ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3991.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3991/2018-156
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou , se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby: 00408026, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným: 1) P-holding, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Evropská 810/136, identifikační číslo osoby: 24715484, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 1/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2018, č. j. 23 Co 104/2018-130, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2018, č. j. 23 Co 104/2018-130, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. listopadu 2017, č. j. 17 C 1/2016-103, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2017, č. j. 17 C 1/2016-103, zamítl žalobu na určení, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemku parc. XY zapsaného pro obec XY, katastrální území XY, na listu vlastnictví XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město XY, Katastrální pracoviště XY – dále „předmětný pozemek“ (výrok I.). Rovněž rozhodl, že náhrada nákladů řízení se nepřiznává jak ve vztahu k žalované 1) (výrok II.), tak ve vztahu k žalované 2) (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl v době rozhodné pro uplatnění nároku vlastníkem předmětného pozemku, jenž má svůj původ v pozemku dle PK XY zapsaného pro katastrální území XY v Deskách zemských v knihovní vložce XY; na základě zákona o revisi první pozemkové reformy došlo k převzetí předmětného pozemku státem bez náhrady. V současné době je jako vlastník předmětného pozemku evidovaná žalovaná 1), a to z titulu kupní smlouvy uzavřené dne 7. 10. 2010 s A. H., jehož vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 C 229/2008-156, v jehož výroku byla uložena Pozemkovému fondu České republiky k uzavření smlouvy o převodu mimo jiných i předmětného pozemku podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon o půdě“). V řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 229/2008 nevyšla najevo blokace předmětného pozemku pro žalobce jakožto původního vlastníka ve smyslu ustanovení §29 zákona o půdě, ačkoli na ni měl odpovědný a plně obeznámený Pozemkový fond České republiky upozornit, a proto soud rozhodl o vhodnosti předmětného pozemku k převodu ve prospěch A. H. Následně v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 92/2011 bylo konstatováno, že vlastnictví založené pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci sp. zn. 14 C 229/2008 ve spojení s vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí nelze s ohledem na nezměnitelnost a princip právní jistoty revidovat i přesto, že byl takto převeden původní církevní majetek v rozporu se zákonem o půdě. Rovněž soud prvního stupně se zřetelem k dobré víře žalované 1) ve správnost, závaznost a neměnnost pravomocného soudního rozhodnutí shledal, že závěr o platnosti převodu předmětného pozemku na A. H. a posléze na žalovanou 1) je neměnný od právní moci rozsudku vydaného ve věci sp. zn. 60 C 92/2011. Žalobu na určení vlastnického práva žalované 2) k předmětnému pozemku tudíž jako nedůvodnou zamítl.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, č. j. 23 Co 104/2018-130, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. potvrdil ve znění, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a ve výroku III. potvrdil ve znění, že ve vztahu k žalobci se žalované 2) právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok III.). Dále žalobci uložil povinnost nahradit žalované 1) náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta (výrok IV.) a rozhodl, že žalované 2) se ve vztahu k žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok V.).
Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně o závaznosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 6. 2014, č. j. 60 C 92/2011-258, pro účastníky probíhajícího řízení, neboť žalobce měl v uvedeném řízení postavení vedlejšího účastníka řízení, a tudíž se na něj nevztahují účinky právní moci rozhodnutí. Nicméně s ohledem na princip právní jistoty odvolací soud dospěl k závěru, že pojem „převod“ ve smyslu ustanovení §29 zákona o půdě nelze vztahovat na případ originárního nabytí vlastnického práva na podkladě pravomocného rozsudku, kterým byla Pozemkovému fondu České republiky uložena povinnost uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, a proto na projednávanou kauzu nedopadá ani ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), pročež žalobě nelze vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním (podrobně popisujícím též celou genezi věci), jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i v existenci otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené a otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. Podle přesvědčení dovolatele se odvolací soud napadeným rozhodnutím zpronevěřil závěrům vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016 (tato usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), respektive v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17 (zmíněné nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), jelikož nerespektoval prioritu přímého restitučního nároku církevní právnické osoby na předmětný pozemek před nárokem restituenta, pro kterého jde „toliko“ o náhradní plnění. Má za to, že předmětný pozemek je s ohledem na ustanovení §29 zákona o půdě nezpůsobilý k převodu jako pozemek náhradní; nelze proto vycházet z posouzení dobré víry učiněného soudy v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 229/2008, popř. sp. zn. 60 C 92/2011, neboť v uvedených řízeních nebylo namítáno porušení ustanovení §29 zákona o půdě a ani dobrá víra nebyla řádně zpochybňována. Byť sama dobrá víra při nabývání nemovitosti k prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona o půdě nepostačuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016), upozorňuje dovolatel, že restituent A. H. a žalovaná 1) vzhledem k okolnostem v dobré víře být nemohli, jelikož při zachování obvyklé míry opatrnosti museli vědět, že předmětný pozemek je blokován jako pozemek církevní podle ustanovení §29 zákona o půdě, neboť obezřetné subjekty si sami v dané době prověřovaly nabývací tituly, jak dokládá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1567/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 349/03. Podotýká rovněž, že zapojení státu do protiprávního převodu blokovaných pozemků neopodstatňuje prolomení blokace dispozic s historickým majetkem církví dle ustanovení §29 zákona o půdě.
Dále dovolatel klade otázku, dovolacím soudem dle jeho názoru neřešenou, zda se vztahuje na případ nabytí vlastnického práva k pozemku restituentem, pro kterého představuje daný pozemek toliko náhradní plnění, prostřednictvím rozhodnutí soudu ukládajícího povinnost protistraně uzavřít smlouvu o převodu pozemků ustanovení §29 zákona o půdě a ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Domnívá se, že blokační účinky ustanovení §29 zákona o půdě se vztahují nejen na převod vlastnického práva, ale též na jeho přechod, neboť slovo „převod“ je nutné posoudit dle účelu zákona a doby jeho vzniku. V této souvislosti odkazuje na řadu rozhodnutí zejména Ústavního soudu, z nichž dle mínění žalobce vyplývá, že výklad ustanovení §29 zákona o půdě důsledně rozlišující pojem převod a přechod by byl odůvodňováním zřejmé nespravedlnosti a zakládal by rozpor s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že otázka týkající se možnosti napadat neplatnost převodu vlastnického práva založeného soudním rozhodnutím je již vyřešena dovolacím soudem tak, že v jiném řízení není možné se dovolávat neplatnosti dané smlouvy s poukazem na princip právní jistoty či závaznosti předchozího rozhodnutí nebo souladnost soudních rozhodnutí, má žalobce za to, že v případě soudních rozhodnutí ukládajících povinnost uzavřít smlouvu o převodu nemovitosti, popř. i nahrazujících vůli jedné ze smluvních stran, je třeba v případě církevních restitucí zaujmout odlišné stanovisko, neboť zapojením soudu nelze obcházet smysl zákona a mařit tak celospolečenské vypořádání s církvemi.
V neposlední řadě dovolatel namítá porušení jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces, a připomíná, že jakákoli námitka, jejíž podstata tkví v porušení základních práv a svobod, je uplatnitelná jako dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dle názoru žalobce odvolací soud nedůsledně posoudil proporcionalitu za situace, kdy proti sobě stojí legitimní očekávání na navrácení majetku a jemu kolidující vlastnické právo státu a pana H., přičemž odvolací soud měl upřednostnit zájem na vrácení vlastnictví do doby před rozsudkem provedeným přesunem, k čemuž dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17. Závěrem pak dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žalobě v plném rozsahu vyhovuje a žalobci se přiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) vyjádřila nesouhlas s dovoláním žalobce, přičemž vyzdvihla, že v dovolání jsou předkládány zavádějící, neúplné či dokonce nepravdivé informace. Uvádí, že mínění žalobce o nutnosti upřednostnit přímý restituční nárok církevní osoby za každých okolností je nepřípustně zjednodušující. Připomíná, že nalézací soudy se zabývaly i mimořádnými okolnostmi případu, jimž dominuje nabytí vlastnictví pana H. k předmětnému pozemku na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku soudu, na něhož je nutno pohlížet jako na rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnického práva. Domnívá se, že na projednávanou kauzu nelze aplikovat tzv. významovou extenzi ustanovení §29 zákona o půdě, nýbrž je nutno se přidržet judikatury Nejvyššího soudu, zastoupené např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2307/2015, akceptující, že na originární způsob nabývání vlastnictví nelze aplikovat postup podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Rovněž dodává, že odnětí legitimně nabytého vlastnického práva žalované 1), by pro žalovanou 1) představovalo významnou škodu a křivdu, kterou by musela snášet navzdory tomu, že se na vzniku stávající situace žádným způsobem nepodílela. Dále ve vztahu k otázce neplatnosti převodu (přechodu) vlastnického práva k předmětnému pozemku na pana H. odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná 2) se k odvolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. 6. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v otázce, pro niž je přípustné [uplatnění významové extenze (ve smyslu teleologické analogie) při aplikaci ustanovení §29 zákona o půdě, jež by se mělo vztahovat nejen na zákazy převodu vlastnického práva k historickému církevnímu majetku na jiné osoby, ale i na zákazy přechodu takového práva], opodstatněné. Na rozdíl od mínění žalobce, považuje dovolací soud dovoláním vymezenou otázku již za vyřešenou a odvolací soud se v poměrech projednávané věci při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Sluší se uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení §237 o. s. ř. nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. a jež je přístupné i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (k jehož aplikaci srov. i §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného §29 zákona o půdě (či §3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, publikovaném pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016).
Pokud jde o řešení otázky, za jakých okolností blokace provedená zákonem o půdě vylučovala přechody historického majetku církve na jiné subjekty, dospěla rozhodovací praxe dovolacího soudu k obecnému východisku - argumentačně opřenému i o judikaturu Ústavního soudu (viz nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38., a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 292.) - dle něhož omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi (k tomu srovnej taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, a dále rozsudky téhož soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016). Toto východisko je pak již konzistentně judikaturou dovolacího soudu uplatňováno u určovacích žalob církevních právnických osob v případech, kdy k přechodu historického církevního majetku došlo při splnění podmínek daných zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“), na obce (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, publikovaný pod číslem 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a podle zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, na kraje (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016). Do uvedeného judikatorního rámce pak nepochybně zapadají i závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017 (ústavní stížnost žalobce směřující proti rozsudku byla usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3668/17, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta), kdy k přechodu vlastnického práva k původně církevnímu historickému majetku sice došlo ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na základě pravomocného rozhodnutí správního orgánu, nicméně nabyvatelem takového majetku se stala obec, vůči níž jako veřejnoprávní entitě judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu zpravidla dovozuje výše zmíněný závěr, jímž je nabyvatel upřednostněn před církevní právnickou osobou.
Ač z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zřetelně vyplývá, že dosah ustanovení §29 zákona o půdě se nemůže vztahovat na všechny právní dispozice s církevním majetkem, na nějž byl (mohl být) uplatněn restituční nárok církevní právnickou osobou a v tomto smyslu nelze přisvědčit univerzální platnosti teze vyjádřené dovolatelem v otázce „priority restitučního nároku církevní právnické osoby“ a formulované v poměrech projednávané věci jako případ odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu byl odmítnut názor, že ustanovení §29 zákona o půdě, které omezovalo nakládání s věcmi, které původně náležely církvím a náboženským společnostem, garantuje ochranu původního tzv. církevního majetku obecně, resp. že se vztahuje na veškerý tzv. církevní majetek (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 232/03, nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4230/2007); uvedený závěr byl Nejvyšším soudem znovu vzpomenut i v rozsudku ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, jenž následně obstál i při přezkumu v rovině ústavněprávní (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16)], nelze přehlédnout, že v každé věci, kdy dochází ke střetu dvou, popřípadě více, individuálně určených subjektivních práv, jež působí proti sobě, a z jejich povahy vyplývá, že nemohou být zachována současně, je nezbytné přihlédnout k jedinečně daným okolnostem případu, což vyjádřil Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 29. 5. 2013, p. zn. Pl. ÚS 10/13 (bod 293. odůvodnění nálezu), když dovodil, že v souvislosti s řízením vedeným o určovací žalobě ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bude každý případ předmětem soudního řízení, přičemž soudy vždy rozhodují na základě individuálních okolností daného případu, a mohou tak poskytnout ochranu všem právům, která jsou „ve hře“.
K povaze soudního rozhodnutí, na jehož základě je konstituováno vlastnické právo k věci, se sluší předeslat, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo postaveno najisto, že pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti (v posuzované věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů), je listinou (rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví ve smyslu ustanovení §132 obč. zák.), podle níž katastrální úřad zapíše do katastru nemovitostí vlastnické právo oprávněné osoby k vydávané nemovitosti záznamem podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, jenž byl publikován pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento závěr byl dále rozveden v podmínkách uzavírání smluv o bezúplatném převodu pozemků ve smyslu ustanovení §11a odst. 8 zákona o půdě v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, v němž dovolací soud uvedl, že „rozhodnutí soudu, jímž se ukládá Pozemkovému fondu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, tedy nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 občanského soudního řádu; ve skutečnosti jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví (§132 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“), podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku (přímo ze zákona) dnem právní moci rozhodnutí soudu.“
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v poměrech projednávané věci vyplývá, že právní předchůdce žalované 1) – A. H. – nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku jako pozemku náhradnímu ve smyslu ustanovení §11a zákona o půdě na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 C 229/2008 -156 (rozsudek nabyl právní moci dne 15. 7. 2010), v jehož výroku byla Pozemkovému fondu ČR uložena povinnost uzavřít s A. H. smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva, mimo jiného, i k předmětnému pozemku. Kupní smlouvou uzavřenou dne 7. 10. 2010 A. H. převedl vlastnické právo k předmětnému pozemku na žalovanou 1). V následném řízení vedeném z podnětu žaloby státu na určení vlastnického práva České republiky k předmětnému pozemku u Obvodního soudu pro Prahu 9 byla určovací žaloba rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 60 C 92/2011-258, zamítnuta a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2015, č. j. 15 Co 481/2014-296, prvostupňový rozsudek potvrdil (dovolání České republiky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3500/2015). Jako vedlejší účastník v tomto řízení vystupoval žalobce.
Ač odvolací soud zcela správně v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku koriguje dílčí závěr prvostupňového rozsudku, pokud jde o závaznost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 6. 2014, č. j. 60 C 92/2011-258, pro žalobce v tomto řízení, neboť žalobce v předchozím řízení vystupoval jako vedlejší účastník, přisvědčuje přesto soudu prvního stupně, že z dosahu ustanovení §29 zákona o půdě je vyloučen převod vlastnického práva k církevnímu majetku na základě pravomocného soudního rozhodnutí. Správnosti tohoto závěru dovolací soud nepřisvědčuje.
Podle ustanovení §159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4).
Z ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. tudíž vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001).
K ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. se Nejvyšší soud rovněž vyjádřil v usnesení ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010, v němž dovodil, že „pravidlo v něm uvedené vyplývá přímo z práva na spravedlivý proces. Vzhledem k uplatnění zásady projednací, která stanoví, že je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání jejich skutkových tvrzení, a také zásady dispoziční, podle níž je dispozice s opravnými prostředky plně v rukou účastníků řízení, nemůže být soudní rozhodnutí (s výjimkami stanovenými v zákoně) závazné pro někoho, kdo nebyl účastníkem řízení jemu předcházejícího; to platí tím spíše pro předběžné otázky. Jinak by se mohlo stát, že třetí osoby by byly sankcionovány za to, že někdo jiný v jiném řízení nesplnil své procesní povinnosti, resp. nevyužil svá práva. Dále nelze připustit, aby např. zjevně nesprávné řešení předběžné otázky mělo dopad nejen na další spory, ale i na právní poměry někoho jiného než účastníka původního řízení.“
Dílčí závěr odvolacího soudu o tom, že pro žalobce není ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. závazný pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 6. 2014, č. j. 60 C 92/2011-258, se zcela zřejmě se stejným účinkem vztahuje i na pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 C 229/2008 -156, na jehož základě nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku právní předchůdce žalované 1). Žalobce se tak může domáhat určení vlastnického práva státu k předmětnému pozemku ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. s využitím argumentace, že pravomocným soudním rozhodnutím, bylo-li jím konstituováno vlastnické právo třetí osoby k církevnímu majetku původního vlastníka, bylo porušeno blokační ustanovení §29 zákona o půdě.
V usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, Nejvyšší soud s odkazem na dřívější judikaturu dovolacího soudu přisvědčil závěru, že dohodou oprávněné a povinné osoby [v odkazované věci rovněž právního předchůdce žalované 1) a státu] uzavřenou ve smyslu §11a zákona o půdě o převodu vlastnického práva k církevnímu majetku, na nějž se vztahuje restituční nárok církevní právnické osoby, a jež byla vtělena do usnesení soudu o schválení soudního smíru, může dojít k porušení ustanovení §29 zákona o půdě. Ústavní soud ústavní stížnost právního předchůdce žalované 1) směřující proti citovanému usnesení dovolacího soudu nálezem ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, zamítl. Soudy obou stupňů v poměrech projednávané věci dovodily, že dopady citovaného nálezu, kdy byla církevní právnické osobě (jednalo se rovněž o žalobce) otevřena možnost úspěšně uplatnit ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. restituční nárok proti státu navzdory pravomocnému soudnímu rozhodnutí, na jehož základě bylo konstituováno vlastnické právo k církevnímu majetku třetí osobě (oprávněné osobě podle zákona o půdě), nelze v projednávané věci promítnout, neboť v případě pravomocného usnesení o schválení smíru soudem lze (na rozdíl od soudního rozsudku, jímž jsou práva a povinnosti určeny autoritativně) v časově omezené lhůtě (§99 odst. 3 o. s. ř.) napadnout pravomocné soudní rozhodnutí návrhem na zrušení a zpochybnit tak usnesení o schválení smíru pro rozpor s kogentními ustanoveními zákona.
I když dovolací soud pochopitelně vnímá odlišnost mezi povahou autoritativního rozhodnutí (rozsudku) soudu, jímž jsou práva a povinnosti stanoveny bez ohledu na stanovisko jedné procesní strany, a usnesením o schválení smíru, do něhož je za souhlasu soudu vtěleno hmotně-právní ujednání, jehož obsah je založen na konsensu obou stran, jakož i možnosti revize jejich věcné správnosti (zákonnosti), nelze přehlédnout, že v obou případech se jedná o totožný titul, jímž dochází originárně k přechodu vlastnického práva, jenž je ovšem závazný toliko pro ty, kteří byli účastníky inkriminovaného soudního řízení. Princip vyplývající z ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. by byl v jiném soudním řízení stěží uplatnitelný, pokud by ten, jenž nebyl účastníkem předchozího řízení, nemohl za účelem ochrany svých práv úspěšně namítat, že věc, o níž bylo dříve pravomocně rozhodnuto, má být posouzena jinak.
Dovolací soud nemíní nijak zpochybňovat takovou stěžejní zásadu vlastní právnímu státu jakou je právní jistota zahrnující, mimo jiného, důvěru jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať již jde o rozhodování orgánů zákonodárné, výkonné či soudní moci, jíž v poměrech projednávané věci odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, připomíná odvolací soud. Nelze ovšem na druhé straně přehlédnout, že ve vztahu k blokačním účinkům ustanovení §29 zákona o půdě rozhodovací praxe dovolacího soudu již vyslovila a odůvodnila názor, že princip důvěry jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem bez dalšího není mimořádnou skutečností odůvodňující prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona o půdě (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). I když uvedená teze byla vyjádřena ve vztahu k jednání Pozemkového fondu ČR jako převodce majetku, na nějž se blokační ustanovení vztahovalo, popřípadě na postup katastrálního úřadu v řízení o zápisu (vkladu) vlastnického práva k takovému majetku do katastru nemovitostí, není žádného důvodu, aby z dosahu ustanovení §29 zákona o půdě byly vyloučeny případy přechodu vlastnického práva k církevnímu majetku konstituované pravomocným soudním rozhodnutím, pokud bylo v důsledku takového přechodu citované blokační ustanovení porušeno. I soud jako orgán státu je při své rozhodovací činnosti vázán principem zákonnosti a s respektem k němu může přiznat jen taková práva (uložit takové povinnosti), jež mu v jednotlivém případě hmotné právo objektivně umožňuje.
Vzhledem k právě prezentovanému závěru dovolacího soudu [že i přechod vlastnického práva k církevnímu historickému majetku na základě pravomocného soudního rozhodnutí se může dostat do kolize s blokačním ustanovením §29 zákona o půdě, nebyla-li oprávněná osoba (§3 zákona č. 428/2012 Sb.) účastníkem řízení, jež vydání soudního rozhodnutí předcházelo] bude možné pro následné posouzení, zda v individuálních poměrech konkrétní věci sluší se upřednostnit vlastnické právo nabyvatele před restitučním nárokem církevní právnické osoby, plně využít závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, vyjadřující se k problematice mimořádných okolností, za jejichž existence lze upřednostnit vlastnické právo dobrověrného nabyvatele v případech převodů vlastnického práva kolidujících s ustanovením §29 zákona o půdě. Judikatura dovolacího soudu (aprobovaná i rozhodovací praxí Ústavního soudu) uzavírá, že k prolomení účinků ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. jsou zapotřebí, vedle dobré víry nabyvatele, i další konkrétní – účastníkem řízení tvrzené – okolnosti mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany vlastnickému právu nabyvatele (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016). Tyto okolnosti musí být k námitce žalovaných (dobrověrných nabyvatelů) zkoumány; mohou se vztahovat k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, nebo může jít o okolnosti původního pozbytí majetku církví. Na půdorysu individuálně daných okolností případu pak je úlohou soudu upřednostnit jedno z kolidujících (základních) práv (práva oprávněné osoby na restituci historického církevního majetku a práva dobrověrného nabyvatele vlastnického práva k takovému majetku). V již výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, dovolací soud dovodil, že „byl-li by v konkrétním (výjimečném) případě ekonomický přínos založený vydáním dotčených zemědělských pozemků oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. zcela nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim s ohledem na porušení blokačního ustanovení v zákoně č. 229/1991 Sb. způsobilo dobrověrnému nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s principem proporcionality (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15, bod 30), jímž jsou poměřovány nejen normativní, ale též individuální akty veřejné moci (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, bod 17).“
Protože důvod přípustnosti dovolání spočívající v odklonu odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované jednak usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, a dále závěry výše citovaných rozhodnutí dovolacího soudu řešící problematiku závaznosti rozsudku soudu pro ty, kteří nebyli účastníky řízení, které odvolací soud do poměrů projednávané věci v konečném důsledku nepromítl), byl naplněn, nezabýval se dovolací soud již dalšími důvody přípustnosti dovolání vymezenými žalobcem (subsumování přechodu vlastnického práva pod blokační ustanovení 29 zákona o půdě na základě pravomocného soudního rozhodnutí z hlediska požadavku na odchylné řešení již dovolacím soudem řešené otázky, námitka porušení žalobcových ústavně garantovaných práv a svobod), neboť ve vazbě na aprobovaný důvod přípustnosti dovolání dospívá dovolací soud k závěru, že byl opodstatněně uplatněn i dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadeném věcném výroku I., a rovněž v akcesorických výrocích II. až V. o nákladech řízení (odvolacího řízení), zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu