ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3524.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3524/2018-172
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobce Arcibiskupství olomouckého , se sídlem v Olomouci, Wurmova 562/9, identifikační číslo osoby: 00445151, zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, s adresou pro doručování Územní pracoviště Brno, Brno, Příkop 11, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 20/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. května 2018, č. j. 5 Co 29/2017-144, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. května 2018, č. j. 5 Co 29/2017-144, se ruší a věc se vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 7. 2017, č. j. 35 C 20/2016-87, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 1. 2018, č. j. 35 C 20/2016-100, rozhodl, že se žalobci vydává pozemek parc. XY v katastrálním území a obci XY – dále „předmětný pozemek“ (výrok I.), a tím nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. SP 16VD16754/2014-123/B1, č. j. SPU121223/2016/Šeb. (výrok II.). Dále další účastnici řízení uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 13.069,82 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce, jehož majetek se stal předmětem majetkové křivdy ve smyslu ustanovení §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), je osobou oprávněnou podle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. Mezi účastníky bylo sporné, zda se v případě předmětného pozemku uplatní výluka z vydání nemovité věci podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť zde dochází ke kolizi funkčních souvislostí – na straně jedné stojí souvislost předmětného pozemku (rybníku užívaného k chovu štik) se stavbou líhně ryb ve vlastnictví Moravského rybářského svazu, z. s., pobočného spolku XY, nacházející se na pozemku parc. XY ve vlastnictví účastnice řízení, na straně druhé souvislost předmětného pozemku se zbytkem rybníku rozprostírajícího se na pozemku parc. XY ve vlastnictví žalobce. Soud prvního stupně se zřetelem k principu in favorem restitutionis uzavřel, že přednost musí mít zájem na zajištění celistvosti rybníka, tvořeného dvěma pozemky pod ním, a to předmětným pozemkem a pozemkem žalobcem již vlastněným, jejichž souvislost je dána již prima facie , a proto předmětný pozemek lze žalobci vydat.
Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání účastnice řízení rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 5 Co 29/2017-144, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl (výrok I.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalobce nahradit další účastnici řízení náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 3.009,- Kč (výrok II.). Dále žalobci uložil povinnost nahradit státu na účet Vrchního soudu v Olomouci náklady řízení ve výši 614,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud poté, co zopakoval a doplnil dokazování, dovodil, že předmětný pozemek bezprostředně souvisí se stavbou štičí líhně a je nezbytně nutný k užívání této stavby, neboť bez předmětného pozemku by stavba líhně štik zcela ztratila svůj smysl a účel, pročež rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Podotkl, že soud prvního stupně měl primárně zkoumat, zda je dán výlukový důvod ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., nikoli prioritně řešit zájem na celistvosti rybníku. K námitce žalobce vztahující se k přivaděči vody do Podzámecké zahrady v XY odvolací soud uvedl, že se jedná o nepřípustnou novotu ve smyslu ustanovení §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), nadto ovšem dodal, že zmíněnou výtkou nelze prokázat existenci a ani neexistenci restituční výluky ve vztahu k předmětnému pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání blíže specifikovanými rozhodnutími) při řešení otázky naplnění zákonné restituční výluky podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o bezprostřední souvislosti předmětného pozemku se stavbou štičí líhně ani o nezbytné nutnosti předmětného pozemku k užívání zmíněné stavby. Má za to, že je namístě aplikovat závěry vyslovené zejména v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017 (zmíněné usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), neboť předmětný pozemek se sousedním pozemkem parc. XY vytváří jednu vodní plochu, přičemž Moravskému rybářskému svazu, z. s., pobočnému spolku XY, svědčí k oběma uvedeným pozemkům nájemní právo. Domnívá se, že odvolací soud vyložil institut překážek bránících vydání nemovitosti extenzivním způsobem a porušil tak zásadu ex favore restitutionis . Namítá, že postupem odvolacího soudu byla porušena ústavně zaručená práva žalobce, a to právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces. V této souvislosti rovněž upozorňuje, že odvolací soud nezákonně posoudil jako nepřípustnou novotu tvrzení žalobce o souvislosti předmětného pozemku s přivaděčem vody do Podzámecké zahrady v XY, jež patří do vlastnictví dovolatele. Připomíná také povinnost Nejvyššího soudu hodnotit každou námitku, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím či postupem odvolacího soudu, jako dovolací důvod. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Účastnice řízení se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu. Jelikož dovolání považuje za nedůvodné, navrhla Nejvyššímu soudu, aby dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. 5. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce je z hlediska důvodu přípustnosti dovolání, spočívajícího v odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího, přípustné pro posuzování otázky hmotného práva, a to naplnění restituční výluky dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“), pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018). Stejný názor zastává i odborná literatura (srovnej Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.).
I podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je tedy překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) zřízenou po vzniku majetkové křivdy, tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014).
Současně stále platí, že ustanovení restitučních předpisů je nutno prioritně vykládat s ohledem na jeho účel (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48 – zmíněné nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz – popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008), jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, bod 37, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3714/12, bod 11). Pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. [obdobně tedy i v režimu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03). Uvedenou interpretační a aplikační metodu, jež je typická pro restituční zákonodárství a jež byla zformulována a opakovaně akcentována v poměrech reglementovaných jinými, dříve vydanými restitučními předpisy (dále srovnej např. též nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. I. ÚS 118/98, nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11), do právní materie církevních restitucí výslovně zakotvil sám zákonodárce (viz §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.); pozdější aplikační praxe pak již hovoří o zásadě ex favore restitutionis (k tomu blíže srovnej nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněný pod č. 177/2013 Sb., bod 342; dále pak např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, či nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16).
Nejvyšší soud rovněž již dříve judikoval, že je-li spatřován veřejný zájem na tom, aby byly předmětné pozemky považovány za jeden funkční celek a aby bylo zachováno jejich stávající využití, dlužno zohlednit, že změnou vlastníka se bez dalšího nezmění způsob využití těchto pozemků (srovnej např. dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). Zdůrazňuje-li se princip, že postup demokratického právního státu musí náležitě vážit oprávněný zájem restituenta, přičemž restituční nároky jsou nároky zvláštními, neboť jsou projevem snahy demokratického právního státu přiblížit se spravedlnosti a napravit křivdy vzniklé za minulého totalitního režimu, pročež je v zásadě stále třeba je považovat za primární, a to někdy i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, publikovaný pod č. 161/1997 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), pak dovolací soud v souvislosti s odůvodněním neexistence restituční výluky v podobě zastavěnosti pozemku areálem přiznává relevanci též okolnosti, že povinná osoba pozemek sama neužívá a pronajímá jej (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Potřeba důsledné aplikace zásady ex favore restitutionis pak v režimu zákona č. 428/2012 Sb. vyvstává tím spíše, že tento zákon oprávněným osobám za nevydané pozemky nepřiznává individuální náhradu (jako je tomu v režimu zákona č. 229/1991 Sb.), ale toliko náhradu paušální (§15 zákona č. 428/2012 Sb.).
Vzhledem k výše uvedenému právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora uvedenou otázku, zda je dána překážka vydání předmětného pozemku ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. – správné není, neboť závěr odvolacího soudu, že předmětný pozemek nelze vydat oprávněné osobě, je přinejmenším předčasný. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl žalobcem uplatněn právem. Odvolací soud při zkoumání existence výlukového důvodu upraveného ve shora citovaném ustanovení vycházel výlučně z „účelu areálu sloužícího k chovu štik“ a opomenul zohlednit shora vyložený, nadřazený účel samotného restitučního předpisu. Se zřetelem na učiněná skutková zjištění není prozatím přesvědčivý závěr odvolacího soudu, že žalobcem nárokovaný pozemek tvoří s dalšími nemovitostmi ve vlastnictví státu a Moravského rybářského svazu, z. s., pobočného spolku XY, jež nejsou předmětem tohoto řízení, nerozlučný celek, že jde o ucelený soubor nemovitostí – areál. Na tento závěr odvolací soud usuzuje toliko ze současného způsobu využití, aniž by bylo dosud prokázáno, že by tento způsob využití nemohl být naplňován kupř. i v redukované míře, popř. že by nemovitosti – objektivně posuzováno – nemohly plnit samostatné funkce nebo nemohly být kupř. využívány i k modifikovaným účelům, resp. že by v důsledku vydání nemovitostí oprávněné osobě zbývající nemovitosti zcela ztratily svou funkčnost a využitelnost (k tomu srovnej též závěry dovolatelem zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 999/2012).
Naopak v poměrech projednávané věci lze označit za přiléhavý závěr odvolacího soudu, jímž byl umenšen význam jednotnosti vlastnictví pozemků pod vodní plochou (rybníkem). Byť se v judikatuře dovolacího soudu prosadil závěr, že vodní dílo (rybník) obvykle tvoří funkční celek, který by neměl mít rozdílné vlastníky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 416/2010), pak hledisko jednoho vlastníka pozemků pod vodní plochou by mělo v individuálně daných okolnostem věci ustoupit přesvědčivému závěru týkajícímu se podstatné ztráty funkčnosti a využitelnosti areálu štičí líhně pro případ, že by předmětný pozemek měl být vydán žalobci.
K namítanému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dovolací soud připomíná, že ústavní ochrana se vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017). Navíc je nutno dodat, že spatřuje-li dovolatel zásah do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v tom, že mu odvolací soud upřel uplatňovaný nárok, pak dovolatel nijak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem se vytýkané pochybení mělo projevit na nesprávnosti právních závěrů formulovaných odvolacím soudem.
Pokud jde o výtku týkající se porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, jeví se vhodným uvést, že odvolací soud důkazní návrh vodoprávním rozhodnutím, přestože jej označil za nepřípustnou novotu, věcně doprovodil adekvátním odůvodněním, z něhož je patrné, že dle názoru odvolacího soudu uvedeným důkazem nemohla být ve vztahu k předmětnému pozemku prokázána existence, či neexistence restituční výluky. Odvolací soud tak dostál povinnosti vypořádat se i s takovým důkazním návrhem (přiměřeně srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že argumentací dovolatele poukazující na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a na závěr z něj plynoucí (o tom, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), bylo již nadbytečné se zabývat, neboť dovolatel důvod dovolání řádně z obsahového hlediska uplatnil poukazem na nesprávnou aplikaci konkrétního ustanovení podústavního práva, tj. ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu