ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2756.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 2756/2019-432
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobkyně České exportní banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Vodičkova 701/34, PSČ 111 21, identifikační číslo osoby 63 07 83 33, proti žalovaným 1) J. D. , narozenému XY, posledně bytem XY, zastoupenému opatrovníkem D. R., se sídlem XY 2) M. S. , narozenému XY, a 3) J. Š. , narozenému XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Terezou Rajchlovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Myslíkova 174/23, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 228/2010, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 11 Cmo 12/2016-341, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 9. srpna 2010, č. j. 23 Cm 228/2010-16, uložil žalovaným, aby do tří dnů ode dne jeho doručení zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 2.319.304,44 Kč s 6% úrokem od 24. června 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 7.731,01 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 93.080,- Kč.
K námitkám žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. dubna 2012, č. j. 23 Cm 228/2010-118, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání (i) první žalovaný; následně podáním ze dne 17. prosince 2012 (č. l. 147) požádal o osvobození od soudních poplatků.
Usnesením ze dne 31. ledna 2013, č. j. 23 Cm 228/2010-166, Městský soud v Praze zamítl „návrh“ prvního žalovaného na osvobození od soudních poplatků; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. září 2013, č. j. 5 Cmo 86/2013-198, toto usnesení potvrdil.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. října 2013, č. j. 23 Cm 228/2010-205, zastavil řízení o odvolání prvního žalovaného proti rozsudku ze dne 3. dubna 2012.
Proti tomuto usnesení podal první žalovaný odvolání (č. l. 208); podáním ze dne 27. října 2013 (č. l. 206) opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků.
Usnesením ze dne 8. dubna 2014, č. j. 23 Cm 228/2010-228, Městský soud v Praze zamítl návrh prvního žalovaného na osvobození od soudních poplatků. Přitom uzavřel, že ani změna poměrů prvního žalovaného (ztráta zaměstnání, zhoršení zdravotního stavu), není důvodem pro osvobození od soudních poplatků. Vrchní soud v Praze k odvolání prvního žalovaného usnesením ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 5 Cmo 284/2014-251, toto usnesení potvrdil.
Podáním ze dne 29. prosince 2014 (č. l. 272) první žalovaný opětovně požádal (argumentuje změnou poměrů) o osvobození od soudních poplatků.
Usnesením ze dne 8. dubna 2015, č. j. 23 Cm 228/2010-297, Městský soud v Praze − odkazuje na ustanovení §159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) − zastavil řízení o žádosti prvního žalovaného na osvobození od soudních poplatků, uzavíraje, že tento neuvedl žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly změně poměrů oproti stavu, který soudy obou stupňů přezkoumávaly v souvislosti s jeho předchozími žádostmi o osvobození od soudních poplatků.
Proti tomuto usnesení podal první žalovaný odvolání (č. l. 323); následným podáním ze dne 2. června 2014 (č. l. 328) požádal o ustanovení „zástupce ex-offo“.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. ledna 2016, č. j. 23 Cm 228/2010-329, zamítl návrh prvního žalovaného na ustanovení zástupce z řad advokátů.
Vrchní soud v Praze k odvolání prvního žalovaného usnesením ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 11 Cmo 12/2016-341, toto usnesení potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož neosvědčil-li první žalovaný, že u něho nastala taková změna poměrů, která by odůvodňovala jeho osvobození do soudních poplatků, postupoval soud prvního stupně správně, když nevyhověl jeho žádosti o ustanovení zástupce.
Proti posledně označenému usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný (blanketní) dovolání ( č.l. 345). Následným podáním ze dne 22. června 2017 požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení (č. l. 364).
Usnesením ze dne 16. srpna 2017, č. j. 23 Cm 228/2010-365, Městský soud v Praze zastavil řízení o žádosti prvního žalovaného o ustanovení zástupce z řad advokátů. Vrchní soud v Praze k odvolání prvního žalovaného usnesením ze dne 23. ledna 2018, č. j. 11 Cmo 77/2017-373, změnil toto usnesení tak, že se řízení o žádosti prvního žalovaného o ustanovení zástupce nezastavuje.
Usnesením ze dne 8. dubna 2019, č. j. 23 Cm 228/2010-419, Městský soud v Praze ustanovil prvnímu žalovanému opatrovníka (D. R.), když první žalovaný se na adrese, kterou sdělil soudu podáním ze dne 1. června 2017 (č. l. 361) [XY], nezdržuje a jeho pobyt není znám.
Konečně usnesením ze dne 17. června 2019, č. j. 23 Cm 228/2010-421, Městský soud v Praze zamítl žádost prvního žalovaného o ustanovení zástupce z řad advokátů s odůvodněním, že mu byl ustanoven opatrovník „z řad advokátů; zároveň ho vyzval, aby doplnil dovolání „o náležitosti podle ustanovení §241a o. s. ř.“
Podáním ze dne 26. června 2019 (podepsaným ustanoveným opatrovníkem) podal první žalovaný dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 11 Cmo 12/2016-341.
Dovolání má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky dosud (podle jeho názoru) Nejvyšším soudem nezodpovězené, týkající se „výkladu a účelu souvislosti“ institutu přiznání osvobození od soudního poplatku dle ustanovení §138 o. s. ř. ve vazbě na související institut ustanovení zástupce k ochraně zájmů účastníka řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), a to vzhledem k trvajícímu generálnímu inhibitoriu podle ustanovení §44a odst. 1 zákona č. 120/2201 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání prvního žalovaného, jež mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.); nejde (totiž) o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (§170 odst. 2 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže. Šlo by o nepřípustnou revokaci právního názoru obsaženého v pravomocném soudním rozhodnutí mimo rámec opravných prostředků, jimiž mohlo být napadeno (srov. usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, a ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, uveřejněná pod čísly 99/2013 a 49/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 99/2013“ a „R 49/2014“).
2) Nezmění-li se u účastníka (žadatele) poměry, ze kterých soud vycházel v usnesení, jímž zamítl jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, nemůže účastník důvodně uplatnit obranu proti (následnému) usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, založenou na argumentaci, že předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků splňuje (R 49/2014).
3) V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Viz usnesení ze dne 29. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v R 99/2013 nebo v usneseních ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 5741/2016, a ze dne 29. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015. Shodně srov. též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10, a ze dne 15. července 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/13.
4) Postup soudu (při posuzování následné žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků) založený výlučně na hodnocení aktuálních poměrů žadatele a pomíjející závěry předchozího rozhodnutí, de facto znamená opětovné hodnocení skutečností, z nichž toto rozhodnutí vycházelo, a tedy nepřípustný přezkum jeho závěrů (k tomu srov. důvody usnesení ze dne 19. července 2016, sp. zn. 32 Cdo 40/2016).
5) K nezbytnosti verifikace majetkových poměrů účastníka řízení pro účely posouzení, zda jsou u něj dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, srov. např. usnesení ze dne 19. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, usnesení ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, a usnesení ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015). Dále též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16, a ze dne 23. března 2017, sp. zn. III. ÚS 2299/16.
6) K tomu, že generální inhibitorium (samo o sobě) není překážkou pro zaplacení soudního poplatku srov. např. usnesení ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. 25 Cdo 3944/2016 a usnesení ze dne 19. prosince 2018, sp. zn. 27 Cdo 725/2018, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2011, sp.zn. I. ÚS 2717/10..
O tom, že na straně prvního žalovaného nedošlo ke změně majetkových poměrů, v důsledku které by splňoval předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (jako předpokladu pro ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř.), nemá pochybnosti ani Nejvyšší soud.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu