ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1622.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1622/2017-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. ledna 2018 o dovolání, které podala obviněná E. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 12 To 177/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 18/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 1. 2017, sp. zn. 1 T 18/2016, byla E. K. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem křivé svědecké výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a za tyto trestné činy jí byl podle §346 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněné uložena povinnost uhradit způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 10.000,- Kč poškozenému J. K. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mělníku podala obviněná (do všech výroků), státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mělníku (v neprospěch obviněné pouze do výroku o trestu) a poškozený (pouze do výroku o náhradě škody) odvolání, o kterých Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 12 To 177/2017-826, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem křivé svědecké výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a za tyto trestné činy jí podle §346 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon jí podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněné uložena povinnost uhradit způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 50.000,- Kč poškozenému J. K. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních (bod I. rozsudku). Podle §131 odst. 1 tr. ř. byla rovněž soudu prvého stupně nařízena oprava písařské chyby v datu vyhlášení rozsudku (bod II. rozsudku soudu druhého stupně).
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 12 To 177/2017, dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), ve spojení s písm. l) tr. ř. Obviněná má za to, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty žalovaných přečinů. Dále namítla vady spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení pro naplnění hmotněprávních znaků podstatných pro vznik a vyčíslení výše nemajetkové újmy. Odvolacímu soudu vytkla, že jen v omezené míře reagoval na její argumentaci uvedenou v odvolání a s většinou jejich námitek se nevypořádal. Má za to, že svým jednáním při podání trestního oznámení nedošlo ke spáchání žalovaných trestných činů a k naplnění jejich objektivní stránky. Zdůraznila, že neuvedla vědomě nepravdivé skutečnosti v úmyslu dosáhnout trestního stíhání poškozeného. Dále popsala okolnosti, které ji k podání trestního oznámení vedly. Dodala, že i když bylo v roce 2015 trestní stíhání poškozeného odloženo, neznamená to, že by se skutečnosti uvedené dovolatelkou nestaly, nebo že by byly vědomě smyšlené, a proto trvá na platnosti svých vyjádření. Podle jejího názoru nebyla naplněna ani subjektivní stránka žalovaných trestných činů, neboť neuváděla nepravdivé informace, resp. neměla vědomost o tom, že by byly nepravdivé, osobně byla přesvědčena, že se na ní poškozený dopouští trestného jednání. V dané souvislosti upozornila na nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 485/2001. Dovolatelka namítla rovněž nesprávnost posouzení výroku o náhradě nemajetkové újmy v rozsudku odvolacího soudu, neboť podle ní existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V odůvodnění výroku o náhradě nemajetkové újmy odvolací soud neodkázal na žádné relevantní důkazy, které by vznik nemajetkové újmy u poškozeného prokazovaly, případně prokazovaly její výši. Dovolatelka namítla i nesprávnost posouzení výroku o náhradě nemajetkové újmy v rozsudku soudu prvého stupně, především pak skutečnost, že byl poškozený odškodňován za každý den jeho vykázání. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva
a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření shrnul dosavadní průběh trestního řízení, obsah dovolání a stručně se vyjádřil k uplatněným dovolacím důvodům. Uvedl, že většina námitek je pouhou kopií textu odvolání dovolatelky, přičemž její argumenty nenaplňují žádný z dovolacích důvodů. Poukázal na to, že nenamítla porušení zásady spravedlivého procesu, což je překážka přezkoumávání napadených rozhodnutí. Na podporu svého tvrzení předložil výčet několika rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně nálezů Ústavního soudu. Námitku obviněné týkající se právního posouzení nemajetkové újmy pak považuje za takovou, která by mohla „s jistou rezervou“ založit deklarovaný dovolací důvod, avšak konstatoval, že dovolatelka neuvedla, která konkrétní ustanovení hmotného práva byla nesprávně užita, nebo užita byla, ačkoli užita být neměla. Souhlasil však s tím, že přiměřené zadostiučinění mělo být odvolacím soudem podrobněji odůvodněno. Zdůraznil rovněž, že dovolatelka napadla výrok o náhradě nemajetkové újmy z důvodů procesních, nikoli hmotněprávních, když namítla rozpor s §43 odst. 2 a §89 odst. 1 tr. ř. Co se týče námitky stran vykázání poškozeného, uvedl, že je možné, aby byl obviněný vykázán podle jiného právního předpisu. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. [ V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který rovněž obviněná v dovolání uplatnila, musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolání bylo správně podáno proti rozhodnutí soudu druhého stupně, který rozhodl rozsudkem. Ustanovení shora zmíněné však dopadá na případy, kdy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zamítl nebo odmítl (viz znění zákona), nikoli tedy na předmětnou trestní věc, kde bylo rozhodnuto rozsudkem ].
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. [ Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je pak dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k) – viz bod 5].
9. K námitkám, které jsou obviněnou v dovolání zmíněny, považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést následující. Obviněná odkazuje nejen na zákonná ustanovení trestných činů, kterými byla uznána vinnou a zmiňuje hmotně právní pojmy jako např. „ zavinění, ev. úmysl, subjektivní a subjektivní stránka trestného činu, nemajetková újma, atd.“, či extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci ve vztahu k nemajetkové újmě, což by mohlo vzbuzovat dojem, že dovolací důvod byl uplatněn právně relevantně, opak je však pravdou. Shora uvedené pojmy jsou primárně vázány na nesoulad se skutkovým zjištěním, který učinily soudy, což je nezpochybnitelné z navazující argumentace obviněné v dovolání, kde opětovně popisuje skutkový děj, proběhlý dle jejich představ, přičemž opětovně soudům vytýká (obdobně jako v odvolání soudu prvního stupně), že nesprávně hodnotil provedené důkazy [argumentuje např. tím, že neuvedla vědomě nepravdivé skutečnosti do protokolu o trestním oznámení a do úředního záznamu o podaném vysvětlení v úmyslu přivodit trestní stíhání obviněného, nebyla si vědoma toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě a že by s tímto následkem svého jednání byla alespoň smířena, byla přesvědčena, že se jedná o trestný čin, agresi ze strany svého manžela mohla vnímat odlišně než jejich děti a její tehdejší manžel]. V souvislosti s opakujícími se námitkami považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř .“, na které by z hlediska stručnosti vzhledem ke shora uvedenému postačovalo odkázat.
10. Nejvyšší soud však považuje za vodné poukázat (i přes opakující se procesní námitky) i na některá teoretická východiska k předmětné trestné činnosti, kterou byla obviněná uznána vinnou. Trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Objektem trestného činu křivého obvinění podle odstavce 2 tohoto ustanovení je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání obviněného. Z hlediska subjektivní stránky zákon u druhé skutkové podstaty předpokládá úmysl, a to úmysl přímý, pachatel si musel být nepravdivosti obvinění vědom, přičemž navíc je zde vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání, u kterého však postačuje i srozumění s tímto následkem, tj. i úmysl eventuální. Proto i podle judikatury při posuzování viny pachatele trestného činu křivého obvinění podle §174 tr. zákoníku se nestačí zabývat pouze otázkou, zda osoba, kterou obvinil, skutečně spáchala trestný čin, případně zda byla pro něj stíhána a odsouzena. Orgány činné v trestním řízení musí zároveň prokázat, že si pachatel trestného činu křivého obvinění podle §174 tr. zákoníku byl vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě (srov. R 63/1991). Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Z hlediska naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty je nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele a rovněž způsob provedení činu. Obvinění zde spočívá v jednání pachatele, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby. Zpravidla půjde o oznámení učiněné některému orgánu činnému v trestním řízení. Forma tohoto oznámení není rozhodná (srovnej Trestní zákoník (EVK), 2. vydání, 2012, s. 3235 – 3240). Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku mj. poukazuje na to, jak obviněná bezprostředně poté co „byla znásilněna“ reagovala a co uváděla policistům, kteří se dostavili na místo samé (nic ohledně znásilnění), co uváděla na obvodním oddělení cca dvě hodiny poté, kam se dostavila (opět nic o znásilnění) a až následně po kontrole hlídkou policie (01.50 hod dne 11. 12. 2014), kdy s ní byl řešen přestupek spočívající v jejím řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu (cca po dalších čtyřech hodinách) podala trestní oznámení, že byla znásilněna (viz podrobněji str. 8-9 rozsudku soudu druhého stupně, též str. 22-24 rozsudku soudu prvního stupně). Nelze ani akceptovat výhrady obviněné, že by soud druhého stupně nezákonně hodnotil důkazy (obviněná poukazuje na to, že jen v omezené míře reagoval na její upozornění na závažná a procesní pochybení soudu prvního stupně), neboť z jeho rozhodnutí je zřejmé, že se podrobně zabýval jednotlivými důkazy, a pokud odkázal na správné závěry soudu prvního stupně, logicky a ve vzájemných souvislostech hodnocené důkazy soudem prvního stupně, je možno dle názoru Nejvyššího soudu také jen na takové závěry odkázat (viz níže bod 15) a nikoli znovu argumentačně a opisně vyvracet již jednou vyvrácené námitky obhajoby (srov. přiměřeně sp. zn. II. ÚS 2947/08). Jestliže obviněná poukazuje např. na to, že vnímala jednání obviněného jinak než jejich děti a manžel, že podle ní šlo o znásilnění, neboť nedala k souloži souhlas, pak Nejvyššímu soudu opět nezbývá než odkázat na popis (příliš obsáhlý a mnohdy nepřehledný) výpovědí nejen obviněné, poškozeného a svědků soudem prvního stupně, ale zejména na stručné a výstižné hodnocení důkazů nejen k výpovědím svědků, ale také znaleckým posudkům (viz např. str. 9-10 rozsudku) soudem druhého stupně. Odvolací soud rovněž poukázal na to, proč se mezi posudky vyskytly jisté „mírně odlišné“ závěry ohledně týchž osob a výstižně vysvětlil, na základě jakých skutečností tyto mírně odlišné závěry vznikly, přičemž nemají žádný zásadní dopad na posudky a „závěry znalců Vítkových“ (poukazuje na to, že znalecké posudky byly vypracovány v různém časovém období, vycházely z jiných skutečností, v jiných trestních věcech a na základě jiných podkladů). Nad rámec toho, co již bylo uvedeno [k otázce úmyslu vědomosti toho, že obviněná nepravdivě (lživě) obviňuje jinou osobu], soudy nižších stupňů k hodnocení důkazů [výpovědi obviněné, poškozeného, dětí obviněné a poškozeného, svědků, znalců a listinných důkazů], zjištěnému skutkovému stavu věci, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést (k otázce úmyslu – obviněná uvádí, že si nebyla vědoma nepravdivých skutečností při podávání trestního oznámení atd.), že obviněná jak uvádí znalecký posudek (viz str. 30 rozsudku soudu prvního stupně) má nadprůměrné rozumové schopnosti, má vysokoškolské vzdělání -lékařka, (má studovat práva) atd., přičemž jak shora uvedeno, po několikerém setkání s policisty, kdy nehovoří ani o znásilnění ani o tom, že by jí při napadení manžela vznikla újma, až s odstupem několika hodin oznamuje, že byla znásilněna, což vše svědčí pro závěr, že se jednání, pro která byla odsouzena, dopustila. Znásilněním se rozumí mj. donucení jiného násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí nebo jiné újmy k pohlavnímu styku. U obviněné při lékařském vyšetření, jak plyne ze znaleckého posudku, bylo objektivizováno pouze drobné poranění (viz str. 10 rozsudku soudu druhého stupně, str. 15-16 rozsudku soudu prvního stupně), které svědčí pouze pro proběhlý pohlavní styk, přestože obviněná má být náchylná k modřinám, žádná známka po nich při vyšetření zjištěna nebyla. Shora jen stručně zmíněné skutečnosti potvrzují správnost závěrů soudu prvního a druhého stupně, že obviněná jednala úmyslně [přivodit trestní stíhání], pokud při trestním oznámení a následně při svědecké výpovědi uváděla, že byla znásilněna.
11. Trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo jako svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Ustanovení §346 odst. 2 tr. zákoníku tvoří samostatnou základní skutkovou podstatu. Objektem tohoto trestného činu je zájem na správném zjištění skutkového stavu jako základu zákonného rozhodnutí v řízení o dědictví, v řízení před soudy včetně mezinárodních soudních orgánů, státních zástupců nebo policejních orgánů, pokud konají přípravné řízení podle trestního řádu, a obdobný zájem na správných zjištěních vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny. Pachatelem trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 tr. zákoníku může být pouze osoba, která v řízení vystupuje v postavení svědka nebo znalce podávajícího znalecký posudek. Svědkem je fyzická osoba rozdílná od obviněného, která byla vyzvána (předvolána) některým z orgánů uvedených v §346 odst. 2 tr. zákoníku, aby jako svědek vypovídala o skutečnostech důležitých pro řízení, které sama vnímala (poznala) svými smysly, tedy viděla, slyšela atd., anebo která se sama či z podnětu některé ze stran dostavila za tímto účelem k takovému orgánu. K naplnění subjektivní stránky se vyžaduje úmysl. Úmysl pachatele musí zahrnovat i skutečnost, že jde o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo zjištění, přitom postačuje úmysl eventuální (k tomu blíže Trestní zákoník (EVK), 2. vydání, 2012, s. 3241 – 3248). Trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se obviněná dopustila tím, že jako svědek před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, uvedla nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí.
12. Ačkoli obviněná upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. března 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/2001 a domnívá se, že jej lze vztáhnout i na její případ, Nejvyšší soud její názor nesdílí (viz zejména bod 10). Předmětný nález dopadá na situace, kdy se nepodaří orgánům činným v trestním řízení prokázat vinu tomu, kdo byl jinou osobou za pachatele označen, není tato skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem o tom, že obvinění bylo křivé a že bylo vedeno úmyslem stíhat nevinného. V daném případě však vina obviněné byla prokázána i dalšími důkazy, nebyla vyvozena pouze z okolnosti, že trestní řízení poškozeného bylo odloženo, protože se skutečnosti uvedené obviněnou nestaly. Jak již shrnul odvolací soud, při zjišťování skutkového stavu soudem prvního stupně, stála na jedné straně osamocená výpověď obviněné, na straně druhé shodné výpovědi poškozeného a jejich společných dětí, a další důkazy. Za podstatné (při existenci dalších, výše zmíněných skutečností) pro posouzení viny obviněné soudy nižších stupňů považovaly okolnosti, postup a chování obviněné při podání trestního oznámení. V této souvislosti odvolací soud opakoval některé důkazy, které před tím již provedl nalézací soud. Obviněnou bylo tvrzeno (až dne 11. 12. 2014 v 06.19), že dne 10. 12. 2014 mělo dojít k jejímu napadení a znásilnění poškozeným. Když však bezprostředně poté (co měla být znásilněna) [10. 12. 2014 po 23.00 hod] obviněná od sousedů zavolala policii a ta se následně dostavila, obviněná toto nevypověděla. To, že byla znásilněna, neuvedla ani při osobním oznámení na Obvodním oddělení Policie v Kralupech nad Vltavou, uvedla „pouze“, že byla napadena manželem a synem, neutrpěla konkrétní újmu, ani jí nebylo ublíženo na zdraví. Toto plyne z úředního záznamu policie ze dne 11. 12. 2014 v 01:20 hodin, tedy několik málo hodin po údajném incidentu a znásilnění. Až za situace, co byl řešen její přestupek spočívající v podezření na její řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, podala trestní oznámení na poškozeného. Obviněná poškozeného považovala za původce jejich vzniklých problému a rozhodla se situaci řešit právě křivým obviněním poškozeného a zkreslením společných konfliktů. Je nepochybné, že manželství obviněné a poškozeného procházelo hlubokou a déletrvající krizí, doprovázenou hádkami a stupňujícími se rozpory. Bylo rovněž prokázáno, že to byla právě obviněná, která chtěla manželství ukončit a připravovala se na svůj „nový“ život. Všechny tyto okolnosti pak společně vedly k vyústění celé situace, kdy obviněná částečně ze zloby, či dokonce v touze „zbavit“ se manžela, tohoto osočila z týrání a znásilnění a zveličila popis předchozích konfliktů s ním.
13. Obviněná svým jednáním, tedy svými výpověďmi, zapříčinila trestní stíhání poškozeného, což vedlo nejen k jeho zadržení policejním orgánem a vykázání ze společného obydlí (nelze přehlížet, kdy k němu došlo a z jakého důvodu), ale i k narušení vztahů v rodině, negativnímu dopadu na psychiku poškozeného i jeho rodinných příslušníků (tyto skutečnosti vyplývají nejen z výpovědi poškozeného a slyšených svědků, společných dětí obviněné a poškozeného, ale nepřímo také znaleckých posudků), přičemž poškozený měl do poslední chvíle snahu manželství zachránit, když problematika alkoholismu začala narůstat právě v souvislosti s odložením jeho trestního stíhání, což chápal jako křivdu atd. Výše uvedené jednání obviněné naplnilo zásah do osobnostních práv poškozeného a na základě těchto důvodů odvolací soud přiznal poškozenému zadostiučinění v dané výši, která odráží právě míru zásahu, který se v jeho životě projevil. Je nepochybné, že křivé obvinění poškozeného z natolik závažných trestných činů, musí nutně vést k zásahu do jeho práva na důstojnost, vážnost i čest. Poškozený musel před policejním orgánem vypovídat o velmi intimních detailech ze sexuálního života, zároveň se trestní stíhání negativně odrazilo i v jeho profesním životě, když vstoupilo jeho obvinění v obecnou známost. Náhrada nemajetkové újmy ve výši 50.000,- Kč je podle názoru Nejvyššího soudu, vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, adekvátní. Výše finanční satisfakce je úměrná zavinění obviněné a zásahu do osobnostních práv poškozeného. Z dovolání obviněné je rovněž zřejmé, že tato ve své podstatě to, že byl poškozený vykázán, posuzuje nikoli v souvislosti s tím, že to byla ona, kdo úmyslně uváděl nepravdu o svém znásilnění, ale s prací policie, jejichž postup považuje za nepřiměřený a vhodný, aniž by si uvědomovala, že to byla ona, kdo lživě obvinil poškozeného ze „zločinu znásilnění.“
14. S ohledem na námitku obviněné týkající se extrémního nesouladu ohledně výroku o náhradě nemajetkové újmy považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces ) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl z důvodů shora rozvedených, a to ani při odkazu obviněné na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3136/09. [K otázce nemajetkové újmy se Nejvyšší soud stručně vyjádřil shora – viz bod 13].
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Nejen v souvislosti s otázkou opakujících se námitek [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002], ale také ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz §265i odst. 2 tr. ř.] poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Vzhledem k tomu, že v dovolání jsou vznášeny tytéž námitky (až na výjimky shora uvedené) jako v odvolání, případně v rámci obhajoby v řízení před soudem prvního stupně, poukazuje Nejvyšší soud vedle již výše zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu dále také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém zmíněný soud mj. uvedl, že „institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. ledna 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu