ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1202.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1202/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný R. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2016, č. j. 5 To 260/2016-146, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 1 T 19/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2016, č. j. 5 To 260/2016-146, byl z podnětu odvolání obviněného R. B. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu zrušen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. 5. 2016, č. j. 1 T 19/2016-125, kterým byl obviněný uznán vinným návodem k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. b) k §173 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, když pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněnému odvolacím soudem podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2) Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2016, č. j. 5 To 260/2016-146, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s uplatněním dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., které bylo Nejvyššímu soudu předloženo dne 21. 9. 2018. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný uvedl, že svědek A. H. byl u hlavního líčení dne 18. 5. 2016 vyslechnut v jeho nepřítomnosti při použití §209 odst. 1 tr. ř., aniž by podmínky pro tento postup byly dány, neboť zmíněný svědek k dotazu soudu uvedl, že obviněného „nezná“. Přes uvedenou skutečnost však soud prvního stupně provedl jeho výslech v nepřítomnosti obviněného. Vzhledem k tomuto postupu soudu prvního stupně došlo podle obviněného k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy). Obviněný v rámci své argumentace připouští, že lze akceptovat závěr prvního i druhého soudu, že svědek H. byl osobou, u níž byla založena důvodná obava, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, avšak nemůže souhlasit již s jejich závěry, že byly splněny podmínky §209 odst. 1 věty druhé tr. ř.
3) Ve vztahu k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že si je sice vědom, že Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení z výše uvedeného dovolacího důvodu nevyplývá povinnost prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., ale na „základě ustálené judikatury Ústavního soudu“, kterou v dovolání zmiňuje, nemůže se při svém rozhodování ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, jestliže nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod, ve smyslu postulátů spravedlivého procesu. V reakci na tuto argumentaci převzatou z rozhodovací činnosti Ústavního soudu poukazuje na to, že se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal se závěrem, že se měl dopustit návodu ke zločinu loupeže, neexistuje žádný přímý důkaz, který by jej usvědčoval, svědek H. potvrdil, že neměl žádné dočinění s uvedenou loupeží, a pokud v dopise, který svědek H. obviněnému adresoval, hovoří o někom v souvislosti s loupeží, neoznačuje tím obviněného. Soudu druhého stupně vytýká, že nekriticky převzal závěry soudu prvního stupně, aniž by se vypořádal s dopisem svědka H., který u hlavního líčení vyvrátil, že by obviněný byl osobou na trestném činu se podílející. Za porušení svých práv rovněž považuje tu skutečnost, že za situace, kdy je usvědčován pouze výpovědí jednoho svědka, proti tvrzení jiného svědka, který vypovídá v jeho prospěch, že jako nadbytečný byl odmítnut jeho návrh na provedení dalších důkazů. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním „napadené rozhodnutí a jemu předcházející vadné řízení zrušil“.
4) Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného poukázal ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. na to, že předseda senátu konal výslech svědka A. H. poté, co byl obviněný z jednací síně vykázán, neboť svědek potvrdil, že z obviněného má velký strach. Poukázal na to, že předseda senátu tento svůj postup dostatečným způsobem odůvodnil a obviněný nebyl na svých právech krácen, jak tvrdí ve svém dovolání. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že obviněným vznesené námitky fakticky a výhradně směřují proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a přestože poukazuje na porušení hmotně právních předpisů, jeho výhrady směřují proti skutkovým závěrům, kdy z jeho dovolání vyplývá, že se necítí vinen, nedoznal se k trestné činnosti, soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy. Státní zástupce nesdílí názor obviněného, že jeho odsouzení je vybudováno pouze na jednom důkazu – výpovědi svědka A. H., ale jeho výpověď je podporována dalšími důkazy, které tvoří logický a ničím nenarušený řetězec, přičemž skutkové zjištění a hodnotící úvahy soudů jsou plně v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a obviněným tvrzenou existenci extrémního nesouladu neshledal. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6) K dovolání a uplatněnému dovolacímu důvodu je vhodné obecně uvést, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání.
III.
Důvodnost dovolání
9) Pokud jde o námitku obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívající v argumentaci, že výslech svědka A. H. proběhl v jeho nepřítomnosti, aniž by byly dány podmínky pro postup podle §209 odst. 1 tr. ř., neboť byl bez patřičného zdůvodnění předsedou senátu z jednací síně vykázán a svědek uvedl pouze to, že obžalovaného „vůbec nezná“, a že tímto postupem došlo podle obviněného nejen k porušení shora uvedeného ustanovení trestního řádu, ale také ustanovení Listiny a Úmluvy (viz bod 2 tohoto usnesení), pak je potřebné nejprve uvést ve shodě se státním zástupcem, že předsedou senátu bylo zdůvodněno, proč bude výslech svědka A. H. probíhat v nepřítomnosti obviněného, tudíž jeho – obviněného, argumentaci, uplatněnou v dovolání, že „vykázání z jednací síně nedostatečně zdůvodnil“, lze označit za účelovou a neobjektivní. Námitka obsahově shodná byla obviněným uplatněna také v řízení před soudem odvolacím, který na ni reagoval a dovolání „taktně“ již neuvádí, že se s uvedenou námitkou zmíněný soud velmi podrobně vypořádal. Soud druhého stupně upozornil obviněného, že ze zvukového záznamu ze dne 18. 5. 2016 nevyplývá obviněným zmiňovaná skutečnost, že svědek A. H. měl uvést „…že jej nikdy neviděl“. Rovněž tak bylo poukázáno na skutečnosti, pro které byl výslech zmíněného svědka prováděn v nepřítomnosti obviněného [A. H. uvedl, že z obviněného má strach z toho důvodu, že by mu mohl ublížit a soud bral v úvahu bohatou trestní minulost obviněného]. Při ověření skutečností uváděných odvolacím soudem v jeho rozhodnutí (stejně jako spisového materiálu), musí Nejvyšší soud předně uvést, že ustanovení §209 odst. 1 věty druhé tr. ř. mj. uvádí, že „Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, …předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení svědka….“ . Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené musí konstatovat, že v postupu soudu prvního stupně v tomto směru neshledal žádné pochybení. Je-li obviněným v souvislosti s jeho vykázáním z jednací síně následně v dovolání zdůrazňováno, že tímto postupem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jakožto jednoho z možných hledisek pro uplatnění tzv. „extrémního nesouladu-rozporu“ (k otázce extrémního rozporu viz bod 12, 13) z pohledu obviněným zmiňovaných rozhodnutí Ústavního soudu, a v důsledku tohoto porušení je založena povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat napadené rozhodnutí, pak musí Nejvyšší soud ve vztahu k domněle porušeným ustanovením Listiny [čl. 38 odst. 2, a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy] uvést, že ani v tomto směru neshledal ze strany soudů nižších stupňů pochybení, neboť v návaznosti na §209 odst. 1 věty třetí tr. ř. „Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky“ , bylo postupováno předsedou senátu soudu prvního stupně v souladu se zákonem (viz záznam z hlavního líčení dne 18. 5. 2016) a bylo pouze věcí obviněného a jeho práva na obhajobu, jak s uvedeným právem [klást svědkovi prostřednictvím předsedy senátu otázky], naloží (viz též str. 5 rozsudku soudu druhého stupně).
10) Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu mj. také vyplývá, že obviněným uplatněný dovolací důvod [ podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.] může být naplněn i tehdy, pokud soud v hlavním líčení, které jinak probíhalo v přítomnosti obžalovaného, provedl výslech svědka tak, že podle §209 odst. 1 věta druhá vykázal obžalovaného z jednací síně, avšak poté ho v rozporu s ustanovením §209 odst. 1 věty třetí neseznámil s obsahem učiněné svědecké výpovědi, neumožnil mu vyjádřit se k ní, ani klást svědkovi otázky (TR NS 8/2004-T 722.). Ze shora uvedeného (bod 9) však jednoznačně vyplývá, že soud prvního stupně si byl plně vědom svých povinností plynoucích mu z ustanovení §209 odst. 1 věta druhá, třetí tr. ř. a plně respektoval práva obviněného, tudíž nedošlo k obviněným tvrzenému porušení jeho práv. V rámci objektivity musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný ve svém dovolání již nezmiňuje tu okolnost, že poté co byl přiveden eskortou do jednací síně po výslechu svědka, byl upozorněn na to, že svědek měl z obviněného obavy a k tomu obviněný uvedl „ já jsem v životě toho člověka neviděl“ [proto byl výslech svědka proveden v nepřítomnosti obviněného, svědek v úvodu své výpovědi mj. také uvedl, že k předchozímu hlavnímu líčení se nedostavil a v místě bydliště se nezdržuje, neboť má z obviněného strach] a dále, že po poradě se svým obhájcem (viz protokol o hlavním líčení) trval na konfrontaci se svědkem, což bylo z důvodu obav svědka z obviněného soudem zamítnuto (viz též rozsudek soudu druhého stupně). Vzhledem k tomu, že veškerá argumentace obviněného je soustředěna v tvrzení, že „nelze akceptovat závěr ať už prvoinstančního, tak i odvolacího soudu, že svědek A. H. byl osobou, u níž byla založena důvodná obava, že v přítomnosti obviněného nevypovídá pravdu a s těmito závěry nesouhlasí“, a ze skutečností výše uvedených vyplývá, že taková obava existovala, pak byla námitka obviněného shledána zjevně neopodstatněnou.
11) S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je v této části [pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.] zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12) S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu [viz str. 3, bod 3 dovolání obviněného – byť doslovně uvedený výraz necituje, jeho existence však vyplývá z obviněným zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu], považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
13) K dovolací argumentaci k tomuto dovolacímu důvodu a odkazu na obviněným zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu a otázku „extrémního nesouladu“ považuje Nejvyšší soud za potřebné dále uvést, že odkaz obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých Ústavní soud zmiňuje povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadená rozhodnutí, pokud nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod, že v předmětné trestní věci byly obviněným uplatněny pouze námitky, kterými se již musely zabývat soudy nižších stupňů a se kterými se soudy zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odkaz obviněného na zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu byl pouhým prostředkem navodit zdání oprávněnosti argumentace obviněného o důvodnosti jeho tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, přičemž pravou podstatou jeho argumentace bylo pouze to, že se neztotožnil s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a dožaduje se nového hodnocení důkazů, které by mělo vyznět ve shodě s jím uplatňovanou obhajobu, že se ničeho nedopustil.
14) V kontextu těchto námitek a ev. již shora zmíněných námitek k posuzování otázky porušení práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
15) V reakci na tyto námitky obviněného považuje Nejvyšší soud ve vztahu ke skutkovému zjištění za potřebné pouze uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
16) Jak již bylo shora konstatováno, Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvního stupně, a následně se staly součástí odvolací argumentace obviněného proti rozsudku nalézacího soudu. Na základě tohoto poznatku lze konstatovat, že jde o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí [soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje na jednotlivé důkazy, aby zejména konstatoval, že obviněný zásadně spáchání trestné činnosti popíral, přesto byl usvědčován výpovědí svědka A. H., a dále dopisem svědka H., jehož podstatu obviněný zpochybňuje, neboť v dopise se sice hovoří o R., ale již není uvedeno příjmení, dále soud prvního stupně rovněž odůvodnil, proč považoval provedení důkazů obviněným navržených za nadbytečné – str. 2-4 rozsudku). Rovněž tak odvolací soud reagoval na námitky shodné s těmi, které obviněný uplatnil v dovolání a na straně 4 svého rozsudku, kde například logicky vysvětlil, proč dopis, ve kterém se svědek H. doznal ke spáchané trestné činnosti považuje vedle usvědčující výpovědi svědka A. H. za věrohodný důkaz (nejen pro shodu jména R., ale např. i pro tu skutečnost, že v dopise se hovoří o R., který má mít chatu v K., obviněný o chatě v K. rovněž hovořil, hovoří o práci pro svědka v Německu, což sám obviněný rovněž uváděl); k výpovědi svědka A. H. u hlavního líčení a návrhům obviněného na provedení dalších důkazů se odvolací soud dostatečně vyjádřil na str. 4-5 odůvodnění svého rozsudku)].
17) Konstantní judikatura pamatuje na takový případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
18) K námitkám, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly a jsou opětovně uplatňovány v řízení o dovolání, považuje Nejvyšší soud za potřebné mj. také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
19) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, a tudíž by takové dovolání bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak námitky uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byly shledány zjevně neopodstatněnými, musel Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by je musel meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu