ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2855.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2855/2019-584
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou , se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, IČ 004 08 026, zastoupeného JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, proti žalovaným 1) městu Cheb , se sídlem v Chebu, nám. Krále Jiřího z Poděbrad 1/14, IČ 002 53 979, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště Plzeň, Radobyčická 1313/14, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 398/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 10. prosince 2018, č. j. 11 C 398/2014-480, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. dubna 2019, č. j. 61 Co 60/2019-539, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 10. prosince 2018, č. j. 11 C 398/2014-480, se zastavuje .
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. dubna 2019, č. j. 61 Co 60/2019-539, se odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na nákladech dovolacího řízení částku 4.114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jany Wenigové, advokátky se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 10. 12. 2018, č. j. 11 C 398/2014-480, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby soud [podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“)] určil, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. XY (v rozsahu PK XY), parc. č. XY (v rozsahu PK XY), parc. č. XY (v rozsahu PK XY), parc. č. XY (v rozsahu PK XY), parc. č. XY (v rozsahu PK XY a st. XY), parc. č. XY (v rozsahu PK XY), parc. č. XY (v rozsahu PK XY) a parc. č. XY (v rozsahu PK XY, PK XY, PK XY, PK XY) parc. č. XY (v rozsahu PK XY, PK XY, PK XY, PK XY), vše v katastrálním území XY (výrok I.); dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému 1) ve výši 104.223 Kč k rukám jeho zástupkyně JUDr. Jany Wenigové (výrok II.) a žalované 2) ve výši 2.100 Kč (výrok III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 4. 2019, č. j. 61 Co 60/2019-539, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů řízení ve výši 79.539 Kč k rukám jeho zástupkyně (výrok II.), a dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému 1) částku 10.239 Kč k rukám jeho zástupkyně (výrok III.) a žalované 2) částku 300 Kč (výrok IV.).
Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 11 C 398/2014-480, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2019, č. j. 61 Co 60/2019-539, podal žalobce dovolání. Navrhl, aby „Nejvyšší soud napadené rozsudky zrušil a věc vrátil zpět k projednání obecnými soudy“, a aby „podal podnět k Ústavnímu soudu ČR pro zrušení ustanovení z. č. 172/1991 Sb., §2a“.
Žalovaný 1) v podrobném vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3 tohoto ustanovení).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 - ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013). Dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázce obsahových náležitostí dovolání, resp. procesních důsledků vadného dovolání, srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Uvedl-li dovolatel v dovolání (aniž vůbec zmínil §237 o. s. ř.), že „dovolací otázka směřuje k §2a z. č. 172/1991 Sb., když obec nikdy vlastníkem nebyla a k přídělu nedošlo: a) z důvodu nerealizace podmínek přídělu - směny, a b) vzhledem k tomu, že u žalovaného majetku již v roce 1927 došlo k vymazání poznámky, tedy nebylo možné postupovat dle z. č. 142/1947 Sb., čímž nebylo možné postupovat dle z. č. 172/1991 Sb.“, že „má za to, že nebylo prokázáno, že by došlo k přídělu“, a v této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 3746/17, v „němž byl řešen analogický případ“, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3872/2016, v němž se dovolací soud „přiklonil při možném dvojím výkladu §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. k té interpretační variantě, dle níž musela předmětný pozemek vlastnit Česká republika ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. k 24. 5. 1991“, avšak v daném případě „k tomuto dni nebyla Česká republika vlastnicí žalovaných nemovitostí, ale Lesy České republiky s. p.“, které „informovaly o zániku práva hospodaření až dne 23. 3. 1993“, pak je jednoznačné, že shora uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) nedostál, neboť v něm předpoklady přípustnosti dovolání nikterak nevymezil (tedy neuvedl, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné). Dovolatel navíc řádně nevymezil ani samotný dovolací důvod, neboť v dovolání není uvedeno právní posouzení věci odvolacím soudem, které dovolatel pokládá za nesprávné, a není v něm vyloženo, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.). Kromě toho uvedená argumentace dovolatele vycházející z jiného skutkového stavu (že „obec nikdy vlastníkem nebyla a k přídělu nedošlo z důvodu nerealizace podmínek přídělu - směny“), než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. opětovně R 4/2014, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Poukaz dovolatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 3746/17, je nepřípadný, neboť jím byl řešen zcela odlišný případ, v němž se příděl měl odehrát podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), nikoli dle zákona č. 142/1947 Sb. jako v dané věci.
Nepřípadný je rovněž poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3872/2016, v němž zopakoval závěry přijaté v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, že Nejvyšší soud dává přednost variantě, podle níž musela předmětný majetek vlastnit Česká republika ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. 24. 5. 1991, v případech, kdy předmětem sporu je majetek České republiky, jež byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, aby bylo minimalizováno nebezpečí rušivých zásahů do kvantitou nikoli nepodstatného dílu majetku České republiky. O takovou situaci se v dané věci nejedná. Má-li dovolatel za to, že v daném případě „k tomuto dni nebyla Česká republika vlastnicí žalovaných nemovitostí, ale Lesy České republiky s. p.“, které „informovaly o zániku práva hospodaření až dne 23. 3. 1993“, pak zřejmě přehlédl, že zákon č. 111/1990 Sb., o státním podniku, a to jak ve znění účinném ke dni 24. 5. 1991, tak i ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. (1. 7. 2000), kterým byl do zákona č. 172/1991 Sb. vložen §2a, stanovil v §6 odst. 1 větě druhé, že věci, s nimiž podnik hospodaří, jsou ve státním vlastnictví.
Uvedl-li dovolatel dále v dovolání, že „má taktéž za to, že jeho názor potvrzuje i další širší judikatura, zvláště pokud jde o jednání contra legem, ve věci přechodu a převodu, když je zdůrazňováno, že jak převod, tak přechod majetku, jehož vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti, resp. jejich právnické osoby, jest jakožto akt contra legem stižen absolutní neplatností (v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání)“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález sp. zn. II. ÚS 528/02, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4946/2015 a sp. zn. 28 Cdo 257/2013), pak ani v této jeho části neoznačil žádnou otázku hmotného (nebo procesního práva), na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí a kterou podle jeho mínění vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Je tak možno pouze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, v němž dospěl k závěru, že §29 zákona o půdě neznemožňoval přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví státu na obce podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb.; dále srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1591/2017, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017, jakož i nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, body 51-53, a usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 937/17, v němž vyzdvihl, že „zatímco zákon č. 172/1991 Sb. využívá konstrukci přechodu (viz již jeho název), blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi toliko pro případy převodu“.
Polemizuje-li dovolatel v další části dovolání se závěry odvolacího soudu, který podle něj „učinil dva právní závěry: a) pokud např. Ústavní soud pod sp. zn. I. ÚS 4241/12 či Nejvyšší soud pod sp. zn. 28 Cdo 1539/2012 došly k závěru, že nezaplacení přídělu není podmínkou nabytí přídělu, pak ani dokončení směny není podmínkou přídělu, b) k faktické směně došlo“, a namítá-li, že „takovýto závěr je rozporuplný a odporující si“, neboť „soud II. stupně neodkazuje na důkaz, který by směnu dosvědčoval, odkazuje na analogii k úplatě“ a že „pak lze dovodit, že nemá žádný konkrétní důkaz, který by směnu dosvědčoval“, přičemž „zapomíná na tu zásadní skutečnost, že již v roce 1927 byla vymazána poznámka, dle které bylo následně možné postupovat při aplikaci z. č. 142/1947 Sb.“, pak ani v ní předpoklady přípustnosti dovolání nikterak nevymezil (tedy neuvedl, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a ani nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí); mimo to dovolatel uvedenou polemikou zpochybňuje skutkový závěr učiněný již soudem prvního stupně, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, že faktická směna pozemků mezi žalovaným 1) a státem byla uskutečněna v březnu 1949 (na základě zápisu o předání a převzetí lesních nemovitostí ze dne 30. 3. 1949, a to zpětně k 1. 1. 1949 - viz bod 6. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Pokud pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval skutečností, že „žalovaný č. 1 vlastní obě dvě majetkové entity a na rozpor mezi nimi“, pak tato okolnost (i kdyby odpovídala skutečnosti) s daným sporem nikterak nesouvisí, nehledě již na to, že tuto námitku uplatnil až v dovolání, a dovolací soud se jí tudíž nemohl zabývat (k tomu srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti výroku o věci samé trpí vadami, které nebyly ve lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud je proto podle §243 odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti akcesorickým výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobce, které směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, podle §104 odst. 1 věty první, ve spojení s §243b a §243f odst. 2 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 45/2000). Zcela bez jakéhokoliv významu jsou tak v dovolání pasáže, v nichž dovolatel shrnul „meritum sporu“, vyjmenoval „tvrzení soudu I. stupně“ a jeho závěry týkající se nabytí vlastnictví předmětných pozemků žalovaným 1) dle §2a zákona č. 172/1991 Sb., s nimiž vyjádřil nesouhlas.
Návrh dovolatele (navíc za situace, kdy dovolání trpí uvedenými vadami), aby Nejvyšší soud „podal podnět k Ústavnímu soudu ČR pro zrušení ustanovení z. č. 172/1991 Sb., §2a“, neshledal dovolací soud opodstatněným, jelikož toto ustanovení není podle jeho názoru protiústavní, a v praxi soudů, včetně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, je aplikováno již od účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. (tedy od 1. 7. 2000), jímž byl vtělen do zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 10. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu