ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.361.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 361/2019-2612
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 4. 2019 o dovolání obviněných R. S., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, J. M. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, a P. V. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 15 To 68/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 78/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných R. S., J. M. a P. V. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 26. 7. 2018, č. j. 8 T 78/2017-2321, byl obviněný R. S. uznán vinným pod body I., II., III., V. a VIII. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, a pod bodem IX. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za toto jednání byl podle §283 odst. 2 a za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, a to zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 1 roku. Dále mu byl v souladu s §70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti v celkové výši 30.500 Kč, podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku a podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci v podobě herní konzole zn. Sony Playstation 4, včetně příslušenství.
2. Týmž rozsudkem byl uznán vinným i obviněný J. M. , a to ze spáchání skutků popsaných pod body III. a IV., právně kvalifikovaných jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaných dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za toto jednání byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Stejným rozsudkem byl uznán vinným i obviněný P. V. , a to ze spáchání skutků popsaných pod body V., VI. a VII., které byly právně kvalifikovány jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku. Za toto jednání byl obviněný V. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 3.100 Kč a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku.
4. Výše uvedené rozhodnutí však nebylo v projednávané věci jediné, neboť Okresní soud v Berouně v projednávané věci rozhodl již rozsudkem ze dne 19. 2. 2018, č. j. 8 T 78/2017-2083, který však byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2018, č. j. 15 To 35/2018-2201, a to ve vztahu k obviněným P. V., J. M. (a J. H.) v celém rozsahu a ve vztahu k osobě obviněného R. S. ve výrocích pod body I., II., III., V., VIII. a v celém výroku o trestu. Následně krajský soud okresnímu soudu uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl s odůvodněním, že soud prvého stupně nesplnil povinnost své rozhodnutí řádně odůvodnit. Okresní soud v Berouně vyhověl závaznému právnímu názoru odvolacího soudu, doplnil dokazování a dostál tak všem zákonným požadavkům, které jsou na jeho rozhodnutí kladeny. Přesto jeho rozsudek ze dne 26. 7. 2018, č. j. 8 T 78/2017-2321, právní moci nenabyl, neboť se proti němu odvolali obvinění R. S., J. M., P. V. (a J. H.), jakož i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Berouně, který podal odvolání v neprospěch všech uvedených odvolatelů.
5. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2018 rozsudkem č. j. 15 To 68/2018-2409, a to tak, že:
a) ve věci odvolání R. S. rozhodl v souladu s §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu tak, že napadený rozsudek zrušil v té části výroku o vině, kterým byl pod bodem IX. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v celém výroku o trestu (neboť okresní soud přehlédl, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2018, č. j. 15 To 35/2018-2201, byl u obviněného S. zachován výrok o vině jednáním popsaným pod bodem IX. rozsudku ze dne 19. 2. 2018, č. j. 8 T 78/2017-2083, ve věci neoprávněného řízení motorového vozidla ze dne 13. 3. 2017, za který mu byl uložen trest zákazu činnosti, načež jej okresní soud znovu uznal vinným týmž skutkem, což je nepřípustné),
a následně podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného R. S. při nezměněném výroku o vině jednáním popsaným pod body I., II., III., V., VIII. z napadeného rozsudku, a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 2. 2018, č. j. 8 T 78/2017-2083, odsoudil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 let, a pro výkon tohoto trestu jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Dále mu krajský soud podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti, a to zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 1 roku. Současně mu v souladu s §70 odst. 1 tr. zákoníku uložil i trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti v celkové výši 30.500 Kč, podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, když výčet těchto věcí ve svém rozsudku položkově vyjmenoval, a podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci v podobě herní konzole zn. Sony Playstation 4, včetně příslušenství.
b) Ve věci odvolání obviněných J. M. a P. V. (a J. H.), stejně jako o odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných J. M., P. V. (a J. H.) Krajský soud v Praze rozhodl tak, že je podle §256 tr. řádu všechna zamítl.
6. Projednávaná trestná činnost obviněných dle závěrů nalézacího a odvolacího soudu spočívá v podstatě v tom, že:
od přesně nezjištěné doby, nejméně však od měsíce listopadu 2016 až do svého zadržení dne 22. 3. 2017 v katastru města B. a v jeho okolí R. S. plánoval, organizoval a řídil distribuci drogy metamfetamin (zvanou pervitin) koncovým uživatelům, a to tak, že tuto drogu obstaral, v místě svého tehdejšího pobytu v bytě v B. na adrese O., následně drogu navážil a rozdělil do dealerských sáčků k dalšímu prodeji, přičemž část drogy sám prodával koncovým uživatelům, část drogy rozdělil mezi své „pobočníky“ J. M. (a J. H.), kteří v roli tzv. subdealerů dle jeho pokynů drogu distribuovali koncovým uživatelům, o uskutečněných prodejích pak R. S. telefonicky či osobně informovali a odevzdávali mu vydělané peníze, z nichž byli poté R. S. odměňováni, případně jim byla poskytnuta část drogy jako odměna k jejich vlastní spotřebě,
R. S. dále na obstarání a distribuci metamfetaminu spolupracoval s P. V., který jej dle potřeby vozil za účelem nákupů drogy metamfetamin, přičemž nejméně v jednom případě P. V. prodal na pokyn R. S. drogu koncovému uživateli, v jednom případě R. S. s P. V. spolupracoval při prodeji drogy zaslané koncovému uživateli prostřednictvím zásilkové společnosti, a sám prodal pervitin nejméně ve dvanácti případech,
přitom R. S. řídil činnost v rámci organizované skupiny s úmyslem dosažení co nejvyššího zisku a rovněž pokrytí vlastní spotřeby metamfetaminu, kdy každý ze členů organizované skupiny měl předem určenou roli, což zvyšovalo efektivitu v rámci neoprávněného prodeje drogy metamfetamin, a to přesto, že látka metamfetamin je uvedena jako psychotropní látka v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013", o seznamech návykových látek,
přičemž obvinění prodali či poskytli drogu metamfetamin nejméně v následujících případech:
I. obviněný R. S. sám prodal či poskytl dalším osobám uvedeným ve výrokové části rozsudku pod body I. 1) – 16) v celkem 56 případech přesně nezjištěné množství metamfetaminu, nejméně však 151,6 g v hodnotě nejméně 13.800 Kč, a dále
I. 17) R. S. dne 10. 3. 2017, v době kolem 13:20 hodin, ve svém motorovém vozidle tov. zn. Opel Vectra, RZ: XY, zaparkoval v P. na parkovišti v ulici K. u domu čp. XY, kde byl následně kontrolován hlídkou Policie ČR, a kde u sebe přechovával bez příslušného oprávnění za účelem prodeje metamfetamin, který měl uložený jednak v modré uzavíratelné dóze, ve které bylo odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie zjištěno celkem 9,67 g látky metamfetamin o koncentraci 75,5 % hmotnosti, tj. 7,301 g metamfetaminu báze, jednak v dealerském sáčku s přítlačnou lištou o celkové hmotnosti 0,09 g, ve kterém byla potvrzena přítomnost látky metamfetamin, dále ve dvou dealerských sáčcích o celkové hmotnosti 0,94 g, ve kterých byla potvrzena přítomnost látky metamfetamin, jednak v dealerském sáčku o hmotnosti 1,59 g, ve kterém byla odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie zjištěna koncentrace látky metamfetamin ve výši 70,3 % hmotnosti, tj. 1,11 g metamfetaminu báze,
II. obviněný R. S. společně s obviněným J. H. prodali či poskytli dalším osobám uvedeným pod body II. 1) – 19) v celkem 59 případech přesně nezjištěné množství metamfetaminu, nejméně však 10,7 g v hodnotě nejméně 14.650 Kč,
III. obviněný R. S. společně s obviněným J. M. prodali či poskytli dalším osobám uvedeným ve výrokové části rozsudku pod body III. 1) – 13) v celkem 13 případech přesně nezjištěné množství metamfetaminu, nejméně však 5,3 g v hodnotě nejméně 12.150 Kč,
IV. obviněný J. M. sám prodal jedné osobě uvedené ve výrokové části rozsudku celkem ve 20 případech metamfetamin, a to vždy za částku 500 Kč,
V. obviněný R. S. společně s obviněným P. V. dne 3. 3. 2017 sjednali s R. D. prodej celkem 9 g metamfetaminu, a to výměnou za herní konzoli Sony Playstation 4 a finanční hotovost 5.300,- Kč, přičemž R. S. objednal doručení zásilky obsahující drogu ze svého tehdejšího bydliště prostřednictvím zásilkové společnosti Top Trans EU, s.r.o., která pak byla dne 6. 3. 2017 doručena R. D. do Č. B., a následně R. D. dne 3. 3. 2017 finanční hotovost ve výši 5 300,- Kč poukázal na jméno P. V. pomocí poštovní poukázky D, kterou P. V. vyzvedl v B. na pobočce České Pošty dne 3. 3. 2017,
VI. obviněný P. V. sám prodal dalším osobám uvedeným ve výrokové části rozsudku pod body VI. 1) – 3) celkem ve 13 případech přesně nezjištěné množství metamfetaminu, nejméně však 2 g v hodnotě nejméně 3.600 Kč,
VII. obviněný P. V. s již odsouzenou M. J. prodali či poskytli dalším osobám uvedeným ve výrokové části rozsudku pod body VII. 1) – 2) celkem ve 3 případech přesně nezjištěné množství metamfetaminu, v hodnotě nejméně 1.600 Kč,
VIII. obviněný R. S. s již odsouzeným A. S. prodali dalším osobám uvedeným ve výrokové části rozsudku pod body VIII. 1) – 2) ve 2 případech přesně nezjištěné množství metamfetaminu, nejméně však 0,3 g v hodnotě nejméně 500 Kč,
IX. obviněný R. S. navíc dne 10. 3. 2017 řídil z B. do P. motorové vozidlo tov. zn. Opel Vectra, RZ: XY, které zaparkoval v P. na parkovišti v ulici K. u domu čp. XY, kde byl kolem 13:20 hodin následně kontrolován hlídkou Policie ČR, přestože věděl, že mu byl trestním příkazem OS Beroun ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 1 T 104/2014, pravomocným dne 15. 1. 2015, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti v podobě zákazu řízení motorových vozidel v trvání 36 měsíců.
V podrobnostech a pro rozsáhlý popis v podstatě skutkové věty Nejvyšší soud odkazuje na předmětné rozsudky soudů prvého a druhého stupně.
II.
Dovolání obviněných a vyjádření k nim
7. Obviněný R. S. napadl rozsudek Krajského soudu v Praze (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Berouně) prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to ve výrocích o vině i o trestu. Své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Hned v úvodu obviněný předeslal, že je přesvědčen, že v napadeném rozsudku lze spatřovat extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci , neboť nařízené příkazy k odposlechům telekomunikačního provozu byly vydány v rozporu s §88 odst. 2 tr. řádu, pročež závěry, které z nich vyplynuly, nelze akceptovat.
8. Dovolatel brojí zejména proti prvnímu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, č. j. 0 Nt 1301/2017-V1/2017, který vydal soudce soudu prvního stupně dne 1. 2. 2017. Obviněný má za to, že tento příkaz nebyl vydán v souladu s výše uvedeným ustanovením trestního řádu, zároveň však dodal, že tyto zákonné náležitosti nesplňují ani další příkazy v této trestní věci vydané. Hlavním důvodem je skutečnost, že informace zjištěné od dvou osob jednajících ve prospěch policie s utajenými jmény D. a P. (dále jen „utajení informátoři“ nebo „D.“ a „P.“) nelze považovat za věrohodné a zpětně prověřitelné.
9. Zcela konkrétně dovolatel namítl, že tento příkaz byl odůvodněn tím, že operativní činností policejního orgánu bylo od dvou nezávislých zdrojů zjištěno, že obviněný měl společně s obviněným J. H. prodávat drogu pervitin. Ani jedna z osob však neoznačila konkrétní osobu, které by dovolatel měl prodat pervitin. Podle názoru obviněného měla být provedeným odposlechem zmapována sledovaná drogová trestná činnost, tzn. měl být ustanoven zdroj, od kterého obviněný S. pervitin nakupoval, jakož i skupina jeho odběratelů. Pokud však osoby „D.“ nebo „P.“ následně nepodaly vysvětlení ve smyslu ustanovení §158 odst. 7 tr. řádu, nebylo možné jimi poskytnuté informace jakkoliv verifikovat, přičemž jiné informace o tom, že by měl obviněný páchat drogovou trestnou činnost v návrhu na vydání příkazu k odposlechu, ani v samotném odposlechu obsaženy nejsou.
10. Pro účely vydání příkazu k odposlechu bylo nedostatečně zjištěno také telefonní číslo obviněného R. S. (tj. XY), neboť z podané žádosti na vydání příkazu k odposlechu pouze vyplynulo, že jeho telefonní číslo bylo zjištěno od osoby „D.“, a to navíc nepřesně. Není však zřejmý jiný zdroj telefonního čísla, ani to, zda toto číslo obviněný skutečně používá, natož zda toto číslo hodlá používat i v budoucnu. Další z obligatorních náležitostí příkazu k odposlechu představuje rovněž odůvodnění doby jeho trvání, přičemž dovolatel v této souvislosti namítá, že příkaz k odposlechu, stejně jako návrh na jeho vydání (či žádost o podání návrhu na jeho vydání) takový údaj neobsahují, stejně jako absentuje odůvodnění, proč byl příkaz vydán na maximální dobu, tj. na dobu 4 měsíců. Dovolatel vyjadřuje nesouhlas mimo jiné i s tím, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že příkazy k odposlechu byly zcela zákonné, a absenci odůvodnění jejich délky trvání označil pouze za „formální nedostatek“. Podle obviněného však odvolacímu soudu nepřísluší zpětně a dodatečně dovozovat důvody, pro které soud prvního stupně povolil první odposlech na nejdelší možnou dobu, neboť tato povinnost ležela výlučně na soudu prvního stupně a odvolací soud jej od této povinnosti nemohl dodatečně oprostit. Tato pochybení tedy dle obviněného S. způsobila nepoužitelnost odposlechů jako důkazu v trestním řízení.
11. Dovolatel dále namítl, že odvolací soud v napadeném rozsudku stran zákonnosti odposlechů odmítl jeho argumentaci týkající se využití informací získaných od informátorů jako důvod pro vydání příkazu k odposlechu. Dovolatel považuje za chybu, pokud byl první odposlech povolen jen a pouze na základě informací dvou utajených informátorů, aniž by bylo patrné, zda existovaly reálné důvody pro jejich utajení. Správně si měly orgány činné v trestním řízení vyžádat podání vysvětlení od těchto svědků, aby bylo možné ověřit, že tyto informace zprostředkovaly skutečně existující osoby, a pokud by byly jakékoliv důvody pro jejich utajení, měly orgány činné v trestním řízení postupovat v souladu s trestním řádem, který tuto formu ochrany svědků upravuje. Jelikož však orgány činné v trestním řízení na tyto postupy rezignovaly a soudu předložily toliko informace poskytnuté osobami, jejichž existenci z obsahu spisu nelze ověřit, lze takový postup povolování odposlechů považovat dle obviněného za zcela nezákonný.
12. Navíc odvolací soud v napadeném rozsudku rovněž zmínil, že informace získané od dvou informátorů nebyly jediným podkladem pro povolení odposlechů, nýbrž soud přihlédl rovněž k tomu, že obviněný byl prověřován pro podezření z distribuce drog, dříve byl již sedmnáctkrát soudně trestán, vykonává trest domácího vězení a nemá stálý příjem. Dovolatel je však přesvědčen, že tyto skutečnosti k povolení odposlechů nestačily, neboť nevypovídají nic o jeho případné další trestné činnosti.
13. Ze všech shora popsaných důvodů je obviněný R. S. toho názoru, že zajištěné odposlechy byly pořízeny nezákonně, pročež závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, č. j. 15 To 68/2018-2409, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
14. Rozsudek Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Berouně napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním rovněž obviněný J. M. , a to ve výrocích o vině i o trestu. Své dovolání obviněný opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen o tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný současně zmínil, že v jeho případě je zjevný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci, což Nejvyššímu soudu umožňuje napravit vady, k nimž došlo.
15. Dovolatel J. M. rozdělil argumenty svého dovolání do dvou hlavních částí. V prvé části, podobně jako dovolatel R. S., namítl nezákonnost prvého příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (účastnického čísla spoluobviněného XY), vydaného Okresním soudem v Berouně dne 1. 2. 2017 pod č. j. 0 Nt 1301/2017-V1/2017, neboť dle jeho názoru nesplňuje podmínky uvedené v §88 odst. 1, odst. 2 tr. řádu. Konkrétně uvedl, že tento příkaz byl vydán jen na základě nepodloženého tvrzení dvou „nezávislých“ zdrojů, jejichž identita nebyla soudu známa. Pro odůvodnění nařízeného odposlechu však chybí alespoň minimální míra dovození a vyložení souvisejících skutečností (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 12/2016, sp. zn. 4 Pzo 15/2016). Příkaz byl tak vydán v rozporu se zásadou subsidiarity, přiměřenosti a zdrženlivosti, a to pouze na základě tvrzení utajených informátorů, aniž by byly učiněny i jiné potřebné úkony podle §158 odst. 3 tr. řádu. Dle obviněného tak nelze přezkoumat, z jakých poznatků soud formuloval závěr o tom, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že je dáno podezření z páchání drogové trestné činnosti.
16. V této souvislosti dovolatel akcentoval i tzv. subsidiaritu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, tedy omezující podmínku, kdy nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak, nebo kdy by bylo jinak jeho dosažení ztížené. Musí tedy být zváženo, zda získání významných skutečností pro trestní řízení nelze zajistit i jinými důkazními prostředky. V návaznosti na to dovolatel zdůrazňuje, že z návrhu státního zástupce je pouze patrné, že osoby jednající ve prospěch policie uvedly, že spoluobviněný má distribuovat na Berounsku pervitin. Na základě toho státní zástupce vydal dne 27. 1. 2017 návrh na vydání příkazu k odposlechu, z něj však nevyplývá, proč by zjištění skutečností významných pro trestní řízení bylo jinak podstatně ztíženo, stejně jako zde není uvedeno, jakými konkrétními úkony podle §158 odst. 3 tr. řádu bylo cokoliv zjištěno, mimo tvrzení neznámých osob. Obviněný vyjadřuje pochybnost o původu a legálnosti získání prvotních informací od utajených informátorů, kdy tyto informace sloužily pouze jako podklad pro rozhodnutí soudu o nařízení odposlechu. Mimo to osoby označené jako osoby jednající ve prospěch policie musí splňovat podmínky informátorů dle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a interních předpisů Policie ČR. V projednávaném případě se však nedá přezkoumat, zda tyto osoby dané podmínky skutečně splňují. Výše popsaná nezákonnost použitých záznamů odposlechů dle obviněného vedla k nemožnosti jejich použití v projednávané trestní věci. Pokud z nich soudy nižších stupňů přesto vycházely, dovodily z nich nesprávná skutková zjištění, která nemohla sloužit jako podklad pro právní kvalifikaci podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
17. V druhé části svého dovolání obviněný J. M. zpochybnil procesní použitelnost odposlechů v jiné trestní věci s tím, že se nemůže ztotožnit s výkladem §88 odst. 6 tr. řádu. V této souvislosti namítl, že pokud byly proti němu jako důkaz použity záznamy odposlechů účastnických čísel spoluobviněných, které byly pořízeny v době, kdy na jím užívaná účastnická čísla nebyl povolen odposlech a nebyly zahájeny úkony trestního řízení vůči jeho osobě, je toho názoru, že jde o nezákonný zásah do jeho práv.
18. Následně dovolatel cituje ustanovení §88 odst. 6 tr. řádu s důrazem na skutečnost, že záznam lze jako důkaz užít jen tehdy, pokud je v předmětné věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice. Dovolatel se však domnívá, že tato podmínka bude naplněna vždy pouze vůči zákonným způsobem odposlouchávané osobě, nikoli vůči komukoliv. Jelikož spojení ,,v jiné trestní věci“ se dle jeho mínění týká stále odposlouchávané osoby, na jejíž účastnické číslo byl zákonným způsobem nařízen příkaz k odposlechu, má dovolatel za to, že důkazy ve formě odposlechů spoluobviněným užívaného účastnického čísla získané v době, kdy proti jeho osobě nebyly zahájeny úkony trestního řízení, nemohly být podkladem pro rozhodnutí soudů o jeho vině.
19. Vzhledem k výše uvedenému obviněný J. M. závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, č. j. 15 To 68/2018-2409, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
20. Rovněž obviněný P. V. napadl rozsudek Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Berouně prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to ve výrocích o vině i o trestu. Své dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, neboť je přesvědčen o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jím podaného odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Berouně, přestože v řízení mu předcházejícím je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. I obviněný P. V. má za to, že v jeho případě je zjevný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci, resp. že došlo k porušení práva na obhajobu, práva na spravedlivý proces, a mimo to byl porušen též princip rovnosti zbraní platný v mezinárodním právu.
21. Dovolatel nejprve podotkl, že Okresní soud v Berouně ve věci rozhodoval již podruhé, když k odvolání obviněných doplnil původní rozsah dokazování o výslechy několika svědků. Ve vztahu k obviněnému V. byl přitom důležitý svědek M., jenž trpí psychickými problémy a před soudem tak „vůbec nevěděl, jaká je pravda“. Přes tento fakt vzal soud tvrzení tohoto svědka z přípravného řízení za prokázaná, podobně jako v případě výpovědi svědka H. Dovolatel dále zpochybnil věrohodnost podpůrných důkazů, jako byl nález částky 10.500 Kč, nebo výměna herní konzole zn. Playstation za 9 g pervitinu. Především však dovolatel odmítá, že by byl z předmětné trestné činnosti usvědčen na základě provedených odposlechů (skutky V., VI., VII.). V této souvislosti namítl, že nestačí jen konstatovat, že vina byla prokázána záznamy odposlechů, ale je nutné konkretizovat, co z nich a jak obviněného usvědčuje.
22. To samé platí i pro zákonný znak „organizovaná skupina“ , kdy měl soud prokázat nejen to, jaké bylo její složení, ale i to, kterak fungovala, kdo byl hlavní organizátor a z jakých důkazů takové závěry vyplynuly. Dle dovolatele se o to soud sice pokusil, avšak nedostatečně. Soud prvního stupně hovoří o spolupráci obviněných osob, což však ještě neznamená, že se obviněný V. účastnil aktivit organizované skupiny. Soud měl dle dovolatele u všech jejich členů přesně uvést také konkrétní dělbu úkolů, kterou každý z členů skupiny zajišťoval. Konkrétně namítl, že není jasné, co soud rozumí pod pojmem „pobočník“ , stejně jako není jasné, co mínil pod pojmem „spolupráce ze strany P. V.“ . Podobně také soud uvedl, že každý člen organizované skupiny měl „předem vymezenou roli“ , aniž by však uvedl, jakou roli a z čeho tento závěr vyplývá.
23. Celý rozsudek soudu prvního stupně nesplňuje dle dovolatele zákonné limity §125 odst. 1 tr. řádu. Odvolací soud při svém přezkumu potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž se námitkami ze strany dovolatele de facto nezabýval. Z pohledu dovolatele však jeho vina nebyla prokázána, pročež jde o nesprávné rozhodnutí. I když si je dovolatel vědom toho, že Nejvyššímu soudu nepřísluší zkoumat skutkové závěry soudů nižších stupňů, přesto požaduje zvážit použitou právní kvalifikaci, kterou hodnotí jako přísnou, neboť nebyla prokázána existence organizované skupiny, pročež nic nesvědčí pro právní kvalifikaci žalovaného jednání podle §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jelikož musí být vina obviněného vždy prokázána, nikoliv jen předpokládána, je dovolatel přesvědčen o reálné existenci důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Za tohoto stavu tak závěrem podaného dovolání Nejvyššímu soudu navrhl, aby usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
24. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaných dovolání jednotlivých obviněných sdělil, že s přihlédnutím k povaze obviněnými uplatněných námitek se k nim nehodlá věcně vyjadřovat.
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou jednotlivá dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla dovolání podána v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda jednotlivá dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu. Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že všichni tři dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, pročež všechna dovolání vyhodnotil jako přípustná, když tak žádná skutečnost nebránila jejich projednání.
26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze jednotlivými obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
IV.
Důvodnost dovolání
27. Všichni obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný P. V. pak rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. řádu bez věcného přezkoumání podle §254 tr. řádu, aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V předmětné věci obviněný P. V. citovaný dovolací důvod uplatnil ve druhé z výše uvedených alternativ.
29. V souvislosti se všemi obviněnými shodně uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i závěry Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.
30. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání jednotlivých obviněných splňují kritéria jimi uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání.
31. Nicméně stále je třeba mít na paměti, že těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Nejvyšší soud je tedy povinen zásadně vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, tzn. že pro dovolací soud je skutkový stav (vzhledem k zásadě dvouinstančního řízení) definitivní a nezměnitelný, pročež do skutkových zjištění může zasáhnout jen v odůvodněných případech a zcela výjimečně. Prosté polemizování obviněných s výsledky provedených důkazů a následnými skutkovými závěry učiněnými soudy nižších instancí je tak z hlediska dovolacího řízení zcela irelevantní.
IV. 1.
Dovolání obviněného R. S.
32. Obviněný S. ve svém dovolání prezentoval řadu námitek, které se však všechny vztahují ke zpochybnění řádného a zákonného provedení odposlechů telekomunikačního provozu, resp. k tomu, že příkazy k odposlechům byly vydány v rozporu s ustanovením §88 odst. 1, 2 tr. řádu, v důsledku čehož považuje závěry, které z nich vyplynuly, za neakceptovatelné. Nelze však přehlédnout, že touto dovolací argumentací obviněný jen zopakoval svoji obhajobu uplatněnou v předchozích fázích trestního řízení, zejména ve svém odvolání, a to přesto, že se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí opakovaně vypořádal Vrchní soud v Praze, a to jak ve svém usnesení ze dne 21. 5. 2018 v bodě 6., tak ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2018, kde své stanovisko zopakoval především v bodech 35. – 38.
33. V rámci námitek, kterými dovolatel brojí proti zákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je nutné zdůraznit, že okresní soud nepochybil, pokud použil skutková zjištění, která vyplynula ze záznamů telekomunikačního provozu, coby stěžejního důkazu. Krajský soud zákonnost příkazů k těmto odposlechům, vydaným Okresním soudem v Berouně (zejména první příkaz ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 0 Nt 1301/2017-V1/2017, jakož i dva příkazy následující ze dne 17. 2. 2017, sp. zn. 0 Nt 1302/2017-V2/2017 a ze dne 3. 3. 2017, sp. zn. 0 Nt 1303/2017-V3/2017) dostatečně prověřil a potvrdil, že v projednávané věci je bylo možné vydat, neboť byly naplněny všechny zákonné podmínky. Především je z nich zcela zřejmé, z čeho podezření z páchání trestné činnosti v daném případě vyplynulo, jakož i to, že jinými prostředky nelze osoby dovolatele ani odběratelů drog ztotožnit.
34. Podstatou námitky obviněného S. je především skutečnost, že dle jeho názoru nebylo možné informace získané od utajených informátorů považovat za věrohodné a zpětně prověřitelné. Je však všeobecně známým faktem, že v drogovém prostředí vládne opatrnost i všeobecná nedůvěra, pročež mnohdy není jiné cesty vedoucí k odhalení této trestné činnosti, než využití policejních informátorů, a poté následnými odposlechy ověřit, zda jimi vznesená podezření jsou důvodná či nikoli. V projednávaném případě je klíčové, že informátoři (vystupující pod jmény „D.“ a „P.“) předložili zcela konkrétní podezření na distribuci pervitinu obviněnými S. a H., a že jiným způsobem, než odposlechy, nebylo možné do drogového prostředí proniknout. Následně pak bylo toto podezření jednoznačně potvrzeno, neboť k neoprávněnému rozsáhlému nakládání s pervitinem ze strany obviněných skutečně docházelo. Není proto nikterak zřejmé, z jakého důvodu považuje dovolatel informace získané od utajených informátorů za nevěrohodné, když právě odposlechy byla výroba a distribuce pervitinu prověřena a následně i trestně stíhána.
35. V této souvislosti pak obviněný S. namítá, že v příkazu k odposlechu nebylo dostatečně zjištěno jeho telefonní číslo, přičemž nebyla odůvodněna ani (maximální čtyřměsíční) doba trvání odposlechů. Odmítl rovněž tvrzení odvolacího soudu, že absence odůvodnění délky trvání jednotlivých odposlechů je jen formálním nedostatkem, když má za to, že odvolacímu soudu nepřísluší zpětně a dodatečně dovozovat důvody, pro které okresní soud povolil první odposlech na nejdelší možnou dobu.
36. Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu ověřil, že okresní a ještě podrobněji krajský soud ve svých rozhodnutích zcela správně setrvaly na tom, že zákonné podmínky byly ve vztahu k prvotním informacím naplněny. Zejména Krajský soud v Praze zcela správně v bodě 37. odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že otázka zákonnosti či nezákonnosti příkazů soudu k pořízeným záznamům z důvodu nedostatečného odůvodnění již byla judikaturou vyřešena. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, jehož podstatnou část odcitoval a následně aplikoval na projednávaný případ. V této souvislosti mimo jiné uvedl, že nařízení odposlechu a záznamů telekomunikačního provozu je neodkladný úkon ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu, když sledovaného účelu nelze s ohledem na úzký okruh pachatelů, kteří se osobně znají a mají proto možnost společně jednat na místech veřejnosti nepřístupných, dosáhnout jinak. Nelze si proto reálně představit, že by bylo možné zjišťovat skutečnosti důležité pro trestní řízení prostřednictvím úkonů jiných či menší intenzitou zasahujících do základních práv podezřelých osob. Pouze oni totiž disponují informacemi o této trestné činnosti, přičemž postupují konspirativně a dostatečně obezřetně, aby jejich jednání nebylo ani dodatečně zjistitelné.
37. Také to, že odvolací soud neaproboval první povolení k odposlechům, odvolací soud podrobně rozebral v bodě 39. odůvodnění napadeného rozsudku, kde se mimo jiné dostatečně vyjádřil k obhajobou zpochybňované reálné existenci utajených osob, stejně jako nezbytnosti jejich utajení. Zde také výslovně odmítl i další dovolatelovo tvrzení, že první odposlech byl povolen jen a pouze na základě informací těchto informátorů. Krajský soud v Praze k tomu jasně uvedl, že okresní soud vycházel rovněž z šetření policistů SKPV Beroun, kteří vyhodnotili údaje policejních informátorů ve vztahu k dalším známým skutečnostem, jimiž disponovali k osobě R. S., jako věrohodné. Obviněný totiž v předmětnou dobu vykonával trest domácího vězení, avšak nebyl zaměstnán, pročež podezření, že si stálý příjem opatřuje opětovnou distribucí pervitinu, bylo dostatečně reálné. Za tohoto stavu tak bylo jejich povinností dané informace prověřit.
38. Z dovolání obviněného S. vyplývá, že se nesmířil s rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně o své vině, jakož i o uloženém trestu, a znovu – tentokrát prostřednictvím mimořádného opravného prostředku – usiluje o zpochybnění stěžejního usvědčujícího důkazu a tím i o narušení pevného a uzavřeného řetězce skutkových zjištění. Nicméně napadáním těchto závěrů se obviněný zcela minul s možností argumentace relevantně podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. řádu. Jeho námitky jsou ryze skutkového rázu, navíc mají charakter stále se opakujících polemik, které však tváří v tvář provedeným důkazům a z nich plynoucím skutkovým závěrům, nemohou obstát, obzvlášť za situace, kdy byly projednávané skutky jednoznačně a bez důvodných pochybností prokázány.
IV. 2.
Dovolání obviněného J. M.
39. Obviněný J. M. napadl rozsudek Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Berouně ve výrocích o vině i o trestu, přičemž své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. I on zmínil, že v jeho případě je zjevný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, neboť příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, vydané Okresním soudem v Berouně, byly vydány v rozporu s příslušnou právní normou, přičemž proti němu byly procesně použity záznamy odposlechů účastnických čísel spoluobviněných, nikoli jeho samotného.
40. Podobně jako dovolatel R. S. i dovolatel J. M. ve své první námitce zpochybnil zákonnost zejména prvého příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, vydaného Okresním soudem v Berouně dne 1. 2. 2017, č. j. 0 Nt 1301/2017-V1/2017, s tím, že byl vydán na základě „nepodloženého tvrzení dvou nezávislých zdrojů, jejichž identita nebyla soudu známa“. Dovolatel akcentoval především zdrženlivost a subsidiaritu použití odposlechů, tedy omezující podmínku, kdy lze tento operativně pátrací prostředek nasadit pouze tehdy, pokud sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak. V daném případě přitom nebylo zvažováno, zda „získání významných skutečností pro trestní řízení nelze zajistit i jinými důkazními prostředky“.
41. Mimo již shora uvedené Nejvyšší soud odkazuje na argumentaci Krajského soudu v Praze, kde odvolací soud zdůraznil, že konzumenti drog, kteří jsou závislí na svých dealerech, by své dodavatele v případě šetření ze strany policejního orgánu ve vlastním zájmu varovali. Jakákoli aktivita policistů ve vztahu k osobám, které se podílejí na výrobě, distribuci či konzumaci drog, by tak mohla zmařit odhalení trestné činnosti. V tomto ohledu přitom neobstojí případná námitka, že se jedná toliko o spekulace stran chování drogové komunity, neboť jde o všeobecně známé reálie, podložené nejen dlouhodobými zkušenostmi, ale i logikou věci. V žádném ohledu se tedy nelze domáhat subsidiarity použití odposlechů, když je zcela vyloučené, aby policie v těchto případech úspěšně nasadila jiné (méně invazivní) prostředky, jejichž prostřednictvím by získala potřebné informace.
42. Samotná identita policejních informátorů je vždy utajovanou informací (konkrétně jde o stupeň „vyhrazené“, tedy nejnižší ochranu utajované skutečnosti na stupnici stanovené Národním bezpečnostním úřadem). Pravou totožnost takových spolupracovníků znají jen tři osoby, a to řídící policista, jeho přímý nadřízený a ředitel útvaru, u kterého je informátor veden. Posouzení skutečnosti, zda informátoři splňují podmínky pro tuto činnost ve smyslu zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, je přitom zcela v pravomoci Policie ČR. Dovolatel a jeho obhajoba se proto nemohou relevantně domáhat prozrazení identity informátorů, ani toho, aby tyto osoby v dalších fázích trestního řízení podaly vysvětlení ve smyslu §158 odst. 7 tr. řádu. Jedinou možností, jíž lze verifikovat informace získané od těchto osob, je jejich ověření, což bylo v daném případě uskutečněno právě provedenými odposlechy.
43. Taktéž k druhé námitce, jíž dovolatel J. M. usiloval o zpochybnění procesní použitelnosti odposlechů v jiné trestní věci, se odvolací soud dostatečně vyjádřil v bodě 42. odůvodnění napadeného rozhodnutí, když zdůraznil, že podmínky §88 odst. 6 tr. řádu byly v tomto případě splněny, neboť v jiné trestní věci bylo trestní stíhání vedeno rovněž pro podezření ze spáchání drogové trestné činnosti a všechny příkazy k odposlechům byly vydány za účelem ověření podezření z neoprávněného nakládání s pervitinem. Stejně tak vyvrátil dovolatelovu argumentaci, že tato podmínka je naplněna pouze vůči odposlouchávané osobě, nikoliv vůči komukoliv jinému. Sama skutečnost, že se obviněný M. „nemůže ztotožnit s výkladem §88 odst. 6 tr. řádu“, přitom nemůže představovat relevantní námitku podřaditelnou pod jím uplatněný dovolací důvod.
44. Lze tedy shrnout, že i dovolatel J. M. jím zvolenými dovolacími námitkami usiluje o zpochybnění použití pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu coby stěžejního důkazu, přičemž se svojí argumentací snaží Nejvyšší soud přesvědčit o nemožnosti jejich použití v projednávané trestní věci. Své námitky však podřadil pod hmotněprávní dovolací důvod, a to i přes zjevnou skutečnost, že svými výhradami zpochybňuje pouze skutkové závěry, které oba soudy nižších stupňů z provedených důkazů dovodily, což však Nejvyšší soud nemohl akceptovat.
IV. 3.
Dovolání obviněného P. V.
45. Obviněný P. V. své dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, když stejně jako oba předchozí dovolatelé i on vyjádřil své přesvědčení o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci, resp. o porušení jeho práva na obhajobu, práva na spravedlivý proces i principu rovnosti zbraní, který je platný v mezinárodním právu. Příčinu takového rozporu spatřuje v tom, kterak soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené odposlechy, jakož i výpověď svědka M. a další podpůrné důkazy. A podobně jako oba předchozí dovolatelé, ani P. V. přitom v rámci zvolené argumentace nevykročil z rámce prosté polemiky s obsahem těchto důkazů, resp. s jeho hodnocením oběma soudy nižších stupňů, což však samo o sobě nemůže založit či odůvodnit existenci tzv. extrémního nesouladu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
46. K de facto identickým námitkám obviněného P. V. proti provedeným odposlechům, jež byly uplatněny i dalšími dvěma dovolateli, se Nejvyšší soud již náležitým způsobem vyjádřil výše. K výslechu svědka I. M., jehož svědectví dovolatel znevěrohodnil poukazem na skutečnost, že tento svědek trpí psychickými problémy, Nejvyšší soud ověřil, že Okresní soud v Berouně (konkrétně v bodě 25. odůvodnění svého rozhodnutí) toto svědectví hodnotil velmi obezřetně. I přes zjevné psychické zatížení jmenovaného svědka, které bylo zřetelné i během jeho výpovědi při hlavním líčení, totiž konstatoval, že I. M. ze své původní výpovědi zopakoval vše podstatné, tedy že se s obviněným V. seznámil v práci a následně od něj kupoval pervitin, což koresponduje i s dalšími provedenými důkazy, pročež bylo možné jeho výpověď zcela akceptovat. Svědek M. v rámci své výpovědi učiněné během hlavního líčení mimo jiné uvedl menší množství od obviněného získaných drog, než uvedl v přípravném řízení, na což reagoval okresní soud v souladu se zásadou in dubio pro reo tím, že ve vztahu k tomuto bodu upravil skutkovou větu svého výroku.
47. V podobném duchu dovolatel zpochybňoval i věrohodnost podpůrných důkazů, jako byla výměna herní konzole zn. Sony Playstation 4 za 9 g pervitinu či nález částky 10.500 Kč. Stran námitek vznesených ve vztahu k herní konzoli bylo Nejvyšším soudem zjištěno, že ta je součástí důkazů vztahujících se k prokázání útoku popsaného v bodě V. rozhodnutí nalézacího soudu. V rámci tohoto skutku byli obvinění V. a S. usvědčeni nejen zajištěným odposlechem, ale i zprávami společností Top Trans EU, s.r.o., České pošty a protokolem o domovní prohlídce provedené u obviněného S. Právě během této prohlídky byla zajištěna i předmětná herní konzole (včetně napájecího kabelu, dvou ovladačů a 3 her), čemuž odpovídá výrok o trestu, neboť obviněnému S. byl ohledně této konzole uložen trest propadnutí věci. Z provedených důkazů bylo dále doloženo, že obviněný P. V. (po předchozí dohodě s obviněným R. S.) sjednal obchod s R. D., který za částku 5.300 Kč a herní konzoli s příslušenstvím obdržel 9 g pervitinu. Tento obchod byl poté zrealizován prostřednictvím zásilkové společnosti Top Trans EU, s.r.o., která tuto zásilku R. D. prokazatelně doručila, na základě čehož R. D. obviněnému V. zaslal poštovní poukázkou dříve dohodnutou částku 5.300 Kč. Tyto prostředky si poté obviněný P. V. dne 3. 3. 2017 vyzvedl v B. na pobočce České pošty. Dovolatelovy připomínky o „neuvěřitelném příběhu“ či kritice práce soudů ve smyslu příkladu „jak se rozhodovat nemá“ pak Nejvyšší soud s ohledem na výsledky dovolacího řízení rozhodně odmítá.
48. K námitce obviněného V. ohledně zajištěné finanční částky ve výši 10.500 Kč, o které de facto tvrdí, že nepochází z trestné činnosti, je nutné uvést, že při domovní prohlídce provedené u jmenovaného obviněného byly mimo jiné nalezeny 3 ks dealerských sáčků s obsahem přes půl gramu pervitinu, digitální váhy a dalších 35 dealerských sáčků s 1 g marihuany, jakož i částka ve výši 3.100 Kč (nikoli jak dovolatel chybně uvádí částka ve výši 10.500 Kč – peněžní prostředky v této výši byly zajištěny při domovní prohlídce provedené u obviněného S., čemuž odpovídá i výrok o vině na straně 17 a bod 29. odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Tato částka tak byla v rámci uloženého trestu propadnutí věci skutečně postižena, neboť ji obviněný V. prokazatelně obdržel v souvislosti s obchodováním s pervitinem.
49. Z výše uvedených námitek tedy jednoznačně vyplývá, že ani obviněný P. V. neakceptoval skutkové závěry obou soudů nižších stupňů, a to přesto, že své skutkové závěry oba soudy velmi pečlivě dovodily z provedených důkazů. S ohledem na obviněným zvolené dovolací důvody tak Nejvyšší soud nemohl vzít obviněným vznesené námitky v úvahu.
50. Jako námitky hmotněprávní povahy nebylo možné vyhodnotit ani dovolatelovo zpochybňování zákonného znaku „ organizovaná skupina“ ve smyslu §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku . V rámci těchto výhrad obviněný namítl, že nižší soudy neprokázaly, jakým způsobem tato skupina fungovala, kdo byl hlavním organizátorem a z jakých důkazů takové závěry vyplynuly. Z uvedeného je tedy zřejmé, že i zde dovolatel zpochybňuje skutkové závěry učiněné nižšími soudy, ačkoli se snažil dát své námitce hmotněprávní podobu.
51. Jelikož provedené důkazy jednoznačně poskytly ucelený a podrobný obraz o jednání celé organizované skupiny, bylo možné popsat, že tato organizovaná skupina byla vedena obviněným R. S., který (buď sám, nebo ve spolupráci s dalšími obviněnými) zajišťoval a financoval obstarání drogy ve větším množství, následně ji navážil a rozdělil do dealerských sáčků a prodával koncovým uživatelům, a to sám nebo prostřednictvím spoluobviněných H. a M. Z provedených důkazů (zejména z pořízených odposlechů) bylo rovněž jednoznačně prokázáno, že obviněný P. V. neměl vůči vedoucímu článku skupiny, tj. obviněnému S., jednoznačně podřízenou roli, jako obvinění H. a M. I on se přitom aktivně zapojil do činnosti skupiny prodejem pervitinu, a to buď sám (bod VI.), nebo společně s obviněným S. (skutek V.), nebo s již odsouzenou M. J. (bod VII.), když na tomto prodeji zcela jednoznačně profitoval.
52. O tom, že se oba soudy nižších stupňů zákonným znakem „organizovaná skupina“ podrobně zabývaly, svědčí bod 36. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Berouně, stejně jako bod 100. odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze. Právě v tomto bodě odvolací soud zcela správně shrnul, že v případě výše jmenovaných obviněných šlo o plánovanou a koordinovanou součinnost čtyř osob (z toho tří dovolatelů) směřující k efektivnímu prodeji drog s dělbou úkolů mezi jednotlivé obviněné. To odpovídá i ustálené judikatuře k pojmu organizované skupiny (především rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 53/1976-II a č. 45/1986 Sb. rozh. tr). Pokud tedy dovolatel namítá, že soudy neprokázaly, jakým způsobem tato skupina fungovala, kdo byl hlavním organizátorem a z jakých důkazů takové závěry vyplynuly, jednoznačně se mýlí.
53. Součástí vznesených dovolacích námitek jsou rovněž výtky obviněného V. stran nedostatečného popisu skutkové věty, ve které dle dovolatele soudy použily nejasné termíny, např. „pobočník“ (spoluobvinění M. s H. byli organizátorem trestné činnosti, obviněným S., nazýváni jako jeho pobočníci), nebo pojem „spolupráce ze strany P. V.“ . Podobně také namítl, že soud sice uvedl, že každý člen organizované skupiny měl „předem vymezenou roli“, aniž by však objasnil, jakou roli a z čeho tento závěr vyplynul.
54. I touto námitkou obviněný P. V. opětovně míří do skutkových závěrů, jež byly oběma nižšími soudy učiněny. Podstatnou je však skutečnost, že popis jednotlivých skutků spáchaných členy organizované skupiny je soudy nižších stupňů uveden tak, že jednotlivé části odpovídají příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obviněný V. uznán vinným. V rámci těchto popisů je zcela zřejmá jak spolupráce ze strany obviněného P. V., tak i jeho předem vymezená role v rámci organizované skupiny. Za tohoto stavu tak lze tedy shrnout, že popisy všech protiprávních aktivit obviněného P. V., které provedl Okresní soud v Berouně, jednoznačně obsahují všechny relevantní znaky použité právní kvalifikace. Stejně tak soudy obou nižších stupňů jednoznačně splnily zákonné limity obsažené v §125 odst. 1 tr. řádu, neboť dostatečně, a v případě krajského soudu i velmi podrobně, vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy se opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je rovněž zcela zřejmé, kterak se vypořádaly s námitkami obhajoby obviněného, pročež Nejvyšší soud polemizující námitky obviněného V. zásadně odmítl.
55. Obviněný P. V. ve svém dovolání rovněž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě, neboť má za to, že v řízení, které předcházelo zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud však v rámci dovolacího řízení zjistil, že v napadených rozhodnutích obou nižších soudů nedošlo k žádnému porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pročež nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
56. Na základě výše uvedeného lze tedy shrnout, že všichni tři dovolatelé svými skutkovými námitkami nejenže nenaplnili uplatněný dovolací důvod (či důvody), na které odkázali, ale navíc v rámci své obhajoby zdůrazňují pouze skutečnosti, o kterých se domnívají, že svědčí v jejich prospěch, když však zcela ignorují závažná skutková zjištění, která je z trestné činnosti v daném případě usvědčují. K jednotlivým skutkovým zjištěním nelze přistupovat izolovaně, tedy s promyšlenou ignorací vzájemných vztahových souvislostí, když se takový postup nemůže setkat s úspěchem, zvláště za situace, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je dána nezpochybnitelná logická návaznost. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod přitom nelze vykládat tak, že zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá deklarovaným představám obviněného, neboť uvedeným právem je zajišťováno výhradně právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Na jakési alternativní hodnocení důkazů, realizované ze strany obviněných, tak nelze s odkazem na uplatněné dovolací důvody brát již žádný zřetel.
57. Oba soudy nižších stupňů v dané trestní věci postupovaly při hodnocení důkazů, včetně hodnocení zákonně zajištěných odposlechů a záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu, důsledně podle §2 odst. 6 tr. řádu, tzn. že je hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily skutková zjištění, která lze zcela akceptovat. S přihlédnutím k obsahu odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů tedy nelze přisvědčit námitce dovolatele P. V., že hodnocení důkazů tak, jak bylo provedeno nižšími soudy, je porušením práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud prověřil, že mezi skutečnostmi, které vyplynuly z provedených důkazů, a skutkovými závěry neexistuje žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu. V dané věci tak lze zcela odkázat na přesvědčivé závěry vyplývající z odůvodnění napadených rozhodnutí obou nižších soudů.
58. Mimo to Nejvyšší soud při svém přezkumu standardně zohledňuje ústavně právní rovinu projednávaného případu, neboť si je vědom toho, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nikdy nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována i při projednávání dovolání (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 554/04 apod.). Nejvyšší soud v případě všech dovolatelů ověřil, že všechna zásadní ústavní práva byla respektována, přičemž neshledal, že by byl některý z nich v dané trestní věci zkrácen na některém ze svých nezadatelných práv, zejména ne v jeho právu na spravedlivý proces podle čl. 36 až čl. 40 hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
V.
Závěrečné shrnutí
59. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že všichni tři obvinění svými námitkami uplatněnými v jimi podaných dovoláních de facto jen opakují svoji obhajobu užitou již dříve v rámci odvolacího řízení a na základě toho se domáhají přehodnocení provedených důkazů a revize skutkových zjištění. Obvinění naopak nevznesli žádnou relevantní námitku, kterou by bylo možno podřadit pod jimi uplatněné dovolací důvody nesprávného hmotněprávního posouzení skutku, ani pod žádné jiné zákonem taxativně stanovené důvody dovolání ve smyslu §265b tr. řádu.
60. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu obviněnými uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. řádu nedošlo. Dovolání obviněných R. S., J. M. a P. V. byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, pročež Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a všechna tři jimi podaná dovolání odmítl. O odmítnutí všech dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. 4. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík