných trestných činů. Soudy obou stupňů hodnotily nejen obhajobu obviněného, ale všechny ve věci zajištěné důkazy s náležitou pečlivostí a jejich postup odpovídal zásadám a požadavkům uvedeným v ustanoveních §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125 tr. ř. Soudy si obstaraly dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež posuzovaly plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely. Z napadených rozhodnutí, především pak z jejich odůvodnění, je zřejmé, že soudy ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, na základě kterých skutečností dospěly k závěru o vině obviněného, jaké důkazy k tomuto zjištění provedly, přičemž se neopomněly vypořádat rovněž s obhajobou obviněného, která je téměř po celé trestní řízení konstantní. S ohledem na výše uvedené, při neexistenci vad namítaných obviněným, Nejvyšší soud vyloučil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, neboť neshledal libovůli v postupu obou soudů, navíc zdůrazňuje, že měl na paměti v souvislosti s hodnocením existence extrémního nesouladu, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09).
13) Jestliže obviněný např. znevěrohodňuje výpovědi výše zmíněných svědků, není z jeho argumentace uplatněné v dovolání zřejmé, k čemu má zmíněné znevěrohodnění sloužit. Zda má zpochybnit závěry soudů v tom směru, že se obviněný trestné činnosti nedopustil, pak jen zcela nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně. Při posuzování viny obviněného, je vhodné poznamenat, že obviněného z trestné činnosti usvědčují nejen obviněným „zpochybňovaní nevěrohodní poškození“, ale usvědčují jej také spoluobvinění d. l. H. či nepřímo také obviněný M. [z podaného dovolání tohoto obviněného vyplývá, že tento nezpochybňuje právní kvalifikaci jednání, pro které byl odsouzen v základní skutkové podstatě. Zpochybňuje pouze kvalifikovanou skutkovou podstatu a skutkové zjištění, že nebyl naplněn znak po delší dobu]. Jestliže námitkami obviněného má být podle jeho mínění zpochybněna věrohodnost všech svědků, kteří vypovídali v neprospěch obviněného, pak je s podivem, že výpovědi obviněným zpochybňovaných svědků-poškozených, jsou v obecných souvislostech mezi sebou navzájem provázané a logické, oproti argumentaci obviněného. I přes níže uvedené [rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08,] považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce hodnověrnosti zmíněných poškozených poukázat např. na výpověď obviněného d. l. H., který doznal opakované pohlavní styky nejen s poškozeným F., ale také s poškozeným H., kdy uvedl, že poškozený byl u něj celkem třikrát. Také poškozený H. hovořil v přípravném řízení, že byl u obviněného d. l. H. asi třikrát, a pokud u hlavního líčení si na počet kontaktů u zmíněného obviněného nevzpomněl, nelze tuto skutečnost hodnotit ve smyslu zakládajícím nevěrohodnost zmíněného poškozeného, jak činí obviněný D., když dalšími důkazy jsou výpovědi poškozených podporovány. Stěží lze rovněž označit za vážně míněné tvrzení obviněného D., že obviněný M. měl být patronem „těchto vysokoškoláků“, a tudíž nelze od kontaktů obviněného M. s poškozenými, při ev. setkání s D. dovozovat naplnění subjektivní stránku trestného činu jak plyne z obhajoby obviněného, neboť soud prvního stupně velmi přesvědčivě a logicky vysvětlil z jakých důkazů [zejména odposlechů] dovodil, že obviněný M. vystupoval jako potenciální zákazník, který se poptával po homosexuálním pohlavním styku za úplatu [viz např. str. 86-88 rozsudku soudu prvního stupně] a obviněný D. mu přislíbil obstarání osob, které byly ochotny za finanční odměnu homosexuální styky poskytnout.
14) Nejvyšší soud považuje rovněž za potřebné k opakujícím se námitkám obviněného D. a jejich obsahu zmínit také rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
15) S ohledem na shora uvedené skutečnosti musel Nejvyšší soud námitky obviněného, které směřovaly proti skutkovému zjištění [nenaplnění subjektivní stránky trestného činu] a byl jimi namítán nedostatečný rozsah provedeného dokazování [tvrzená nutnost provedení znaleckých posudků, ztotožnění osoby jménem Š., neprovedení všech odposlechů atd.], stejně jako nesprávné hodnocení důkazů [např. H. nedůvěryhodná osoba atd.] označit za námitky nenaplňující obviněným uplatněný dovolací důvod.
16) Obviněný ve svém dovolání dále poukazuje na porušení zásady „reformace in peius“ a tuto svoji argumentaci pouze podporuje tvrzením, že k jejímu porušení „došlo zejména právě neztotožněním osoby zvané Š., ale také úpravami skutkových vět jednotlivých výroků, když některé z nich byly jednoznačně v neprospěch obviněného“. V souvislosti s takto obviněným obecně formulovanou námitkou je nutno obviněného upozornit na skutečnost, že nespecifikuje, o jaké rozpory by se mělo jednat a Nejvyšší soud tudíž není povinen za obviněného domýšlet směr jeho úvah v souvislosti a v rozsahu této námitky [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 901/2014, 8 Tdo 705/2015 či Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07], není ani možno zvažovat, zda nejde o tytéž „rozpory“, na které bylo soudem reagováno. V souvislosti s touto námitkou je však nutno uvést, že k porušení zákazu reformace in peius se již vyjádřil dostatečným způsobem soud prvního stupně [viz str. 89, druhý odstavec]. K totožné námitce, která byla obviněným uplatněna již v minulosti [ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 545/2017, v nyní projednávané trestní věci se jedná o bod V. rozsudků soudů nižších stupňů, ve vztahu ke kterému byla v minulosti uvedená námitka vznesena] musí Nejvyšší soud uvést, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, mj. uvedl, že „Zákaz změny k horšímu ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného doplnil ve výroku svého rozsudku (§259 odst. 3 tr. ř.) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného“. V předmětné trestní věci, byla trestná činnost obviněného prokázána, o právní kvalifikaci jednání obviněného nevznikly žádné pochybnosti, a pokud obviněný namítá, že konkrétní adresa, kde mělo dojít ke spáchání jednotlivých skutků, byla zaměněna „za prostory na blíže neustanovených adresách“, pak takové námitce nelze přiznat právní relevanci, jak již bylo shora uvedeno, již s ohledem na jednání ve vztahu k jednotlivým poškozeným, době spáchání, stejně jako místu spáchání [srovnej též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 614/2004].
17) Obviněný v podaném dovolání poukazuje dále mj. na to, že v osobně vypracovaném odvolání se vyčerpávajícím způsobem zabýval rozpory v postupu soudu prvního stupně s nálezy Ústavního soudu, stejně jako vyčerpávajícím způsobem rozebral stávající důkazní situaci a na tyto materiály předložené odvolacímu soudu poukazuje jako na součást svého dovolání. Nejvyšší soud však musí obviněného upozornit na skutečnost, že pokud v rámci svého dovolání podaného prostřednictvím obhájkyně odkazuje na skutečnosti, které již uváděl v řádném opravném prostředku, aniž by tyto námitky konkretizoval v mimořádném opravném prostředku – dovolání, že k takovým výhradám nelze přihlížet [viz rozh. č. 46/2013 Sb. rozh. tr. – Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny… Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku]. Nejvyššímu soudu byl rovněž předložen ručně psaný „obsah listinných důkazů – skutkových zjištění“. K tomuto podání je potřebné uvést, že dovolací soud může věc posuzovat toliko na podkladě dovolání zpracovaného obhájcem [podání samotného obviněného, byť je jako dovolání označeno, se za tento mimořádný opravný prostředek nepovažuje (viz §265d odst. 2 věta druhá tr. ř.), přičemž stejný závěr je třeba učinit ve vztahu k obdobným podáním (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 301/2016), nutno pouze poznamenat, že ručně psaná příloha dovolání obsahuje na třech listech seznam důkazů založených na příslušné straně opisu].
18) Další námitku, kterou obviněný v dovolání uplatnil, a kterou lze označit za námitku právní, je jeho výhrada k právní kvalifikaci jeho jednání podle §168 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, když uvádí, „ust. §168 tr. zákoníku užívá pojem dítě. V odst. 2 téhož ustanovení je pak specifikováno, že toto ustanovení se vztahuje na jinou osobu než v odst. 1, tj. na jinou osobu než dítě. Odst. 3 a 4 téhož ustanovení, stejně jako ustanovení §189 odst. 1 pak používá pojmu jiného. Nelze proto dovodit, že by mezi těmito ustanoveními byl znak speciality založený na tom, že pokud jde o jednání vůči dítěti, půjde o obchodování s lidmi a pokud jde o jednání vůči jiné osobě než dítěti, půjde o kuplířství. Soudy tak dle názoru obviněného pochybily, když jednání mu kladené za vinu bez dalšího posuzovaly jako obchodování s lidmi podle ust. §168 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku“ .
19) V rámci objektivity je nutno uvést, že uvedená námitka byla předmětem posouzení soudem prvního i druhého stupně (str. 25 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž soud prvního stupně velmi podrobně a pečlivě zdůvodnil, proč jednání obviněného vykazuje znaky trestného činu podle §168 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (viz str. 75 rozsudku soudu prvního stupně), a to i s odkazem na odbornou literaturu, přičemž Nejvyšší soud, stejně jako soud odvolací, se s těmito závěry ztotožňuje. Vedle soudem prvního stupně zmíněného výkladu a odkazu na odbornou literaturu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit také rozhodnutí č. 24/2012 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že „jednání pachatele, který osobu mladší osmnácti let přiměl, zjednal, najal, zlákal nebo svedl k provozování prostituce, nebo z takového jejího jednání kořistil, nelze kvalifikovat jako trestný čin kuplířství podle §189 tr. zákoníku, nýbrž jako trestný čin obchodování s lidmi podle §168 tr. zákoníku, který je s ohledem na osobu poškozeného (dítě ve smyslu §126 tr. zákoníku) trestným činem speciálním“. Vzhledem ke skutečnosti, že v dovolání bylo namítáno pouze to, že ustanovení §168 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku není speciálním ustanovením §189 tr. zákoníku, zabýval se Nejvyšší soud pouze takto koncipovanou námitkou a nemohl domýšlet, zda za takto koncipovanou výhradou se v mysli obviněného nesoustředily i jiné výhrady – ty však nebyly zveřejněny, a proto i v tomto směru lze odkázat na již zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 901/2014, 8 Tdo 705/2015 či Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07 [podrobný výklad ke znakům trestného činu podle §189 a §168 tr. zákoníku podal Nejvyšší soud obviněnému v již zmíněném usnesení sp. zn. 6 Tdo 545/2017 (body 16-24), ke skutku, který je v projednávané věci v rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně označen pod bodem V. a stal se součástí dovoláním napadeného rozhodnutí v souvislosti s aplikací §45 tr. zákoníku o společném trestu].
20) K námitce obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody, je nutno nejprve zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Ze shora uvedeného obecného konstatování, za jakých podmínek lze dovolání podat s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), který obviněný uplatnil, v souvislosti s uloženým trestem, je zřejmé, že žádnou právně relevantní námitku nevznesl.
21) I přes výše uvedené konstatování, kdy by podle názoru Nejvyššího soudu postačilo, odkázat na uvedené judikatorní rozhodnutí s konstatováním, že ohledně trestu nelze námitky obviněným uplatněné pod zvolený dovolací důvod podřadit, považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit obviněného, že ani v případě, že by uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebylo by možno jeho námitkám vyhovět s ohledem na výše zmíněné rozhodnutí [rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.], a to z níže uvedených důvodů. Zákon jednoznačně stanoví, že tento dovolací důvod [myšleno §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] lze použít pouze za situace, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z rozsudku, který je napaden dovoláním je nesporné, že obviněnému za nejpřísněji trestný čin [§168 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku] bylo možno uložit trest odnětí svobody ve výměře od pěti do dvanácti let. Obviněný patrně přehlíží i tu skutečnost, že trest odnětí svobody mu nebyl ukládán pouze za jeden trestný čin, ale šlo o trest souhrnný. Nejvyšší soud pouze připomíná, že ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 545/2017, kde bylo odmítnuto dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 10 To 84/2016, byl obviněnému za trestný čin podle §168 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a trestný čin podle §187 tr. zákoníku [s ohledem na §45 odst. 1 tr. zákoníku byl výrok o vině převzat do rozsudku, který je předmětem tohoto dovolání] uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. V nyní projednávané trestní věci bylo nutno zohlednit také jednání uvedená pod body I, III a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně, jak mj. vyplývá také z rozhodnutí soudu odvolacího [viz bod I. výroku rozsudku]. Byl-li za takto popsané situace obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pak je nutno konstatovat, že jde o druh trestu, který bylo možno obviněnému uložit a tento byl uložen v rámci trestní sazby, tudíž rovněž v souladu se zákonem [viz též str. 28-29 rozsudku odvolacího soudu]. Uvedený závěr je v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
22) Pokud jde o jeho námitku k trestu zákazu pobytu, který považuje za nezákonný s argumentací, že jeho bydliště je na ulici A., že má mít v P. také zajištěnou práci, pak považuje Nejvyšší soud zapotřebné z ustanovení §75 odst. 1 tr. zákoníku zmínit zejména tu skutečnost, kdy soud neuloží trest zákazu pobytu – vztahující se na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt. Z rozsudků je zřejmé, že trvalé bydliště má obviněný v Ch., na území P. se obviněný zdržoval v souvislosti s páchanou trestnou činností, kdy se zdržoval v hotelu S., P. – V., A. Nejvyšší soud se s ohledem na shora uvedené ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, že není v zájmu ochrany veřejného pořádku a mravnosti mládeže, aby se na území hl. města Prahy zdržovaly osoby organizující prostituci, kdy právě v hlavním městě se nachází značné množství gay barů a zdržují se kolem nich osoby poptávající sexuální služby, včetně „sexuálních“ turistů, přičemž hlavní město v tomto směru poskytuje anonymitu. S ohledem na charakter trestné činnosti i dosavadní způsob života obviněného a již zmíněnou mj. ochranu veřejného pořádku byl trest zákazu pobytu uložen v souladu se zákonem.
23) K dovolání obviněného M. považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Obviněný poukázal v dovolání na to, že z pouhého výkladu komentářové literatury nelze bez odpovídající judikatury dovodit naplnění znaku „po delší dobu“, který je znakem kvalifikované skutkové podstaty §202 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Tuto námitku [ve shodě se státní zástupkyní] považuje rovněž Nejvyšší soud za námitku právní, naplňující formálně dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve své podstatě zjevně neopodstatněnou. Vedle skutečností uváděných obviněným, že neexistuje, resp. soudy nebylo zmíněno žádné judikatorní rozhodnutí, které by blíže specifikovalo páchání trestné činnosti „po delší dobu“, poukazuje rovněž na to, že takový postup vyjadřuje libovůli soudů ve vztahu ke zvolené právní kvalifikaci, když zdůvodnění „delší doby“, bylo ve své podstatě pouze dobou od 15. 7. 2013 do 14. 10. 2013, přitom mělo dojít zhruba k deseti závadovým kontaktům, přičemž neexistuje podklad pro tvrzení, že šlo o intenzivnější jednání, spočívající v kupování si poškozených vyššími peněžními částkami, neboť obviněný je osobou movitou. Všechny kontakty neměly sexuální charakter, ale jeho kontakty s mladými muži byly rovněž na bázi sociálních a lidských vazeb.
24) Z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že odsuzující výrok se týká trestné činnosti páchané v podstatě od léta (15. 7.) 2013 až do 14. 10. 2013. Soud prvního stupně v rámci své argumentace se zaměřil s ohledem na skutečnosti plynoucí z provedených důkazů na zjištění, že šlo zhruba o rozsah 25 dnů pobytu obviněného, ve kterých byl počet jeho styků s poškozenými vymezen v počtu deseti, přičemž však v rámci objektivity je nutno uvést, že docházelo i k aktivitám nesexuálního charakteru. Odvolací soud vedle uvedené doby na straně 25 svého rozsudku podotkl, že bylo třeba zohlednit také intenzitu jednání obviněného ve vztahu k poškozeným. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 84-88) vyplývá (ve spojení s výrokem rozsudku bod I 1,2, bod II) vůči kterým poškozeným se obviněný dopustil trestného jednání a okolnosti provázející předmětnou trestnou činnost. Jak již bylo zmíněno soudy nižších stupňů, trestná činnost obviněného byla páchána téměř tři měsíce, obviněný za tímto účelem cestoval do P., a pokud namítá nižší intenzitu protispolečenského jednání pak s jeho argumentací nelze souhlasit mj. také s ohledem na chování obviněného, který v případě nemožnosti realizace sexuálních aktivit, byl „nasranej a hodlal odletět“ (viz str. 85 rozsudku), tak v případě realizace takové aktivity, byl „ochoten přiletět do deseti dnů“ (viz tamtéž), což dokumentuje, že primárním účelem návštěv P. obviněným bylo uspokojení svých sexuálních potřeb mladistvými prostituty. Jak správně bylo rovněž soudy uvedeno, také částka, která byla obviněným poskytována poškozeným, bezpochyby sehrála svoji roli při lákání poškozených k snadnému výdělku poměrně vysoké částky peněz prostitucí [případně cesty do zahraničí]. Přehlédnuta nebyla ani skutečnost, že se obviněný také zajímal o to, jakým způsobem ev. vysvětlí poškození držení větší částky peněz. Toto vše (skutečnosti zmíněné soudem prvního stupně str. 84-88) jsou okolnosti, které odůvodňují závěr, že ze strany obviněného šlo o intenzivní jednání zaměřené primárně k dosažení pohlavního styku s dítětem za úplatu a nikoli o kontakty s mladistvými chlapci, kdy měl vystupovat jako jejich patron či příznivec, který je podporuje při studiu na vysokých školách.
25) V neposlední řadě je nutno uvést, že nelze akceptovat ani námitku obviněného, že judikatorně není upraven znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §202 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, „páchání takového činu po delší dobu“. Obviněný se v této souvislosti vymezuje proti „komentářovému výkladu“ shora uvedeného znaku s tím, že nejde o žádnou judikaturu Nejvyššího soudu. V předmětné trestní věci však považuje Nejvyšší soud za vhodné dovolatele upozornit na to, že se plně ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů k jejich výkladu znaku „páchání takového činu po delší dobu“, pokud vycházely z výkladu komentáře k trestnímu zákoníku, neboť uvedené závěry jsou plně v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud nemá za povinnost opětovně opakovat již vyslovené závěry k této problematice soudy nižších stupňů, ale na podporu správnosti uvedených závěrů a mylné domněnky obviněného, že problematika „páchání takového činu po delší dobu“ není rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyřešena, považuje za potřebné uvést, že zmíněnou otázkou se Nejvyšší soud zabýval např. ve svém rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 497/2017 [trestná činnost byla páchána od Vánoc 2015 do 25. 2. 2016, přičemž se jednalo o podstatně nižší počet útoků, oproti předmětné trestní věci obviněného; ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 908/2011 se sice jednalo o podstatně nižší počet útoků, avšak pokračováno v trestné činnosti bylo po delší dobu než v trestní věci obviněného; v trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 723/2014 se jednalo o nepoměrně nižší počet útoků, ale současně také trestná činnost byla páchána oproti trestné činnosti páchané obviněným po podstatně kratší dobu od počátku měsíce listopadu 2010 do 13. 12. 2010, přičemž jednání obviněných uvedená v předmětných trestních věcech byla mj. kvalifikována také podle §202 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku]. Ta skutečnost, že uvedená problematika není publikována např. ve sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek ve věcech trestních ještě neznamená, že není rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyřešena. Jak správně uvedly soudy nižších stupňů je mj. potřebné v souladu s „komentářovou literaturou“ brát v úvahu, že naplnění předmětného znaku bývá zpravidla shledáno tehdy, jestliže se jedná o dobu řádově v délce týdnů či měsíců, přičemž v úvahu je třeba vzít rovněž intenzitu jednání obviněného (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentá ř . 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2010, s. 1774). V řešeném případě z tzv. skutkové věty rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že šlo o dobu cca tří měsíců, tedy dobu dostatečně dlouhou k tomu, aby mohla být označena za „delší“, zároveň ze skutkové věty vyplývá, že jednání obviněného bylo intenzivní, protože spočívalo nejen v opakovaných kontaktech, ale i v opakovaných kontaktech osobních. Intenzita jednání vůči poškozeným je v posuzovaném případě natolik vysoká, že jednání obviněného nemuselo probíhat v řádech měsíců, ale postačilo v řádech týdnů. Je tedy zcela evidentní, že délka období, při kterém docházelo k závadnému jednání obviněného vůči všem poškozeným, je taková, že naplňuje znak pokračování v páchání trestného činu po delší dobu svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.
26) S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu