ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.879.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 879/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2018, sp. zn. 10 To 92/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové vedené pod sp. zn. 4 T 16/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2018, sp. zn. 10 To 92/2017, byl k odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (podaném v neprospěch obviněného jen do výroku o trestu) zrušen podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2017, č. j. 4 T 16/2016-317, kterým byl J. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1) výroku rozsudku přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) výroku rozsudku pokusem zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 k §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a za tato jednání odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, §58 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, dále mu bylo podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné opatření, a to ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě a podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody poškozené P. P. v částce 79 762 Kč a na přiměřeném zadostiučinění zaplatit částku 250 000 Kč, a nově podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2017 za použití čl. II. bodu 2 zák. č. 58/2017 Sb., zařadil do věznice s ostrahou; jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen, odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření se k němu
2. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2018, sp. zn. 10 To 92/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání obviněný zdůraznil, že jím napadá „obě rozhodnutí v celém rozsahu, tj. co do výroku o vině i do výroku o trestu, a to včetně navazujících výroků o uložení ochranného léčení a uložení povinnosti podle §228 odst. 1 tr. ř.“. Opakuje, že setrvává na tom, že je důležité rozlišit to, co bylo popsáno ve vztahu k jeho soužití s poškozenou a tím, pro co byl uznán vinným, neboť se jedná o dvě zcela různé věci. Pokud jde o jednání uvedené pod bodem 1) výroku rozsudku, znovu opakuje, že se k tomuto doznal, ale použité výrazy nemyslel absolutně vážně a byly použity v afektu, a tím nemohl naplnit znaky přečinu podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k jednání pod bodem 2) odmítá, že by jednání mělo sexuální podtext. Dále poukazuje na to, že „v dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným“ s odkazem na odbornou literaturu. S ohledem na tuto skutečnost, jsou pak rozhodnutí obou soudů, kterými byl uznán vinným, zatížena vadou, pro kterou zmíněná rozhodnutí nemohou obstát a v důsledku toho nemůže obstát ani rozhodnutí o uloženém trestu odnětí svobody a výrok podle §228 odst. 1 tr. ř. S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto navrhl, aby „Nejvyšší soud rozhodl tak, že sám obviněného rozsudkem zprostí obžaloby“.
3. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neměl dovolací soud ke dni konání neveřejného zasedání k dispozici.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8. K obecnému vymezení shora uvedeného dovolacího důvodu se již Nejvyšší soud dostatečně vyjádřil v bodech 6), 7) svého usnesení. Dále je nutno také poznamenat, že námitky obviněného, které uplatnil v dovolání, jsou identické s těmi, které byly uplatněny již v řízení před soudy nižších stupňů. [Před soudem prvního stupně mj. uváděl, že sice poškozené vyhrožoval např. tím, že jí uřízne hlavu, ale nikdy by nic takového neudělal – není vrah, a pokud jde o domnělé znásilnění, pak vytáhl poškozenou ze záchodu, ale ta měla kalhotky stažené do poloviny nohou, znásilnit ji nechtěl ani ji neosahával – důvodem, proč šel za ní na toaletu, bylo to, že jí chtěl zbít za to, co udělala - „šuká jinde“. V rámci svého odvolání zopakoval, že výrazy použité pro odsouzení popsané v bodě 1) nemyslel vážně, a pokud jde o jednání pod bodem 2) toto nemělo žádný sexuální motiv, a proto navrhl zproštění obžaloby. Nepodmíněný trest odnětí svobody považuje za nepřiměřeně přísný, částky uložené mu podle §228 tr. ř. není schopen najednou zaplatit, uložením ochranného léčení by přišel o zaměstnání].
9. V souvislosti s uplatněním obsahově shodných námitek považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Skutečnost, že jde v dovolání „v podstatě o totožné námitky“ vyplývá ze skutečností plynoucích z bodu 8) tohoto usnesení. Že se uplatněnými námitkami soudy nižších stupňů zabývaly, vyplývá mj. z odůvodnění jejich rozhodnutí. V této souvislosti lze pak zmínit např. již samotné hodnocení důkazů soudem prvního stupně (str. 11) - 15), kdy v rámci odůvodnění svého rozsudku poukázal na to, že důvodem útoku obviněného na poškozenou měla být „její nevěra“. Soud prvního stupně pak rozvádí další důkazy, na základě kterých dospěl k závěru, proč výpověď poškozené považoval za věrohodnou (výpovědi dětí, že obviněný projevoval žárlivost a vyzvídal, co má se spolupracovníkem, což odpovídalo výpovědi poškozené, dcera poškozené uvedla, že se o matku bála, že byl v uvedenou dobu pod vlivem alkoholu a projevoval se agresivně). To vše jsou skutečnosti, ke kterým v rámci hodnocení důkazů musí soudy přihlížet (např. v souvislosti s hodnocením jiných důkazů – hodnocení výpovědi poškozené a obviněného). Jestliže hodnověrnost výpovědi poškozené je potvrzována dalšími důkazy, pak nelze soudu prvního stupně vytýkat, že za pravdivou považoval také tu část její výpovědi, kde své násilné jednání obviněný doprovázel slovy o tom, ať si ani kalhotky nenatahuje, že si vybere to, co jinde dává, když mu nebyla schopna dát, a prohlásil i to, že ji znásilní. V tomto směru soud prvního stupně nejenže vycházel z výpovědi poškozené (násilné jednání obviněného bylo prokázáno i dalšími důkazy soudy zmíněnými), ale také podrobně ve svém odůvodnění rozvedl (str. 13), proč považuje výpověď poškozené za pravdivou a na základě jakých důkazů vyloučil, že by mohlo jít o výpověď vykalkulovanou či vyspekulovanou. K námitkám obviněného se vyjádřil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (body 17-29), přičemž závěry soudu nižšího stupně shledal správnými. Nejvyšší soud pouze uvádí, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a netrpí žádným znakem libovůle.
10. Jestliže obviněný v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a poukazuje současně také na odbornou literaturu s tvrzením, že „v dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který soudy zjistily, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným“, a proto „má být zproštěn, neboť ani jeden ze skutků, pro které byl uznán vinným, znaky trestného činu nenaplnil“, považuje Nejvyšší soud za vhodné pouze ve stručnosti uvést následující. Pokud jde o jednání popsané pod bodem 1) -v tom případě bylo prokázáno, že obviněný opakovaně vulgárně vyhrožoval poškozené zabitím, že jí uřízne hlavu a pak zabije sebe (viz podrobněji popis skutku) – tedy vyhrožoval usmrcením jinému takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu (obavu projevila poškozená – str. 5, děti poškozené měly obavu o matku str. 7-8 rozsudku). V případě jednání popsaného pod bodem 2) - bylo již shora mj. zmíněno, že z výpovědi poškozené vzaly soudy za prokázané, že své násilné jednání obviněný doprovázel slovy o tom, ať si ani kalhotky nenatahuje, že si vybere to, co jinde dává, když mu nebyla schopna dát, a prohlásil i to, že ji znásilní, osahával ji a k dokonání soulože nedošlo, protože se poškozené podařilo vysmeknout a utéct – tedy dopustil se jednání, které směřoval k dokonání pohlavního styku spáchaného souloží, ale k dokonání nedošlo a takovým činem způsobil těžkou újmu na zdraví. Tímto krátkým pozastavením se nad skutkovým zjištěním a následně vyjádřeným v právních větách chce Nejvyšší soud pouze obviněného upozornit, že „skutkový stav, který soudy zjistily“ vykazuje znaky trestných činů, kterými byl uznán vinným, tudíž jeho odkaz na odbornou literaturu na jeho námitky nedopadá, neboť podstatou jeho námitek je tvrzení, že sice došlo k jakémusi jednání z jeho strany vůči poškozené, při kterém pronesl na její adresu výhružky, ale výhružky by nikdy nesplnil, a pokud došlo k jednání, které bylo kvalifikováno jako znásilnění, poškozenou neosahával, kalhotky jí nestáhl, soulož na ní vykonat nechtěl.
11. Ve vztahu k uvedenému lze pouze pro stručnost odkázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
12. Z dovolání obviněného vyplývá, že tento dále zpochybnil uložený trest odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný. V souvislosti s nepřiměřeností trestu je nutno odkázat na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a dále [ve vztahu k trestu - §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který sice nebyl uplatněn] výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
13. Obviněný v dovolání rovněž uvedl, že toto směřuje také proti výroku o uložení ochranného opatření a povinnosti podle §228 odst. 1 tr. ř., avšak k této argumentaci žádné konkrétní skutečnosti neuvedl, a Nejvyššímu soudu nepříslušní za něj domýšlet směry úvah, které jej k uvedené argumentaci vedly (přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 705/2015, 11 Tdo 1159/2015 či Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07), současně je však nutno poznamenat, že ani případný odkaz na námitky uplatněné v odvolání by nebylo možno v řízení o dovolání akceptovat (viz rozh. č. 46/2013 Sb. rozh. tr. – Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou obsaženy v obsahu dovolání. Z těchto důvodů nemůže dovolatel svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku …).
14. Zmínit je nutno také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. V souladu s výše uvedenými skutečnostmi a v reakci na charakter obviněným uplatněných námitek pak musí Nejvyšší soud uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založené na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
16. S přihlédnutím ke všem shora popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Nejvyšší soud však musí s ohledem na opakování námitek již dříve uplatněných a opětovně zmíněných i v dovolání upozornit také na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde mj. také uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu