ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1159.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 1159/2019-428
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 10. 2019 o dovolání obviněného V. V. , nar. XY v Brně, bytem XY, t. č. ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 9 To 159/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 169/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 7 T 169/2017, byl obviněný V. V. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, přičemž jejich taxativní výčet obsahuje rozsudek tohoto soudu (s. 2).
2. Podle skutkových zjištění Městského soudu v Brně obviněný V. V.:
- v noci ze dne 14. 9. 2017 na 15. 9. 2017 v XY, v XY č. XY, v hotelu G., na pokoji č. 203., kde se společně s D. M., nar. XY, ubytovali a kde společně strávili několik hodin, této v průběhu tohoto času poskytl více jak 1 čáru (více jak cca 0,1 g) drogy metamfetaminu (pervitinu) jako odměnu za poskytnutí sexuálních služeb, přičemž dne 15. 9. 2017 na uvedeném pokoji hotelu „G.“ přechovával za účelem další distribuce a pro svou potřebu v plastovém sáčku tzv. dealáku se zip uzávěrem a dvou plastových stříkačkách zn. Braun o objemu 2 ml a 1 ml celkem 0,435 g drogy metamfetaminu (pervitinu) ve formě bílého sypkého prášku,
- přesněji nezjištěného dne kolem 4. 12. 2017 v přesněji nezjištěném hotelu ve městě Brně prodal D. M., nar. XY, nezjištěné množství metamfetaminu (pervitinu) za částku 1 000 Kč,
a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv si byl vědom toho, že se jedná o psychotropní látku metamfetamin, který je zařazen do seznamu č. 5 psychotropních látek v příloze č. 5 zákona č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání jak obviněný V. V., tak v jeho neprospěch státní zástupce. O nich rozhodl Krajský soud v Brně tak, že obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Citované rozhodnutí Krajského soudu v Brně napadl obviněný V. V. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí Městského soudu v Brně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně dovolatel uvedl, že v předmětné věci důkazní řízení neproběhlo v souladu s právem obviněného na spravedlivý proces. Nesprávné právní posouzení skutku pak spatřuje v tom, že nebyly naplněny zákonné znaky přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
5. Pokud jde o první útok, který se stal v noci z 14. na 15. 9. 2017, obviněný především namítl, že vlastnímu poskytnutí drogy nebyl přítomen nikdo jiný než on a svědkyně D. M., a proto jde o důkazní stav tzv. tvrzení proti tvrzení. Následně zpochybnil věrohodnost této svědkyně, když poukázal na to, že v přípravném řízení opakovaně měnila poskytnuté údaje, ale k dotazům obhajoby už odmítla uvést jakékoli další podrobnější informace. Věrohodnost svědkyně zpochybnil i svědek F. K., který během hlavního líčení mimo jiné uvedl, že svědkyně nemá problém lhát. Obviněný současně poukázal i na to, že svědkyně je dlouhodobou uživatelkou pervitinu. K těmto námitkám však soudy obou stupňů nepřihlédly.
6. K provedeným důkazům dovolatel dále uvedl, že Městský soud v Brně neodůvodněně favorizoval výpověď svědka K., a to přesto, že předání drogy nebyl přítomen a pouze potvrdil, že svědkyně M. měla u sebe peníze, zřejmě od obviněného. Naopak bez zdůvodnění soud odmítl provést obhajobou navrhnuté znalecké zkoumání věrohodnosti svědkyně M. (vzhledem ke změně jejich výpovědí i přiznanému užívání omamných látek), a také výslech svědkyně L. M., která mohla upřesnit vše, co jí bylo známo o obviněném a svědkyni M. Písemné odůvodnění rozsudku pak postrádá podrobné úvahy soudu, na základě kterých soud postavil závěr o jeho vině. Nápravu vadného rozsudku nesjednal ani odvolací soud.
7. K přechovávání tzv. dealáku a dvou plastových stříkaček s celkem 0,435 g pervitinu za účelem další distribuce, dovolatel uvedl, že jeho odsouzení je založeno na ničím nepodložené spekulaci. Obviněný totiž dostatečně objasnil, že tzv. dealák vzal z kabelky svědkyně M., kterou zanechala na hotelu, přičemž ve stříkačkách bylo pouze stopové množství, které v nich zůstalo po požití drogy (pro jeho osobní spotřebu). Proto žádným důkazem nebyl prokázán jeho záměr drogu distribuovat.
8. Ke druhému útoku, ke kterému došlo přesně nezjištěného dne okolo 4. 12. 2017, dovolatel namítl, že jeho popis skutku, tak jak byl uveden v návrhu na potrestání a posléze Městským soudem v Brně, je natolik odlišný, že nevykazuje totožnost skutku. Jde de facto o dva skutky, z nichž první nebyl prokázán a z druhého byl obviněný uznán vinným, protože soud uvěřil novému obvinění ze strany svědkyně M., které učinila během hlavního líčení. Dovolatel tvrdí, že pokud má soud totožnost skutku za zachovanou, postupoval v rozporu s §220 tr. ř. Tím zkrátil obviněného na jeho obhajobě, neboť ten se o tomto skutku fakticky dozvěděl až při hlavním líčení, takže z něj byl obviněn až vyhlášením prvoinstančního rozsudku. Možnost reagovat na toto obvinění tak byla odsunuta až do odvolacího řízení, v rámci kterého obviněný navrhl doplnění dokazování – jednak výslechem policistů, kteří u něj na pokoji v hotelu P. dne 4. 12. 2017 provedli prohlídku, a jednak výpovědí svědka D. M., který je společným známým obviněného i svědkyně M. Tyto návrhy však byly odvolacím soudem bez zdůvodnění zamítnuty.
9. Dovolatel má za to, že když svědkyně M. během hlavním líčení negovala svou výpověď z přípravného řízení, bylo nutné takovou změnu náležitě prověřit. To se však nestalo. Svědkyně změnu své výpovědi nevysvětlila (s výjimkou data předání, které odvodila od svých narozenin) a rozpory v udávaných údajích tak nebyly ze strany soudu náležitě objasněny, čímž nebyl dodržen požadavek na prokázání viny mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. Nápravu této vady nesjednal ani odvolací soud.
10. Skutečnost, že obviněný byl neprávem uznán vinným, vyplývá také z Čestného prohlášení D. M. (založeného ve spisu na č. l. 195), který obviněný navrhuje provést jako důkaz, dále ze spisu Policie ČR sp. zn. KRPB-214412-TČ-2017-060218/060240 ve věci trestního stíhání svědků D. M. a F. K. pro krádež peněz a věcí obviněného na Hotelu G. (protože tyto skutečnosti podle dovolatele měly být vzaty v potaz při hodnocení věrohodnosti obou svědků), a také ze spisu Policie ČR sp. zn. KRPB-147040-TČ-2018-060273 ve věci trestního stíhání V. Š., syna obviněného, které je podle jeho názoru rovněž založeno na nepravdivém obvinění ze strany D. M. Posledně dva jmenované spisy dovolatel navrhnul připojit k důkazům v této věci.
11. Závěrem obviněný shrnul, že rozsudek soudu prvního stupně trpí vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, a tedy i s jejich následným právním hodnocením, a proto zákonné znaky přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku nebyly naplněny. Mimo to došlo i k porušení §2 odst. 5 tr. ř., zásady in dubio pro reo , a práva obviněného dosáhnout předvolání a výslechu svědků svědčících v jeho prospěch podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Vzhledem k těmto skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil a věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
12. Státní zástupce, který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství, ve svém prohlášení (sp. zn. 1 NZO 1113/2018-12 ze dne 18. 10. 2018) uvedl, že po seznámení se s obsahem dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. V souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. však vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolán
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného směřující proti výroku o vině je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. Z hlediska přípustnosti dovolání je v této souvislosti třeba připomenout, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 88 T 118/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 8 To 73/2019, byl obviněný V. V. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu za to a za nyní posuzovaný přečin uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let a trest propadnutí věci, a to za současného zrušení výroku o trestu v trestní věci Městského soudu v Brně, sp. zn. 7 T 169/2017, v níž se obviněný dovolává. V případě, že by podané dovolání obviněného směřovalo toliko proti již právně neexistujícímu výroku o trestu, bylo by nepřípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1288/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 11 Tdo 395/2016).
14. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Proto povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
17. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, ty pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení zásadně nepřísluší posuzovat správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr.).
18. Nejvyšší soud také připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž podstatný požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř., případně §134 odst. 2 tr. ř. u usnesení, uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
19. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces např. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
20. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po prostudování předmětného spisového materiálu dospěl k závěru, že uplatněné námitky obviněného V. V. neodpovídají tomuto, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Dovolatel své námitky znovu zaměřil výhradně proti provedeným důkazům, které jej z trestné činnosti usvědčily, přičemž váhu svých tvrzení se snažil zesílit svými výroky o porušení §2 odst. 5 tr. ř., , o porušení zásady in dubio pro reo , o porušení práva dosáhnout výslechu svědků ve svůj prospěch, resp. o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud však v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal takové pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces. Ve věci tak nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů, přestože se toho obviněný domáhal.
21. Pokud jde o první útok, obviněný v dovolání zpochybnil jednak věrohodnost svědeckých výpovědí D. M. a F. K., jednak namítl, že soud neprovedl jím navržený výslech svědkyně L. M., a stejně tak nevyhověl jeho návrhu na znalecké zkoumání svědkyně M. Z toho plyne, že obviněný své námitky postavil na odmítnutí dosud učiněných skutkových zjištění, které vedly k závěru o jeho vině. Tím v rámci daného mimořádného opravného prostředku usiloval o prosazení vlastní skutkové verze, ve které fakticky zpochybňuje, že by vůbec nějaké zakázané látky prodával či přechovával, a pokud přece, tak to bylo výhradně jen pro jeho vlastní potřebu.
22. Je přitom skutečností, že dovolání obviněného neobsahuje žádnou relevantní námitku, na základě které by vytkl soudům nižších stupňů zásadní a reálně existující exces mezi skutkovými závěry popsanými v tzv. skutkové větě a zákonnými znaky přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným. Navíc existenci tak zásadního nesouladu provedených důkazů a skutkových zjištění nelze nikdy dovozovat z paušálního zpochybnění všech učiněných důkazů.
23. V projednávaném případě soud prvního stupně vzal zcela správně za základ skutkových zjištění především svědeckou výpověď D. M., která označila obviněného V. za dealera, od kterého obdržela minimálně ve dvou případech pervitin. Její svědectví potvrdil i svědek F. K., který vypověděl, že na hotelovém pokoji, kde byl obviněný ubytovaný, cítil zápach po chemikáliích a viděl tašku s přibližně 100 kusy injekčních stříkaček, a mimo jiné uvedl i to, že sám obviněný mu řekl, že D. M. dával či prodával pervitin. Distribuci pervitinu nepřímo potvrdila i svědkyně E. S., recepční hotelu G., která popsala, že v době pobytu obviněného na hotelu za ním chodily skupinky lidí (po čtyřech až šesti lidech) velmi zanedbaného vzhledu. Městský soud v Brně tato skutková zjištění podepřel provedenými listinnými důkazy. Ze záznamu návštěvní knihy hotelu G. je zřejmé, že obviněný a D. M. byli v tomto hotelu ubytováni od 14. 9. do 15. 9. 2017 (č. l. 16), z Protokolu o vydání věci (č. l. 14) vyplývá, že obviněný dne 15. 9. 2017 vydal policii 1 kus tzv. dealáku a 2 kusy stříkaček Braun obsahující bílý prášek o celkové váze 0,435 g, ve kterém byla odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie, zjištěna přítomnost metamfetaminu, resp. pervitinu (č. l. 19). Nejvyšší soud tak závěry soudu prvního stupně, potvrzené soudem druhého stupně, považuje za jednoznačně správné, neboť vina obviněného byla provedenými důkazy řádně a bez jakýchkoli pochybností prokázána.
24. Skutkové námitky obviněného bylo tedy nutné odmítnout nejen z důvodu, že jsou ryze procesního charakteru, ale také z hlediska věcného. Důkazní situaci v případě prvního útoku nelze popsat jako „tvrzení proti tvrzení“, neboť svědectví D. M. bylo potvrzeno listinnými důkazy, výpovědí svědka K. a nepřímo i výpovědí svědkyně S. Proto závěry soudů prvního a druhého stupně, dostatečně konkretizované v jejich odůvodněních, nelze v žádném případě hodnotit jako spekulativní.
25. K námitce obviněného, že soudy obou nižších stupňů odmítly provést jím navrhované důkazy na podporu jeho obhajoby (obviněný navrhoval výslech L. M. a žádal o znalecké prověření věrohodnosti svědkyně D. M.), Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že není povinností soudu akceptovat jakékoliv návrhy obviněného na provedení dalších důkazů. Soud má povinnost provést pouze takový (procesními stranami, tedy i obhajobou obviněného) navrhovaný důkaz, který přispěje k důkladnějšímu vyjasnění skutkového stavu. Pakliže však soud vyhodnotí navrhovaný důkaz či důkazy jako nadbytečné, tak je jeho povinností provedení takových důkazů zamítnout a své zamítavé stanovisko v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit. Tomuto požadavku vyhověly oba soudy nižších stupňů (městský soud pod bodem 8. odůvodnění rozsudku, krajský soud na s. 2-3 napadeného usnesení).
26. V rámci dovolacích výhrad obviněný rovněž namítl, že popis druhého útoku, tak jak byl uveden v návrhu na potrestání (č. l. 24 spisu) a popis skutku, pro který byl obviněný uznán vinným, je natolik odlišný, že je porušen princip totožnosti skutku. V této souvislosti dokonce namítl, že vymezení skutku uvedeného v návrhu na potrestání a v rozsudku je natolik odlišné, že fakticky „jde o dva skutky, kdy je třeba mít za to, že prve uvedený nebyl prokázán a druhým uvedeným byl obviněný uznán vinným“.
27. Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu ověřil, že návrh na potrestání Městského státního zastupitelství v Brně z 13. 12. 2017, sp. zn. 3 ZK 409/2017-6, byl podán pro jednání, jehož popis zní: „přesně nezjištěného dne v měsíci červenci 2017, v Brně, na XY náměstí, prodal D. M., nar. XY, jednu čáru (cca 0,1 g) drogy metamfetaminu pervitinu za částku 130,- Kč“ . V odsuzujícím rozsudku Městský soud v Brně tento skutek popsal takto: „přesněji nezjištěného dne kolem 4. 12. 2017 v přesněji nezjištěném hotelu ve městě Brně prodal D. M., nezjištěné množství metamfetanimu (pervitinu) za částku 1 000 Kč“.
28. V prvé řadě je nutné nejprve zdůraznit, že i tato námitka je ryze procesního charakteru, neboť totožnost skutku je pojmem vztahujícím se k probíhajícímu trestnímu řízení, tedy k trestnímu právu procesnímu, a nikoli hmotnému. Proto ani tato námitka není v rámci podaného dovolání relevantní. I kdyby však tato námitka byla podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani tak by nebylo možné ji vyhodnotit jako opodstatněnou.
29. Obecně platí, že podstatu skutku představuje jednání pachatele (které může mít znaky jednoho či více trestných činů) a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného, neboť jím došlo k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem. Totožnost skutku prochází všemi stádii trestního řízení, to znamená, že orgány činné v trestním řízení rozhodují vždy pouze o tomto skutku. Totožnost mezi obžalobou (či návrhem na potrestání) a rozhodnutím soudu je vždy zachována totožností jednání a následku, ale rovněž v případě, je-li zachována jen totožnost jednání nebo jen totožnost následku anebo při částečné totožnosti jednání nebo následku. Z toho plyne, že mezi popisem skutku v obžalobě (nebo návrhu na potrestání) a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu nemusí být úplná shoda. V této souvislosti je pak klíčové, že na zachování totožnosti skutku zásadně nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují projednávaný skutek – zejména z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, forem zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v jednání či následku není dotčena.
30. Z výše citovaného srovnání obou formulací vyplývá, že Městský soud v Brně na základě výpovědi svědkyně M. (provedené v rámci hlavního líčení ze dne 12. 4. 2018, č. l. 143) upravil popis předmětného skutku. Konkrétně upřesnil údaje o místě a čase spáchání skutku, a také množství distribuované drogy a výši zaplacené částky. Podstatné však je to, že v popisu tohoto skutku je zachována osoba obviněného, který zjevně distribuoval pervitin D. M. Je tedy nesporné, že totožnost skutku zůstala zachována, a proto nelze relevantně tvrdit, že by Městský soud v Brně postupoval v rozporu s §220 tr. ř. nebo dokonce, že by zkrátil obviněného na právech obhajoby tím, že se měl o tomto skutku dozvědět až v průběhu hlavního líčení.
31. V této části dovolání obviněný na podporu svých námitek nově navrhl mezi důkazy zahrnout také Čestné prohlášení D. M., spis Policie ČR ve věci trestního stíhání D. M. a F. K. pro krádež jeho peněz a věcí (ke které mělo dojít v hotelu G. dne 15. 9. 2017) a také spis ve věci trestního stíhání jeho syna V. Š., které je podle jeho názoru rovněž založeno na nepravdivém svědectví D. M. Nejvyšší soud však tyto návrhy nemohl akceptovat zejména již proto, že takové návrhy jsou v rámci dovolání vyloučené, když v řízení o dovolání se tzv. nova nepřipouští (přiměřeně č. 2/1996 Sb. rozh. tr.). Navíc krádež peněz a věcí obviněnému V. s projednávaným případem nesouvisí, tím méně pak trestní stíhání jeho syna.
32. Za relevantní výhradu nebylo možné vyhodnotit ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. I tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že toto pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.). V projednávaném případě však soudy obou stupňů neměly na základě provedených důkazů o vině obviněného žádnou pochybnost, jak konec konců výslovně uvedly v závěru odůvodnění svých rozhodnutí.
33. Také Nejvyšší soud konstatuje, že postup soudů obou nižších stupňů v dané věci nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění jednoznačně korespondují s výsledky provedeného dokazování, které bylo realizováno v dostatečném rozsahu, jakož i v souladu se zákonnými požadavky. Mezi skutečnostmi, které vyplynuly z provedených důkazů a skutkovými závěry na straně jedné, a právními závěry na straně druhé Nejvyšší soud neshledal žádné, natož extrémní rozpory. Skutková podstata trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku byla jednoznačně naplněna ve všech zákonných znacích. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu jsou dovolací námitky pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů prvního a druhého stupně, se kterými se obviněný zjevně neztotožnil. Obsahově však neodpovídají žádnému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako zcela irelevantní.
34. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat i na názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, který v projednávaném případě rozhodně nebyl porušen. (K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
35. Obviněný ve svém dovolání ještě odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě , neboť má za to, že v řízení, které předcházelo zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však ověřil, že v napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona. Proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
IV.
Závěrečné shrnutí
36. Jelikož obviněný nevznesl žádnou relevantní námitku směřující vůči hmotněprávnímu posouzení dotčeného skutku, kterou by bylo možno podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, ani pod žádné jiné zákonem taxativně stanovené důvody dovolání ve smyslu §265b tr. ř., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného V. V. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Proto Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 10. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu