ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1252.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 1252/2018-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2018, sp. zn. 15 To 7/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 T 1/2017, takto:
I.
Podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2018, sp. zn. 15 To 7/2018, zrušuje.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. se obviněný M. K., nar. 20. 11. 1982, bere do vazby .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 57 T 1/2017, byl v trestní věci obviněného M. K. pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, podle §45 odst. 1 tr. zákoníku ohledně jeho osoby zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 57 T 1/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 11 To 53/2013, a to ve výroku o vině, týkající se zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a ve výroku o trestu. Následně byl obviněný M. K. uznán pod body 1) – 3) rozsudku vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit společně s obviněnými P. R., M. K. a F. H., jejichž trestní věc je vedena samostatně, jednáním podrobně popsaným ve skutkové větě rozsudku.
2. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §283 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 4 T 233/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. 55 To 433/2012, pro sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. O odvolání, které proti výše citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. K., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2018, sp. zn. 15 To 7/2018 tak, že z jeho podnětu podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Dále znovu podle 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině obviněného pod bodem III. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 57 T 1/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 11 To 53/2013, pravomocného dne 13. 5. 2013, celý výrok o trestu týkající se tohoto obviněného, jakož i další výroky, které mají ve zrušeném výroku o vině svůj podklad. Dále obviněného uznal vinným pod body 1) – 3) výroku rozsudku zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
4. Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že:
obviněný M. K. s polečně s odděleně stíhanými P. R., M. K. a F. H., jejichž trestní věc je vedena samostatně, od září 2010 do dubna 2011, na různých místech v okresech Liberec a Jablonec nad Nisou, každý svým jednáním, přispěli k fungování organizované skupiny vytvořené za účelem výroby a distribuce psychotropní látky metamfetamin (pervitin), přičemž P. R. financoval nákup pomůcek, chemikálií, které na živnostenský list ve firmě Verkon, s. r. o., nakupoval F. H., dále P. R. financoval nákup léčiv s obsahem hydrochloridu pseudoefedrinu potřebných k výrobě pervitinu, pro které do Polska do května 2011 jezdil M. K. a další neustanovené osoby, přičemž M. K., M. K. vyráběli metamfetamin přesně podle objednávek P. R. na různých místech v Libereckém kraji, kdy po ukončení procesu výroby získaný metamfetamin z větší části předávali P. R., který jej dále distribuoval, a z menší části si jej nechávali pro vlastní potřebu a pro své další prodeje drobným uživatelům, jak je konkrétně popsáno níže:
1) v přesně nezjištěné době od září 2010 do března 2011 v XY, ulici XY, v řadové dvojgaráži M. K., jehož trestní věc je vedena samostatně, společně s M. K. na amatérské chemické laboratoři za pomoci toluenu, acetonu, hydroxidu sodného, červeného fosforu, jódu, kyseliny fosforečné, kyseliny chlorovodíkové a léků obsahujících hydrochlorid pseudoefedrinu, případně z efedrinu, uskutečnili nejméně 5 varů, kdy vyrobili neoprávněně psychotropní látku metamfetamin (pervitin) v celkovém množství nejméně 1.200 g, tedy 600 násobek množství považovaného za množství větší než malé, z takto vyrobené látky pervitin pak předal obv. M. K. v Jablonci nad Nisou v bydlišti obv. R., XY ul., větší část obviněnému R., který ji dále distribuoval a zbytek si ponechal,
2) M. K. v přesně nezjištěné době od listopadu 2010 do března 2011 v Liberci, v herně v XY na konečné a ve XY, garáži K. neoprávněně vyrobil a následně neoprávněně prodal P. G., nar. XY, metamfetamin (pervitin) v celkovém množství nejméně 300 – 350 g, přičemž metamfetamin zvaný pervitin je jako psychotropní látka zařazen do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách, který je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn a doplňků (převzato z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 57 T 1/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 11 To 53/2013, pravomocného dne 13. května 2013 – bod III. výroku o vině).
3) v přesně nezjištěné době od března 2011 do dubna 2011 v XY, ulici XY, v prostorách areálu firmy B., které jim pronajal F. H., M. K., jejichž trestní věc je vedena samostatně, společně s M. K. na amatérské chemické laboratoři za pomoci toluenu, acetonu, hydroxidu sodného, červeného fosforu, jódu, kyseliny fosforečné, kyseliny chlorovodíkové a léků obsahujících hydrochlorid pseudoefedrinu nejméně 2x neoprávněně vyrobili psychotropní látku metamfetamin (pervitin) po 800 g, tedy v celkovém množství nejméně 1.600 g, tedy 800 násobek množství považovaného za množství větší než malé, z takto vyrobené látky pervitin pak předal obv. M. K. v Jablonci nad Nisou v bydlišti obv. R., XY ul., větší část obviněnému R., který ji dále distribuoval a zbytek si ponechal,
přičemž metamfetamin zvaný pervitin je jako psychotropní látka zařazen do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách, který je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn a doplňků“.
5. Za shora uvedený zvlášť závažný zločin a dále za sbíhající se přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku, uvedený pod bodem II. výroku z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 57 T 1/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 11 To 53/2013, v rozsahu zrušení tímto rozsudkem nedotčený, a dále za sbíhající se trestné činy a přečiny krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 4 T 233/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 55 To 433/2012, a za sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 1 T 210/2008, doručeného obviněnému dne 7. 9. 2009, pravomocného dne 16. 9. 2009, ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 2 T 17/2010, pravomocného dne 4. 5. 2010, krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 3 T 154/2009, pravomocného dne 11. 11. 2009, byl obviněný M. K. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen ke společnému trestu za pokračování v trestném činu a k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
6. Zároveň byly podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 4 T 233/2009, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 55 To 433/2012, pravomocného dne 22. 11. 2012, z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 1 T 210/2008, doručeného obviněnému dne 7. 9. 2009, pravomocného dne 16. 9. 2009, z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 2 T 17/2010, pravomocného dne 4. 5. 2010 a z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 3 T 154/2009, pravomocného dne 11. 11. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
7. Z hlediska rekapitulace dosavadního řízení je k výše uvedenému třeba dodat, že pokud jde o výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 57 T 1/2012, tímto byl obviněný M. K. pod bodem II. uznán vinným přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem III. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 2 a za použití §43 odst. 1 a 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest propadnutí věci v rozsudku blíže specifikovaných. Tímtéž rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestech obviněných P. J., K. K., O. J. a T. N. B. Současně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, svým rozhodnutím zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 4 T 233/2009, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, sp. zn. 55 To 433/2012 ze dne 22. 11. 2012 pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. (z. č. 140/1961 Sb.) a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst.1, 2 tr. zák. (z. č. 140/1961 Sb.), jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
8. K odvoláním obviněných M. K., P. J., O. J., K. K., T. N. B. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, v neprospěch obviněných P. J., O. J., K. K. a T. N. B., rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 11 To 53/2013, tak, že z podnětu odvolání obviněného M. K. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně tohoto obviněného ve výroku o trestu propadnutí věcí. Tímtéž rozsudkem rovněž rozhodl o odvoláních P. J., O. J., K. K., T. N. B. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. ř. Vrchní soud v Praze uložil též zabrání věcí blíže specifikovaných na str. 4–5 rozsudku.
9. Lze též připomenout, že v projednávané věci byla obžaloba Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, sp. zn. 4 KZV 19/2012-415, podána u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci dne 30. 4. 2013 a věc byla původně vedena pod sp. zn. 57 T 3/2013. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci poprvé rozhodoval rozsudkem ze dne 13. 6. 2014 pod sp. zn. 57 T 3/2013 tak, že obviněného M. K. uznal vinným pod bodem I./1 - 2 rozsudku zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což jej odsoudil podle §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou, současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 4 T 233/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 55 To 433/2012, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Tímto rozsudkem současně rozhodl o vině a trestech obviněných P. R., M. K., F. H., N. M., roz. K. a J. J.
10. K odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, v neprospěch obviněného M. K., které podala do výroku o vině i trestu a k odvolání obviněného M. K., Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 11 To 114/2014, napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř., a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně s tím, aby ji znovu projednal a rozhodl. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 57 T 3/2013 byla podle §23 odst. 1 tr. ř. trestní věc obviněného M. K. vyloučena k samostatnému projednání. Následně pak Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, výše již citovaným rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 57 T 1/2017, rozhodl ohledně tohoto obviněného znovu o vině a trestu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2018, sp. zn. 15 To 7/2018, podal nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) v neprospěch obviněného dovolání, a to s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
12. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel po shrnutí dosavadního průběhu řízení předně poukázal, že se odvolací soud sice neztotožnil s výhradami obviněného M. K. proti skutkovým zjištěním popsaným pod body 1) -3) výroku o vině, současně však oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný nenaplnil znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ ve smyslu §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Tento svůj závěr odvolací soud opřel o východiska vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 344/2017, přičemž shledal za zásadní, že v Polsku v této věci neprobíhalo žádné šetření, že nebyl zjištěn tamní dodavatel léků Cirrus, příp. Sudafed, ani v jaké formě byly tablety do tuzemska dováženy. Není tak postaveno najisto, v jaké podobě přešly léky státní hranici z Polska do České republiky, a v jaké podobě byly v Polsku nakupovány. Nebylo-li prokázáno, kde a kdy došlo k „vyloupání“ léků a ke zbavení ochranných obalů a příbalových letáků, tedy k jejich uvedení do stavu, v němž je obviněný přebíral již k prokázanému úmyslu z nich vyrábět dále drogu, nemá jeho jednání přeshraniční přesah. Protože není vyvráceno, že tablety, sloužící pro další výrobu pervitinu, přecházely hranici v originálním balení a byly z něj vyjímány až na českém území, vrchní soud na podkladě této úvahy původní právní kvalifikaci změnil ve prospěch obviněného.
13. S tímto právním závěrem odvolacího soudu dovolatel vyjádřil nesouhlas. Poukázal, že vrchní soud upřel svou pozornost na aktuální judikaturně řešenou otázku právní povahy léčivých přípravků obsahujících některý z prekursorů, kterou se primárně zabývá rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 344/2017, při svých závěrech však nezvážil, zda sama právní povaha takových léčivých prostředků vždy a za všech okolností vylučuje aplikaci §283 tr. zákoníku na případy, kdy pachatel s takovými léčivými přípravky nedovoleně nakládá.
14. V tomto směru dovolatel upozornil, že ze skutkových zjištění, která ani vrchní soud nijak nezpochybnil, vyplývá, že jednání všech pachatelů spočívající v nedovoleném nakládání s tabletami léčivých přípravků obsahujících prekursor efedrin přímo a bezprostředně směřovalo k individuálně určitému trestnému činu spočívajícímu v přímé výrobě drogy pervitin obsahující psychotropní látku metamfetamin v součinnosti s dalšími odděleně stíhanými osobami. Takové jednání je však svou povahou přípravou individuálně určeného trestného činu spočívajícího v nedovolené výrobě psychotropní látky metamfetaminu. K tomu dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1018/2017, podle jehož závěrů opatření, vyrobení a přechovávání předmětu určeného k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky anebo jedu je samo o sobě trestným činem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 tr. zákoníku, který je ve vztahu k trestnému činu podle §283 tr. zákoníku subsidiární. Pokud si pachatel opatří takový předmět v úmyslu uvedené látky vyrábět, má přednost použití primárního ustanovení o přípravě k trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §20 odst. 1 k §283 odst. 2 až 4 tr. zákoníku. Příprava tedy musí směřovat k individuálně určenému trestnému činu, tzn. ke konkrétnímu činu naplňujícímu znaky trestného činu podle §283 tr. zákoníku, zatímco předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin podle §286 tr. zákoníku to není. Pokud tyto závěry odvolací soud nerespektoval, fakticky nezohlednil tu fázi jednání pachatelů, která spočívala v opatřování suroviny pro další zamýšlenou a následně i uskutečněnou výrobu psychotropní látky, přičemž pominul, že tato část jednání již směřovala k dokonání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy.
15. Podle dovolatele tak pro posouzení této části jednání jako přípravy zločinu není právně významná vlastní právní povaha v zahraničí opatřovaných léčivých přípravků, neboť bez ohledu na to, zda léčiva dopravovaná z Polska z hlediska právního představovala léčivé přípravky ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. 11. 2001 o kodexu Společenství, týkajícím se humánních léčivých přípravků, či přímo samotný prekursor ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog, nepochybně se jednalo o prostředky sloužící k dokonání zamýšlené výroby psychotropní látky. Podle dovolatele je tak podstatné zjištění, že z Polska byla v konkrétním případě dovážena „surovina“, pro niž tam i podle výroku rozsudku odvolacího soudu jezdil odděleně stíhaný M. K. (a další nezjištěné osoby), a jež byla od počátku určená pro tuzemskou výrobu pervitinu. Není tedy podstatné, zda tato „surovina“ byla v momentu přechodu státní hranice ještě „pouhým“ předmětem určeným k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky, či zda již byla prekursorem. Rovněž činnost skupiny, jejímž členem byl i obviněný M. K., spočívající v opatřování suroviny dovozem z Polska, představovala již složku trestněprávně relevantního jednání, které následně vyústilo ve spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy.
16. Z popisu skutku je rovněž zřejmé, že jednotliví pachatelé žalované trestné činnosti představovali sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost pro společnost (srov. rozhodnutí publikované pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.), kterýžto závěr odvolací soud nijak nezpochybnil a je i výslovně vyjádřen v jím přijaté právní kvalifikaci podle §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
17. Ze skutkových zjištění soudů je rovněž patrné, že podstatná část protiprávního jednání této organizované skupiny spočívající v opatřování prostředků pro nedovolenou výrobu metamfetaminu se odehrávala na území Polska, a jde tak o okolnost, která odpovídá znaku spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. V tomto směru dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 155/2017, v níž přeshraniční prvek spočíval v koordinované dodávce drogy do Norska, přičemž na území České republiky i na území Norského království pachatelé „společně trestněprávně relevantně působili“. Protože v posuzované věci je třeba dovodit trestněprávně relevantní působení části organizované skupiny na území dvou dotčených států, tedy České republiky na straně jedné a Polské republiky na straně druhé, za správnou shledal dovolatel původně přijatou právní kvalifikaci jednání obviněného v rozsudku soudu prvního stupně jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
18. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že za této situace důvod k vypuštění znaku spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech v rozhodnutí odvolacího soudu nebyl dán, a rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a toto rozhodnutí je zatíženo vadou podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Vzhledem k výše uvedenému závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2018, sp. zn. 15 To 7/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
20. K dovolání nejvyššího státního zástupce se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. vyjádřil obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce. K obsahu dovolání konstatoval, že odmítá argumentaci dovolatele, že pro změnu rozsudku vrchním soudem nebyl dán faktický ani právní důvod. Uvádí, že v Polsku se žádné trestné činnosti nedopustil a ani žádný z původních spoluobviněných nepopsal, jak byly v Polsku získávány tam dostupné a legální léky Sudafed a Cirrus, a v jakém stavu se dostaly přes hranice. Navíc si tyto léky obstarával sám, mimo jeden případ, kdy je dostal zabalené od P. R. Za této situace neshledal případnou argumentaci, již dovolatel uplatnil s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1018/2017 a ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 344/2017. Naopak má za to, že na posuzovanou věc je třeba aplikovat východiska vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 Tdo 794/2004. Současně poukázal na neúměrnou délku trvání trestního řízení, kdy jeho trestní stíhání bylo zahájeno již v roce 2011. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce z důvodů uvedených v §265i písm. e) a f) tr. ř. odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř. ] při posuzování mimořádného opravného prostředku předně zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [ §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit [§265e odst. 1, 3 tr. ř.]. a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].
IV.
Důvodnost dovolání
22. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
24. V obecné rovině je nutno konstatovat, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
25. V kontextu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel v mimořádném opravném prostředku namítl, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť jednání obviněného mělo být správně právně kvalifikováno jako jednání „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ ve smyslu §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
26. Tyto námitky dovolatele směřující do oblasti právního posouzení skutku, jimiž zpochybnil posouzení jednání obviněného odvolacím soudem oproti soudu prvního stupně jako zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když jeho výhrady se soustředily na polemiku o naplnění zákonného znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ ve smyslu §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, Nejvyšší soud shledal za relevantní ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu.
27. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozsudku, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k níže uvedeným závěrům.
28. Předně nutno připomenout, že odvolací soud svůj závěr o nenaplnění znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ s odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 344/2017, zabývající se výkladem pojmu prekursor ve smyslu rozhodnutí Soudního dvora ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. C-497/16, opřel o tvrzení, že: „šetření v Polsku neprobíhalo, tamní dodavatel (ka) léků Cirrus případně Sudofed nebyl (la) zjištěn, stejně tak, v jaké formě byly tablety dováženy, bylo řešeno jen okrajově. Nelze jednoznačně učinit závěr, v jaké podobě (respektive úpravě vzdalující se vizuálně od toho, aby je bylo ještě možno považovat za léčivé přípravky ve smyslu směrnice č. 2001/83/ES nemající povahu prekursoru, ve smyslu platné judikatury – viz usnesení NS 11 Tdo 344/2017, v němž je citováno rozhodnutí Soudního dvora k této problematice), přešly léky státní hranice Polské a České republiky, a v jaké podobě byly nakupovány. Obžalovanému K. bylo ovšem prokázáno, že je k výrobě v určitém rozsahu používal, a že věděl, že z části byly dováženy z Polska, ovšem o tom, kde a kdy došlo k jejich vyloupání a zbavení ochranných obalů popř. příbalových letáků obsahujících návod na použití, tedy jejich uvedení do stavu, v němž je přebíral v již prokázaném úmyslu z nich vyrábět dále drogu, nelze učinit žádné skutkové závěry“ (str. 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ). Na základě toho odvolací soud dovodil, že jednání obviněného nelze považovat za jednání, které by mělo přeshraniční přesah a vzhledem k důkazní nouzi podle zásady in dubio pro reo dospěl k závěru, že není vyvrácena verze, že tablety, sloužící pro další výrobu pervitinu přecházely hranici v originálním balení a z něj byly vyjímány až na českém území. Na podkladě této úvahy tedy změnil oproti soudu prvního stupně původní právní kvalifikaci ve prospěch obviněného.
29. Podle Nejvyššího soudu nutno přisvědčit dovolateli, pokud se s tímto názorem neztotožnil a poukázal, že se vrchní soud náležitě nezabýval otázkou, zda již sama právní povaha takových léčivých prostředků za všech okolností vylučuje aplikaci §283 tr. zákoníku na případy, kdy pachatel s takovými léčivými přípravky nedovoleně nakládá.
30. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout závěry vyplývající z výše zmiňovaného rozhodnutí Soudního dvora ze dne 2. 3. 2017, ve věci C-497/16, jež reagovalo na předběžnou otázku vznesenou Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 212/2016-I. Soudní dvůr v uvedeném rozhodnutí judikoval, že „léčivé přípravky“ ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. 11. 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/27/ES ze dne 31. 3. 2004, obsahující „uvedené látky“ ve smyslu čl. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013 ze dne 20. 11. 2013, jako jsou efedrin a pseudoefedrin, jsou vyloučeny z působnosti posledně uvedeného nařízení i po vstupu v platnost nařízení č. 1258/2013 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1259/2013 ze dne 20. 11. 2013, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi.“
31. Z tohoto rozhodnutí bez zřejmých pochybností vyplývá, že léčivé přípravky, které obsahují ,,uvedené látky” (jako jsou efedrin a pseudoefedrin), tj. látky, které by samy o sobě odpovídaly definici pojmu prekursor ve smyslu čl. 2 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, o prekursorech drog, jsou z působnosti tohoto nařízení vyloučeny. Je tomu tak proto, že se z hlediska unijní právní úpravy jedná o léčivý přípravek ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice 2001/83/ES. Smyslem této unijní úpravy je zajistit volný oběh těchto přípravků v rámci Evropské unie. Proto z citovaného rozhodnutí Soudního dvora implicitně vyplývá i další dílčí závěr, že v případě léčivých přípravků pocházejících ze třetích zemí (ve smyslu přes ,,vnější” hranice Evropské unie) se naopak uplatní nařízení č. 111/2005 ve znění nařízení č. 1259/2013 (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 344/2017).
32. Nelze tedy odhlédnout od skutečnosti, že shora uvedený závěr Soudního dvora vychází z předpokladu, že se jedná o nakládání s léčivými přípravky, jak jsou definovány směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. 11. 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků. Za léčivý přípravek ve smyslu uvedené směrnice však nelze považovat přípravek, s nímž bylo nakládáno takovým způsobem, který vylučuje jeho další terapeutické využití (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 11 Tdo 461/2017, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 11 Tdo 398/2017 aj.).
33. Jak ze skutkových zjištění vyplývá, obviněný v součinnosti s dalšími odděleně stíhanými pachateli přispěl k fungování organizované skupiny vytvořené za účelem výroby a distribuce psychotropní látky metamfetamin (pervitin), přičemž P. R. financoval nákup pomůcek, chemikálií, které na živnostenský list ve firmě Verkon, s. r. o., nakupoval F. H., dále P. R. financoval nákup léčiv s obsahem hydrochloridu pseudoefedrinu potřebných k výrobě pervitinu, pro které do Polska do května 2011 jezdil M. K. a další neustanovené osoby, přičemž M. K. a M. K. vyráběli metamfetamin podle objednávek P. R., kdy po ukončení procesu výroby získaný metamfetamin z větší části předávali P. R., který jej dále distribuoval, a z menší části si jej nechávali pro vlastní potřebu a pro své další prodeje drobným uživatelům.
34. Z výše uvedeného je zjevné, že pachatelé s léčivými přípravky obsahujícími hydrochlorid pseudoefedrin rozhodně nenakládali pro jejich terapeutické účinky, naopak jejich jednání přímo směřovalo k individuálně určenému trestnému činu, tzn. ke konkrétnímu činu naplňujícímu znaky trestného činu podle §283 tr. zákoníku, spočívajícímu v nedovolené výrobě drogy pervitin obsahující psychotropní látku metamfetamin.
35. V tomto ohledu lze připomenout, že zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech . Podle §283 odst. 5 tr. zákoníku je příprava trestná.
36. Výrobou omamné látky, psychotropní látky, prekursoru, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku a jedu se v tomto kontextu míní jakýkoliv proces, jenž vede k získání takové látky, takového přípravku nebo takového jedu. Součástí takového procesu výroby je i čištění daných látek a přeměna jedné takové látky na jinou takovou látku, stejně jako kroky vedoucí k zvýšení její účinnosti. Fakticky zpravidla jde o chemickou výrobu z určitých výchozích chemických látek, přírodních surovin nebo lékařských přípravků. Vyrobit takto lze i jednotlivou dávku takové látky. Nemusí tedy jít o její výrobu způsobem blížícím se řemeslné nebo dokonce průmyslové výrobě. Ve výrobě omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů je konzumováno i použití předmětů a prostředků vytvořených k jejich výrobě, a proto je namístě takovou jejich výrobu s použitím daných předmětů kvalifikovat pouze jako trestný čin podle §283 tr. zákoníku, nikoliv též jako trestný čin podle §286 tr. zákoníku (srov. přiměřeně č. 29/1982 Sb. rozh. tr.).
37. V tomto směru dovolatel přiléhavě poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, který se danou problematikou zabýval, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1018/2017. Z jeho závěrů, které lze vztáhnout i na posuzovanou věc, lze připomenout, že opatření, vyrobení a přechovávání předmětu určeného k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky anebo jedu je samo o sobě trestným činem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 tr. zákoníku, který je ve vztahu k trestnému činu podle §283 tr. zákoníku subsidiární. Pokud si tedy pachatel opatří takový předmět v úmyslu uvedené látky vyrábět, má přednost použití primárního ustanovení o přípravě k trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §20 odst. 1 k §283 odst. 2 až 4 tr. zákoníku. Protože příprava k trestnému činu je úmyslné jednání a je trestná jen u zvlášť závažných zločinů, musí se v takovém případě tento úmysl vztahovat i k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby tohoto trestného činu (č. 19/2004 Sb. rozh. tr.). Když tomu tak není, posoudí se spáchaný čin jako dokonaný trestný čin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 tr. zákoníku. Odlišnost trestného činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu – od přípravy k trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy tedy spočívá v tom, že příprava musí směřovat k individuálně určenému trestnému činu, tzn. ke konkrétnímu činu naplňujícímu znaky trestného činu podle §283 tr. zákoníku, zatímco předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu to není. Příprava k trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy však je trestná, pouze pokud směřuje k naplnění některé zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §283 odst. 2 nebo 3 anebo 4 tr. zákoníku, a tedy k spáchání zvlášť závažného zločinu - viz §20 odst. 1 tr. zákoníku. (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol., Trestní zákoník, Komentář II. díl, 1. vydání, Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015 s. 2302 – 2303, 2362 – 2363). V návaznosti na výše uvedené tak podle Nejvyššího soudu správně dovolatel odvolacímu soudu vytkl, pokud se v napadeném rozhodnutí náležitě nezabýval tou částí jednání pachatelů, která spočívala v opatřování suroviny určené k nedovolené výrobě psychotropní látky metamfetamin v úmyslu tuto vyrábět a směřující k dokonání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy.
38. Ani Nejvyšší soud tak nemohl přisvědčit názoru odvolacího soudu, že by na jednání obviněného jakkoli dopadaly závěry vyplývající z výše citovaného usnesení Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-497/16. Je tomu tak již proto, že povaha soudy zjištěného jednání obviněného M. K. (a ostatních odděleně stíhaných pachatelů) byla diametrálně odlišná od jednání obviněného ve věci posuzované Soudním dvorem Evropské unie (k tomu srov. shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 344/2017). Podstatou jednání obviněného v nyní posuzované věci byla příprava individuálně určeného zločinu spočívajícího ve výrobě psychotropní látky metamfetamin. Vlastní právní posouzení jednání obviněného jako přípravy výroby psychotropní látky tak bylo zcela nezávislé na tom, zda v daný moment přechodu státní hranice z Polska do České republiky bylo nakládáno již s prekursorem ve smyslu §283 tr. zákoníku, či ještě s „pouhým“ předmětem určeným k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky, ve smyslu §286 tr. zákoníku, neboť se nepochybně jednalo o prostředky sloužící k dokonání konkrétní zamýšlené výroby psychotropní látky metamfetamin. Podstatná pro posouzení dané věci tak byla skutečnost, že z Polska byla dovážena „surovina“, která byla od počátku určená pro nedovolenou a v České republice realizovanou výrobu pervitinu.
39. Dále nutno uvést, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu rovněž vyplývá, že ačkoliv ohledně obviněného M. K. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, nijak nezpochybnil správnost jím učiněných skutkových zjištění. Odvolací soud se tak neztotožnil „pouze“ s právním hodnocením jednání obviněného, k němuž dospěl soud prvního stupně, kdy sice dovodil znaky organizovanosti, plánovitosti a rozdělení úkolů ve snaze dosáhnout vytčeného cíle, avšak s ohledem na jím zaujatou argumentaci shora dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že nelze dovodit naplnění znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ a posuzované jednání kvalifikovat podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. S tímto závěrem odvolacího soudu se však vzhledem k nastíněným teoretickým východiskům a skutkovým zjištěním soudů obou stupňů Nejvyšší soud nemohl ztotožnit, přičemž poukázal, že v posuzované věci naopak soud prvního stupně přiléhavě upozornil na všechny relevantní aspekty vyúsťující v přesvědčivý závěr o existenci organizované skupiny působící ve více státech.
40. K tomu Nejvyšší soud dále považuje za vhodné ve stručnosti a jen v obecné rovině připomenout, že trestní zákoník výslovně nedefinuje pojem „organizovaná skupina“, jeho vymezení je proto i nadále věcí soudní praxe a judikatury. Lze připomenout, že danou problematikou, tedy zda určité jednání je spácháno členy organizované skupiny, se opakovaně zabýval v rámci své judikaturní činnosti Nejvyšší soud, a to kupř. v usneseních ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015, ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017, ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1236/2015, ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 501/2015, ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1193/2014, ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1001/2014, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1149/2015 a ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010. Organizovanou skupinou se podle dosavadní judikatury rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. č. 53/1976-II., č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině; postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i jen konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Současně není ani pro účast na organizované skupině třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, ale postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016). Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, resp. ve spojení s organizovanou skupinou, rovněž nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017).
41. Dále lze uvést, že o organizovanou skupinu působící ve více státech jde tehdy, pokud působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015, a rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/2005 Sb. rozh. tr.). Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017). Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou. Zákonnou dikcí „ve spojení“, obsažené v §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku jsou postiženy i volnější formy vztahu pachatele k uvedené skupině, než je jeho členství ve skupině, a není tak nutno detailně prokazovat naplnění pojmu členství v „organizované skupině“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015, a ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 526/2013). K naplnění této kvalifikované skutkové podstaty může dojít i pouhou spoluprací s organizovanou skupinou, jež působí ve více státech, z nichž jedním je i Česká republika.
42. Ke znaku „člen organizované skupiny“ se vzhledem k povaze této zvlášť přitěžující okolnosti musí vztahovat úmysl [§17 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1604, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013-I., uveřejněné pod č. 54/2014 Sb. rozh. tr.]. Podle §16 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se podle §16 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Trestní odpovědnost pachatele u tohoto znaku skutkové podstaty je tak podmíněna existencí nejen intelektuální složky úmyslu (pachatel má představu o tom, že je členem sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob za výše popsaných předpokladů, tj. organizované skupiny), ale též složky volní (pachatel buď chce čin spáchat jako člen organizované skupiny, nebo je s takovou účastí na činu alespoň srozuměn).
43. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obviněný M. K. v součinnosti s dalšími odděleně stíhanými pachateli podle ustálených skutkových zjištění vytvořili organizovanou skupinu, jejíž činnost spočívala v dovozu léčiv s obsahem prekursoru hydrochloridu pseudoefedrinu z Polska do České republiky za účelem následného chemického extrahování efedrinu a pervitinu a jeho další distribuci. Byla provedena dělba úkolů mezi jednotlivými pachateli, kdy celou skupinu organizoval a řídil obviněný P. R., který financoval nákup léčiv, pro které do Polska do května 2011 jezdil M. K. a financoval též nákup pomůcek a chemikálií potřebných k výrobě pervitinu, které na živnostenský list ve firmě Verkon s. r. o. nakupoval F. H., přičemž M. K. s M. K. vyráběli metamfetamin podle objednávek P. R., který jej dále distribuoval. Pokud jde o vyžadovaný znak nejméně tří osob, v daném případě se jednalo o evidentní zapojení do trestné činnosti skupiny vždy nejméně tří osob, která měla mezi sebou rozděleny úkoly, přičemž právě dělba těchto úloh zajišťovala úspěšnější dokonání činu. V žádném případě se nejednalo o jakési náhodné seskupení, ale naopak o předem smluvené a zorganizované rozdělení rolí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 501/2015), mezi výše označenými pachateli. Došlo též k naplnění znaku „spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou ve více státech“, jimiž se rozumí nejméně dva státy, přičemž znak více států byl v posuzovaném případě naplněn tím, že protiprávní jednání pachatelů jako členů organizované skupiny spočívalo v tom, že léčebné přípravky Cirrus a Sudofed s obsahem pseudoefedrinu byly dováženy z Polska, kde jsou tyto přípravky dostupné a jejich nákup legální, a pervitin pak z těchto byl následně vyráběn na území České republiky. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit své usnesení ze dne 26. 10. 2016, 11 Tdo 268/2016 (uveřejněné pod č. 52/2017 Sb. rozh. tr.), na něž lze přiměřeně odkázat a z něhož vyplývá, že: „ pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle §288 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku se nevyžaduje, aby jednání organizované skupiny bylo trestně postižitelné podle právních řádů všech dotčených států, v nichž organizovaná skupina působí či působila. Postačí totiž, pokud byla ve vztahu k takto spáchanému trestnému činu založena působnost trestních zákonů České republiky“. Popsané jednání obviněného bylo proto správně právně posouzeno ze strany soudu prvního stupně jakožto jednání „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Odvolací soud tak pochybil, pokud naplnění předmětného znaku kvalifikované skutkové podstaty neshledal a obviněného uznal vinným mírněji trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
44. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že mimořádný opravný prostředek byl nejvyšším státním zástupcem podán důvodně, neboť odvolací soud skutek obviněného M. K. nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním nenaplnil znak ,,ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Své rozhodnutí tak odvolací soud zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
45. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno důvodně, proto podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 15 To 7/2018 a podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
46. Úkolem Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu a s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, věc obviněného M. K. znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí, a to ve smyslu výše uvedených úvah Nejvyššího soudu, který se plně ztotožnil s dovoláním nejvyššího státního zástupce, včetně respektování právního názoru, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil (§265s odst. 1 tr. ř.).
47. S ohledem na ustanovení §265 l odst. 4 tr. ř. (na obviněném se vykonává trest odnětí svobody uložený mu výše označeným rozsudkem vrchního soudu, který byl zrušen v dovolacím řízení) bylo nutné, aby Nejvyšší soud rozhodoval o vazbě obviněného M. K., když pro další výkon trestu odnětí svobody chybí v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu zákonný podklad.
48. Obviněný M. K. v rámci výslechu dne 25. 6. 2019 ke svým osobním poměrům uvedl, že má pravidelný kontakt s družkou, se kterou má dvouletého syna, a má u ní zajištěno též bydlení. Pokud jde o zaměstnání, mohl by se vrátit ke svému dřívějšímu zaměstnavateli, u něhož pracoval jako servisní technik. Dále uvedl, že je vůči němu vedeno další trestní stíhání, a to pro drogovou trestnou činnost. Tato věc se nachází v odvolacím řízení, neboť proti odsuzujícímu rozsudku, jímž byl uznán vinným trestným činem podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, podal odvolání.
49. Nejvyšší soud shledal, že u obviněného M. K. jsou dány skutečnosti odůvodňující jeho vzetí do vazby z důvodů předpokládaných v ustanovení §67 písm. a), c) tr. ř. Podle §67 písm. a) tr. ř. smí být obviněný vzat do vazby, jestliže z jeho jednání nebo dalších skutečností vyplývá obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Vazební důvod podle §67 písm. c) tr. ř. je pak založen obavou, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o nějž se pokusil nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
50. Obviněný M. K. byl, byť nepravomocně, odsouzen k výraznému nepodmíněnému trestu odnětí svobody za posuzovanou trestnou činnost. V tomto ohledu je třeba připomenout, jak na takovou situaci nahlíží Evropský soud pro lidská práva při výkladu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Lze odkázat na jeho judikaturu, ze které vyplývá, že „…zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy („zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy.“ (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Z toho vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením (viz též nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 2998/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 18/2015 a ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017).
51. Existující nepravomocné odsouzení obviněného soudem prvního stupně (v posuzované věci byl obviněnému, byť nepravomocně, rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 57 T 1/2017, uložen nepodmíněný souhrnný a společný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let), při plném respektování principu presumpce neviny představuje také velmi výraznou změnu situace ve vztahu k odůvodnění útěkové vazby. V takovém případě je riziko útěku či skrývání se značně zvýšeno a z toho důvodu se výrazně oslabuje potřeba dalších dodatečných důvodů potřebných pro odůvodnění ponechání obviněného ve vazbě, oproti situaci, kdy k odsouzení obviněného ještě nedošlo (srov. např. výše uvedený nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14).
52. Dle názoru Nejvyššího soudu je třeba tuto skutečnost vzít v úvahu o to více, pokud se jedná o nepravomocné odsouzení k výraznému trestu odnětí svobody, jenž je pro obviněného velmi citelný. Riziko vyhýbání se trestu obviněným je objektivně o to vyšší, k čím vyššímu trestu byl obviněný, byť nepravomocně, odsouzen. Oproti pouze hrozícímu trestu, u nepravomocného odsouzení nastupuje takové riziko v mnohem reálnější a hmatatelnější podobě. V tomto smyslu v řadě svých usnesení Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest, z vnitřní logiky věci v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku nebo skrývání se značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03 a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedmi let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003).
53. Tyto obecné principy, jak byly nastíněny výše, dopadají i na nyní posuzovaný případ. Důvodnost obavy, že obviněný uprchne či že se bude skrývat, je dána nejen nepravomocným odsouzením pro závažný úmyslný trestný čin, za který lze podle §283 odst. 4 tr. zákoníku uložit vysoký trest odnětí svobody, ale je též umocněna zejména povahou a rozsahem trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, zištným motivem jejího páchání, jakož i jeho výrazným podílem na předmětné trestné činnosti, které se měl dopouštět jako člen organizované skupiny působící ve více státech.
54. Podle názoru Nejvyššího soudu lze konstatovat, že z výše uvedených a objektivně zjištěných okolností vyplývá důvodná obava, že v současné fázi trestního řízení v případě propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu, bude obviněný mařit trestní řízení tím, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. V takovém případě by se obviněný stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným, v důsledku čehož by byl účel celého trestního stíhání zmařen, nebo podstatně ztížen.
55. Obviněný, k jehož osobě bylo z opisu Rejstříku trestů zjištěno, že má sklony k páchání trestné činnosti, byl naposledy odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2013, č. j. zn. 57 T 1/2012-1526, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013, č. j. 11 To 53/2013-1723 (v právní moci dne 13. 5. 2013), za trestné činy podle §286 odst. 1 tr. zákoníku, §283 odst. 1 tr. zákoníku a §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, z něhož byl Okresním soudem v České Lípě usnesením ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 2 PP 89/2017, podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání 4 roků, tedy do 28. 4. 2021. Ani ne dva měsíce poté, v průběhu této zkušební doby, v níž měl prokázat, že se napravil, se nicméně dopustil dalšího trestného jednání shodného charakteru. Toto protiprávní jednání je předmětem trestního stíhání, jež bylo proti obviněnému podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály SKPV, Odbor Praha, ze dne 4. 11. 2017, č. j. NPC-572-44TČ-2017-2200PR, pro pokračující zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit s dalšími pachateli v době od 24. 6. 2017 do 2. 8. 2017. Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 11. 2017, č. j. 0 Nt 21064/2017, byl obviněný podle §68 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) tr. ř. v této trestní věci vzat do vazby, v níž se nacházel do 23. 5. 2018, kdy byl převeden do výkonu trestu odnětí svobody v nyní posuzované věci. V rámci svého výslechu obviněný sám uvedl, že ve výše označené věci byl již soudem prvního stupně uznán vinným a ve věci se koná odvolací řízení. Shora uvedené konkrétní skutečnosti dostatečně opodstatňují rovněž obavy předpokládané ustanovením §67 písm. c) tr. ř.
56. Pro účely rozhodování o vazbě tak nelze přikládat zásadní význam tvrzení obviněného, že má funkční rodinné zázemí, jakož i možnost nastoupit do zaměstnání, neboť se nejedná o natolik zásadní skutečnosti, které by byly způsobilé významně oslabit obavu z útěku nebo skrývání se před hrozícím vysokým trestem nebo trestním stíháním, stejně jako z opakování trestné činnosti, které se v minulosti dopouštěl. Jsou tak dány konkrétní skutečnosti, které odůvodňují zákonné důvody pro jeho vzetí do vazby ve smyslu §67 písm. a), c) tr. ř. Nejvyšší soud proto podle §265l odst. 4 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný M. K. bere z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. do vazby.
57. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 6. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu