ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1221.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 1221/2019-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 o dovolání obviněného M. Z., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 61 To 145/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu v Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 71/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. Z. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 1 T 71/2018, byl obviněný M. Z. uznán vinným jednak přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku (jednání pod bodem 1) a jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku (jednání pod bodem 2). Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
1) si dne 13. 2. 2018 v době kolem 10:15 hod., ačkoliv byl ve výkonu vazby ve Vazební věznici XY, XY, v XY, nechal po předchozí ústní dohodě pro svoji vlastní potřebu zaslat tzv. „koňováním" tedy posláním pomocí lanovky do cely skrz okna ve věznici od J. J., nar. XY, který již byl za toto jednání pravomocně odsouzen, a který se nacházel v areálu statku, plastový uzavíratelný sáček s 1,618 g pervitinu s koncentrací 76,7 hm.% metamfetaminu base, což odpovídá 1,241 g metamfetaminu base, který si před následnou kontrolou dozorců věznice schoval u svého spoluvězně odsouzeného J. C., nar. XY, u kterého byl pervitin následně nalezen, přičemž metamfetamin je zařazen v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako psychotropní látka,
2) dne 13. 2. 2018 ve Vazební věznici XY, XY, v XY, hrubě nerespektoval režim vazby, do které byl umístěn s účinností od 3. 11. 2017 na základě usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 11. 2017, č. j. 0 Nt 21066/2017-10, a ve které byl následně ponechán usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 1. 2018, č. j. 0 Nt 26004/2018-9, tím, že ačkoliv byl za závažnou drogovou trestnou činnost vazebně stíhán Národní protidrogovou centrálou pod č. j. NPC-572/TČ-2017-2200PR pro zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, si prostřednictvím J. J., XY, obstaral do věznice pervitin v množství 1,618 g s koncentrací 76,7 hm.% metamfetaminu base, což odpovídá 1,241 g metamfetaminu base, tedy ve velmi čisté kvalitě, tudíž si drogu dostal vlastním přičiněním do své vězeňské cely pro svoji potřebu, a tuto následně schoval u spoluvězně J. C., nar. XY.
2. Za to byl obviněný M. Z. podle §284 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Z podnětu odvolání podaného obviněným byl napadený rozsudek obvodního soudu ve vztahu k jeho osobě částečně zrušen, a to ve výroku o trestu, s tím, že obviněný byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 61 To 145/2019, při nezměněném výroku o vině přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku nově odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. Z. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný deklaruje, že oba soudy nižších stupňů nesprávně zjistily skutkový stav, když jej odsoudily na základě výpovědi svědka J. C., který je však vůči jeho osobě zaujatý, neboť to byl právě tento svědek, u kterého byl dne 13. 2. 2018 balíček s pervitinem, který měl být do věznice doručen tzv. koňováním, zadržen. Věrohodnosti svědka dle dovolatele nepřidává ani skutečnost, že v rámci přípravného řízení vypovídal odlišně oproti hlavnímu líčení, když jeho výpověď budí dojem, že se obává, aby neusvědčil sám sebe. Soudy nižších stupňů se přitom dle obviněného vůbec nezabývaly otázkou, že daný balíček mohl být určen právě svědku C., zvláště za situace, kdy svědek J. J., který byl za tzv. koňování v daném případě odsouzen, neuvedl, že by byl balíček určen obviněnému, kterého ani nezná. Jelikož byl svědek J. za tento skutek již pravomocně odsouzen, má dovolatel za to, že nemá žádný důvod v této věci vypovídat nepravdu. I přes tuto skutečnost soudy nižších stupňů při hodnocení důkazů upřednostnily výpověď svědka C. před výpovědí svědka J., ačkoli jsou obě výpovědi zcela protichůdné. Soudy nižších stupňů se dle obviněného nezabývaly ani motivací svědka C. vypovídat proti jeho osobě, když sám má za to, že motivací jmenovaného svědka byla jednoznačná snaha neusvědčit sebe sama, když to byl právě tento svědek, u koho byl balíček s pervitinem Vězeňskou službou zadržen. Z výše uvedeného dle dovolatele vyplývá, že v provedeném řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že daný skutek, resp. oba přečiny, jimiž byl uznán vinným, spáchal, když oba nižší soudy všechny důkazy hodnotily v jeho neprospěch, ačkoli ne všechny důkazy, např. svědecká výpověď J. C. učiněná v rámci hlavního líčení nebo výpověď svědka J. J., vyznívaly prokazatelně v jeho neprospěch. Jelikož obviněný podaným dovoláním napadl výrok o vině, napadá současně i výrok o uloženém trestu. Závěrem pak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jednak rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí.
5. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání obviněného sdělila, že s přihlédnutím k povaze obviněným uplatněných námitek se k němu nehodlá věcně vyjadřovat.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
IV.
Důvodnost dovolání
7. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
8. S ohledem na obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání.
9. Nejvyšší soud po prostudování příslušného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným M. Z. uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Současně Nejvyšší soud již na tomto místě předesílá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal takové pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces, a ve věci tak nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů, jak se toho obviněný domáhal.
10. Ve vztahu k námitce obviněného stran nedostatečného zjištění skutkového stavu s tím, že závěry nižších soudů o přechovávání pervitinu ve smyslu §284 odst. 2 tr. zákoníku a tím i maření účelu vazby ve smyslu §337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku jsou založeny toliko na výpovědi svědka J. C., který je však vůči obviněnému osobně zaujatý, neboť to byl on sám, kdo byl s balíčkem pervitinu orgány Vězeňské služby zadržen, Nejvyšší soud připomíná, že není oprávněn k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů, čehož se však obviněný prostřednictvím této své námitky fakticky domáhá. Současně je třeba konstatovat, že se s identickými námitkami řádně a přesvědčivě vypořádal již odvolací soud, a to v bodě 3. odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde podrobně rozvedl, jakým způsobem soud prvního stupně dospěl ke skutkovým závěrům stran získání pervitinu, který do cely vazební věznice tzv. vykoňoval obviněný, který předmětný balíček následně předal svědkovi C. za účelem jeho úschovy, když tyto námitky neshledal nikterak důvodnými. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí jednoznačně deklaroval, že je zcela nesporné, že zásilka byla doručena do cely, kterou v té době obýval obviněný, a to tzv. koňováním, jak potvrdil svědek C., přičemž vzal v potaz mimo jiné i výpověď svědka J. J., který zásilku do cely dopravoval. Ten sice uvedl, že předmětná droga nebyla určena pro osobu obviněného, nicméně ji dopravil právě do jeho cely, přičemž nelze přehlédnout, že v předmětnou dobu byl tento svědek úředně napsán jako návštěva ve věznici právě ve vztahu k osobě obviněného, přičemž v době, kdy mělo k trestné činnosti dojít, slyšel jeden z pracovníků věznice, kterak někdo ze dvora věznice, kde se nacházel právě svědek J., volá přezdívku užívanou obviněným. Pominout dle odvolacího soudu nelze ani předchozí trestní minulost obviněného, který má s tímto typem trestné činnosti osobní zkušenost, neboť byl za obdobné jednání již pravomocně odsouzen i potrestán. Byť je obviněný z předmětného jednání vyjma výpovědi svědka C., který v rámci hlavního líčení, jakož i v přípravném řízení za přítomnosti obhájce obviněného shodně potvrdil, že předmětný balíček, ve kterém byl následně zjištěn pervitin, do společné cely vytáhl tzv. koňováním právě obviněný Z., usvědčován v zásadě jen nepřímými důkazy, jde o takový okruh důkazů, který jednoznačně svědčí pro závěr o jeho vině a zároveň bezpečně vyvrací jeho obhajobu založenou na tvrzení, že se dané trestné činnosti nedopustil.
11. Z obsahu podaného dovolání je zcela zřejmé, že obviněný podáním tohoto mimořádného opravného prostředku usiloval především o zpochybnění skutkového závěru, že si inkriminovaného dne, kdy se nacházel ve výkonu vazby, nechal po předchozí ústní dohodě pro svoji vlastní potřebu zaslat tzv. koňováním (tj. zvenčí do cely skrz okna pomocí lanovky) od svědka J. J. plastový sáček obsahující pervitin. Z výše uvedeného plyne, že obviněný své námitky znovu postavil na odmítnutí všech klíčových skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, které vedly k jednoznačnému závěru o jeho vině. Tímto postupem však usiloval o opětovné prosazení vlastní skutkové verze, ve které tvrdí, že jemu osobně nebyly žádné drogy zasílány, sám žádné takovéto látky nepřevzal a u svědka C. je neschoval. Takovéto námitky skutkové povahy jsou však v řízení před Nejvyšším soudem zcela irelevantní.
12. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvého a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu (zejména sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. III. ÚS 177/04), který je jedním z kritérií pro přezkum napadeného rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná, pročež lze v tomto směru plně odkázat na logické a přesvědčivé závěry vyplývající z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, které postupovaly při hodnocení důkazů, včetně hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků J. C. a J. J., důsledně podle ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze zcela akceptovat. Z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že se oba nižší soudy přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného, vyložily, jakými úvahami se přitom řídily a z jakých důvodů neuvěřily tvrzením obviněného. Soudy jasně rozvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a kterak postupovaly při hodnocení vzájemně si nekorespondujících důkazů. V tomto ohledu jsou rozhodnutí soudů obou stupňů pečlivě, srozumitelně a logicky odůvodněna, a to způsobem plně odpovídajícím požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu.
13. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami přitom Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout mimo jiné názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud však neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, který v projednávaném případě rozhodně nebyl porušen (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
V. Závěr
14. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný veškerými svými námitkami uplatněnými v podaném dovolání v podstatě jen opakuje svoji obhajobu užitou již v předchozích fázích trestního řízení, zejména v řízení před odvolacím soudem, a na základě toho se domáhá přehodnocení provedených důkazů a revize skutkových zjištění. Obviněný naopak nevznesl žádnou relevantní námitku, která by byla způsobilá jakýmkoli způsobem zpochybnit závěry obou nižších soudů o užité právní kvalifikaci jednání, jímž byl uznán vinným a kterou by tak bylo možno podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, ani pod žádné jiné zákonem taxativně stanovené důvody dovolání ve smyslu §265b tr. řádu.
15. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nedošlo. Dovolání obviněného M. Z. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, pročež Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík