ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2828.2019.2
sp. zn. 28 Cdo 2828/2019-651
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně A. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze, Revoluční 1044, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 207/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. března 2019, č. j. 20 Co 48/2019-598, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná (dále jen „dovolatelka“) napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrzen částečný rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 12. 2018 č. j. 9 C 207/2018-570 [jímž nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu (v tam specifikovaném znění) podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a to parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, a parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY (výrok II.), s tím, že touto smlouvou se vypořádává nárok žalobkyně ve výši 253.186 Kč, a jímž dále rozhodl, že o návrhu na nahrazení projevu vůle žalované ve vztahu k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, jakož i o nákladech řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (výrok III)].
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož „přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje ve vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. mají být vyřešeny rozdílně, resp., že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když“
1) „v otázce týkající se ocenění restitučních nároků žalobkyně jsou rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu zcela nepřezkoumatelná“. K tomu dovolatelka uvedla, že v řízení před soudy obou stupňů zdůrazňovala, že jde-li o restituční nároky z titulu správních rozhodnutí v pořadí 6 až 11 (uvedených ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně obsahujícího znění smlouvy, jímž byl nahrazen projev její vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu dvou pozemků ve vlastnictví státu), „jsou tyto uplatněny nově a o těchto doposud nebylo rozhodováno“, a že „pokud měl být převedenými pozemky uspokojen pouze restituční nárok žalobkyně z titulu rozhodnutí v pořadí 1 až 5, je výrok jeho rozsudku zjevně nesprávný, když operuje i s rozhodnutími, která nebyla podrobena soudnímu přezkumu“;
2) „v otázce týkající se posouzení důvodnosti, respektive přípustnosti uspokojování restitučního nároku osob oprávněných prostřednictvím náhradových žalob nikterak nezohlednil nedostatek součinnosti oprávněné osoby stran uspokojení jejího restitučního nároku“. K tomu dovolatelka namítá, že žalobkyně neprokázala ani jedinou řádnou účast ve veřejných nabídkách, „tedy neprokázala projevení součinnosti tak, jak ji obligatorně vyžaduje pro případ náhradových žalob judikatura Nejvyššího soudu“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015);
3) „v otázce týkající se posuzování liknavosti a svévole žalované v období před vydáním rozhodnutí ve správním řízení pro účely posouzení oprávněnosti náhradové žaloby hodnotil i chování správního orgánu rozhodujícího o samotné existenci restitučního nároku“. K této otázce dovolatelka namítá, že případnou aktivitu žalobkyně ve smyslu účasti na veřejných nabídkách je možné zkoumat pouze v období po vydání rozhodnutí o restitučních nárocích. Nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu, že nese odpovědnost za průtahy při vyřizování restitučního „návrhu“ od samého počátku, neboť judikatura Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu neodvodila liknavost a svévoli žalované ve vztahu k postupu ve správním řízení, avšak soud prvního stupně i odvolací soud východiska v existující judikatuře nepřípustně rozšířily i na posuzovanou situaci, čímž se při řešení této právní otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2014);
4) „rozhodující otázku posuzování liknavosti a svévole povinné osoby v tom kterém konkrétním případě tuto vyřešil odchylně od ustálené judikatury dovolacího soudu“. K této otázce dovolatelka namítá, že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že žalovaná vůči ní při uspokojování jejího nároku postupovala liknavě, svévolně či diskriminačně, a nebyla tak splněna základní podmínka pro podání žaloby, a pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015).
Dále dovolatelka s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1013/2012, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10, namítá nesprávné ocenění nevydaných pozemků v rozporu s §28a zákona o půdě, když jejich stavební charakter vyplývající ze samotných uzavřených kupních smluv, v nichž je uveden účel výkupu, nemůže být dostačující pro ocenění podle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ zrušil „a to spolu s výroky II. a II. rozsudku soudu prvního stupně“ a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání (mimo jiné) s odkazem na §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, označila sedm pravomocných rozsudků okresních soudů (ve spojení s pravomocnými rozsudky krajských soudů), jimiž bylo vyhověno jejím žalobám na vydání náhradních pozemků, přičemž Nejvyšší soud ve věci týchž účastníků naposledy rozhodl rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2893/2018, kterým sice rozsudek odvolacího soudu částečně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení ohledně dvou pozemků z důvodu jejich nevhodnosti, jinak dovolání žalované odmítl. V souzené věci žalovaná nevhodnost náhradních pozemků nenamítá. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017, navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K otázkám dovolatelky uvedeným pod body 2) a 4) dovolání:
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejména jeho nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (či jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR – dále jen „Fond“) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 62/2010“).
V judikatuře dovolacího i Ústavního soudu je rovněž dlouhodobě zastáván názor, že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Fondu, resp. žalované, která je od 1. 1. 2013 jeho nástupkyní, uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud Fond (žalovaná) neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající dostatečné kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (srov. opětovně R 62/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, a již citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05).
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (resp. žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Případné vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
V projednávané věci odvolací soud nepochybil, pokud se vzhledem ke skutkovým okolnostem zjištěným soudem prvního stupně ztotožnil s jeho hodnotícím závěrem, že postup žalované založený na nesprávném ocenění restitučního nároku žalobkyně, na něž ji žalobkyně opakovaně upozorňovala, lze označit přinejmenším za liknavý, a že tak žalovaná znemožnila žalobkyni uspokojení jejího restitučního nároku zákonem předpokládaným způsobem, tj. v rámci veřejných nabídek, jichž se přesto žalobkyně opakovaně účastnila, přičemž v řízení bylo současně prokázáno, že svůj nárok aktivně uplatňovala i výzvami učiněnými mimo veřejné nabídky, vždy však byla neúspěšná. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se dlouhodobě nemůže domoci svých práv, nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že přisvědčil i závěru soudu prvního stupně, že následkem přinejmenším liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, nebo ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017), a žalobu o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků proto v jejím základu považoval za důvodnou.
Byť řešení předběžných otázek není pro soudy v dalších řízeních závazné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016), nebylo v dané věci možné rozumně očekávat, že by dovolací soud rozhodl odlišně než v jiných sporech mezi týmiž účastnicemi řízení založených na totožných správních rozhodnutích o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků, za pozemky, které nebyly žalobkyni vydány [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalované (proti vyhovujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 17 Co 514/2016), v němž žalovaná uplatnila totožné námitky jako v nyní posuzované věci (ústavní stížnost v této věci žalovaná nepodala), neboť dovolací soud nepovažoval za nepřiměřený závěr odvolacího soudu, že žalovaná postupovala při uspokojování restitučního nároku žalobkyně liknavě, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2733/2018, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto ze stejných důvodů dovolání žalované (proti vyhovujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Co 192/2017), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2752/2018, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto ze stejných důvodů dovolání žalované (proti vyhovujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 26 Co 396/2017), v nichž žalovaná taktéž uplatnila totožné námitky jako v nyní posuzované věci (ústavní stížnost v těchto věcech taktéž nepodala)]. Nemůže být tak pochyb o tom, že žalobkyně v daném řízení měla legitimní očekávání, že soudem bude předběžná otázka postupu žalované vůči ní při uspokojování jejího restitučního nároku posouzena stejně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04).
Odkázala-li dovolatelka na závěry dovozené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, a v rozsudku téhož soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015 (nesprávně uvedeno ze dne 28. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2014), pak jde o rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní projednávané věci. Usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, bylo vydáno za situace, kdy se žalobkyně domáhala převodu pozemku, který byl ve zřejmém nepoměru k jejímu restitučnímu nároku, a ani si včas neopatřila podklady pro jeho ocenění. V usnesení ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, dovolacím soudem aprobovaný závěr odvolacího soudu o zamítnutí žaloby byl založen zejména na tom, že žalobce měl odmítavý postoj k uzavření převodních smluv v případech, v nichž v nabídkových řízeních uspěl, a i nepřiměřené nároky na kvalitu náhradních pozemků. V rozsudku ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, pak byl závěr soudů obou stupňů o liknavém či dokonce svévolném postupu žalované (či jejího předchůdce) dovolacím soudem shledán zjevně nepřiměřeným za situace, kdy v řízení nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti vedoucí k takovému závěru.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka formulovaná dovolatelkou pod bodem ad 3), neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu – jak z jeho odůvodnění vyplývá - nezávisí, neboť ji odvolací soud neřešil. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015).
Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu koresponduje rozhodnutí odvolacího soudu i v závěrech, pokud se ztotožnil se soudem prvního stupně ohledně výše restitučního nároku žalobkyně, respektujících východisko, že pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je třeba ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Jestliže v řízení bylo zjištěno, že odňaté pozemky byly v letech 1971 až 1984 v souladu s vydanými územními rozhodnutími či směrným plánem vykupovány za účelem komplexní výstavby sídliště, a že výstavba tohoto sídliště na vykoupených pozemcích skutečně byla realizována, pak závěry soudů, že odňaté pozemky je třeba ocenit jako stavební, ustálené rozhodovací praxí dovolacího soudu neodporují.
K bodu 1) dovolání: Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá, že k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě ani tzv. jiné vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou.
Navíc je možno poukázat na to, že dovolatelkou namítanou vadou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů evidentně netrpí, neboť soudy přesvědčivě vysvětlily jimi přijatý závěr, že činí-li cena dvou pozemků nárokovaných žalobkyní v daném řízení dle znaleckého posudku 253.186 Kč, nedojde k překročení restitučního nároku žalobkyně, jelikož na základě (prvních) pěti rozhodnutí správního orgánu není její nárok uspokojen v rozsahu 881.680 Kč.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu