ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3205.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3205/2018-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, proti žalované R. Z. , narozené XY, bytem XY, o zaplacení 766.807 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 163/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2018, č. j. 70 Co 75/2018-187, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.084,40 Kč k rukám Mgr. Miroslava Krutiny, advokáta se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 9 C 163/2015-152, bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 766.807 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z uvedené částky za dobu od 27. 7. 2014 do zaplacení (výrok I) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 26. dubna 2018, č. j. 70 Co 75/2018-187, označený rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I ve věci samé jen tak, že se zamítá žaloba co do částky 14.628 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 27. 7. 2014 do zaplacení; „jinak“ jej v tomto výroku potvrdil (vše výrokem pod bodem I) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům před soudy obou stupňů (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“), napadajíc jím výslovně oba výroky rozhodnutí a spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem při řešení relevantních otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a důvodnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolatelka navrhuje zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). Rozhodné otázky hmotného a procesního práva totiž odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
V posuzované věci se žalobkyně domáhá vrácení peněžitého plnění, jež poskytla žalované na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které bylo později – cestou mimořádného opravného prostředku – zrušeno a kdy v poté pokračujícím řízení žalovaná (v procesním postavení žalobkyně) vzala žalobu zpět a řízení o ní bylo zastaveno (a tedy ani nevyústilo v meritorní rozhodnutí).
V tomto řízení žalobkyní uplatněný nárok byl pak soudy nižších stupňů kvalifikován jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, řídící se ustanoveními §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného a účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), mělo-li žalobkyní uplatněné právo vzniknout přede dnem 1. 1. 2014, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (k tomu srov. §3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb.). Řešení této otázky dovoláním zpochybňováno není. [K rozsahu dovolacího přezkumu srov. §242 odst. 3 o. s. ř.].
V rozsudku ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, Nejvyšší vyslovil i odůvodnil závěr, že plnil-li žalovaný na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, dle nějž bylo plněno, pravomocně zrušeno. Úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení se tedy váže na zodpovězení otázky, mělo-li poskytnuté plnění náležitý hmotněprávní korelát (k tomu srov. přiměřeně například i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3793/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2867/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014). V řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle zrušeného pravomocného rozhodnutí tak soud musí jako otázku předběžnou řešit, zdali plnění poskytnuté na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo později zrušeno, bylo plněním povinnosti existující podle hmotného práva či nikoliv.
Tomuto shora citovanému závěru se odvolací soud napadeným rozsudkem nezpronevěřil, zkoumal-li, zda plnění, jež žalobkyně poskytla žalované na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 2. 2012, č. j. 19 C 134/2008-155, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012, č. j. 13 Co 319/2012-226, jež byly z podnětu dovolání zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1071/2013-278, bylo plněním povinnosti plynoucí z hmotného práva či nikoliv.
V souladu se závěry, jež Nejvyšší soud také připomněl ve shora označeném zrušujícím rozsudku ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1071/2013, v němž současně odkázal i na další relevantní judikaturu (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 12/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, čl. V; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, roč. 2004, sv. 25, pod C 1865; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, uveřejněný pod číslem 17/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, uveřejněný pod číslem 34/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 270/2001; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3848/2012; rozsudky Nejvyššího soudu: ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2267/2007, ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1619/2007), je pak i odvolacím soudem učiněné posouzení, že újmu, již žalovaná uplatňovala v předcházejícím řízení (tehdy v postavení žalobkyně), spočívající v rozdílu mezi zaplacenou kupní cenou a nižší hodnotou koupené věci v důsledku jejích vad, na něž prodávající (žalobkyně) při sjednávání koupě neupozornila, je nutno posoudit z hlediska odpovědnosti za vady (§588 a násl. obč. zák.) a nikoliv odpovědnosti za škodu, kdy je pak třeba zkoumat i to, zda kupující uplatnil vady předmětu koupě u prodávajícího v zákonné šestiměsíční lhůtě (§599 obč. zák.).
Konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu o povaze lhůty k vytknutí vad (uzavírá-li tento soud, že jde o hmotněprávní lhůtu propadnou); jestliže kupující nenotifikuje vady věci ve stanovené lhůtě, jeho práva z vad věci zanikají a k zániku práva přihlíží soud z úřední povinnosti, tedy jde o prekluzi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2175/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1830/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4367/2013; z literatury Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1739 – 1740). Běh prekluzivní lhůty k vytknutí vad věci kupujícím prodávajícímu pro uplatnění práva z odpovědnosti za vady u soudu stanoví občanský zákoník uplynutím určené lhůty po převzetí věci (§599 odst. 1 obč. zák.); převzetím věci získal kupující možnost věc prohlédnout a případně ověřit její skutečný stav se stavem, o němž jej informoval prodávající. Kupující tak může učinit osobně nebo prostřednictvím třetí osoby; okolnosti, pro které tak v zákonně stanovené lhůtě neučinil, jsou právně nerozhodné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2175/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 403/2016; z literatury Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1519 – 1520). Při uplatňování vad podle ustanovení §599 obč. zák. zákon nerozlišuje ani případy vad tzv. zjevných a tzv. vad skrytých (k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004) a v případě prekluze vychází z toho, že neuplatněním ve stanovené době právo zanikne, ať jsou důvody, pro něž nebylo toto právo uplatněno, jakékoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5088/2015). Proto není relevantní ani argumentace dovolatelky dožadující se případně prominutí zmeškání této prekluzívní lhůty či poukazující na okolnost, že o vadách věci žalobkyně (prodávající) věděla a žalovanou (kupující) na ně záměrně (úmyslně) neupozornila. [Pokud prodávající splní povinnost podle §596 obč. zák., za vady věci, na které takto upozorní, neodpovídá – srov. §597 odst. 1 obč. zák.].
Nerelevantní je pak i argumentace dovolatelky ustanovením §49a obč. zák., neboť v posuzované věci nejde o nároky ze smlouvy neplatné pro omyl, jíž neplatnosti by se dovolatelka dovolala podle §40a obč. zák. (a kdy následovalo by vypořádání závazku z takto zrušené smlouvy; §457 obč. zák.); na otázkách týkajících se výkladu a aplikace tohoto ustanovení tudíž napadené rozhodnutí nezávisí a nemohou založit přípustnost dovolání, stejně tak jako argumentace (obsažená až v závěru textu dovolání) o „výši způsobené škody“, neboť – jak bylo odvolacím soudem v souladu s ustálenou judikaturou dovozeno – o nárok na náhradu škody nejde.
Odkazuje-li dovolatelka v textu dovolání podpůrně i na právní úpravu obsaženou v ustanovení §2129 odst. 2 či §2112 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nově budovanou na principu promlčení, je nutno připomenout, že právní poměry v nyní posuzované věci – podle odvolacím soudem přijatého závěru, dovoláním nezpochybněného – se řídí ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
Domáhá-li se pak dovolatelka použití zásad uvedených v části první – obecná část – hlava I o. z., je možno odkázat i na závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněného pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle nějž ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Vytýká-li dovolatelka soudům nižších stupňů, že napadeným rozhodnutím žalobkyni umožnily, aby svým podvodným jednáním získala pro sebe v rozporu se zákonem i dobrými mravy majetkový prospěch, dovolávajíc se v této souvislosti i závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, jde o odkaz zjevně nepřiléhavý. Označeným rozhodnutím Ústavní soud reagoval na ústavně nekonformní rozhodnutí obecných soudů v jiné věci, vydané za zjevně odlišných skutkových okolností a jimi založených právních poměrů, než o které jde ve věci nyní posuzované, v níž se žalobkyně domáhá po žalované vydání plnění, jež jí poskytla na základě pravomocného, později zrušeného rozhodnutí bez právního důvodu. Přitom i samotný zánik práva z vad věci, pro něž žalované nemohlo být požadované plnění přiznáno (a kdy si tak dříve inkasované plnění nemůže ani ponechat, neb šlo o plnění bez právního důvodu) nastal v důsledku nekonání žalované (kupující), jež případné vady zakoupené nemovité věci (byť by byly i vadami skrytými a žalobkyně coby prodávající na ně žalovanou neupozornila) nenotifikovala v zákonem stanovené lhůtě, nehledě na to, že v později iniciovaném trestním řízení se jí navzdory tomu dostalo i určité majetkové kompenzace (odsuzující rozsudek, jehož součástí byl i výrok z adhezního řízení o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované částku 525.000 Kč, zůstal nedotčen).
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí je i odvolacím soudem přijaté řešení otázky procesního práva týkající se vázanosti soudu rozhodnutím o spáchání trestního činu ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. i dovolatelkou odkazovanou zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22, ročník 1979, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007; dále pak např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 956/2012, usnesení ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4949/2015, a usnesení ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4142/2016; z judikatury Ústavního soudu srov. nález ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09; z odborné literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 933). Podle soudní praxe (i odkazované právní teorie) je soud vázán pouze výrokem, nikoli odůvodněním odsuzujícího trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele; rozsah vázanosti civilního soudu rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí soudu v civilním řízení. Rozhodnutí o spáchání trestného činu civilní soud nezavazuje (neomezuje) při posouzení relevantních skutkových okolností podle příslušných hmotněprávních norem, jde-li o kvalifikaci nároku poškozeného (k tomu znovu srov. již shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1071/2013, vydaný ve věci týchž účastnic), případně jde-li o rozsah a výši škody (jde-li o nárok na náhradu škody). Pokud trestní rozsudek obsahuje výrok pravomocně přiznávající nárok na náhradu škody v adhezním řízení (na něž vázanost ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. nedopadá), jde o výrok závazný jen v tom rozsahu, v jakém bylo o náhradě škody rozhodnuto, kdy dána překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 3 o. s. ř. (k tomu znovu srov. odkazovanou zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22, ročník 1979).
Jestliže tedy odvolací soud – na podkladě skutkových okolností, jež naplňovaly znaky trestního činu a vedly k vydání odsuzujícího rozsudku a jimiž byl tak ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. vázán – učinil ve vztahu k žalovanou uplatněnému soukromoprávnímu nároku vlastní právní posouzení (nezávislé na odůvodnění odsuzujícího rozsudku), pak se zajisté ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nezpronevěřil. Závazný pro rozhodnutí v tomto civilním řízení ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. není ani výrok odsuzujícího rozsudku přiznávající žalované nárok na náhradu škody v adhezním řízení, jehož závaznost je dána překážkou věci pravomocně rozhodnuté jen v tom rozsahu, v jakém bylo o nároku věcně rozhodnuto (§159a odst. 3 o. s. ř.); předmětem tohoto řízení je přitom nárok jdoucí nad rámec částky přiznané v trestním řízení. Z toho současně vyplývá, že v tomto občanském soudním řízení nebyly soudy nikterak limitovány ani posouzením vztahujícím se k požadavku na vrácení částek zaplacených žalované z titulu úroku z prodlení (ohledně něhož bylo předchozí pravomocné rozhodnutí, dle nějž žalobkyně plnila žalované, rovněž zrušeno a jež tak – bez hmotněprávního korelátu – přestavuje bezdůvodné obohacení žalované). V tomto směru není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s žalobkyní odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, či usnesením ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 291/2017, jež rozlišují mezi lhůtou k plnění a lhůtou pariční a pro vznik práva poškozeného na úrok z prodlení předpokládají existenci splatného závazku k náhradě škody způsobené trestným činem, zatímco v nyní posuzované věci jde o prekludovaný nárok z vad věci.
Přestože pak dovolatelka uvádí, že dovolání podává i proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, vůči tomuto výroku rozhodnutí, jejž zmiňuje toliko jako výrok závislý na rozhodnutí o věci samé, žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání neuplatňuje, nehledě na to, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům k náhradě oprávněné žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 11.340 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovená paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.444,40 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srov. §243f odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 1. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu