ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2285.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2285/2019-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) V. M. , narozeného XY, bytem XY, a b) M. S., narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 31 C 331/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. února 2019, č. j. 13 Co 298/2018-174, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 203 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Hegnera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním výrok I. v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byly potvrzeny výroky II. a III. rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 6. 2018, č. j. 31 C 331/2017-121, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. 10. 2018, č. j. 31 C 331/2017-154, jimiž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. XY a žalované bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 22 360,80 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky počátku běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku na vydání náhradních pozemků za pozemky, jež nebyly oprávněné osobě dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen – „zákon o půdě“), vydány. Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4077/2010, ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 191/2004, a ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 442/2011, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 259/10, a ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2716/11. Poukazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1867/2015, a ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, měla dovolatelka dále za to, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu posuzoval i otázku svévole a liknavosti při uspokojování restitučních nároků žalobců. Namítala přitom, že žalobci při úsilí o vypořádání těchto nároků nebyli dostatečně aktivní.
Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Při posuzování otázky promlčení restitučních nároků na vydání náhradního pozemku je třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mnohé další viz níže) . Z rozhodovací praxe dovolacího soudu současně v poměrech restitučního zákonodárství vyplývá, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, a ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, popř. rozsudek ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1674/2016). Při posuzování námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu uplatněné povinnou osobou, je současně vždy namístě zkoumat, zda nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 6/1997). Jestliže je přitom uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou, pak jí vznesená námitka promlčení dle judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům a priori odporuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, či usnesení tohoto soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009). V usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, konečně Nejvyšší soud dovodil, že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (srov. §100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. §611 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění).
Nepovažovaly-li tedy soudy nižších stupňů dovolatelkou vznesenou námitku promlčení nároku žalobců na vydání náhradních pozemků za důvodnou v situaci, kdy jejich nárok jest primárně uspokojit formou účasti na veřejných nabídkách organizovaných dovolatelkou, jež stejně jako její právní předchůdce setrvává na nesprávném ocenění odňatých pozemků jako zemědělských a požadavek žalobců na jejich adekvátní ocenění (jako pozemků stavebních) odmítla teprve přípisem ze dne 2. 5. 2017, nijak se tím od výše popsané judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily.
Rozhodnutí odvolacího soudu přitom nikterak nekoliduje ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími sp. zn. 28 Cdo 4077/2010, sp. zn. 28 Cdo 191/2004, a sp. zn. 28 Cdo 3381/2009 (cit. výše). Rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3042/2015 a sp. zn. III. ÚS 259/10 (cit. výše) pak na projednávanou věc z důvodu odlišného skutkového základu nedopadají (otázka promlčení nároku na vydání náhradních pozemků za pozemky dle zákona o půdě nevydané zde řešena není), stejně jako usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/11 a sp. zn. 28 Cdo 442/2011 (cit. výše), v nichž se žalobce domáhal finanční náhrady za nevydané pozemky, jež vzhledem ke svému charakteru nebyla odvislá od veřejných nabídek žalované, ale mohla být oprávněným osobám poskytnuta snadněji a v podstatně kratších termínech než náhradní pozemky.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nálezy sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05, cit. výše, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je dále ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminační (k tomu srov. rozsudek sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, cit. výše). Současně se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za liknavý a svévolný, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobců (viz žádosti žalobců o přecenění jejich restitučních nároků) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučního nároku (ocenění odňatých pozemků jako zemědělských, přestože byly v době odnětí určeny k výstavbě, a měly tudíž být oceněny jako pozemky stavební; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v prodlení (restituční nárok žalobců byl deklarován již rozhodnutím pozemkového úřadu z roku 2000 a dosud nebyl zcela uspokojen), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, a ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Namítá-li dovolatelka dále, že se soudy nižších stupňů nezabývaly tím, zda se zastavovací plán rekreační oblasti vztahoval na všechny odňaté pozemky, a při jejich ocenění nezohlednily srážky ve smyslu ustanovení Přílohy č. 7 vyhlášky
č. 182/1998 Sb., nesou se její námitky v rovině skutkové a dovolatelka jimi neuplatňuje jediný zákonný dovolací důvod, jímž je dle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, toliko nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), jehož prostřednictvím by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání. Dovolatelka nadto za řízení před soudy nižšího stupně ani nepředestřela žádné konkrétní skutkové okolnosti či důkazy, z nichž by bylo lze dovodit, že se zastavovací plán na některé z odňatých pozemků nevztahoval nebo že by zde snad byly důvody pro aplikaci navrhovaných cenových srážek.
Prostřednictvím námitek, že nebylo vyhověno návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku a že odvolací soud doplnil dokazování, ač měl rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost zrušit, pak dovolatelka vytýká vady řízení, jež s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Zamítly-li ostatně soudy nižšího stupně návrh na vypracování revizního znaleckého posudku s odůvodněním, že při ocenění odňatých pozemků vycházely ze znaleckého posudku vypracovaného S., o jehož správnosti nebylo pochybností a vůči jehož závěrům vznesla dovolatelka své námitky toliko v nekonkrétní a obecné rovině, nikterak se tím ustálené judikatuře nezpronevěřily (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, nebo ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3109/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, nebo ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3684/15). V rozporu se zákonem pak není ani postup, kdy odvolací soud doplní dokazování, i když by mohl za účelem jeho doplnění rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, nebo jeho usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo jeho usnesení ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07). Okolnost, že dovolatelka byla s to argumentačně brojit proti závěrům soudu prvního stupně v odvolání, nadto nasvědčuje tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně vadou nepřezkoumatelnosti netrpělo (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému nebyly v posuzovaném případě naplněny (§237 o. s. ř.).
Napadá-li snad dovolatelka výrok I. rozsudku odvolacího soudu i v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobců patří odměna advokáta ve výši 4 000 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 5 203 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu