ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2978.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2978/2018-584
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) B. S. , narozené dne XY, bytem XY, b) T. K. , narozeného dne XY, bytem XY, c) M. A. E. K. , narozené dne XY, bytem XY, d) M. P. K. , narozeného dne XY, bytem XY, všech zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, N. Y. 10122, Spojené státy americké, v České republice se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, za účasti 1) J. H. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 8c, 2) Statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, IČ 449 92 785, 3) Brněnských cihelen, státního podniku - v likvidaci , se sídlem v Brně, Mezírka 775/1, IČ 000 15 296, 4) innogy Energie, s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Limuzská 3135/12, IČ 499 03 209, zastoupené Mgr. Kamilem Stypou, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, 5) České republiky - Ministerstva financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, IČ 000 06 947, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování Územní pracoviště Brno, Brno, Příkop 11, a 6) Fakultní nemocnice Brno , se sídlem v Brně, Jihlavská 20, IČ 652 69 705, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Špitálka 23b, o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 77/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2018, č. j. 18 Co 82/2017-536, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobci a účastníky 1) a 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj, rozhodnutím ze dne 23. 5. 2013, č. j. SPU 211505/2013, 3239/92/72-RNP, rozhodl podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb., a zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., mimo jiné tak, že oprávněné osoby „J. H., T. K. a B. S. nejsou vlastníky, každý id. ¼, a M. A. K. a M. P. K. nejsou vlastníky, každý id. 1/8, pozemku - část p. č. (PK) XY role o výměře 1889 m 2 , který tvoří nyní dle (KN) části parcel č. XY - ostatní plocha, manipulační plocha, XY - ostatní plocha, jiná plocha, XY - ostatní plocha, silnice, XY - ostatní plocha, ostatní komunikace, a pozemku - části p. č. (PK) XY role o výměře 594 m 2 , který tvoří nyní dle (KN) části parcel č. XY - ostatní plocha, jiná plocha, XY - ostatní plocha, silnice, XY - ostatní plocha, ostatní komunikace, vše v k. ú. XY, neboť „pozemky nelze vydat dle ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě“, a že náhrada za nevydané pozemky bude oprávněným osobám poskytnuta v souladu se zákonem o půdě. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán mimo jiné uvedl, že při místních šetřeních konaných na nárokovaných pozemcích dne 3. 5. 2011 a 29. 6. 2011 bylo zjištěno, že pozemkové parcely č. XY (dále jen „předmětné pozemky“) jsou zastavěny oploceným areálem pneuservisu (asfaltový příjezd, přístupové a provozní plochy, tlaková myčka a stavby sloužící provozu firmy pro kryté parkování strojů).
Městský soud v Brně v řízení podle části páté občanského soudního řádu rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 112 C 77/2013-431, „určil, že žalobci a), b) a zúčastněná osoba 1) jsou každý v rozsahu ideálních ¼ a žalobci c) a d) každý v rozsahu ideálních 1/8 pozemků vlastníky pozemků specifikovaných v bodech A), B) a C), mimo jiné pozemku parc. č. XY - ostatní plocha, silnice, o výměře 2 m 2 , a že geometrické plány P. V. z 13. 7. 2016, č. j. 1522-78/2016 a č. j. 1500-79/2016, jsou přílohou a součástí tohoto rozsudku (výrok I.); dále určil, že žalobci a), b) a zúčastněná osoba 1) každý v rozsahu ideálních ¼ a žalobci c) a d) každý v rozsahu ideálních 1/8 nejsou vlastníky a) pozemku část p. č. (PK) XY role o výměře 1889 m 2 v k. ú. XY, který tvoří nyní dle katastru nemovitostí části pozemků parc. č. XY - ostatní plocha, jiná plocha, vše v kat. území XY, a b) pozemku část p. č. (PK) XY role o výměře 594 m 2 v k. ú. XY, který tvoří nyní dle katastru nemovitostí části pozemků parc. č. XY - ostatní plocha, jiná plocha, vše v k. ú. XY, neboť „pozemky nelze vydat dle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů. Jejich nárok jako oprávněných osob byl však prokázán a mají právo na náhradu za nevydané pozemky podle zákona o půdě (výrok II.). Výrokem III. rozhodl, že tímto rozsudkem se v rozsahu výroků pod body I. a II. nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 23. 5. 2013, č. j. SPU 211505/2013, 3239/92/72-RNP, a výrokem IV. pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobců a účastníka 5) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 3. 2018, č. j. 18 Co 82/2017-536, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I. B), kterou bylo určeno vlastnictví žalobců a zúčastněné osoby 1) k pozemkové parcele č. XY v kat. území XY, obci XY (vytvořené geometrickým plánem P. V. z 13. 7. 2016, č. j. 1500-79/2016), a v odvoláním napadeném výroku II. a dále ve výrocích III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že původním vlastníkem předmětných pozemků, jakož i řady dalších pozemků v XY, byl P. K., jemuž byly arizovány, posléze konfiskovány a přešly tak na stát, že pro uvedenou lokalitu XY v XY bylo v roce 1970 vydáno územní rozhodnutí na výstavbu panelárny, že po obou stranách ulice XY v XY byl po roce 1970 vybudován areál XY, jehož servisní část na severní straně této ulice (v níž se předmětné pozemky nacházejí) byla zaměřena na údržbu autoparku (zahrnujícího opravny, dílny a servis) provozované naposledy Strojně technickými službami XY, jemuž budovy a původní pozemek parc. č. XY byly přenechány do dočasného užívání, že předmětné i další pozemky byly vyňaty ze zemědělského půdního fondu, že k předmětným pozemkům vzniklo ke dni 24. 5. 1991 (podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku státu do vlastnictví obcí) vlastnické právo XY, a to na základě jeho návrhu a návrhu účastníka 5), že servisní část areálu byla v 90. letech privatizována, avšak i nadále jsou v této části vykonávány činnosti, které tam byly realizovány před účinností zákona o půdě, že na souvisejících (předmětných) pozemcích jsou prováděny opravárenské práce na vozidlech a další činnosti, že byla zachována hlavní funkce vykonávaná již v minulosti a prováděná nepřetržitě dále, že budovy, které nejsou přímo na předmětných pozemcích, jsou v dané oblasti od 70. let minulého století a že jsou využívány k obdobné činnosti, přičemž k těmto budovám je třeba užívání předmětných pozemků, neboť souvisejí s provozem budov a činnostmi v daném areálu - mají zde především komunikační funkci jako příjezdová komunikace a plocha pro parkování pracovníků a klientů, že v katastru nemovitostí je jako vlastník pozemků parc. č. XY a č. XY zapsáno XY - účastník 2), a jako vlastníci pozemku parc. č. XY jsou zapsány fyzické osoby, manželé B. Ze zápisu z místního šetření provedeného správním orgánem ve spojení s protokolem a srovnávacím sestavením parcel bylo zjištěno, že pozemek parc. č. XY (nesprávně uvedeno XY) je příjezdovou asfaltovou cestou a provozní plochou v areálu pneuservisu, na němž se nachází „mobilní stavby a boudy sloužící provozu firmy, větší část zděná, zčásti dřevěné stavby pro kryté parkování strojů“, částečně je na něm zatravněná plocha s náletem keřů a vyšlapaná pěšina, pozemek parc. č. XY je asfaltovou přístupovou a provozní plochou a zelení a pozemek parc. č. XY je taktéž asfaltovou přístupovou komunikací a provozní plochou v rámci Pneuservisu Bílý a syn, s. r. o., na níž se nachází tlaková myčka aut, zeleň a čerpací stanice LPG (na níž, i když je evidována jako neveřejná, lze natankovat pohonné hmoty).
Odvolací soud se s odkazem na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, v rozhodnutí téhož soudu uveřejněného pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1042/2002 ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci je dána překážka vydání předmětných pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť na nich přetrvala část původního areálu Panelárny Brno-Bohunice, s. p. (zřízeného před účinností zákona o půdě, tj. před 24. 6. 1991), a to v rozsahu činností spojených s autoopravnou a pneuservisem, když souvislost pozemků zastavěných stavbami a pozemků k jejich užívání nezbytných, které jsou předmětem řízení, je dána. Dodal, že velikost předmětných pozemků je přitom v přiměřeném poměru vůči ostatním pozemkům v areálu a že uvedená interpretace §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě současně respektuje proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku žalobců na vydání původního pozemku a prosazením veřejného zájmu. K námitce žalobců, že nesprávné rozhodnutí o nevydání pozemků má příčinu v tom, že nebyl vypracován geometrický plán, kterým by byly přesně vymezeny části zemského povrchu, které žalobci nárokují, odvolací soud uvedl, že identifikace předmětných částí pozemku p. č. (PK) XY v k. ú. XY (nyní dle katastru nemovitostí části pozemků parc. č. XY v k. ú. XY) a pozemku p. č. (PK) XY v k. ú. XY (nyní dle katastru nemovitostí části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY) jako části zemského povrchu geometricky a polohově určeného, zobrazeného v katastrální mapě a označeného parcelním číslem, tedy vymezeného jako parcela, vyplývá především z kopie katastrální mapy s červeně vyšrafovanými pozemky PK se zákresem staveb a komunikací, označené jako „Situační plán k zápisu z místního šetření č. 17/2001“, provedeného správním orgánem (včetně zápisu z šetření), z ortofoto areálu s vyznačením pozemků dle stavu v katastru nemovitostí a jejich průniku předmětnými částmi pozemků dle pozemkové knihy a dále z aktuálních elektronických informací o parcelách. Předmětné pozemky jsou tak pro účely rozhodnutí ve věci nepochybně určeny, přičemž jejich umístění a rozsah nebyl mezi účastníky sporný.
Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl ve výroku II. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podali žalobci dovolání z důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř., jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. - s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 1226/17, v němž se vyjádřil k náležitostem dovolání - dovozují z toho, že „závisí na vyřešení jedné otázky práva, která je dovolacím soudem částečně řešena rozdílně“, dále „na vyřešení druhé otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, a „za zásadní nedostatek dovolatelé považují otázku třetí, a to, že odvolací soud zcela přehlédl existenci ustanovení §11(6) Zákona o půdě, ba ani jednou ho ve svém odůvodnění v bodech č. 10 až 24 na str. 6 až 9 svého rozsudku nezmínil“. Dovolatelé mají především (bod IV. 1. dovolání) za to, že „nebyl řádně vymezen předmět soudního rozhodování“, ačkoliv se opakovaně domáhali vyžádání geometrického plánu, z čehož dovozují, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou „neurčitými a nesrozumitelnými verdikty“. S poukazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a na judikaturu Ústavního soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2100/2010, a ze dne 9. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, či rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09) nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o dostatečném vymezení pozemků jako parcel, neboť „nárokované plochy nejsou celé parcely, ale jen jejich části a ty momentálně žádným parcelním číslem, hranicemi či výměrou označeny nejsou“. Pro případ „nevydatelnosti“ nárokovaných nemovitostí jim sice byla přiznána náhrada, „ale metráž této náhrady nebyla prvoinstančním rozsudkem dána a tento fatální nedostatek nebyl napraven ani druhoinstančním soudem“. Dopadem nevyhotovení geometrického plánu tak je, že žalobcům, byla sice přisouzena náhrada, ale její rozsah ve výroku chybí, což „je zvlášť markantní u pozemku KN p. č. XY, jehož dvě části nebyly vydány in rem , přičemž každá z nich nadto vznikla z neurčených částí dvou různých původních PK pozemků“. V bodu IV. 2. dovolání dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesprávný názor, pokud „současnou aktivitu jiných uživatelů v oblasti považuje za přetrvávající původní činnost“, a v této souvislosti namítají, že takový názor není podložen judikáty vyšších soudů ani zněním §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, že jím bylo opomenuto, že v letech 1995 až 2003 překážka činnosti na předmětných pozemcích neexistovala, že existence i činnost paneláren zanikla, a za nesprávný považují i jeho názor, že je namístě upřednostnit zachování vlastnických vztahů v areálu a tím i stávajících ustálených bezproblémových vztahů uživatelů. Přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přenosů (viz nálezy tohoto soudu sp. zn. I. ÚS 1703/09, sp. zn. I. ÚS 894/10, sp. zn. I. ÚS 2816/09, a nálezy pléna sp. zn. Pl. ÚS 21/96 a sp. zn. Pl. ÚS 196/98). Otázkou též je, „zda dotčené okolní/související pozemky, o nichž se restituční řízení vede, musí splňovat podmínky ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě v den jeho účinnosti nebo i později“. Z dikce tohoto ustanovení lze podle dovolatelů dovodit, že tato podmínka musela být splněna ke dni účinnosti zákona o půdě a že musela být zachována i po celou dobu restitučního řízení, tj. až do jeho skončení. U předmětných pozemků v dané oblasti nebyla určitá činnost vykonávána kontinuálně, z čehož vyplývá, že ukončení původní činnosti ve stavbě vedlo i ke ztrátě povahy dalších pozemků jakožto pozemků bezprostředně souvisejících a nezbytně nutných pro užívání této stavby - překážka vydání okolních pozemků odpadla. Na podporu jejich názoru, že předmětné pozemky lze vydat, poukázali na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 754/01, sp. zn. IV. ÚS 176/03, sp. zn. IV. ÚS 42/01 a sp. zn. II. ÚS 747/2000 (z nichž první byl vydán ve věci rekreačního areálu, druhý se týkal obratiště autobusů a dalších pozemků, které nebyly stavbou bezprostředně dotčeny, třetí se zabýval výkladem pojmů obsažených v restitučních předpisech a ve čtvrtém byla vyjádřena možnost aplikace §9 odst. 5 zákona o půdě). V bodu VI. 3. dovolání dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že na danou věc neaplikoval §11 odst. 6 zákona o půdě, ačkoliv činnost, která byla k rozhodnému datu, tj. ke dni 24. 6. 1991, na předmětných pozemcích vykonávána, zanikla (pozemky XY, byly předmětem neplatné privatizace v letech 1991 až 1997 a jejich hospodář Strojně technické služby Brno, s. p. zanikl ke dni 20. 12. 1995), čímž překážka jejich vydání pominula, a je tedy „nepřípustné na ni navazovat jinou činností, která vznikla několik let po zániku původní činnosti, nadto jinými subjekty s původní osobou ani vzájemně nijak nepropojenými“. Dále dovolatelé vyslovili názor, že rozhodnutí, na něž odvolací soud odkázal, nejsou pro posouzení dané věci relevantní. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Účastník 1) se s podaným dovoláním ztotožnil a navrhl, aby dovolání žalobců bylo v plném rozsahu vyhověno.
Účastník 2) navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť nárokované pozemky v areálu pneuservisu byly zastavěny před účinností zákona o půdě a tato překážka jejich vydání stále trvá [§11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání žalobců (které posoudil podle jeho obsahu) odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, neboť z hlediska námitek v něm uplatněných není podle §237 a §245 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi judikuje, že při zkoumání, zdali je dána překážka naturální restituce ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, považuje za relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami. Za pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek nutno považovat jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Je tedy třeba vždy přihlížet k celkovému účelovému propojení dotčených pozemků s ostatními nemovitostmi, tvořícími vzájemně provázaný areál. Zákon o půdě totiž slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem či práva třetích osob, jež mohou převážit nad právem na naturální restituci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017). V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se pak Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k otázce funkčního vymezení areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, přičemž připomněl, že překážkou bránící při svém naplnění restituci podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě funkční spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou či provozem, a konečně přiměřený poměr, či naopak nepoměr výměry pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu. Zmíněná kritéria ovšem nemají kumulativní ani taxativní charakter (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, případně jeho usnesení ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014). Jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich vydání, je třeba zvážit, zda funkce, již pozemky plní v souboru nemovitostí, může být plněna i v redukované míře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, a ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013). Za areál je podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu možno považovat např. i průmyslový areál (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 376/2008, a usnesení téhož soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2455/2008). Revize konkrétních úvah týkajících se příslušnosti nárokovaných pozemků k areálu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015, ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016, či ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016), respektive intenzity jejich funkční vazby na tento celek (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5544/2015, ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5689/2015, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017) pak Nejvyššímu soudu nepřísluší, neboť se jedná o problémy skutkové povahy, zatímco kognice dovolacího soudu je orientována toliko na otázky právní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2545/2016, či ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016).
Nadále je rovněž třeba brát v úvahu i rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, dle něhož institut překážek vydání nemovitosti podle §11 zákona o půdě stanovuje výjimku z účelu restitucí, jímž je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má mít vždy snaha o restituci in integrum před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, bod 37., či usnesení téhož soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3714/12, bod 11.).
V usnesení ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2914/08, Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podané proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2455/2008 (v restituční věci podle zákona o půdě, v němž se oprávněná osoba domáhala vydání pozemků v průmyslovém areálu), uvedl: „Zákon o půdě umožňuje za splnění v něm předvídaných podmínek vydání pozemků oprávněným osobám, ustanovení §11 ovšem počítá s výjimkou z tohoto pravidla, existují-li okolnosti, jež jejich vydání brání. Prizmatem hypotézy §11 odst. 1 písm. c) tak nemůže být vydán oprávněné osobě pozemek, jenž a) byl zastavěn nebo b) je nezbytně nutný k provozu stavby postavené na přiléhajícím pozemku. Ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě potom taxativně uvádí (a novelou zákona o půdě provedenou zákonem č. 131/1994 Sb. konkretizuje) případy, kdy vydání nárokovaného pozemku skutečnost, že byl zastavěn, přesto nepřekáží. Úkolem obecných soudů v projednávané věci tak bylo posoudit, zda pozemkový úřad postupoval správně, když stěžovateli - jakožto oprávněné osobě dle zákona o půdě - dotčené pozemky nevydal. V případě skutkových zjištění proto bylo rozhodující, jsou-li předmětné pozemky zastavěny ve smyslu znění hypotézy §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě - tedy včetně jejího negativního vymezení - respektive jedná-li se o pozemky, jež představují pozemky nezbytně nutné pro provoz přilehlých staveb.“.
Nelze pominout ani nálezovou judikaturu Ústavního soudu k restituci pozemků (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), k níž se ve své judikatuře přiklání i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, či jeho usnesení ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016), a kterou tak nelze charakterizovat jako excesivní (vybočující z nastolené judikaturní linie), podle níž je naturální restituce vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě.
V nálezu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17, dal Ústavní soud totožným žalobcům jako v dané věci jakožto stěžovatelům v restituční věci podle zákona o půdě o vydání jiných pozemků zapravdu, že primárním cílem restitučního zákonodárství je navrátit původně protiprávně odňaté pozemky původním vlastníkům či jejich právním nástupcům. Současně však poukázal na to, že uvedené ovšem platí jen v těch případech, kde nejsou dány překážky pro tento postup, a dále uvedl, že má za to, že zmíněné výjimky pro vydání by měly být vykládány restriktivně, a v každém jednotlivém případě by se měly zohlednit jedinečné okolnosti toho kterého případu. Na jedné straně by tak měly být poměřovány zájmy oprávněných osob uplatňující svůj restituční nárok, a na druhé straně osob, jejichž vlastnické právo by bylo správním, resp. soudním rozhodnutím dotčeno. Orgány rozhodující o žádostech restituentů by měly přihlédnout též k tomu, jaké důsledky by rozhodnutí o vydání nemovitosti mělo na již existující a dlouhodobě zakotvené vztahy. Jde o to, aby se nápravou jedné křivdy nevytvářela křivda jiná, přičemž stěžovatelé mají pravdu v tom smyslu, že vydáním sporných pozemků by se neměnil účel jejich využití, ovšem stěžovatelům by v takovém případě zůstalo pouze „holé vlastnictví“.
V projednávané věci odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) při posuzování zastavěnosti předmětných pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vycházel z důkazů provedených jak správním orgánem, tak i soudem prvního stupně, včetně plánků pořízených v různých letech v areálu pneuservisu, kopie letecké mapy a ortofotomapy. Jestliže je rozhodnutí odvolacího soudu (shodně se soudem prvního stupně) založeno – na základě provedeného dokazování - na skutkovém závěru, že stavby vybudované v 70. letech minulého století na severní straně ulice XY v servisním areálu XY (v němž se předmětné pozemky nacházejí) sloužily k provozu údržby autoparku (zahrnujícího opravny, dílny a servis) provozované naposledy Strojně technickými službami Brno, s. p., a že takto nepřetržitě slouží k podnikatelské činnosti - provozu autoopravny a pneuservisu (byť vykonávané jinými subjekty), a že k těmto budovám je třeba užívání předmětných pozemků, neboť bezprostředně souvisejí s provozem budov v tomto areálu a jsou s nimi funkčně spojeny - mají především komunikační funkci jako příjezdová komunikace a plocha pro parkování pracovníků a klientů, pak mu nelze úspěšně vytýkat nesprávný závěr, že tyto překážky brání ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vydání předmětných pozemků, když v daném (skutkově podloženém) případě je splněn požadavek funkčního spojení předmětných pozemků se stavbami v oploceném areálu. Závěry odvolacího soudu přitom nekolidují ani s dovolateli citovanými nálezy Ústavního soudu, jež se otázkou existence překážek k vydání pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě zabývají právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jimi posuzovaných případů.
Námitky dovolatelů pod bodem IV. 2. dovolání, včetně těch, jimiž nesouhlasí s tím, že předmětné pozemky jsou nezbytně nutné k provozu budov nacházejících se v oploceném areálu pneuservisu, nepředstavují uplatnění (jediného možného) dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž ve skutečnosti jimi polemizují se skutkovými závěry, z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Tyto námitky dovolatelů tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tudíž nezakládají.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají ani námitky dovolatelů uvedené v bodu IV. 3. dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýkají, že na danou věc neaplikoval §11 odst. 6 zákona o půdě (dle nějž platí, že pomine-li překážka, pro kterou nelze nemovitost vydat, ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu, rozhodne pozemkový úřad o vydání nemovitosti oprávněné osobě dle §9 odst. 4 zákona o půdě), neboť jde o ustanovení, jež dle jeho výslovného znění je použitelné jen v případě, že překážka, pro kterou nelze nemovitost vydat, pominula ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu; ten však v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „pozemkové parcely č. XY jsou zastavěny oploceným areálem pneuservisu (asfaltový příjezd, přístupové a provozní plochy, tlaková myčka a stavby sloužící provozu firmy pro kryté parkování strojů)“, tedy evidentně nedospěl k závěru, že by překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě ke dni jeho rozhodnutí pominula. Kromě toho je možno poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž dovodil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Tak je tomu i v případě §11 odst. 6 zákona o půdě, jehož aplikací se odvolací soud při svém rozhodnutí - vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem dané věci - nezabýval.
Pokud jde o námitku dovolatelů pod bodem IV. 1. dovolání, že ve věci nebylo možno rozhodnout, aniž by byl vypracován geometrický plán, pak dospěl-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) na základě provedených důkazů k závěru, že ve vztahu ke všem předmětným pozemkům je dána překážka jejich vydání podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, pak vypracování geometrického plánu by na závěru o nemožnosti vydat předmětné pozemky, nemohlo ničeho změnit. Odvolací soud se „v otázce údajné nadbytečnosti geometrického plánu“ ani neodchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2100/2010, a ze dne 9. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a od rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09, jak namítají dovolatelé, když jednak tato rozhodnutí na posuzovaný případ nikterak nedopadají, a kromě toho dovodil, že identifikace předmětných částí pozemku p. č. (PK) XY v k. ú. XY (nyní dle katastru nemovitostí části pozemků parc. č. XY v k. ú. XY) a pozemku p. č. (PK) XY v k. ú. XY (nyní dle katastru nemovitostí části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY) vyplývá z jím označených listinných důkazů.
K námitce dovolatelů, že pro případ „nevydatelnosti“ předmětných pozemků byla sice přiznána náhrada, „ale metráž této náhrady nebyla prvoinstančním rozsudkem dána a tento fatální nedostatek nebyl napraven ani druhoinstančním soudem“, a že „dopadem nevyhotovení geometrického plánu tak je, že žalobcům byla sice přisouzena náhrada, ale její rozsah ve výroku chybí, což je zvlášť markantní u pozemku KN p. č. XY, jehož dvě části nebyly vydány in rem , přičemž každá z nich nadto vznikla z neurčených částí dvou různých původních PK pozemků“, je možno uvést, že v případě překážky bránící naturální restituci obnovením vlastnického práva k původně vlastněným pozemkům mají oprávněné osoby právo na náhradu (srov. §11 odst. 2, §11a, §16 odst. 1 zákona o půdě), přičemž podle jeho ustanovení §28a platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (výměra jednotlivých pozemků přitom vyplývá z Katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY).
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Již nad rámec podaného dovolání Nejvyšší soud uvádí, že nepřehlédl ani pochybení soudu prvního stupně, který výrokem II. rozsudku „určil, že žalobci a), b) a zúčastněná osoba 1) každý v rozsahu ideálních ¼ a žalobci c) a d) každý v rozsahu ideálních 1/8 pozemků nejsou vlastníky pozemků“ označených pod písmeny a) a b), ačkoliv občanský soudní řád v §250i stanoví, že soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo jiné právní věci správně, přičemž toto jeho pochybení nenapravil ani odvolací soud. V dovolacím řízení, v němž dovolání žalobců nebylo shledáno přípustným, již nápravu zjednat nelze.
K podání žalobců dodanému do datové schránky Nejvyššího soudu dne 30. 12. 2018 nemohlo být přihlédnuto, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k dovolání (srov. §240 odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a účastníky 1) a 2) nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu