ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2661.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2661/2019-826
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou se sídlem Štěpánkova 83, Chrudim, proti žalované M. Z. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jitkou Snítilovou, advokátkou se sídlem 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 37/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 3. 2019, č. j. 18 Co 434/2018-789, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích ze dne 18. 3. 2019, č. j. 18 Co 434/2018-789, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2018, č. j. 6 C 37/2012-759, ve výroku I. rozhodl, že z věcí, jež měli účastníci ve společném jmění manželů, se do vlastnictví žalované přikazuje pozemek parc. č. XY v k. ú. a obci XY, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, ve výroku II. uložil žalobci povinnost uhradit pohledávku I. S. ze smlouvy o hypotečním úvěru č. 1000/023746-01/00/01-001/00/R ze dne 23. 5. 2000 poskytnutém Českomoravskou hypoteční bankou, a. s. a smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi Hypoteční bankou, a. s. jako postupitelem a I. S. jako postupníkem dne 22. 3. 2011, a ve výroku III. uložil žalované povinnost doplatit žalobci na vyrovnání podílu ze společného jmění manželů částku 615 463,30 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Žalobci uložil povinnost nahradit žalované částku 1 551,37 Kč (výrok IV.) a povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích částku 11 897,26 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 3. 2019, č. j. 18 Co 434/2018-789, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 1 994 713 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), žalobci uložil povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení státu ve výši 5 948,63 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), žalované uložil povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení státu ve výši 5.948,63 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, ve kterém namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání přitom opírá o §237 o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Z obsahu dovolání se přitom podává, že dovolatelka brojí proti závěrům odvolacího soudu o tom, že nejsou splněny předpoklady pro disparitu podílů. Domnívá se, že odvolacím soudem citovaná judikatura byla aplikována „v rozporu s jejím významem“ a poukazuje na zjevně nepřiměřené úvahy odvolacího soudu ohledně okolností, jež mohly případnou disparitu podílů založit. Dovolatelka cituje rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1137/2012, které při posouzení disparity podílů zohledňuje násilné jednání účastníka, jehož se měl dopouštět vůči členům rodiny a tvrdí, že se násilného jednání dopouštěl i žalobce tím, že na ni neustále vyvíjel psychický nátlak a znepříjemňoval jí bydlení v domě. Dále cituje rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3843/2016, které zohledňuje princip zásluhovosti jednoho manželů o nabytí a udržení majetku značné hodnoty a namítá přitom, že její investice z výlučného do společného majetku byly podstatně vyšší než investice žalobce. Konečně zmiňuje rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1488/2013, ve kterém dovolací soud vyjádřil názor, že disparitu podílů nemusí založit pouze jeden důvod, ale může to být více okolností, jež by sice samy o sobě disparitu založit nemohly, ve svém souhrnu však uplatnění disparity odůvodňují. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rovněž navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je pak podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné - stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Především je nutné uvést, že dovolatelka v dovolání sice uvádí celou řadu námitek a výhrad, jimiž brojí proti závěru odvolacího soudu, že nejsou splněny předpoklady pro možnou disparitu podílů, zásadně však v jejich souvislosti řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat. S ohledem na podrobnější dovolací argumentaci s odkazy na řadu rozhodnutí dovolacího soudu považuje dovolací soud nad rámec uvedeného zdůraznit, že odvolací soud se při posouzení disparity vypořádacích podílů od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
K disparitě vypořádacích podílů se v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, vytvořila rozsáhlá judikatura; ta je s ohledem na obdobný účel a obdobnou právní úpravu obecně nadále použitelná i v poměrech o. z.
Soudní odklon od (základního) pravidla o rovnosti vypořádacích podílů (tzv. disparita podílů) musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi případu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Disparita se může vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99). Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu, zohledňující všechny okolnosti případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].
Při posouzení možné disparity podílů je vedle okolností samotných nutno přihlédnout také k jejich intenzitě, době trvání či časovému rozsahu jejich existence. Disparitu vypořádacích podílů nemusí nutně založit toliko jeden důvod o dostatečné intenzitě, nýbrž je možné uvažovat také o tom, že v určitém případě bude shledáno více okolností, které by samy o sobě nemusely disparitu založit, ale ve svém souhrnu či kombinaci uplatnění disparity opodstatňují [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1488/2013 (uveřejněný pod č. C 14 030 v Souboru)].
Dovolací soud přezkoumá naplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání SJM jen z toho pohledu, zdali nejsou relevantní úvahy soudu v nalézacím řízení zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100), či ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015 (dostupného na www.nsoud.cz ), mohou být důvodem vedoucím k disparitě vypořádacích podílů negativní okolnosti v manželství, jakož i zohlednění principu zásluhovosti, případně další okolnosti.
Ve vztahu k negativním okolnostem v manželství z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že jednání, která jsou v rozporu s §18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dnes §687 o. z.), resp. jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze o odklonu od principu rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají v hospodaření se společným majetkem nebo v péči o rodinu. Odklon od principu rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 6, str. 214)]. Toliko výjimečně je možné přistoupit k disparitě vypořádacích podílů i v případě, kdy se negativní okolnost bezprostředně nepromítla do majetkových poměrů. Půjde zpravidla o momenty morálně tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim soud při vypořádání přiměřeně nepřihlédl [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013 (uveřejněný pod č. C 13 611 v Souboru), či ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015 (uveřejněný pod č. C 15 742 v Souboru)].
Z judikatury se dále podává, že vypořádací podíl jednoho z manželů na zaniklém SJM nelze snížit jenom proto, že příčinou rozvratu manželství byl jeho mimomanželský vztah [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2921/2005 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 15, str. 569), nebo ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 (uveřejněný pod č. C 5060 v Souboru)], neboť právní úprava neumožňovala vyslovit „vinu“ manžela na rozvodu, i když ukládá soudu přihlédnout k příčinám rozvratu. Jde mnohdy o těžko postihnutelné příčiny, mající původ v intimní sféře, a i zdánlivě jasné příčiny rozvratu (v daném případě navázání mimomanželského vztahu) mají své příčiny. Není ovšem vyloučeno, aby nevěra jednoho z manželů ve spojení s dalšími skutečnostmi vedla soud k úvaze o disparitě podílů, a to např. tehdy, pokud by vedla k výrazně snížené péči o děti a rodinu, měla za následek negativní promítnutí do hospodaření se společným majetkem nebo by se jednalo o momenty morálně tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim soud při vypořádání přiměřeně nepřihlédl [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013 (uveřejněný pod č. C 13 611 v Souboru)]. Samotné příčiny rozvratu manželství tak nejsou pro stanovení výše podílů manželů na jejich vypořádávaném SJM významné, pokud neměly přímý dopad na hospodaření se společným majetkem nebo na péči rodinu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010 (uveřejněný pod č. 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Co se pak týče principu zásluhovosti, vychází judikatura z teze, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].
Pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněný pod č. C 13 321–13 323 v Souboru), ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 (uveřejněný pod č. C 12 230–12231 v Souboru), či ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněný pod č. C 12 237 v Souboru)].
V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012 (publikovaném např. v informačním systému ASPI), na který poukazuje i dovolateka, dovolací soud uvedl, že při vypořádání společného jmění manželů je třeba při úvaze o stanovení výše podílů zohlednit i tu skutečnost, že se účastník dopouštěl vůči členům rodiny násilného jednání (domácího násilí), přičemž je potřeba vzít v úvahu jeho intenzitu, dobu trvání a všechny další okolnosti případu, které mohou mít vliv na posouzení věci v souladu s principem dobrých mravů.
V posuzované věci soud prvního stupně rozhodl o disparitě podílů v neprospěch žalobce. Zohlednil především, že žalovaná investovala nemalé finanční prostředky získané z prodeje jiných svých nemovitostí do společného majetku účastníků a že se žalobce výrazným způsobem podílel na rozpadu manželství. Poukázal na nežádoucí jednání žalobce odporující dobrým mravům a spočívající v tom, že za trvání manželství navázal žalobce mimomanželský vztah, z něhož se narodilo dítě, že užíval i s přítelkyní nemovitosti ve vlastnictví žalované, že se z těchto nemovitostí musela žalovaná i s jejich tehdy nezletilou dcerou a svojí matkou odstěhovat, že jí bránil v užívání těchto nemovitostí a odmítal se vystěhovat. Zohlednil rovněž, že žalobce od rozpadu manželství platil pouze výživné na nezletilou dceru, jinak se na péči o ni nijak nepodílel.
Odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že je dán důvod odchýlit se od rovnosti podílů obou účastníků, nesouhlasil. Především neshledal mimořádné zásluhy žalované o nabytí společného majetku, a to ani v době, kdy žalobce zanedbával péči o rodinu a společný majetek. Poukázal na to, že samotné částečné financování investic do společných nemovitých věcí z výlučných prostředků žalované takovou zásluhou není, neboť se do vypořádacího podílu promítlo náležitě již zohledněním vnosů žalované na společný majetek. Uvedl rovněž, že nedostatek péče o rodinu lze žalobci vytýkat snad až jako následek rozvratu manželství, kdy žalobce navázal známost s jinou ženou a narodilo se jim dítě. Takové jednání žalobce v době rozvratu manželství však kauzálně nesouvisí s dobou, kdy účastníci nabyli majetek, který je nyní vypořádáván.
Podle dovolacího soudu odvolací soud správně reflektoval, že k disparitě vypořádacích podílu je nezbytné přistupovat zdrženlivě, neboť se jedná o institut, jehož použití musí být odůvodněno okolnostmi konkrétního případu. Odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, že nebylo zjištěno, že by se jeden z manželů v době rozhodné pro posouzení nabytí společného majetku nestaral o rodinu a společný majetek, ani to, že by se některý z účastníků zasloužil o nabytí a udržení majetku ve společném jmění manželů mimořádně více, čímž nejsou dotčeny finanční investice zohledněné jako vnosy účastníků do společného majetku. Poukázal na to, že jediné, co ze závěrů soudu prvního stupně nepochybně vyplývá, je, že žalobce později navázal známost s jinou ženou a že následkem rozvratu manželství vznikl spor mezi účastníky o tom, zda společné jmění manželů bylo ohledně domu s pozemky v XY zúženo, či nikoliv. V souladu s dostupnou judikaturou pak dovodil, že se nejedná o natolik negativní okolnosti, které by měly vést k úvaze o disparitě vypořádacích podílů. Samotná nevěra totiž důvodem pro disparitu vypořádacích podílů být nemusí a jiné okolnosti, které by disparitu podílů mohly založit, např. násilné jednání, nebyly v řízení zjištěny. Dovolací soud tak závěry soudů obou stupňů nepovažuje za zjevně nepřiměřené, pročež v dovolacím přezkumu obstojí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu