ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2877.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2877/2019-323
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Severočeské teplárenské, a. s. , se sídlem v Mostě-Komořanech, Teplárenská 2, identifikační číslo osoby: 28733118, zastoupené JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, proti žalovanému S. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janou Kučerovou, advokátkou se sídlem v Mostě, tř. Budovatelů 2957/108, o zaplacení částky 192.433,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 11 C 429/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. července 2017, č. j. 9 Co 73/2016-276, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 11.035,20 Kč k rukám JUDr. Vladimíra Linharta, advokáta se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 9. 2015, č. j. 11 C 429/2007-234, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 192.433,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.). Dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 131.170,38 Kč a České republice – Okresnímu soudu v Mostě na znalečném částku 2.211,- Kč (výrok III.). Rovněž rozhodl o tom, že se žalobkyni z účtu Okresního soudu v Mostě vrací zaplacená záloha na znalecký posudek ve výši 30.000,- Kč (výrok IV.).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. 7. 2017, č. j. 9 Co 73/2016-276, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výrocích II., III. a IV. zrušil a věc v tomu odpovídajícím rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně, jenž ve věci rozhodl po kasaci svých předchozích rozhodnutí v pořadí již třetím rozsudkem, vyšel ze zjištění, že žalovaný v roce 2005 odebíral od žalobkyně teplo a teplou užitkovou vodu do jím vlastněného objektu, jenž byl v roce 2005 obýván, bez uzavřené smlouvy se žalobkyní (smluvní vztah mezi účastníky existoval do konce roku 2004), přičemž fakturu vystavenou za tento odběr žalovaný neuhradil. Shledal, že žalovanému se přijetím plnění ze strany žalobkyně dostalo majetkového prospěchu ve smyslu ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“), pročež žalobě vyhověl. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jakož i s právním posouzením věci samé, avšak ve vedlejších výrocích shledal rozsudek soudu prvního stupně nesprávným.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně co do části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podal žalovaný dovolání. Domnívá se, že z žádné zákonné normy nevyplývá jeho povinnost upozorňovat žalobkyni na skutečnost, že smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovaným s ohledem na dobu, na níž byla smlouva mezi účastníky uzavřena, již netrvá. Má za to, že energetický zákon porušovala žalobkyně. Nadto zdůrazňuje, že nezbytným předpokladem vzniku závazku z bezdůvodného obohacení je i užitek žalovaného, což znamená, že plnění, které přešlo ze jmění žalobkyně do jmění žalovaného, musí mít hodnotu nejen pro žalobkyni, ale i pro žalovaného; tak se ovšem v projednávané věci dle názoru žalovaného nestalo, neboť jde o nemovitost v havarijním stavu, obydlenou třemi nájemci, proti kterým je veden výkon rozhodnutí, a proto není relevantní ani odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1271/2011 (označený rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Namítá, že v citovaném rozhodnutí byla posuzována situace, kdy v domě bydleli nájemci, kteří řádně hradili zálohy za dodávky tepla. Podotýká také, že se odvolací soud nevyjádřil ke všem námitkám vzneseným žalovaným. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne, přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení a zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označila rozsudky soudů obou stupňů za věcně správné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 9. 6. 2006 (srovnej část první, čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.) a zda žalovaný v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015).
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázce obsahových náležitostí dovolání, resp. procesních důsledků vadného dovolání, dále srovnej např. i usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení §241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve shora označeném stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž pod bodem 39. odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 občanského soudního řádu.“
Bez vlivu na závěr o vadě dovolání (pro absenci řádného vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání – §237 o. s. ř.) sluší se uvést, že ani z pohledu benevolentnějšího přístupu k dovolání žalovaného, tj. zda z jeho obsahu nelze některý z důvodů přípustnosti dovodit, dovolání neobstojí. Žalovaný obsahově spojuje svou argumentaci o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem s vlastními právními závěry, jež formuluje bez vazby na ustanovení §237 o. s. ř., a to i na základě námitek dožadujících se odlišně zjištěného skutkového stavu. Zjištěný skutkový stav v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem) s účinností od 1. 1. 2013 přitom nepodléhá dovolacímu přezkumu, dovolací soud z něj musí vycházet a namítaný dovolací důvod nemůže posuzovat v závislosti na odlišném (dovolatelem tvrzeném) skutkovém základu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017).
Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatele v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal s každou uplatněnou odvolací námitkou. Ústavní soud totiž konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int ). Odvolací soud tedy dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně odůvodnit.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení §451 a §454 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se na právní posouzení projednávané věci uplatní prostřednictvím přechodného ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, neboť žalobkyně žádá vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo v období kalendářního roku 2005). Obecně ve smyslu konstantní judikatury dovolacího soudu představuje bezdůvodné obohacení (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a tomu korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009). Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 764/2013, a ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 20 Cdo 1286/2014).
K neoprávněnému získání prospěchu se přitom nevyžaduje protiprávní úkon (jako je tomu u odpovědnosti za škodu), nýbrž jde o objektivně vzniklý stav, kdy bez právem uznaného důvodu došlo k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému. Otázka zavinění (úmysl, nedbalost) nehraje pro povinnost vydat bezdůvodné obohacení žádnou roli; rovněž tak nemá význam případná deliktní způsobilost obohaceného (z komentářové literatury viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1325).
Závěr odvolacího soudu o povinnosti žalovaného vrátit, oč se obohatil, nelze považovat za zjevně nepřiměřený a ani za kolidující výše citované rozhodovací praxi, neboť zohlednil postavení žalovaného jakožto vlastníka a pronajímatele předmětné nemovitosti, jenž má povinnost zajistit nájemcům dodávku služeb zajišťujících možnost byt řádně užívat (§687 odst. 1 obč. zák.), mimo jiné i dodávku tepla, teplé vody (k tomu blíže viz odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1271/2011), přičemž z hlediska nároku žalobkyně vůči žalovanému na vydání bezdůvodného obohacení není rozhodné, zda si jednotliví nájemci plnili své povinnosti vůči pronajímateli.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. 9. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu