ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.217.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 217/2019-425
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice v Motole , identifikační číslo osoby 00064203, se sídlem v Praze 5, V Úvalu 84/1, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciová společnost , identifikační číslo osoby 00005886, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, o zdržení se neoprávněného nakládání s nemovitostmi a povinnosti odstranit stavbu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 202/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2018, č. j. 21 Co 329/2017-375, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2018, č. j. 21 Co 329/2017-375, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 4. 2017, č. j. 5 C 202/2015-304, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud žalovanému (dále též jen „Dopravní podnik“) zakázal nakládat s pozemky par. č. 353/1, par. č. 359/7 a par. č. 359/12 v katastrálním území Motol, zapsanými na listu vlastnictví 87 a 1532, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, tedy aby prostory na těchto pozemcích u stanice metra Nemocnice Motol označené jako komerční prostory č. MO 1/290 (725), MO 2/294 (726), MO 3/289 (727) a MO 4/288 (728) komerčně neužíval, neposkytoval k užívání anebo netrpěl jejich užívání třetí osobou. Žalobu v této části opřela o tvrzení, že uvedené podzemní prostory byly zřízeny na pozemcích v jejím vlastnictví a jsou jejich součástí; žalovaný, který vlastní stavbu metra, s nimi nakládá neoprávněně. Žalobkyně popírala, že by tyto prostory tvořily součást metra.
Pro případ, že soud neuzná, že je vlastnicí sporných prostor, se domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost odstranit tyto komerční prostory jako neoprávněnou stavbu na jejích pozemcích.
Podle tvrzení žalobkyně žalovaný Dopravní podnik při výstavbě trasy a stanice metra neoprávněně (bez souhlasu a vědomí žalobkyně) vystavěl komerční prostory zasahující do pozemků, k nimž má žalobkyně právo hospodaření a následně s těmito pozemky neoprávněně nakládal. Těchto skutečností si musel být vědom; žalovaný nerozporoval, že jsou postaveny převážně na uvedených pozemcích. Žalobkyně poskytla žalovanému souhlas pouze s využitím části pozemku par. č. 353/1 za účelem výstavby metra. V souladu s §1084 odst. 1 a §506 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („o. z.“) komerční prostory náleží žalobkyni a staly se součástí pozemků, pod kterými se nacházejí; eventuálně navrhovala odstranění podle §1085 o. z. Komerční prostory jsou oddělitelné od stanice metra, což je dáno jejich věcným vymezením a účelem využití.
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Vlastnické právo žalobkyně k pozemkům nezakládá právo na užívání prostor, které jsou součástí stanice metra, a to se všemi nadzemními i podzemními částmi včetně podchodu pod ulicí XY a prostor v něm umístěných. Jedná se o oprávněnou, samostatnou podzemní stavbu a žalobkyně k ní dala souhlas. V nájemní smlouvě ze dne 14. 9. 2009 („nájemní smlouva“) žalobkyně udělila souhlas s provedením stavby v rozsahu projektové dokumentace (ve které jsou již vyznačené všechny sporné prostory), která byla žalobkyni předložena; toto platí pouze pro pozemek par. č. 353/1. U ostatních pozemků bylo umístění stavby ujednáno mezi žalovaným a původním vlastníkem (hlavní město Praha), a to smlouvou o výpůjčce ze dne 1. 9. 2009 („smlouva o výpůjčce“); směnná smlouva mezi žalobkyní a hlavním městem Praha byla uzavřena dne 30. 10. 2013. Žalobkyně se nemůže stát vlastníkem stavby, resp. stavba nemůže splynout s pozemkem. Žalobkyně brojí proti části stavby, když popírá své souhlasy pouze v částech týkajících se komerčních prostor. Pokud by byla stavba neoprávněná, byla by neoprávněná jako celek. Nelze uvažovat ani o tom, že by část stavby byla součástí pozemku a část samostatnou stavbou ve vlastnictví žalovaného. Vše patří žalovanému a užívání vnitřních částí je výkonem jeho vlastnického práva. Žalobkyně je pouze vlastníkem pozemků, pod nimiž se části stavby nachází a nemá vliv na to, jak má žalovaný svůj majetek užívat. Ze stejného důvodu se nemůže domoci ani odstranění stavby nebo její části.
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, č. j. 5 C 202/2015-304, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že během stavebního řízení byla žalobkyně seznámena, event. měla možnost se seznámit, s veškerou dokumentací a vyjádřit se k ní, jakož i nesouhlasit s vydanými rozhodnutími, což nikdy neučinila. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně nesouhlasila s výstavbou; tyto souhlasy byly opakovaně z její strany dány. Žalobkyně udělila například souhlas s provedením stavby v nájemní smlouvě, a to v době, kdy již existovala projektová dokumentace s vyznačenými všemi spornými prostory a tato dokumentace jí byla předložena. Toto platí pouze pro pozemek par. č. 353/1; v případě ostatních pozemků bylo umístění stavby „ošetřeno“ mezi žalovaným a původním vlastníkem pozemků (hlavním městem Praha). Předmětné prostory jsou součástí celé stavby, byly vybudovány oprávněně a jejich užívání je výkonem vlastnického práva žalovaného. Prostory nejsou samostatnou věcí; nejsou ani samostatnou stavbou ani jednotlivými samostatnými vymezenými jednotkami. Komerční prostory jsou součástí stavby, která je jako celek ve vlastnictví žalovaného. Soud odkázal na §1023 odst. 1, §1086 odst. 2, §506, §498 odst. 1, §3023 §3055 odst. 1 o. z., a dodal, že dobrá víra žalovaného nebyla žalobkyní nijak zpochybněna.
Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 5. 2018, č. j. 21 Co 329/2017-375, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že podchod pod ulicí XY je součástí stavby metra, a tedy ani komerční prostory nemohly být oddělitelnou částí. Souhlasil se soudem prvního stupně, že právní posouzení se má řídit §3055 odst. 1 o. z. Souhlas žalobkyně se stavbou je dán od samého počátku; nejde tak o neoprávněnou stavbu, přičemž prostory obchodní vybavenosti byly v plánech alespoň od roku 2009. Soud dodal, že pojem „komerční prostory“ zavedla žalobkyně a v dokumentech se nevyskytuje; od samého počátku byly prostory označeny jako prostory obchodní vybavenosti, a když při kolaudaci v roce 2015 žalovaný nabídl prostory k podnikání (ne doslova jako komerční prostory), začala se žalobkyně bránit. Obchodní prostory jsou součástí stavby, která je ve vlastnictví žalovaného. Odvolací soud nevyhověl požadavku žalobkyně, tedy nezadal vypracování znaleckého posudku ani nenařídil ohledání na místě samém z důvodu dodržení zásady hospodárnosti řízení, protože situaci na místě zná osobně; dodal, že tyto návrhy žalobkyně nejsou v souladu s §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Nárok žalobkyně není důvodný, neboť svá tvrzení neprokázala. Je pravdou, že §509 o. z., ve znění novely č. 460/2016 Sb., hovoří o liniových stavbách (což je i stavba metra), když předtím se jednalo o inženýrské sítě, které navíc nejsou součástí pozemku; tuto argumentaci nakonec odvolací soud s ohledem na učiněné závěry nepoužil a argumentoval §3055 o. z. (jako soud prvního stupně). Co se týče námitky žalobkyně o nedostatečném skutkovém zjištění a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jedná se o nepodstatná tvrzení, jelikož ke svému závěru měl odvolací soud dostatečné podklady; žalobkyně nepředložila další návrhy na doplnění dokazování před vyhlášením rozsudku po poučení podle §119a ve spojení s §205a o. s. ř.
Proti rozsudku podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., jelikož „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících otázek hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jakož i vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí trpí vadami, jež zakládají rozpor s právem na spravedlivý proces (s ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu).“ Dovolací důvod je dán §241a odst. 1 o. s. ř.
Napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dovolacím soudem doposud řešena, tj. zda v případě nemovitých věcí je moment vydání kolaudačního rozhodnutí určující pro aplikaci ustanovení o. z., na základě §3028 o. z. Podle dovolatelky se nalézací soudy odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, a usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5562/2016.
Zároveň rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (nicméně byla řešena v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, a to jinak, než jak rozhodl odvolací soud), tj. zda je vzhledem ke své povaze metro nutno považovat za železniční dráhu speciální ve smyslu §3 odst. 1 písm. d) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách („zákon o drahách“), a tedy zda je při posouzení součástí stanice metra třeba vycházet z vyhlášky č. 177/1995 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah.
Dále v dovolání nastiňuje otázku, která také nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to, zda jsou prostory obchodní vybavenosti sloužící k pronájmu třetím osobám (komerční prostory) součástí stanice metra jako stavby dopravní infrastruktury.
Současně je dovolání podle dovolatelky přípustné i proto, že otázka nutnosti písemného a výslovného souhlasu k využití pozemku (výklad §17 a §27 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích [„zákon o majetku České republiky“]) nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Nalézací soudy se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky hmotného práva týkající se existence souhlasu s výstavbou komerčních prostor, a to od usnesení ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, a rozsudku ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96. V této souvislosti došlo také k nesprávnému právnímu posouzení otázky souhlasu, tedy zdali uzavřené smlouvy (a případné souhlasy) dané původním vlastníkem přechází na nového vlastníka.
Podle dovolatelky také nelze dovozovat, že vlastnictví komerčních prostor je nutně odděleno od vlastnictví pozemků pouze na základě toho, že stavba metra představuje (od 28. 2. 2017) liniovou stavbu ve smyslu §509 o. z., s níž navíc komerční prostory nijak nesouvisí (a tedy také nejsou liniovou stavbou). Dodává, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena.
Napadený rozsudek také závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu. Odvolací soud postupoval v rozporu s §157 odst. 2 a §211 o. s. ř. a v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; též nepostupoval v souladu s judikaturou, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 1457/13, a nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 218/09. Též poukazuje na to, že odvolací soud nesprávně aplikoval relevantní právní normy a nedostatečně odůvodnil rozsudek, čímž zasáhl do práva dovolatelky na spravedlivý proces.
Dovolatelka poukazuje na to, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k výměně soudce, načež nová soudkyně neprovedla žádné relevantní důkazy, neposkytla dovolatelce poučení ohledně jiného právního názoru či nedostatku tvrzení podle §118a o. s. ř. a pouze ústně sdělila, že se jedná o složitou věc bez judikatury, a nějak rozhodne s tím, že dozajista bude podáno odvolání a věc vyřeší „zkušenější“ odvolací soud.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud u komerčních prostor pouze odkázal na §3055 odst. 1 o. z., bez argumentace, proč tak učinil; pokud však toto soud odůvodnil, jedná se o nesrozumitelné odůvodnění a vzhledem k absenci podrobného odůvodnění je rozsudek nepřezkoumatelný.
Stejně tak není zřejmé, který občanský zákoník je rozhodný pro posouzení otázky vzniku stavby a otázky, zda jsou komerční prostory součástí stavby stanice metra, což hodnotí jako porušení práva na spravedlivý proces. Ačkoliv soud prvního stupně aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb., odvolací soud se tím, jaký právní předpis aplikovat, nezabýval, díky čemuž se dovolatelka domnívá, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, byť je podle ní založený na nesprávném skutkovém závěru. Má za to, že odvolací soud měl věc posuzovat v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, tedy podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.
Odvolací soud vycházel z občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., aniž by zohlednil námitku, že stavba metra se posuzuje podle zákona o drahách, což má za následek nesprávné právní posouzení věci a mj. i nezákonnost rozsudku. Soud na věc aplikoval nesprávný právní předpis, což je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního soudu, a to vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99, nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03 nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1561/08.
Odvolací soud též při jednání uvedl, že měl v úmyslu změnit právní kvalifikaci sporných otázek oproti soudu prvního stupně; soud hodlal komerční prostory posoudit jako liniovou stavbu podle §509 o. z.; soud však účastníky nepoučil, zda se od této právní kvalifikace odklonil či nikoliv a rozsudek postavil na jiném ustanovení, které „nepředstavil“ a nezdůvodnil.
Uvádí, že odvolací soud vycházel nesprávně ze znění §509 o. z., které bylo začleněno do o. z. až s účinností od 28. 2. 2017; před touto novelou se výjimka ze zásady superficies solo cedit vztahovala pouze na inženýrské sítě, čemuž odpovídá i novelizace zákona o drahách. Zákonná výjimka z této zásady se vztahuje i na stavbu metra, nicméně netýká se komerčních prostor.
Postup odvolacího soudu hodnotí dovolatelka jako překvapivý a poznamenaný závažným procesním pochybením týkajícím se posouzení stěžejní právní otázky, což považuje za podstatnou vadu řízení. Nalézací soudy nepoučily dovolatelku podle §118a o. s. ř., což je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3410/2009. Na toto nahlíží jako na zásah do svého práva na spravedlivý proces a rozsudek odvolacího soudu považuje za překvapivý ve smyslu judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, zejm. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3085/15, a nálezu Ústavního soudu ze ne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07. Odvolací soud nahradil původní právní závěr bez jakéhokoli vysvětlení, který nadto nebyl v řízení vůbec prezentován. V návaznosti na uvedené nemohla dovolatelka řádně uplatňovat svá práva a domoci se vydání řádného a přezkoumatelného rozhodnutí.
Odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 3 As 121/2013, a na §1 odst. 1 vyhlášky č. 177/1995 Sb. I když je tento rozsudek veřejnoprávního charakteru, nepřímo z něj plyne, že komerční (jiné) prostory, které svým účelem přímo nesouvisí s provozem metra, nejsou považovány za součást dráhy. Co se týče podchodu pod ulicí XY, uvádí, že je součástí stanice metra, čemuž nasvědčuje i zákon o drahách a uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu; toto ostatně dovolatelka nerozporovala. V odůvodnění rozsudku však absentuje, na základě jakého ustanovení učinil soud závěr, že považuje komerční prostory za součást podchodu/stanice metra, a ani k tomu neprovedl důkazy.
Odvolací soud též nevysvětlil, proč nevzal v úvahu tvrzení dovolatelky ohledně věcné i funkční oddělitelnosti komerčních prostor od stanice metra, dále to, že komerční prostory nebyly zkolaudovány, nebyly součástí rozhodnutí o povolení zkušebního provozu, nebyly součástí původního návrhu stavby. Též nevysvětlil, proč nevyšel z §27 písm. d) vyhlášky 177/1995 Sb., neboť součásti stanice metra jsou zde stanoveny taxativně a komerční prostory nejsou jako součástí dráhy vymezeny; komerční prostory nejsou součástí metra ani podle zákona o drahách. Součástí metra nemohou být komerční prostory ani s ohledem na jejich povahu, hospodářské určení a technickou oddělitelnost. Tyto prostory je tak nutné považovat za samostatnou věc. Podle dovolatelky je užívání komerčních prostor oddělitelné od užívání zbylé části stanice metra.
Odvolací soud také nevyšel ze skutečnosti, že samostatnost komerčních prostor nelze posuzovat pouze na základě toho, že jejich zřízení bylo údajně povoleno v rámci jednoho stavebního řízení společně s další stavbou, jejichž užívání i provoz je na komerčních prostorách zcela nezávislé a se způsobem využití nijak nesouvisí; komerční prostory jsou komerčním projektem žalovaného nesouvisícím s provozem stanice metra ani se zajišťováním přepravy, služeb nebo odbavování cestujících.
Nalézací soudy se nesprávně vypořádaly s otázkou existence náležitého souhlasu dovolatelky s výstavbou komerčních prostor. Odvolací soud nesprávně vyhodnotil obsah směnné smlouvy, z čehož špatně dovodil i to, že stavba metra byla účastníkům této smlouvy známa.
Dovolatelka odkazuje na zákon o majetku České republiky, ze kterého vyplývá, že doba užívání a výslovný písemný souhlas představují podstatné náležitosti smlouvy, jejichž absence způsobuje absolutní neplatnost. Pokud se má stavba zřídit na pozemku ve vlastnictví státu, jsou stanoveny přísnější nároky na souhlas vztahující se i na osobu oprávněnou k hospodaření s majetkem státu. Poukazuje na to, že ze smlouvy o výpůjčce nelze dovozovat souhlas s trvalým zřízením jakýchkoliv prostor na pozemcích; podle smlouvy nebyly pozemky přenechány k trvalému zastavění a k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97.
Uvádí, že je potřeba rozlišovat stavbu neoprávněnou a nepovolenou. Při posuzování (ne)oprávněnosti komerčních prostor je nerozhodné, zda byly vystavěny v souladu se stavebním povolením a dokumentací; rozhodující je, že dovolatelka (ani předchozí vlastník) nedala souhlas s jejich zřízením a žalovaný nedisponoval žádným občanskoprávním titulem; dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2612/2003.
Namítá, že napadený rozsudek je nedostatečně odůvodněný a závěry tam uvedené jsou nesrozumitelné – odvolací soud se pouze částečně ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně, ale v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09, pouze obecně odkázal na jeho závěry, přičemž učinil i závěry vlastní, jež však vychází z nesouladu skutkových zjištění; nadto chybí uvedení relevantních ustanovení zákona a dostatečná úvaha o jejich aplikaci. Toto má za následek, že se dovolatelka fakticky ani nemůže vyjádřit k právnímu posouzení komerčních prostor.
Nalézací soudy se nevypořádaly s argumenty dovolatelky v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. a k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11. Toto má za následek nepřezkoumatelnost rozsudku a porušení práva na spravedlivý proces, což je v rozporu judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, např. s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1561/08, nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 703/06, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3947/2007. Odvolací soud se s většinou námitek dovolatelky nevypořádal (např. námitky o nesprávnosti skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně) a nesrozumitelně prezentoval pouze svůj právní názor; nejedná se tak o řádné zákonné rozhodnutí podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5388/2015.
Nalézací soudy dostatečně nerozlišily komerční prostory, jejich umístění a odlišné vlastnictví pozemků. K samotným souhlasům s výstavbou odkazuje na §680 o. z., podle kterého smlouvy o výpůjčce nepřechází na nabyvatele; žalovaný si s ohledem na změnu vlastnictví pozemků měl zajistit náležitý souhlas s výstavbou komerčních prostor č. 725, 727 a 728. Žalovaný nebyl v dobré víře, protože stavěl na pozemcích státu bez výslovného souhlasu, neboť spoléhal na to, že jej nepotřebuje; nebyl tak oprávněn komerční prostory zřídit a pronajímat. Dobrá víra při posuzování způsobu vypořádání neoprávněné stavby nemůže jít nad rámec toho, k čemu se dobrá víra mohla vztahovat. Dovolatelka odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 3452/10. Podle jejího názoru jsou, v souladu s §506 odst. 1 o. z., komerční prostory součástí pozemků, se kterými má právo hospodařit. Pro ustanovení právního režimu není podstatné, kdy bylo rozhodnuto o umístění stavby metra, přičemž vychází z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4461/2015. Právní závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, neboť nalézací soudy nestanovily okamžik vzniku stavby; pro posouzení takového okamžiku odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000. Pozemky měly sloužit toliko k zajištění výstavby, z čehož nelze dovodit možnost jejich trvalého zastavění. Z dokazování plyne, že žalovaný si musel být při zachování obvyklé opatrnosti vědom, že je nutný výslovný a časově omezený souhlas se zřízením stavby na pozemcích státu, jako i toho, že v případě hlavního města Prahy byl poskytnut souhlas toliko k dočasnému využití pozemků. Žalovaný nikdy nedisponoval řádným souhlasem k trvalému zastavění a zřízení komerčních prostor, přičemž souhlas vlastníka nelze dovozovat z jeho nečinnosti či z konkludentní formy. Dovolatelka poskytla souhlas se zřízením stanice metra, avšak nebylo prokázáno, že by žalovaný informoval dovolatelku o změně stavební dokumentace týkající se komerčních prostor, resp. že by s takovou změnou souhlasila. Má za to, že nelze po vlastníkovi pozemků spravedlivě požadovat, aby pravidelně kontroloval stav dokumentace a rozsah prováděných staveb, navíc pokud se jedná o stavbu podzemní, ke které nemá přístup; je povinností stavitele, aby si zajistil souhlasy vlastníků pozemků, a s ohledem na oprávněnost stavby se této povinnosti nemůže zbavit odkazem na provádění stavby v souladu s rozhodnutími stavebních úřadů. Odvolací soud otázku udělení souhlasu posoudil nesprávně a jeho výklad zákona o majetku České republiky je zcela nesprávný. V důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávných skutkových závěrů došlo k nesprávné aplikaci právního předpisu, což vedlo k nesprávnému právnímu závěru odvolacího soudu. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky nalézacích soudů a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání argumentuje, že souhlasy s výstavbou byly dovolatelkou dány a dovolatelka byla v roce 2009 seznámena s projektovou dokumentací zahrnující i sporné prostory. Tyto souhlasy se nevztahovaly pouze k realizaci staveniště; takový závěr nemá navíc oporu v dokazování. Podle nájemní smlouvy i smlouvy o výpůjčce je část pozemku určena k trvalému zastavění v rámci stanice metra. Podle směnné smlouvy byl dovolatelce stav směňovaných nemovitostí znám a přejala je v tomto stavu do svého vlastnictví. Dovolatelka byla účastníkem všech důležitých řízení, měla možnost se seznámit s dokumentací a vyjádřit své připomínky. Komerční prostory je pojem zavedený dovolatelkou, v dokumentaci jsou označeny jako obchodní vybavenost. Žalovaný považuje tyto prostory za součást stavby metra. Souhlasí s odvolacím soudem v tom, že nelze dovozovat, že by stavba metra byla dokončena těsně před kolaudací. Podle §3055 o. z. je vyloučeno, aby stavba byla součástí pozemku; odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 221/2000. Sporné prostory jsou v podchodu, který je součástí stanice metra; na tomto nemůže nic změnit ani postupná kolaudace částí rozsáhlé liniové stavby.
Námitka dovolatelky ohledně nesprávného skutkového závěru týkající se kolaudace je v rozporu se skutečností. Žalovaný odkazuje na §119 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), přičemž tento předpis neukládá povinnost kolaudovat stavbu jako celek. Postupná kolaudace je u takto rozsáhlé stavby vhodná a pozdější kolaudace určitých částí nemá vliv na stavební oddělitelnost jednotlivých částí nebo vlastnické právo k nim. Nelze v tomto případě vycházet z veřejnoprávních předpisů nejen s ohledem na dualitu českého právního řádu, ale i zásadu lex superior derogat legi inferiori ; vyhláška č. 177/1995 Sb. nemůže upravovat součást věci rozdílně oproti soukromému právu tak, aby z ní vyplýval závěr dopadající do majetkoprávních vztahů, který by byl v rozporu s občanským zákoníkem; při vymezení součásti věci je potřeba vycházet z předpisů soukromého práva. Sporné prostory nelze od podchodu oddělit, neboť jsou jeho vnitřním uspořádáním. Žalovaný nesouhlasí s tím, že bylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces. Odvolací soud představil účastníkům své předběžné právní posouzení věci, přičemž o možném odlišném názoru byli účastníci poučeni a byla jim poskytnuta lhůta k vyjádření. Rozsudek je řádně odůvodněn a nejedná se o nepředvídatelné rozhodnutí. Stavba metra je samostatnou věcí, protože jde o jednu z výjimek ze zásady superficies solo cedit . Metro naplňuje nejen znaky liniové stavby ve smyslu §509 o. z., ale i podzemní stavby se samostatným účelovým určením ve smyslu §498 odst. 1 o. z., a také železniční dráhy speciální podle §3 odst. 1 písm. d) zákona o drahách. Soudy postupovaly řádně – aplikovaly správné právní normy, vše řádně odůvodnily, účastníci měli možnost vyjádřit se a byli soudy poučeni. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání zakládá skutečnost, že právní problematika metra v souvislostech níže uvedených nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Dovolání má 39 stran, přičemž jednotlivé dovolací výtky se opakují v různých souvislostech; proto se dovolací soud zaměřil na podstatu věci a nechal stranou zejména výtky týkající se tvrzených procesních pochybení, které ovšem, pokud vycházejí z nedostatečného odůvodnění rozhodnutí a opomenutí relevantních přednesů žalobkyně, souvisejí s nesprávným právním posouzením a jsou reflektovány níže. V této souvislosti lze upozornit na to, co se o formulaci dovolání a odůvodnění rozhodnutí uvádí např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3444/2018; 22 Cdo 3445/2018.
V této věci byly uplatněny dva nároky: Jednak jde o (netradičně formulovanou) negatorní žalobu, kterou se žalobkyně domáhá, aby se žalovaný zdržel zásahů a dispozic s věcí („komerčními prostorami“), o které uvádí, že je v jeho vlastnictví. To opírá o tvrzení, že tyto prostory jsou součástí jeho pozemku a nejsou součástí stavby metra. Žalovaný namítá, že jde o součást stavby metra, která je v jeho vlastnictví.
Pro případ, že by soud zjistil, že sporné prostory jsou součástí stavby metra, se žalobkyně domáhá jejich odstranění s tím, že jde o neoprávněnou stavbu; popírá, že by se stavbou těchto prostor souhlasila a tvrdí, že žalovaný nemá právní důvod mít stavbu na jejím pozemku. Žalovaný se brání, že žalobkyně se stavbou souhlasila a tvrdí, že má právo mít ji na pozemcích žalobkyně na základě nájemní smlouvy a smlouvy o výpůjčce.
K vzniku stavby metra a tzv. komerčních prostor jako (potenciálnímu) předmětu právních vztahů.
V první řadě bude třeba najisto zjistit, kdy sporné prostory vznikly jako stavba ve smyslu občanského práva, tedy zda v době, kdy byl účinný občanský zákoník č. 40/1964 Sb., nebo občanský zákoník č. 89/2012 Sb. I pro dobu od 1. 1. 2014 lze v zásadě použít judikaturu ke vzniku stavby podle předchozího občanského zákoníku (k tomu viz Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Praha: Leges, 2014, sv. III., s. 259, marg. č. 39). Toto zjištění je rozhodující pro určení právního režimu sporných prostor. Je významné, kdy stavba vznikla jako věc – samostatný předmět; kolaudační rozhodnutí a jiné stavebně-právní akty nejsou pro toto posouzení rozhodující.
Přitom soudy vyjdou přiměřeně z judikatury dovolacího soudu, týkající se podzemních staveb; viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 911/2005. I v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. zákon připouštěl, že stavbou jako předmětem občanského práva mohla být i stavba podzemní, pokud může být samostatným předmětem právních vztahů. Vždy ovšem půjde o posouzení konkrétní situace (např. pouhá prostora v zemi nebude stavbou).
Lze přihlédnout i k tomu, co bylo v této souvislosti judikováno o studni jako předmětu vlastnického práva – v obou případech jde totiž o podzemní prostor – oproti pozemku, ve kterém se nachází – se samostatnou hospodářskou funkcí. „Vzhledem k tomu, že stavba může plnit více účelů, je zde rozhodující účel hlavní, nikoliv jen účel vedlejší, doplňkový“ (Melzer, F., a Tégl, P.: Metro jako věc v právním smyslu. Bulletin advokacie č. 7-8/2019; takže to, že jednotlivé části stavby plní různé funkce, resp. slouží různým účelům, ještě neznamená, že jde o různé předměty vlastnického práva (např. v budově divadla je umístěna prodejna sportovních potřeb – jde přesto o jedinou stavbu). Proto samotná skutečnost, že sporné prostory nemají primárně sloužit k dopravním účelům, nevylučuje, že jde o součást, resp. část metra.
V rozsudku ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 539/2001, Nejvyšší soud uvedl, že v řízení o určení vlastnictví ke studni či vrtu se soud musí zabývat tím, zda předmět určení je stavbou čili věcí ve smyslu občanskoprávním, a zda tak může být sám o sobě předmětem občanskoprávních vztahů. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že podle okolností věci může být studna samostatnou věcí (stavbou ve smyslu občanského práva) anebo součástí pozemku. Má-li být studna samostatnou věcí a předmětem právních vztahů, pak nestačí její užitečnost, tj. že slouží potřebám lidí, ale musí jít i o hmotný předmět (res corporalis). Pro studnu, pokud má být samostatnou věcí ve smyslu §118 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“), musí platit to, co pro ostatní hmotné předměty, tj. že je materiální povahy (proto není věcí určitý prostor) a že je oddělena od ostatních věcí (žádná její část neprolíná, nemísí se s věcí jinou – proto není součástí věci jiné). Studna je tedy stavbou, a tudíž samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním (bez ohledu na pojetí vodohospodářské), jestliže je výsledkem lidské stavební činnosti, kterou byla vytvořena určitá, převážně podzemní konstrukce, jež ve směru dovnitř ohraničuje prostor, jenž má být zčásti zaplněn vodou a zčásti sloužit jejímu čerpání. Nemá-li studna žádnou konstrukci, nejde o samostatnou věc, ale o součást pozemku (šlo by např. o pouhý nezpracovaný vrt, nijak nevymezený proti okolí). Z uvedeného pak vyplývá, že ne každá studna je samostatnou věcí a že záleží na způsobu jejího provedení. Při řešení toho, zda konkrétní studna je věcí a samostatným předmětem právních vztahů, lze přiměřeně vyjít ze zásad uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, Soubor č. C 2248, ve kterém se uvádí: "Při řešení otázky, zda určitá hráz rybníka je samostatnou věcí anebo zda jde o součást pozemku, je třeba vycházet ze stavebního provedení hráze a z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz; tedy zda lze vymezit a oddělit vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze". Srov. též tam uvedenou konstantní judikaturu k vymezení stavby podle občanského a stavebního práva.
Podobně je tomu, i pokud jde o vznik stavby metra jako předmětu vlastnických vztahů; stává se tímto předmětem, věcí, v okamžiku, kdy ji lze označit za výsledek lidské stavební činnosti, kterou byla vytvořena určitá, převážně podzemní konstrukce, jež ve směru dovnitř ohraničuje prostor, jenž má sloužit k hlavnímu účelu stavby. Musí být „v zásadě“ zřejmé, kde končí stavba a kde je již jen pozemek, ve kterém je umístěna. Je třeba zvážit, zda je již vymezena natolik určitě, že může být předmětem právních vztahů (např. i převodu vlastnického práva). Posouzení tak závisí na úvaze soudu, která musí být řádně odůvodněna.
V dané věci odvolací soud uvedl, že nebylo prokázáno, kdy stavba metra včetně podchodu pod ulicí XY byla dokončena (a v tomto podchodu byly umístěny sporné prostory), a dodal, že „nelze dovozovat, že stavba byla dokončena až těsně před kolaudací metra“, „ale tato skutečnost není rozhodnou pro posouzení právního režimu, protože rozhodnutí o jejím umístění bylo dávno před účinností nového zákona občanského“. Tento závěr nemůže ve světle uvedené judikatury obstát (a to je i důvodem přípustnosti dovolání) – ostatně v této souvislosti judikatura neměla pochybnosti o tom, co nyní vyplývá z věty druhé §1 o. z., že na problematiku stavby jako předmětu občanského práva nelze v zásadě aplikovat veřejnoprávní předpisy (viz k tomu již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, a řada rozhodnutí na něj navazující; k tomu viz i citovaný komentář, s. 259 a násl.). To, kdy bylo vydáno územní rozhodnutí, resp. stavební povolení („rozhodnutí o jejím umístění) tak není pro posouzení vzniku stavby metra jako předmětu vlastnictví významné. Za této situace je závěr o tom, jakým předpisem (občanským zákoníkem) se řídí právní režim stavby ve smyslu §3055 odst. 1 o. z., tedy zda jde o „stavbu spojenou se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí“, předčasný a tudíž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním hodnocení věci (§241a odst. 1 o. s ř.).
Dovolací soud nepopírá, že úvaha o tom, že stavba patrně nebyla dokončena těsně před kolaudací metra, jak uvedl odvolací soud, není zjevně nepřiměřená; ostatně předmětem kolaudace může být v zásadě jen stavba, která je dokončena ve smyslu stavebních předpisů (viz §119 odst. 1 stavebního zákona č. 183/2006 Sb.); je nicméně třeba učinit jednoznačný závěr o tom, kdy stavba jako věc – předmět občanskoprávních vztahů vznikla, resp. určit jednoznačně dobu, od které již o stavbu jako věc šlo; takový závěr odvolací soud neučinil. Od tohoto zjištění se bude odvíjet další právní posouzení věci (viz níže).
K otázce, zda je „moment vydání kolaudačního rozhodnutí určující pro aplikaci ustanovení o. z., na základě §3028 o. z.“; jinak řečeno, co je rozhodující pro určení, zda se stavba na cizím pozemku řídí občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. nebo občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb.
Občanskoprávní vztahy nemusí být totožné se vztahy stavebněprávními, založenými kolaudačním rozhodnutím (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.7.2010, sp. zn. 22 Cdo 3248/2008). Na posouzení, kdy vznikla stavba jako věc – předmět občanskoprávních vztahů, nemá vliv to, zda a kdy byla kolaudována (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1992, sp. zn. 3 Cdo 111/1992, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 44/1993). Rozhodující je, zda a kdy stavba vznikla jako věc – předmět občanskoprávních vztahů (viz výše). Kolaudace je veřejnoprávní skutečností umožňující stavbu užívat, zatímco věcí jako předmětem vlastnických vztahů se stavba stává nezávisle na kolaudaci.
Jestliže soud v dalším řízení zjistí, že stavba metra jako věc v právním smyslu vznikla již za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., bude se zabývat otázkou, zda sporné prostory jsou součástí (resp. částí, viz níže) stavby nebo samostatnou věcí (stavbou). Protože rozhodující je status těchto prostor ke dni vyhlášení rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.), bude se posouzení řídit občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb.
K otázce, zda stavba metra mohla být samostatnou věcí před novelizací §509 o. z., provedenou zákonem č. 460/2016 Sb .
Ustanovení §509 o. z., ve znění novely č. 460/2016 Sb., zní: „Liniové stavby, zejména vodovody, kanalizace nebo energetická či jiná vedení, a jiné předměty, které ze své povahy pravidelně zasahují více pozemků, nejsou součástí pozemku. Má se za to, že součástí liniových staveb jsou i stavby a technická zařízení, která s nimi provozně souvisí“. Před uvedenou novelou znělo takto: „Inženýrské sítě, zejména vodovody, kanalizace nebo energetické či jiné vedení, nejsou součástí pozemku. Má se za to, že součástí inženýrských sítí jsou i stavby a technická zařízení, která s nimi provozně souvisí“.
Ze skutečnosti, že podle původního znění občanského zákoníku nebyly až do novely č. 460/2016 za samostatné věci označeny liniové stavby (a takovou stavbou je i stavba metra), nelze dovodit, že tyto stavby byly až do uvedené novely součástí pozemku. Výše citovaný komentář k §509 o. z., před uvedenou novelou uvádí, že „pojem inženýrské sítě je v našem soukromém právu pojmem novým“ (str. 345 – lze poznamenat, že vzhledem k větě druhé §1 o. z., o nezávislém uplatňování práva soukromého a veřejného, nelze definice veřejnoprávních předpisů na tuto otázku použít, stejně jako je tomu u pojmu „stavba“). „Občanský zákoník pojem inženýrské sítě nedefinuje. Pouze se opírá o demonstrativní výčet (arg. zejména) … Příkladný výčet vhodně ponechává prostor pro řešení dalších situací, na něž bude smysl normy dopadat“ (tamtéž). Autoři komentáře odkazují na dílo: Korbař, J., Stránský, A.: Technický slovník naučný. II. díl. Praha 1962, heslo „inženýrská síť), který definuje inženýrské sítě jako „trvalá podzemní, povrchová i nadzemní zařízení pro vodohospodářské, dopravní a energetické účely“. I s přihlédnutím k tomu, že jistě nebylo úmyslem zákonodárce učinit metro součástí pozemků, kterými je jeho stavba vedena, je třeba uzavřít, že novela č. 460/2016 Sb., pokud jde o metro jako liniovou stavbu, jen lépe vyjádřila to, co platilo již podle původního znění občanského zákoníku; stavba metra není a nebyla součástí pozemku, pod kterým se nachází.
Totéž lze dovodit z §498 odst. 1 o. z., podle kterého platí, že nemovité věci jsou pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením; takovým určením se rozumí, že jde o určení nezávislé na pozemku, na kterém se podzemní stavba nachází, a na jeho využití (cit. komentář, s. 271); i toto kritérium stavba metra včetně prostor, které jsou jeho částí či součástí (viz níže) splňuje, a to bez ohledu na to, že hospodářský účel jednotlivých částí nemusí být, striktně vzato, totožný, jako je tomu i v této věci; rozhodující je hlavní účel stavby, nikoliv jen účel vedlejší, doplňkový.
V této části tak dovolání není důvodné.
Další otázkou je, zda sporné „komerční“ či „obchodní“ prostory metra jsou jeho součástí, nebo zda jde o dvě samostatné stavby .
Součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí (§505 o. z.). K tomu viz přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1.2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008, dále citovaný komentář, s. 300 a násl., a judikaturu tam citovanou. Odvolací soud v této souvislosti neuvedl, v čem byly naplněny podmínky pro klasifikaci sporných prostor jako součásti (§505 o. z.), zde je právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
K tomu dovolací soud dodává, že v úvahu přichází i posouzení sporných prostor jako části stavby metra. Součást věci je totiž myslitelná jen jako skladebný prvek věci, a to věci složené (Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha, a. s., 2008, sv. I, s. 493; podrobně Melzer, Tégl, cit. komentář, str. 300, marg. č. 26). Nejsou-li sporné prostory takovým skladebným prvkem (nelze-li je užívat obvyklým způsobem nezávisle na stavbě metra, např. není-li možný samostatný přístup, napojení na inženýrské sítě apod., a tvoří s ní jediný objekt), půjde spíše o část věci. Potřebná skutková zjištění však zatím chybí.
K této otázce odvolací soud konstatoval, že se jedná o „čtyři vnitřní prostory, které jsou vždy dva a dva na každé straně podchodu oddělené od podchodu stěnou s dveřmi. Nejedná se tedy o žádný zvláštní oddělený útvar od podchodu, ale o součást podchodu, který je běžnou součástí stavby metra“. Uvedený poznatek – doplněný o zjištění, zda tyto prostory mají zajištěný přístup, který by nevyužíval stavbu metra a zda je lze užívat nezávisle na ní a její infrastruktuře – by postačil k hodnocení věci, kdyby byl získán procesně korektním způsobem. Tak tomu však nebylo – odvolací soud opřel uvedené zjištění o to, že je mu situace z běžného života a z procházení podchodu známa, a proto považoval za nehospodárné nařizovat ohledání na místě samém nebo řízení doplnit znaleckým posudkem.
K tomu dovolací soud uvádí, že snaha o hospodárnost a rychlost řízení je správná, nicméně takto by bylo možno postupovat jen, kdyby šlo o skutečnosti, ohledně kterých se účastníci shodli (§120 odst. 3 o. s. ř.), nebo pokud by šlo o skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho (úřední) činnosti (§121 o. s. ř.); o to v dané věci nejde (soud se tu zjevně opírá o osobní poznatky soudce získané při procházení podchodu). O uvedená ustanovení však soud svůj postup neopřel. Je tak třeba postupovat podle §120 a násl. o. s. ř. a provést důkazy, ze kterých soud učiní skutková zjištění. Pokud soud takto nepostupoval, nejde jen o formální pochybení; provedení důkazu ke skutečnostem zahrnutým v hypotéze §505 o. z. totiž umožní účastníkům se k důkazu vyjádřit (§123 o. s. ř.) a příp. navrhnout další důkaz. I když tedy soudce má věc za jasnou z osobního pozorování, pak, nejsou-li dány okolnosti uvedené v §120 odst. 3, §121 o. s. ř., nezbavuje to soud povinnosti provést dokazování. Pokud odvolací soud postupoval jinak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
K aplikaci zákona o drahách a prováděcí vyhlášky k němu při posuzování, co je součástí stavby metra jako věci.
Dovolatelka právem namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho tvrzením, že na věc je třeba aplikovat zákon o drahách a také §27 vyhlášky č. 177/1995 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah, a který vymezuje, co je součástí speciální dráhy; přípustnost dovolání pak opírá mimo jiné o otázku, zda při posuzování toho, co je součástí stanice metra, vycházet z citované vyhlášky; tato otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena. Odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2014, č. j. 3 As 121/2013-40), ve kterém se uvádí: „Metro je železniční dráhou speciální ve smyslu §3 odst. 1 písm. d) zákona o dráhách. Vyhláška č. 177/1995 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah, v §27 stanovuje, co se rozumí součástí dráhy“.
Dovolací soud však konstatuje, že je třeba rozlišovat veřejnoprávní pojem metra jako speciální železniční dráhy a soukromoprávní pojem stavby metra jako předmětu občanskoprávních vztahů. Výčet součástí dráhy ve výše uvedených ustanoveních nebrání tomu, aby součástí stavby metra jako věci ve smyslu občanského práva byly i jiné objekty, ovšem s tím, že – s přihlédnutím k §1 o. z., větě první, se jejich veřejnoprávní režim řídí zákonem o drahách a prováděcí vyhláškou k němu.
Zákon o drahách upravuje (§1 odst. 1):
a) podmínky pro stavbu drah železničních, tramvajových, trolejbusových a lanových a stavby na těchto dráhách,
b) podmínky pro provozování drah podle písmene a), pro provozování drážní dopravy na těchto dráhách, jakož i práva a povinnosti fyzických a právnických osob s tím spojené,
c) výkon státní správy a státního dozoru ve věcech drah železničních, tramvajových, trolejbusových a lanových.
Jde tedy o předpis veřejnoprávní, byť výjimečně (viz stanovení dráhy jako samostatné věci) obsahuje i normu soukromoprávní. Nevylučuje však, aby stavba metra posuzovaného jako objekt soukromoprávních vztahů zahrnovala jako součásti nebo části i další, ve vyhlášce č. 177/1995 Sb. nevyjmenované prostory, a naopak, aby součásti dráhy vymezené v uvedené vyhlášce netvořily součást liniové stavby ve smyslu §506 o. z. Ostatně i zde platí to, co právní teorie konstatovala k §12 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, že zvláštní předpis může vymezit pojem součásti věci specificky jen pro své potřeby (Knapp, V., Knappová, M., Mikeš, J. in Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, díl první, s. 247). To, že §5 odst. 1 zákona o drahách, stanovící, že dráha není součástí pozemku, působí v tomto zákoně „cizorodě“, a že součásti dráhy tak, jak jsou vymezeny v §27 vyhlášky č. 177/1995 Sb., se neuplatní v oblasti soukromého práva, konstatují i Melzer, F., a Tégl, P., in Metro jako věc v právním smyslu Bulletin advokacie č. 7-8/2019 - tato práce se zabývá i dalšími právními aspekty stavby metra.
Dovolání tak v této části není důvodné.
K žalobě na odstranění sporných prostor jako neoprávněné stavby.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, se oprávněnost stavby posuzuje podle právní úpravy, jaká tu byla v době jejího vzniku. Vypořádání práv a povinností vzniklých z neoprávněné stavby zřízené před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se i po tomto datu řídí dosavadním právním předpisem, tj. §135c obč. zák. č. 40/1964 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012). Proto je třeba zjistit, kdy stavba pokročila do té míry, že již šlo o předmět vlastnických vztahů; není třeba zjišťovat konkrétní den či měsíc vzniku, postačí konstatování, zda to bylo před 1. 1. 2014 či později, tento závěr však musí být jednoznačný.
Jestliže soudy v dalším řízení zjistí, že sporné prostory jsou ve vlastnictví žalovaného (jako část či součást jeho stavby) a leží pod povrchem pozemků žalobkyně, tedy v prostoru, který je podle §506 odst. 1 o. z. součástí pozemku, pak především zváží, zda tvrzení žalovaného lze podřadit pod §1023 odst. 1 o. z., který soud prvního stupně citoval (str. 10 rozsudku), aniž by se dále jeho aplikací dále zabýval (ovšem břemeno tvrzení i důkazní břemeno ohledně skutečností uvedených v hypotéze této normy by bylo na žalovaném). Další postup se bude řídit tím, zda jde o stavbu zřízenou do 1. 1. 2014, nebo později. V obou případech je třeba rozlišovat vědomost žalobkyně o prováděné stavbě a její souhlas s ní. Pokud soud bude i nadále vycházet z toho, že žalobkyně se stavbou souhlasila, pak musí učinit právní závěr ohledně toho, jaký právní titul umožňuje, resp. v době jejího vzniku umožňoval žalovanému mít stavbu na pozemku žalobkyně; samotné konstatování, že žalobkyně se stavbou souhlasila, je skutkovým zjištěním, na které musí navázat závěr právní včetně uvedení, o které ustanovení zákona se právo žalovaného opírá. V rámci tohoto zjištění bude třeba zvážit dosud opomenuté námitky žalobkyně (a toto opomenutí zakládá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – viz §157 odst. 2 ve spojení s §242 odst. 3 o. s. ř.), že smlouva zakládající právo žalovaného mít na pozemku žalované (ve vlastnictví státu) stavbu by musela splňovat náležitosti uvedené v zákoně č. 219/2000 Sb., především v §17, a pro případ, že soud bude opírat právo žalovaného o smlouvy uzavřené předchozím vlastníkem dotčeného pozemku, bude se zabývat jejich závazností pro žalobkyni.
Je třeba rozlišovat mezi stavbou postavenou na cizím pozemku bez právního důvodu
– tam jde o stavbu neoprávněnou, a stavbou, která byla sice zřízena bez platného právního důvodu, avšak s vědomím či dokonce souhlasem (který však byl neplatný a nezaložil právní důvod či titul) vlastníka pozemku. V takovém případě jde sice o stavbu neoprávněnou, ale pozice žalovaného v řízení je z hlediska volby způsobu vypořádání neoprávněné stavby podstatně lepší (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/2003). Nejvyšší soud vyslovil: „Stavba je neoprávněná tehdy, stavěl-li někdo na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul, umožňující na cizím pozemku zřídit stavbu. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné je nerozhodné, zda stavebník měl stavební povolení. Stejně tak není rozhodující samotné vědomí vlastníka pozemku (resp. státních orgánů) o stavbě (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. n. 22 Cdo 2439/2018).
Poté – na základě zjištění, kdy stavba vznikla a zda stavebníkovi svědčil právní důvod umožňující mít na pozemku žalobkyně stavbu, soud bude postupovat podle §135c odst. 1 obč. zák., nebo podle §1083 a násl. o. z. Půjde-li o stavbu neoprávněnou, bude třeba vzít do úvahy i to, zda žalobkyni způsobila újmu a v jakém rozsahu (a v tomto směru tíží žalobkyni povinnost tvrzení i důkazní břemeno).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 9. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu