ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.1915.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 1915/2019-427
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobců a) R. M. , narozeného XY, bytem XY, a b) M. M. , narozené XY, bytem XY, proti žalované městské části Praha 5 , se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1381/4, zastoupené JUDr. Karolinou Besser, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o zaplacení částky 2 181 614,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 42/2015, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2018, č. j. 72 Co 142/2018-379, takto:
Dovolání žalobců i žalované se odmítají.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 8 C 42/2015-328, řízení co do částky 143 999 Kč s příslušenstvím zastavil, neboť žalobci vzali žalobu v tomto rozsahu zpět (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům 2 037 615,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2018, č. j. 72 Co 142/2018-379, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku II. o věci samé změnil tak, že žalobu ohledně částky 489 381 Kč zamítl, potvrdil jej co do částky 1 548 234,50 Kč a ohledně úroků z prodlení tento výrok spolu s výrokem o nákladech řízení (výrok III.) zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud z hlediska skutkového vyšel (stejně jako soud prvního stupně) z toho, že dne 15. 5. 2007 uzavřeli žalovaná a žalobce a) smlouvu o budoucí smlouvě nájemní, ve které se obě smluvní strany zavázaly uzavřít spolu smlouvu o nájmu dvougenerační bytové jednotky, kterou žalobce a) vybuduje do 5. 3. 2009 na své náklady v pátém podlaží domu na adrese XY, že dne 7. 4. 2011 uzavřeli žalovaná jako pronajímatel a žalobci jako nájemci s účinností od 1. 7. 2010 smlouvu o nájmu bytu, jejímž předmětem byl byt č. 12, vybudovaný žalobci jako půdní vestavba domu č. p. XY v XY, v ulici XY, o celkové podlahové ploše 193,71 m 2 , s tím, že nájemné stanovené částkou 1 236 Kč za m 2 ročně bude po dobu 24 let a 4 měsíců odečítáno z nákladů, které žalobci na vybudování bytové jednotky vynaložili ve výši 5 831 564 Kč, a poté stanoveno jako nájemné v místě a čase obvyklé, a že dne 27. 2. 2014 žalobci nájem vypověděli. Po skončení nájmu začali účastníci jednat o úhradě investic, které žalobci na vybudování předmětného bytu vynaložili, ale doposud neodbydleli. Žalovaná jim odmítla zaplatit dosud neodbydlenou částku, žalobci proto akceptovali její návrh, že podkladem pro vypořádání investic bude částka, o kterou se přestavbou půdního prostoru dům zhodnotil. Jednání účastníků probíhalo formou e-mailové komunikace mezi právním zástupcem žalobců a M. P., jednajícím za stavebně-technické oddělení odboru majetku žalované. Protože se následně neshodli na výběru osoby znalce, ocenil výši zhodnocení domu pro žalobce znalec Ing. Petr Pokorný, a to částkou 7 250 000 Kč, a pro žalovanou znalecký ústav Jokl Appraisal, v.o.s., a to částkou 5 560 056 Kč. Po vyhotovení takto zadaného posudku Rada městské části Praha 5 usnesením ze dne 12. 5. 2015, č. 21/640/2015, rozhodla, že pořízením již zmíněné bytové jednotky došlo k technickému zhodnocení půdní části domu ve výši 5 560 056 Kč a že po odečtení odbydleného nájemného a smluvní pokuty ve výši 489 381 Kč náleží žalobcům částka 4 130 643,50 Kč, kterou jim poté žalovaná dne 25. 5. 2015 uhradila. Soudem ustanoveným znalcem Ing. Janem Melšem bylo zhodnocení domu půdní vestavbou oceněno částkou 7 106 000 Kč.
Odvolací soud na tomto skutkovém základě dovodil, že nájemní vztah mezi účastníky skončil na základě výpovědi žalobců ke dni 31. 5. 2014, že po ukončení nájemního vztahu spolu začaly strany jednat o způsobu určení finanční formy vzájemného vyrovnání a že výsledkem těchto jednání byla dohoda účastníků, kdy se shodli na tom, že základem pro určení vzájemného vyrovnání bude částka, o kterou byla nemovitost žalované vybudováním půdního bytu zhodnocena. Žalovaná se poté po celou rozhodnou dobu touto dohodou řídila a požádala znalecký ústav Jokl Appraisal, v.o.s. o určení výše zhodnocení své nemovitosti. Po vyhotovení tohoto posudku odsouhlasila tento způsob vyrovnání i Rada městské části Praha 5 usnesením ze dne 12. 5. 2015, č. 21/640/2015, a došlo k vyplacení částky 4 130 643,50 Kč žalobcům. Při vyčíslení nároku žalobců vyšel odvolací soud ze znaleckého posudku Ing. Jana Malše a jím stanoveného zhodnocení ve výši 7 106 000 Kč, od něhož odečetl nejen odbydlené nájemné ve výši 937 750 Kč, ale i smluvní pokutu ve výši 489 381 Kč, neboť nárok žalované na její zaplacení považoval (na rozdíl od soudu prvního stupně) za důvodný s ohledem na její platné sjednaní v konkrétně určitelné výši při skončení nájemního vztahu ze strany žalobců. Vzhledem k uhrazení částky 4 130 634,50 Kč žalovanou zbývá žalované zaplatit 1 548 234,50 Kč. K odvolací námitce žalované, že by se měl v rámci naplnění požadavku předvídatelnosti soudního rozhodování řídit rozhodnutím tamního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 30 Co 66/2017, které řeší typově obdobný případ, odvolací soud uvedl, že projednávaná věc se existencí dohody, kterou si účastníci sjednali způsob vzájemného vypořádání po skončení nájemního vztahu, od zmíněného případu odlišuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci i žalovaná.
Dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, neboť v něm schází vylíčení, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání do 14. 1. 2019) neodstranili (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází. Jestliže jej žalobci doplnili podáními zaslanými datovou schránkou dne 30. 1. 2019 a 20. 3. 2019, nelze k těmto doplněním s ohledem na již shora uvedenou lhůtu vyplývající z §241b odst. 3 věta první o. s. ř. přihlížet. Jinak řečeno, včasné dovolání žalobců je vzhledem k svému obsahu pouze dovoláním blanketním, které nebylo v zákonem stanovené propadné lhůtě doplněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 29 NSCR 40/2015), což mělo za následek odmítnutí odvolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Do potvrzující části výroku napadeného rozsudku, tedy do části, v níž byl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen v rozsahu částky 1 548 234,50 Kč, podala včasné dovolání žalovaná, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Předně je třeba uvést, že žalovanou zpochybněný závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o způsobu vypořádání investic žalobců formou vyčíslení zhodnocení domu znaleckým posudkem, je závěrem skutkovým, nikoliv právním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4377/2014); tedy ani kritika tohoto závěru (jenž je výsledkem hodnocení provedených důkazů podle §132 o. s. ř.) nemůže založit přípustnost dovolání. Platí přitom, že dovolací soud je dle účinné procesní úpravy skutkovým stavem zjištěným soudy nižšího stupně vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
Dovozuje-li žalovaná neplatnost uzavřené dohody o způsobu vypořádání investic poukazem na absenci předchozího souhlasu rady městské části, odpovídá naopak rozsudek odvolacího soudu v závěru o platnosti účastníky uzavřené dohody ustálené judikatuře dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, uveřejněný pod č. 85/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4775/2015, a ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 26 Cdo 662/2017), z níž plyne, že dohodu tohoto typu (šlo pouze o dohodu o způsobu vypřádání investic) byl oprávněn uzavřít zaměstnanec příslušného odboru žalované, neboť ze žádného ustanovení zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, neplyne podmíněnost platnosti tohoto právního jednání předchozím schválením nebo souhlasem jiného orgánu žalované (srov. §89 a §94 citovaného zákona). Ostatně ustanovení §166 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (za předchozí právní úpravy §20 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), se uplatní i v poměrech obce (městské části) – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 758/2001). Lze pak souhlasit s odvolacím soudem i v tom, že způsob vypořádání investic žalobců ve výši zhodnocení domu schválila rada městské části usnesením ze dne 12. 5. 2015, č. 21/640/2015, byť při jeho vyčíslení vycházela z jiného znaleckého posudku než později oba soudy.
Odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3328/2014, a ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1329/2014, a dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2246/15, je nepřípadný, neboť uvedená rozhodnutí řeší neplatnost majetkoprávních úkonů (nyní jednání) vyžadujících schválení zastupitelstvem obce (či obdobně obecní radou) pod sankcí neplatnosti podle §41 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, o což v daném případě nejde, a napadené rozhodnutí se tak od uvedené judikatury neodchyluje.
K námitce nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud dodává, že nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009). O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolatelkou uplatněné dovolací argumentace se v posuzovaném případě nejedná, jelikož žádná z právně významných okolností souzené věci nebyla soudy činěna in camera, respektive právně významná zjištění soudy učinily na základě provedeného procesně korektního dokazování a byly také i předmětem zájmu účastníků.
Z uvedeného je zřejmé, že žalované se přípustnost jejího dovolání nepodařilo založit.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení včetně řízení dovolacího tak rozhodne soud prvního stupně.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu