ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2849.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2849/2019-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce K. H. , narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Ing. Karlem Kubešem, advokátem se sídlem v Písku, třída Národní svobody 23/28, proti žalovaným 1) J. N. , narozenému XY a 2) M. N. , narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Pavlem Marťanem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, o žalobě na odstranění neoprávněné stavby oplocení, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 314/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2019, č. j. 8 Co 499/2019-174, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení 3 267 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Pavla Marťana.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 1. 2019, č. j. 6 C 314/2017-156, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně odstranit oplocení o délce 28,2 m, postavené na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, podél východní vlastnické hranice těchto pozemků, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 23. 4. 2019, č. j. 8 Co 499/2019-174, změnil rozsudek soud prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně na otázce, která nebyla doposud dovolacím soudem vyřešena. Úvahy odvolacího soudu o oprávněnosti držby části pozemků parc. č. XY a parc. č. XY žalovanými, na jejímž základě měli nabýt vlastnické právo vydržením, považuje za zjevně nepřiměřené. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem a při posouzení otázky subjektivní a objektivní dobré víry žalovaných se tak odklonil od ustálené rozhodovací praxe. Zdůrazňuje, že žalovaní realizovali stavbu oplocení na pozemcích, jichž nebyli vlastníci. Tato skutečnost jim musela být zřejmá, neboť původní oplocení bylo tvořeno betonovými sloupky, které nemohly podlehnout degradaci v takové míře, aby průběh vlastnické hranice nebyl parný. Nadto uvádí, že vlastnická hranice je z části tvořena štítovou zdí stavby, tedy pevným a zcela neměnným bodem. S ohledem na tyto skutečnosti namítá, že odvolacím soudem aplikovaná judikatura Nejvyššího soudu na nyní projednávanou věc nedopadá. Má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena otázka, jaký vliv na dobrou víru držitelů má skutečnost, že k posunutí hranice došlo jejich aktivním jednáním. Stejně tak považuje za neřešenou otázku možnosti změny neoprávněné držby na držbu oprávněnou (resp. otázku možnosti zhojení zlé víry v průběhu trvání držby). K tomu uvádí, že ze skutkových zjištění bez pochyby vyplývá, že žalovaní jsou od samého počátku držiteli neoprávněnými. Jako dovolacím soudem doposud neřešenou označuje dále otázku, zda institut vydržení vlastnického práva k části pozemku nepopírá zásadu nepromlčitelnosti práva vlastníka pozemku žádat soud o rozhodnutí o odstranění neoprávněné stavby, případně zda v takovém případě nejde o zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany. V neposlední řadě namítá, že podle ustálené rozhodovací praxe měly v projednávané věci soudy postupovat podle ustanovení §135c obč. zák., nikoli podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Navrhuje, aby dovolací soud výrok I. rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se jako správný potvrzuje, a aby spolu s tím změnil výrok o náhradě nákladů řízení; případně navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhují dovolání odmítnout. Dovolatel formuluje své právní otázky na základě jiného skutkového stavu, než který byl zjištěn soudy. Rozhodnutí odvolacího soudu je správné a v souladu s judikaturou dovolacího soudu, ze které ostatně vychází.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (srov. §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“).
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku „ je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jako dobrou víru, tak její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, nebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016).
Odvolací soud se věcí z pohledu výše uvedených závěrů důkladně zabýval a zohlednil všechny zjištěné okolnosti. Vyšel přitom z toho, že plot – jehož odstranění se dovolatel domáhá – byl postaven na základě podnětu právní předchůdkyně žalobce, paní B., z důvodu, aby nově pořízený pes žalovaných nepronikal na její pozemek přes oplocení, které bylo značně degradované a z obou stran obklopené náletovými dřevinami (a to i v části za stodolou, jejíž štítová stěna tvoří vlastnickou hranici pozemků). Z celkové délky 28 m byly původní betonové sloupky umístěny pouze na 13 m, ve zbývající části nebylo vedení původního plotu patrné a žalovaní zde nové oplocení vybudovali podle instrukcí a za dohledu paní B., v přímce od posledního v terénu patrného bodu. Plot byl žalovanými vybudován v roce 1990, přičemž ti připlocenou část pozemků žalobce nerušeně užívali až do roku 2014, kdy poté, co žalobce zadal geometrické zaměření, bylo zjištěno, že plot nekopíruje vlastnickou hranici pozemků. Žalobce je vlastníkem pozemků od roku 2011. Byť se vedení plotu na jedné straně s vlastnickou hranicí shoduje, resp. odchyluje se od ní pouze o několik centimetrů, na druhé straně se od této odchyluje v řádu cca 1 m. S ohledem na celkovou délku hranice (cca 28 m) tak připlocená plocha pozemků dosahuje řádově pouze několika metrů čtverečních.
Jestliže na základě uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaní užívali část pozemků žalobce od roku 1990 v objektivně omluvitelném omylu, a byla tak u nich dána dobrá víra v oprávněnost jejich držby (jakožto podmínka vydržení částí daných pozemků), nelze mít tuto úvahu za nesprávnou. Skutkový omyl držitele sám o sobě nevylučuje jeho dobrou víru a oprávněnost jeho držby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2603/2010). Musí však jít o omyl omluvitelný. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je i poměr plochy vlastněného a skutečně drženého pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000, rozsudek téhož soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000); významný může být i postoj skutečného vlastníka držené části pozemku – pokud ten léta užívání části svého pozemku trpěl, je nutné vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, nebo souhrnně rozsudek téhož soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010). Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá jako v dané věci více než 20 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011). Samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků, případně že se neseznámil s obsahem katastrální mapy a nezjistil tak, že drží část pozemku, jehož není vlastníkem, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1984/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12). Je však třeba přihlédnout ke skutečnosti, kdo vznik dané situace zapříčinil a zda tak učinil svým aktivním jednáním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016) – nelze proto souhlasit s dovolatelem, že Nejvyšším soudem nebyla doposud řešena otázka, zda při posouzení dobré víry držitele je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že k připlocení pozemku došlo aktivním jednáním držitele. Všechna výše uvedená kritéria odvolací soud v projednávané věci zohlednil, a to ve vzájemné souvislosti. Jeho úvahy přitom nejsou zjevně nepřiměřené, a tudíž nesprávné.
Ani s ohledem na specifika dané věci neshledává Nejvyšší soud důvody, pro které by bylo nutné se od výše uvedených právních závěrů odchýlit. Judikatura Nejvyššího soudu (resp. řešení právních otázek z ní vyplývající) je obecného charakteru, přičemž její aplikace na konkrétní skutkové okolnosti je úkolem nalézacích soudů. V případě posouzení otázky oprávněnosti držby a s tím související dobré víry držitele, judikatura dovolacího soudu vymezuje obecná kritéria, která je nutné při posouzení konkrétní věci vzít v úvahu. Již z tohoto důvodu nelze považovat za důvodnou námitku dovolatele, že v rozhodovací praxi nebyla doposud řešena otázka aplikace výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu v případě, kdy vlastnická hranice je tvořena částí budovy. Skutečnost, že hranice mezi pozemky je tvořena zdí budovy, je pouze jedním z rozhodných kritérií pro posouzení dobré víry držitele. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že je nutné vycházet i z dalších, v úvahu připadajících okolností, včetně těch, jejichž posouzení předpokládá judikatura Nejvyššího soudu.
Námitka dovolatele, že odvolací soud se při posouzení otázky dobré víry žalovaných odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto není důvodná a dovolání není pro řešení této otázky přípustné.
Dovolací přezkum nezakládá ani dovolatelem formulovaná otázka možnosti přeměny neoprávněné držby v průběhu jejího trvání v držbu oprávněnou (resp. otázka možnosti zhojení zlé víry), neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Závěr, že žalovaní byli ve vztahu k připlocené části pozemků držiteli neoprávněnými či že by byli v této souvislosti ve zlé víře v oprávněnost držby, z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá. Naopak, odvolací soud vychází ze závěru o existenci dobré víry a oprávněnosti držby žalobců. Stejně tak není rozhodnutí odvolacího soudu založeno na otázce (ne)aplikace §135c obč. zák.
Neobstojí ani tvrzení dovolatele, že institut vydržení popírá zásadu nepromlčitelnosti práva vlastníka pozemku na odstranění neoprávněné stavby. Jsou-li splněny podmínky pro vydržení, pak vlastnické právo dosavadního vlastníka zaniká a nemůže již být předmětem ochrany (srov. výše citovaný rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2211/2000).
K námitce, že v projednávané věci by vydržení vlastnického práva mohlo být posouzeno jako zjevné zneužití práva žalovaných nepožívající právní ochrany, dovolací soud nepřihlédl, neboť byla uplatněna poprvé v rámci dovolacího řízení (viz §241a odst. 6 o. s. ř.).
Dovolatel sice napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 12. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu