ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4589.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4589/2018-617
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. B. , narozeného XY, b) K. B. , narozeného XY, a c) A. B. , narozené XY, všech bytem v XY, zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby (IČO): 013 12 774, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované: 1) obec Horoměřice , IČO: 002 41 229, se sídlem v Horoměřicích, Velvarská 100, zastoupené Mgr. Karlem Machánkem, advokátem se sídlem Sedlec 120, 2) D. Ř. , narozený XY, bytem v XY, 3) M. Ř. , narozená XY, bytem XY, 4) K. S. , narozený XY, bytem XY, 5) V. S. , narozená XY, bytem XY, 6) M. P. , narozený XY, bytem v XY, 7) V. P. , narozená XY, bytem XY, 8) B. B. , narozený XY, bytem XY, vedlejší účastníci 2) až 8) zastoupeni JUDr. Marcelou Šancovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Petrská 1133/6, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 294/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2018, č. j. 23 Co 31/2018-565, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2018, č. j. 23 Co 31/2018-565, se ve výroku pod bodem I zrušuje ; současně se zrušuje i rozsudek Okresního soudu
Praha-západ ze dne 24. srpna 2017, č. j. 7 C 294/2015-439, v části svého výroku I, jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. května 2018, č. j. 23 Co 31/2018-565, Krajský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 24. srpna 2017, č. j. 7 C 294/2015-439, v té části výroku pod bodem I, kterou bylo žalované uloženo uzavřít s žalobci dohodu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k.ú. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu); ve zbylém rozsahu výroku I, tj. jde-li o povinnost žalované uzavřít s žalobci dohodu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY v k.ú. XY, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, včetně výroku III o náhradě nákladů řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i z nich vycházející posouzení, že žalobci jsou oprávněnými osobami (§4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“), jimž pro zákonem stanovenou překážku nebyly vydány původní pozemky a jež proto mají nárok na vydání náhradních pozemků (§11, §11a zákona o půdě). Oprávněným osobám odňaté (a nevydané) pozemky ocenil soud jako pozemky stavební, kdy vyšel z toho, že již v době převodu na stát byly určeny k zastavění, neshledávaje přitom ani předpoklady pro aplikaci srážek z ceny podle Přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále též jako „vyhláška č. 182/1988 Sb.“). Takto vyčíslený restituční nárok oprávněných osob doposud nebyl ze strany žalované, jež si počínala liknavě, v plném rozsahu uspokojen, přičemž hodnota žalobci k vydání nárokovaného náhradního pozemku (jde-li o pozemek parc. č. XY v k.ú. XY) nepřevyšuje výši nespokojeného restitučního nároku.
S výjimkou pozemků uvedených ve výroku II rozsudku (tj. parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY v k.ú. XY, ohledně nich byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) měl odvolací soud za správný i ten závěr soudu prvního stupně, že zbylý k převodu nárokovaný náhradní pozemek parc. č. XY v k.ú. XY je k tomuto účelu vhodný. Přitom vyšel ze zjištění, že identifikovaný pozemek je v katastru nemovitostí evidovaný jako orná půda a takto je „většina rozsahu jeho plochy“ zemědělsky využívána, byť na jeho „malé části“ je situována komunikace zpevněná kamennou drtí, jež ovšem nepředstavuje stavbu ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a nebrání zemědělskému využití pozemku. Ani skutečnost, že tento předmětný pozemek je vydaným územním plánem obce Horoměřice zčásti určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou pozemní komunikace, nepovažoval odvolací soud za významnou pro posouzení, zda převodu této půdy ve vlastnictví státu brání překážky uvedené v ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“); přitom poukázal na to, že pozemek doposud nebyl vyňat ze zemědělského půdního fondu a v době rozhodování soudu nebylo vydáno žádné územní rozhodnutí či stavební povolení k takto plánované stavbě.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku pod bodem I, podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného i procesního práva, a to jednak v otázce hodnocení důkazu znaleckým posudkem, jímž byly oceněny oprávněným osobám nevydané pozemky, a dále pak i v otázce, zda žalobci nárokovaný (a soudem jim přiřknutý) náhradní pozemek je pozemkem k tomuto účelu vhodným (způsobilým); jako dovolací důvod žalovaná ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K hodnocení posudku znalce doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., namítá, že se při něm odvolací soud nezabýval odstraněním všech jeho rozporů, na něž dovolatelka poukazovala v řízení před oběma soudy nižších stupňů, a že následně pochybil i tím, že odmítl provést jí v odvolacím řízení navržený důkaz znaleckým posudkem Ing. Zdeňka Tomíčka, čímž řádně nezjistil skutkový stav věci a tím – dle názoru dovolatelky – současně zasáhl i do jejího ústavou zaručeného (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) práva na spravedlivý proces. K posouzení otázky vhodnosti pozemku parc. č. XY v k.ú. XY jako pozemku náhradního pak dovolatelka namítá, že jde o pozemek územním plánem obce Horoměřice určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou – komunikací, a byť jde o stavbu teprve plánovanou, představuje daná okolnost překážku převodu pozemku z vlastnictví státu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. a tedy i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako náhradního pozemku. Proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil, spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, a v dotčeném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice 1), obec Horoměřice, se ve svém vyjádření k argumentaci dovolatelky připojila a navrhla, aby Nejvyšší soud „podanému dovolání vyhověl“.
Žalobci považují rozsudek odvolacího soudu za správný a dovolání proti němu za nepřípustné. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka převoditelnosti pozemku oprávněné osobě jako náhradního, se zřetelem na překážky uvedené v §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v rozsahu napadeném dovoláním (§242 odst. 1 o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.) se z obsahu spisu nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v §4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.
Podle §11a odst. 2 zákona o půdě veřejné nabídky sestavuje pozemkový úřad jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí územně plánovací dokumentace. Pozemky nepřevedené na základě této nabídky budou předmětem převodu podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů.
Podle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. podle tohoto zákona nebo zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné, s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle §3 odst. 4, §7 nebo §10 odst. 1, zemědělských pozemků již využitých ke zřízení technické infrastruktury; v případě pochybností vydá na základě žádosti Státního pozemkového úřadu vyjádření příslušný úřad územního plánování.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněným pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008) oprávněná osoba (její dědic), jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, v zásadě nadána není), a to při liknavém, svévolném či diskriminačním postupu žalované; požadovat takto může i pozemek do veřejné nabídky nezahrnutý. Uvedený výklad nebyl ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení §11a, reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., účinným od 14. 4. 2006, ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s ustanovením §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). I s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05) Nejvyšší soud konstantně připomíná, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem státu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob, přičemž takové rozhodnutí soudu, v němž bude žalované uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující a jde o postup souladný s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva ( vigilantibus iura scripta sunt).
Rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či libovolném, svévolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky, dále nebyly (neměly být) popřeny ty závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014.
Za kritéria „vhodnosti“ pozemků lze přitom např. pokládat, zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě.
Právě i výše citované ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. vymezuje okruh pozemků, které podle tohoto zákona nebo podle zákona č. 229/1991 Sb. anebo podle zákona č. 44/1988 Sb. (horní zákon) nelze převádět; mezi pozemky, jež jsou takto z převodu vyloučeny (a to i v režimu zákona č. 229/1991 Sb., na nějž cit. ustanovení výslovně odkazuje), patří i „zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné, s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle §3 odst. 4, §7 nebo §10 odst. 1, zemědělských pozemků již využitých ke zřízení technické infrastruktury“ (srov. §6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb.). Obsahově jde o totožné ustanovení, formulačně upravené, jež bylo dříve obsaženo i v zákoně č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz §2 odst. 1 zákona), kdy účelem tohoto „klíčového ustanovení“ (jak plyne i z důvodové zprávy k zákonu č. 503/2012 Sb.) je „zabránit převodu pozemků, které jsou z obecného pohledu nutné pro dokončení restitucí, pro pozemkové úpravy, pro zajištění nezbytné ochrany, pro dopravní a jiné veřejně prospěšné stavby apod.; k tomu slouží povinnost orgánů státní správy disponujícími potřebnými údaji poskytovat informace o případných překážkách převodu” (k interpretaci tohoto ustanovení, se zřetelem na jeho účel, přiměřeně srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016).
V případě výluky uvedené v §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. jde o to, aby bylo zamezeno převodům zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení (jak nutno dovodit již z jeho dikce, ovšem i účelu, jakož i normativního odkazu na ustanovení §1 zákona o půdě majícího význam interpretační) míří právě na veřejným zájmem dotčené „zemědělské pozemky“ (ve smyslu §1 odst. 1 písm. a/ zákona o půdě), tj. na půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na pozemky (jejich části) dosud zemědělsky obhospodařované, a to za jediné podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle §3 odst. 4, §7 nebo §10 odst. 1, zemědělských pozemků již využitých ke zřízení technické infrastruktury); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015. Z hlediska aplikace citovaného ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. tudíž není nutná konkretizace (plánované) veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí (v rozhodnutí o umístění stavby), jestliže se zákaz převoditelnosti pozemků z vlastnictví státu vztahuje i na zemědělské pozemky (nebo jejich části) určené k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury dle územního plánu nebo regulačního plánu, tedy územně plánovací dokumentací [viz §2 odst. 1 písm. l/, písm. n/ zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže v projednávané věci, aniž by jakkoliv zpochybnil zjištění soudu prvního stupně, že předmětný pozemek parc. č. XY v k.ú. XY je podle platného územního plánu obce Horoměřice určen k zastavění pozemní komunikací coby veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, neshledal odvolací soud žádnou překážku převoditelnosti tohoto pozemku, a to ani podle citovaného ustanovení §6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb., s argumentací, že jde o pozemek, jenž je dosud součástí zemědělského půdního fondu a že v době rozhodování soudu ve vztahu k němu nebyla provedena konkretizace plánované stavby územním rozhodnutím či stavebním povolením, je jím učiněné právní posouzení – ve světle výše uvedeného – evidentně nesprávné a na něj navazující závěr, že právě tento předmětný pozemek je vhodný (způsobilý) k uspokojení nároku oprávněných osob, je pak přinejmenším předčasný.
Předestírá-li pak dovolatelka současně i otázku hodnocení znaleckým posudkem (posudek znalce doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., o ocenění původních pozemků, z nějž soudy nižších stupňů následně vycházely i při určení výše restitučního nároku), rozporuje tím skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli totiž dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – svými výtkami brojí proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze shora uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek správný není (že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jde-li o otázku vhodnosti /převoditelnosti/ předmětného pozemku jako náhradního k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona o půdě).
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.); jelikož důvody, pro něž byl zrušen tento rozsudek, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu i toto rozhodnutí a i v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (srov. §243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (srov. §243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 3. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu