ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2456.2019.3
sp. zn. 28 Cdo 2456/2019-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, za účasti: Cisterciáckého opatství Vyšší Brod , se sídlem ve Vyšším Brodu, Klášter 137, identifikační číslo osoby: 00476684, zastoupeného JUDr. Tomášem Holasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Celetná 602/3, o vydání nemovitých věcí a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 136/2016, o dovolání účastníka řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2019, č. j. 4 Co 33/2018-197, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Účastník řízení je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2017, č. j. 11 C 136/2016-138, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 14. 9. 2016, č. j. 201603/2013/R481/RR21205, rozsudkem soudu tak, že účastníku řízení nebudou vydány pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY a XY, všechny v katastrálním území XY, pozemky parc. č. XY a XY, oba v katastrálním území XY, pozemky parc. č. XY, XY a XY, všechny v katastrálním území XY, pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemky parc. č. XY, XY, spoluvlastnický podíl ideální jedné poloviny pozemku parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, všechny v katastrálním území XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Rovněž rozhodl, že žalobce je povinen nahradit účastníkovi řízení k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 13.154,43 Kč (výrok II.).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 4 Co 33/2018-197, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se účastníkovi řízení nevydávají předmětné pozemky a v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 14. 9. 2016, č. j. 201603/2013/R481/RR21205 (výrok I.). Dále účastníkovi řízení uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 3.900,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 2.300,- Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník řízení dovolání. Předpoklady jeho přípustnosti spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to zda je soud v řízení podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), oprávněn přezkoumávat vydaná rozhodnutí o konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále „dekret č. 12/1945 Sb.“), a podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále „dekret č. 108/1945 Sb.“). Kladl dále otázku, dle jeho názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, „ zda bylo přípustné použití dekretů č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. proti osobě, která v rozhodném období neměla žádný majetek ve vlastnictví a která na obnovení vlastnictví majetku konfiskovaného v době nesvobody německými říšskými úřady uplatňovala návrhem u soudu podle zákona č. 128/1946 Sb. nárok, který jí příslušel podle ustanovení §2 zákona č. 428/2012.“
Žalobce rozsudek odvolacího soudu označil za správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 5. 2019 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání účastníka řízení přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť účastníkem řízení nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit jinak.
Dovolací soud opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. byly dekrety samotné; docházelo k ní tudíž k datu jejich účinnosti (23. 6. 1945 a 30. 10. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo již jen deklaratorní charakter (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016 – označená usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (publikovaném pod č. 477/2005 Sb. a přístupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu č. 108/1945 Sb., došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srovnej např. nález sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, publikované pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).
Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno. Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015).
Byť pak Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění takového nároku (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000), nelze přehlížet, že se tyto závěry váží výlučně k aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz jeho ustanovení §3 odst. 2), resp. v režimu restitucí zemědělského majetku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a k aplikaci zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. (viz jeho ustanovení §2 odst. 1). Uvedené právní předpisy, upravující restituční nároky fyzických osob, totiž na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., za oprávněné osoby výslovně označovaly subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních norem. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se přitom shledává nepřijatelným, protože by tím mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srovnej zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Ústavní soud ve své judikatuře ostatně již několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení knihovního stavu. Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty a podobně (srovnej zejména usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 18/97, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 88/06). Obdobné závěry jest třeba přijmout i v režimu zákona č. 428/2012 Sb.
Na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tedy nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů – dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. III. ÚS 4163/18) – a nelze ji dovozovat ani ze samotné okolnosti, že k vydání konfiskačních aktů došlo až v rozhodném období, nebyla-li tím snad svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná dříve (typicky ještě před započetím rozhodného období) ve prospěch původních vlastníků, resp. jejich právních nástupců (viz výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97).
Z judikatury pak vyplývá, že k převzetí majetku československým státem konfiskací podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., směřující vůči osobám poškozeným nacistickým režimem, docházelo i v případech, kdy tento majetek přešel na Německou říši v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve smyslu poválečných právních předpisů dosud restituován (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jehož závěry nalezly odraz i v judikatuře dovolacího soudu – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018).
Dovodil-li tedy odvolací soud, aniž se blíže zabýval dovolatelem tvrzenými vadami konfiskačního řízení (viz zejména namítanou nicotnost konfiskačních rozhodnutí, jež měla být vyvolána tím, že dovolatel, coby jejich adresát, v době jejich vydání nebyl vlastníkem konfiskovaného majetku – tím měla být Německá říše), že československý stát (bez ohledu na to, zda předmětné nemovitosti přešly v období nesvobody na Německou říši, a na výsledky snah dovolatele o jejich restituci ve smyslu poválečných právních předpisů) převzal veškerý majetek dovolatele na podkladě dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., a to na základě jemu adresovaných konfiskačních rozhodnutí (vyhláška Okresního národního výboru v Kaplici ze dne 6. 3. 1948, č. j. 80/48, a výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 16. 9. 1948, č. j. XIII-1-10176/9-1947), nikterak se tím od výše citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež bezezbytku řeší otázky, jejichž zodpovězení je relevantní pro právní posouzení věci, neodchýlil.
Nebyla-li v souvislosti s konfiskací podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná již dříve ve prospěch dovolatele, jakožto původního vlastníka (opačný skutkový závěr se z provedeného dokazování nepodává), nelze z výše uvedeného postupu státu usuzovat ani na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. [viz §5 písm. j) tohoto zákona]; případy zneužití dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. v rozhodném období jsou nadto zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (srovnej k tomu z aktuální judikatury Ústavního soudu též bod 25. odůvodnění jeho usnesení ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19).
Se zřetelem k odchylné právní úpravě restitucí církevního majetku od restituční problematiky posuzované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1578/2011, a úzké provázanosti citovaného rozhodnutí s individuálními skutkovými okolnostmi tehdy posuzovaného případu pak závěry odvolacího soudu zjevně nekolidují ani s konkluzemi vyslovenými (nadto navýsost v obecné rovině) v tomto dovolatelem označeném rozhodnutí.
Jestliže ke konfiskaci majetku podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. docházelo ex lege ke dni jejich účinnosti, tedy ke dni 23. 6. 1945, případně k 30. 10. 1945, nastal majetkový přesun realizovaný na podkladě uvedených normativních aktů navíc zjevně již před počátkem rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 zákona č. 428/2012 Sb.); k důsledkům realizace majetkových přesunů mimo rozhodné období v režimu zákona č. 428/2012 Sb. viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018, nebo ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů prvostupňového řízení a ve vztahu k výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání účastníka řízení není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání účastníka řízení bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li účastník řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. 10. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu