ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1552.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1552/2017-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2018 o dovolání obviněného D. S. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 2 To 58/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 13/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. 9 T 13/2016, byl obviněný D. S. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
v přesně nezjištěné dny v období nejpozději od dubna roku 2010 do září 2010 na poškozené nezletilé „XXXXX“ *), jejíž věk jako její otčím znal, v bytě 2+1 na adrese K., okres T., na patrové posteli nejméně 5x vykonal soulož s tím, že minimálně ve dvou případech jej po souloži musela ještě uspokojit orálně na WC, a naposled na ní vykonal soulož ve vagónu v depu v T. dne 7. 7. 2011, přičemž ve všech případech jednal proti její vůli, za využití své fyzické převahy, neboť nebylo v jejích silách jej od sebe odstrčit, v depu v T. se mu pak neubránila ani kousáním a kopáním, kdy jeho jednání se nakonec podrobovala i z obavy, aby nenaplnil svoji opakovanou pohrůžku tím, že ublíží jí, její matce a jejím sourozencům, že je už neuvidí, pokud by nebyla zticha, nepodrobila se mu a nebo by o tom někomu řekla, z čehož měla na základě jím vůči ní často realizovaným fyzickým trestům reálný strach.
2. Za tento zločin a za sbíhající se zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 3 T 213/2012, mu byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 3 T 213/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
3. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 2 To 58/2017, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný D. S. podal prostřednictvím obhájce proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože rozhodnutím o vině zločinem podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku došlo k nesprávnému právnímu posouzení.
5. Za uvedenou vadu obviněný považoval ve shodě se svou dosavadní obhajobou v předchozích fázích trestního řízení, že se jednání, které mu je kladeno za vinu, nedopustil, a že nebylo prokázáno, že k němu došlo. V této souvislosti poukázal na ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., v jehož smyslu orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podle obviněného však je použitá právní kvalifikace vadná proto, že nedošlo k rozptýlení pochybností o tom, zda se jednání, které mu je kladeno za vinu, skutečně stalo. Neztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou správná a úplná, neboť pokud by soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu podle §2 odst. 6 tr. ř., nemohl by dospět k závěru o vině obviněného.
6. Konkrétně nalézacímu soudu obviněný vytýkal, že se ani v nyní přezkoumávaném rozhodnutí dostatečně nevypořádal s výpovědí svědkyně R. Š. učiněné v přípravném řízení, v níž zpochybnila důvěryhodnost výpovědi nezletilé tvrzením, že svědkyně H. S.– matka nezletilé lhala při prověřování incidentu s popelníkem, a navedla tuto poškozenou, aby rovněž vypověděla nepravdu, protože když se rozcházela s obviněným, do očí jí řekla, že obviněného zničí, protože si našel ženskou. I samotná nezletilá poškozená měla svědkyni sdělit, že to, jak má vypovídat, jí nařídila matka, a měla to zopakovat i před ošetřující lékařkou. Na základě této výpovědi je obviněný přesvědčen, že i další výpovědi poškozené mohly být ovlivněny matkou, která má k němu negativní vztah.
7. Podle obviněného je výpověď poškozené zpochybněna i výpovědí nezletilé „SSSSS“ *), která uvedla, že poškozená jí i dalším spolužačkám vyprávěla o vícero sexuálních zkušenostech, ale tato její tvrzení nepovažovala za pravdivá, neboť se ukázalo, že jí poškozená v minulosti několikrát lhala.
8. Jestliže soud rozhodnutí o vině obviněného opíral zásadně o výpověď poškozené nezletilé „XXXXX“, měl se soud se všemi uvedenými výpověďmi vypořádat podrobněji. Výhrady obviněný směřoval i proti časovému období, v němž mělo k trestné činnosti dojít, protože doba činu nebyla podle něj jednoznačně prokázána.
9. Při zjišťování skutkového stavu věci nebyla řádně vyhodnocena ani role vztahu poškozené s přítelem, který byl odsouzen za její pohlavní zneužití, k čemuž byl proveden důkaz trestním spisem Okresního soudu v Náchodě. Z něho vyplynulo, že proti příteli poškozené, A. L., byly zahájeny úkony trestního řízení později, než poškozená oznámila své zneužití, které vedlo k zahájení trestního stíhání obviněného. Rovněž totiž bylo prokázáno, že poškozená s tímto svým přítelem chodila téměř rok před tím, než se svěřila sociální pracovnici. Tento důkaz podle obviněného nevyvrací možnou souvislost výpovědi poškozené o jejím soužití s A. L. a jeho následným trestním stíháním, neboť poškozená se mohla svou výpovědí snažit svého přítele chránit, a není časově podmíněna zahájením úkonů trestního řízení proti obviněnému.
10. Takto vyjádřené nedostatky podle obviněného zpochybňují skutkový stav věci, který je proto nesprávný, a proto i odvolací soud vadně konstatoval, že soud prvního stupně důkazy vyhodnotil jednotlivě i ve svém souhrnu zcela správně a přesvědčivě. Proto, pokud se odvolací soud se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil, jde o pochybení, které má odraz i v nesprávném hmotně právním posouzení, jež odvolací soud nedůvodně též považoval za bezchybné.
11. Z uvedených důvodů v závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 2 To 58/2017, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozsudkem rozhodl.
12. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zasláno dovolání obviněného k vyjádření, prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k dovolání po seznámení s jeho obsahem a dostupným spisovým materiálem nebude písemně vyjadřovat.
III. Přípustnost a důvody dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
14. Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž je možné dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
16. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu nespočívá hmotněprávních ustanovení, ale upravuje procesní postupy při provádění dokazování. Ostatně takové nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze ve smyslu obecného zákonného vymezení v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
17. Uvedené zásady jsou limitovány případy, kdy dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Jednalo by se však o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám obviněného
18. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný v něm sice tvrdil, že v přezkoumávané věci jde o vady spočívající v nesprávném právním posouzení podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ale ve skutečnosti žádné takové výhrady, jimiž by nesprávnost této právní kvalifikace vytýkal, nevznesl, protože svými námitkami kromě obecného tvrzení, že nenaplnil znaky skutkové podstaty tohoto zločinu, brojil pouze proti postupu soudů při prováděném dokazování. Již ze samotného obsahu dovolání tedy vyplývá, že obviněný pouze formálně poukázal na uvedené hmotněprávní ustanovení, vůči němuž jen zcela obecně uvedl, že jde u zločinu podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku o nesprávné právní posouzení. Je tak zřejmé, že obviněný nevytýkal vady právní v souladu se zákonnými požadavky vymezenými §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť žádné jím uváděné pochybení netkví v hmotněprávní problematice, jak zmíněný důvod požaduje.
19. Jen samotným odkazem na vadnost použité právní kvalifikace a její obecné konstatování však označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze nenaplnit. Výhrady obviněným uvedené směřovaly pouze proti tomu, jak soudy postupovaly při prováděném dokazování, zejména vytýkal nesprávnost postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k hodnocení některých výpovědí zejména nezletilé poškozené. Těmito námitkami obviněný podmínkám §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedostál, protože nepostupoval v souladu se zásadou, že každý důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
20. Vzhledem k tomu, že obviněný namítal jiné skutečnosti, než které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, by Nejvyšší soud zásadně nemohl na jejich podkladě správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat, avšak se zřetelem na povinnost zabývat se tím, zda nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod posuzoval, zda soudy dostály svým zákonným povinnostem ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř.
21. K namítaným nesprávnostem při hodnocení výpovědi poškozené nezletilé „XXXXX“a tvrzením, že její výpověď byla zmanipulována její matku, a poškozená chránila svého přítele, Nejvyšší soud z obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a spisového materiálu shledal, že se soudy touto obhajobou obviněného zabývaly. Lze poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož se dovolání obviněného dotýká, v němž soud prvního stupně vysvětlil, z jakého důvodů výpovědi nezletilé poškozené uvěřil, a rozvedl i svůj závěr o tom, proč shledal, že nebylo potvrzeno, že poškozená vypovídala podle návodu své matky. Rovněž se zabýval i důvody, pro které poškozená událost oznámila až s časovým odstupem. Za podstatné v této souvislosti soud, jak vysvětlil na straně 13 svého rozsudku, považoval negativní reakci jejího blízkého okolí, když poškozená se již dříve svěřila s jednáním obviněného své matce a lékaři, kteří však jí sdělený problém neřešili, a proto měla strach, že by obviněný v případě, že by celou věc oznámila, ublížil jí i celé rodině. Obecnou věrohodnost poškozené podle soudu potvrzuje i znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví dětská klinická psychologie PhDr. Karla Noska (č. l. 98 až 110), který neshledal důvody pro závěr o návodu nebo ovlivnění matkou, a to mimo jiné i s ohledem na postoj matky k celé trestní věci, neboť se snažila událost bagatelizovat a neřešit (výpověď znalce u hlavního líčení na č. l. 582 až 583). Soud kladl důraz nejen na obsahovou stránku výpovědi poškozené, ale i na zásadní neměnnost jí popisovaných skutečností (č. l. 115 až 140), a to nejen před orgány činnými v trestním řízení, ale i na Městském úřadě v Náchodě (č. l. 157 až 164), či před přítelem A. L., který tuto skutečnost jako svědek potvrdil (č. l. 576 až 577). Rovněž její chování a způsob výpovědi před soudem svědčily o tom, že jde o okolnosti, které skutečně prožila, a to i s odkazem na její doplňující výpověď, podle níž soud dospěl mimo jiného i k závěru o časovém období, kdy k trestné činnosti obviněného docházelo (č. l. 657 až 664).
22. Kromě uvedených souvislostí soud kladl důraz i na výpovědi svědkyň nezletilé „SSSSS“ (č. l. 219 až 221) a H. S. (č. l. 572 až 576) potvrzující výpověď poškozené. Za významné považoval i skutečnosti uváděné svědky M. Z. (č. l. 213 až 216 a 269) a A. U. (č. l. 578 až 280) vyvracející obhajobu obviněného. Neopomenul ani znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie MUDr. Petry Sejbalové a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie PhDr. Marcely Langové-Šindelářové (č. l. 57 až 69 nebo výpovědi znalkyň (srov. strany 13 až 14 rozsudku soudu prvního stupně).
23. Odvolací soud v řízení o odvolání obviněného reagoval na obdobné námitky a s hodnocením výpovědí soudem prvního stupně se ztotožnil a považoval ho s ohledem na průběh provedeného dokazování za logické. Pokud doplnil v rámci veřejného zasedání dokazování výslechem poškozené, odstranil zcela pochybnosti, které zmiňoval ve svém předchozím rozhodnutí (strana 3 až 4 odvolacího soudu).
24. Nejvyšší soud shledal, že způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, nevykazuje obviněným namítané vady. Naopak v souladu s přezkoumávaným rozhodnutím konstatuje, že dovoláním napadená rozhodnutí postrádají prvky svévole nelogičností nebo jednostranného hodnocení důkazů (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014). Z jejich obsahu vyplývá, že podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí srozumitelnost a dostatečná výstižnost, a nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
25. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud nezjistil podstatné nedostatky, a jen připomíná, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článku 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09, a rovněž např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000). Je třeba zdůraznit, že v této věci se nejedná toliko o jediný usvědčující důkaz, ale výpověď poškozené je podporována dalšími důkazy, čímž je limitováno riziko možných chyb a omylů (viz přiměřeně nález ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), čemuž byla věnována potřebná pozornost a soudy důkazy, které obviněného usvědčovaly, důkladně prověřovaly. Soudy v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. vycházely a skutkový stav v požadované míře zjišťovaly. Připomenout je vhodné to, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
26. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů obou stupňů žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
27. Protože v dovolání obviněného nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nebylo zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud toto dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym zákona č. 45/2013 Sb.