ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1301.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1301/2019-553
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2019 o dovolání obviněného J. B. , nar. XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 9 To 148/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 15/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 14 T 15/2019, byl obviněný J. B. uznán vinným pod bodem 1) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že po dobu nejméně dvou let, od konce měsíce ledna 2016 do 14. 6. 2018, při jejich společném soužití v XY, v ulici XY, v bytě č. 615 v 5. patře domu čp. XY, úmyslně fyzicky a psychicky týral svou družku P. J., nar. XY, a to tak, že ji zhruba v týdenních intervalech bezdůvodně fyzicky napadal, bil ji otevřenou dlaní i pěstmi do obličeje a ostatních částí těla, tahal ji za vlasy, kopal do ní a přitom ji vulgárně urážel a častoval nadávkami, kdy toto páchal převážně pod vlivem alkoholu a většinou za přítomnosti jejich dětí AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), dále nejméně v deseti případech při hádkách družku vyhazoval z domu, kdy ona z obavy z dalšího napadání odešla a spala po sklepech, vše vyvrcholilo dne 14. 6. 2018, kdy opět pod vlivem alkoholu se začal vůči družce chovat agresivně, hádal se s ní kvůli penězům, přitom ji uhodil dvěma fackami na levou a dvěma fackami na pravou tvář, následně ji chytil vpředu za vlasy a táhl ji ze židle, na které seděla, k zemi, až byla v předklonu a hlavu měla u země, poté řekl synovi, ať mu podá nůž, ten poté držel v ruce namířen směrem ke krku družky, po chvilce ho odhodil a řekl, že půjdou všichni do restaurace na večeři, při cestě zpět domů sprostě nadával a před domem, když syn odemykal dveře, poškozená i s dcerou využily situace a utekly pryč ,
a pod bodem 2) zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že po dobu nejméně dvou let, od konce měsíce ledna 2016 do 14. 6. 2018, při jejich společném soužití v XY, v ulici XY, v bytě č. 615 v 5. patře domu čp. XY, úmyslně fyzicky a psychicky týral své děti AAAAA, nar. XY, a BBBBB, nar. XY, kdy v přesně neustanovenou dobu v létě 2016 přišel domů pod vlivem alkoholu a po předchozím incidentu s matkou dětí P. J., nar. XY, přistoupil k dceři AAAAA, které dal pěstí do žaludku, tato upadla na zem, kde do ní začal kopat, dále přistoupil k synovi BBBBB, kterému dal dvě facky, poté zakřičel „jdeme pryč“, následně všichni šli do města koupit pizzu, kde měl konflikt s další osobou a při návratu domů před vstupními dveřmi do bytu chytil AAAAA za vlasy a hlavou ji uhodil o dveře, doma začal křičet na děti, ať si okamžitě sednou ke stolu a začnou jíst pizzu, AAAAA řekla, že je jí špatně, že pizzu nechce, na to jí řekl, ať si okamžitě vezme, nebo dostane, pak AAAAA řekl, ať mu udělá kafe, což udělala, dala mu kávu na stůl, on ji vypil a skleničku od kávy hodil na hlavu AAAAA, pak křičel na AAAAA, ať okamžitě přinese smeták a ať to zamete a vytře, AAAAA přinesla kbelík s vodou a octem, on do kbelíku kopl a voda s octem AAAAA stříkla do očí a když obviněnému řekla, že ji to bolí, tak ji začal bít, dále v přesně neustanovenou dobu v měsíci dubnu 2017 po požití nezjištěného množství alkoholu napadl v místě jejich bydliště svou dceru AAAAA tak, že ji uchopil za vlasy, takto ji tahal po zemi, následně ji několikrát udeřil pěstí a následně kopl do oblasti žeber, dále v přesně neustanovenou dobu v létě roku 2017 v místě společného bydliště po požití minimálně deseti piv a po předchozím incidentu s P. J., která poté z bytu utekla, začal křičet na AAAAA a BBBBB, nejprve chytil dceru za vlasy a hodil s ní na zem, poté co vstala, ji dal facku až upadla na křeslo a začala brečet, poté na oba křičel, že máma přijde druhý den domů, a že si mají vybrat s kým zůstanou, oba ze strachu řekli, že chtějí být se svým otcem, v měsíci březnu 2018, v neupřesněnou dobu v sobotu, kdy byla P. J. v práci a obviněný byl s kamarády v restauraci XY, zavolal dceři AAAAA, ať mu tam přinese kytaru, což udělala, asi po dvou hodinách přišel domů, byl opilý a řekl AAAAA, aby mu udělala jídlo, což udělala a potom na ní zakřičel, jestli vytřela, AAAAA mu odpověděla, že ne, následně začal hrát na kytaru a řekl synovi BBBBB „podej mi ty kombinačky, ty zmrde“, on mu je podal, poté opřel kytaru o barový pult, AAAAA vypadla z ruky sklenička a dopadla na kytaru, která upadla na zem a odlomil se z ní kolík na utahování strun, obviněný začal na AAAAA křičet, co to udělala, že by raději měla chcípnout, v tento okamžik přišla z práce J., které řekl, že ta píča rozbila kytaru, pak začal fackovat BBBBB a kopl do něj, až BBBBB upadl na zem, pak vběhl do pokoje, kde chytil AAAAA za vlasy a začal ji fackovat a dal jí pěstí do břicha, AAAAA upadla na zem a z úst jí tekla krev, dne 14. 6. 2018 okolo půl osmé večer přišel s P. J. domů kdy J. byla na návštěvě u jeho matky a B. u svého kamaráda, kde vypil nezjištěné množství alkoholu, byl opilý, řekl AAAAA, ať jde s ním do hospody, ona nechtěla, tak na ní zakřičel a AAAAA šla, z hospody se vrátili cca v půl desáté večer, po slovní rozepři s P. J. B. zakřičel na BBBBB, ať mu podá kuchyňský nůž, BBBBB se bál, tak mu ten nůž podal, obviněný ho dal P. J. ke krku, chvilku ho tam podržel a potom nůž zahodil, B. cca ve 22:45 hodin chtěl se všemi jít na jídlo, šli do restaurace XY v XY, tam již měli zavřeno, tak šli domů, u vstupu do panelového domu v místě jejich bydliště, měl obviněný slovní rozepři s neznámým mužem, čehož využila AAAAA s P. J. a z místa utekly, obviněný šel do bytu s BBBBB, doma vzal ze vzteku skleněný stůl a strčil jej proti synovi, poté se ho ptal, s kým chce být, BBBBB mu odpověděl že s matkou, tak mu dal tři facky, obešel stůl a chytil syna za ucho a tahal ho za něj, poté do něj strčil, BBBBB spadl na postel, cca po pěti minutách mu řekl, ať skočí z okna, nebo že mu pomůže a hodí ho tam sám, tak šel BBBBB k oknu a začal brečet, když měl kolena u topení, tak mu obžalovaný řekl, ať jde dolů, pak se syna ptal, jaký je to pocit a poté řekl, ať mu podá nůž a ocilku, nabrousil si nůž a dal si ho do kraťasů pod triko, poté odešel pryč, asi po 15ti minutách se vrátil a řekl synovi, ať nůž uklidí a sám šel spát, přičemž prožitá psychická traumata pak vedla u AAAAA k rozvoji posttraumatické stresové poruchy .
Za to byl obviněný odsouzen podle §198 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř let), pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 14 T 15/2019, podal obviněný J. B. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 9 To 148/2019 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině zločiny týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným pod body 1 a 2 výroku napadeného rozsudku, znovu rozhodl tak, že obviněného J. B. odsoudil podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahu.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 9 To 148/2019, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 528–540), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že i přes rozsáhlé dokazování provedené nalézacím soudem a snahu zajistit důkazy, které by podpořily tvrzení poškozených, se jeho vinu s takovým stupněm jistoty, který je požadován trestněprávními předpisy, prokázat nepodařilo. Jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno. Má za to, že v projednávané věci se jedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“, jako například v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, na který bylo obhajobou již v minulosti odkazováno, a to přesto, že v daném případě stojí proti jeho tvrzení navzájem se doplňující výpovědi tří poškozených osob. Pokud odvolací soud konstatoval, že výpovědím poškozených svědčí i další zjištěné skutečnosti, kdy odkazuje na výpovědi některých svědků (zmiňovaných na stranách 6 až 8 rozsudku nalézacího soudu), je třeba se zabývat otázkou, jaké skutečnosti, vyplývající z výpovědí poškozených, jsou výpověďmi zmiňovaných svědků podporovány, tedy zda se jedná o skutečnosti, které jsou způsobilé prokázat, že z jeho strany došlo k naplnění skutkové podstaty trestných činů, pro které je stíhán. V této souvislosti poukazuje na jednotlivé svědecké výpovědi. Ve vztahu k výpovědi svědka V. J. uvedl, že z uvedené výpovědi nevyplývá, že by přespávání poškozených na chodbě domu bylo opakované či dlouhodobé, podle svědka se jednalo o jednorázovou eskalaci domácí situace, současně z výpovědi nevyplývá ani to, že by pobytu poškozených na schodech domu předcházelo jakékoliv násilí nebo týrání z jeho strany. Z výpovědi svědkyně CCCCC (pseudonym), spolužačky poškozené AAAAA, se pak podává toliko to, že poškozená měla v předmětném období konflikty s otcem, že jí tento někdy nadával a byl na ni podle jejích slov hnusný, což je reakce, kterou má v takovém věku řada nezletilých. Poškozená se jí nikdy nesvěřila s tím, že by jí či jiné členy rodiny obviněný fyzicky napadal a že by měl problémy s alkoholem, přičemž si nikdy žádných stop násilí na jejím těle nevšimla. Výpověď svědkyně M. L., ředitelky základní školy, pak potvrdila pouze to, že poškozená AAAAA strávila jednu noc mimo domov, když hledala svou matku, která utekla z domova. Svědkyně E. B. konstatovala, že tvrzení poškozených dětí příliš nevěřila a svědkyně P. P. vypověděla, že jako sousedka nezaznamenala nic výjimečného. Podle obviněného žádná z těchto výpovědí nepotvrdila žádné konkrétní jednání, které by snad mělo charakter týrání nebo násilí vůči poškozeným. Jediné, o čem svědecké výpovědi vypovídají, je skutečnost, že vztah poškozené P. J. a obviněného nebyl zcela jistě ideální, kdy mezi nimi docházelo k častým hádkám, které ostatně potvrzuje i sám odsouzený, a to z mnoha rozličných důvodů. Jako otec byl přísný a vyžadoval disciplínu, nicméně jeho jednání nemělo nic společného s domácím násilím. Uvedení svědci o údajném domácím násilí z jeho strany vůči poškozeným vědí, a co uvedli ve svých výpovědích, je založeno pouze na tom, co jim poškození sami řekli, neboť ani jeden ze svědků nebyl osobně přítomen jakémukoliv jednání, které by bylo možné označit za „týrání“ poškozených nebo „násilí“ vůči nim směřující. Kromě výpovědí svědků zde chybí jakékoliv jiné, exaktní důkazy, potvrzující tvrzení poškozených o opakovaném, dlouhodobém týrání ze strany dovolatele. Ačkoliv všichni poškození tvrdí, že je měl opakovaně fyzicky napadat, nebyl zjištěn jakýkoliv lékařský záznam o jejich ošetření, a to přesto, že podle tvrzení P. J. jí měl v minulosti například odřezávat vlasy z hlavy i s pokožkou, poškozenou AAAAA pak měl kopat do břicha a napadat tak, až jí z úst tekla krev, poškozeného BBBBB měl v den svého zadržení napadnout tak, že na něj hodil skleněný jídelní stůl. Lze stěží uvěřit, že, i pokud by poškozená P. J. rezignovala na ošetření svých vlastních zranění, by v případě takto brutálního napadení dcery či syna jako jejich matka nevzala děti k lékaři, aby je prohlédl.
Obviněný dále poukazuje na skutečnost, že na rozdíl od skutečností vyplývajících z výpovědí svědků, které údajně podporují výpovědi poškozených, ani nalézací soud, ani soud odvolací nevzaly v potaz skutečnosti, které vyplývají z výpovědi svědků a které jsou ve prospěch dovolatele, resp. které nějakým způsobem znevěrohodňují poškozené či ukazují na motivy, které mohly poškozené vést k tomu, aby svými výpověďmi dovolateli ublížili. Svědek J. například během celých 3 let, kdy v objektu pracoval, neviděl obviněného opilého, nevypověděl nic v tom smyslu, že by při jakékoliv příležitosti slyšel hádky, křik nebo zvuky nasvědčující násilí z bytu obviněného, a to ani při pravidelných nočních pochůzkách, nevypověděl nic ani o tom, že by při jakékoliv příležitosti viděl poškozené v nočních hodinách utíkat z domu. Svědkyně CCCCC si u poškozené AAAAA nikdy nevšimla jakýchkoli známek domácího násilí, zranění či modřin. Svědkyně P. K., učitelka tělocviku, uvedené potvrdila, přičemž je nepravděpodobné, že by si při tělocviku nevšimla na těle dívky známek násilí. Svědkyně L. uvedla, že poškozená byla nestálá, pokud se týkalo náklonnosti k oběma rodičům. Jak z výpovědi svědkyně B., tak z výpovědi svědkyně P. vyplývá podezření těchto svědkyň, že obě poškozené děti mají tendenci snažit se na sebe upoutat pozornost, být středem pozornosti tím, co řeknou. Současně si lze jen stěží představit, že by v domě, kde je při chůzi po chodbě přes dveře bytů slyšet i běžný hovor, jak to popsala svědkyně P., nezaznamenali sousedé ohledně domácnosti, v níž mělo docházet k týrání poškozených, víc, než běžný křik na děti a jednu větší rodinnou hádku během několika let. Obviněný poukázal i na to, že byl přísnějším z obou rodičů, kdy právě jeho vyšší přísnost, se kterou požadoval od dětí poslušnost, docházku do školy, pomoc v domácnosti apod. nepochybně mohla být motivem, který vedl poškozené děti k tomu, aby vypovídali nepravdivě v jeho neprospěch a svými výpověďmi podpořili tvrzení své matky. Nakolik se může snaha zbavit se autoritativnějšího (což není totéž jako týrajícího) rodiče zdát jako nedostatečný důvod pro nařčení vlastního otce z týrání svěřené osoby, nelze tento motiv u poškozených dětí zcela vyloučit. V této souvislosti obviněný rozporuje závěry znalce z oboru psychologie PhDr. Štěpána Vymětala.
Obviněný má za to, že věrohodnost poškozených je třeba hodnotit v širším kontextu, tedy nejen pokud jde o jejich výpovědi v nyní probíhajícím trestním řízení, ale zejména s přihlédnutím k již v minulosti proběhlému trestnímu stíhání jeho osoby, které bylo vedeno Okresním soudem v Mělníku pod sp. zn. 14 T 146/2016. V uvedeném trestním řízení byl již jednou trestně stíhán pro zločin týraní osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku, a to na základě podnětu Městského úřadu v XY, odboru sociálních věcí a školství, oddělení sociálně právní ochrany dětí. Trestní spis v uvedené věci, byl na opětovnou žádost jeho obhájkyně připojen teprve v řízení před soudem, ačkoliv jeho připojení bylo navrhováno již ve fázi přípravného řízení z důvodu, že některé zde provedené důkazy jsou relevantní i pro právě probíhající trestní řízení – zejména výpověď poškozené P. J., která postupně změnila v průběhu trestního stíhání svou výpověď, aby při hlavním líčení před soudem popřela, že by z jeho strany došlo k jakémukoliv násilí vůči její osobě. Trvá na tom, že důkazy, obsažené v trestním spise 14 T 146/2016, jsou zcela zásadní pro vypracování znaleckých posudků z psychiatrie a psychologie na jednotlivé poškozené, neboť pokud se v nich znalci mají vyjádřit k obecné věrohodnosti svědků, jejich rodinným vztahům a sklonu ke zkreslování výpovědi, je nepochybně třeba zkoumat nejen jejich výpovědi v tomto řízení, ale i v řízení předchozím, které bylo vedeno v obdobné věci a které s nyní projednávanou věcí souvisí. Veškeré znalecké posudky v projednávané věci tak byly vypracovány bez znalosti těchto širších souvislostí. Obhajoba navrhovala, aby byly vypracovány doplňky k uvedeným posudkům, v nichž by znalci znovu zodpověděli položené otázky, tentokrát se zohledněním veškerých relevantních důkazů obsažených jednak ve spise vedeném ohledně nyní projednávané věci, jednak v trestním spise ve věci 14 T 146/2016. Tento návrh byl jak vyšetřovatelem v přípravném řízení, tak nalézacím soudem jako nadbytečný zamítnut. Obviněný se tak neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že oba znalci, tedy jak MUDr. et. Mgr. Viktor Hartoš, tak PhDr. Štěpán Vymětal, měli při vypracování znaleckých posudků dostatečné informace o předešlém trestním stíhání. Z vyjádření MUDr. et. Mgr. Viktora Hartoše je tak patrné, že v případě, pokud by mu k vypracování posudku byly poskytnuty i podklady týkající se předešlého trestního stíhání v roce 2016, nevylučuje, že by tyto mohly mít vliv na jeho konečný závěr ohledně obecné věrohodnosti poškozených dětí.
Závěrem obviněný ke skutku pod bodem 1) uvedl, že ačkoliv jeho jednání ve vztahu k poškozené lze označit jako nevhodné a pro většinovou společnost nepřijatelné, nejedná se o jednání takové intenzity, které by bylo sankcionováno normami trestního práva, aniž by bylo vyloučeno, že se může jednat např. o přestupek. Ke skutku pod bodem 2) pak uvedl, že ačkoliv lze polemizovat o vhodnosti jeho výchovných metod ve vztahu k poškozeným dětem, o tom, zda nebyl přehnaně přísný, autoritativní apod., z jeho strany nebylo vůči nim prokázáno takové jednání, které by bylo sankcionováno normami trestního práva. Nebylo s dostatečnou jistotou prokázáno, že by jeho jednání vůči poškozeným bylo takové intenzity, že by naplňovalo skutkovou podstatu zločinu týrání svěřené osoby či týrání osoby žijící ve společném obydlí.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 9 To 148/2019, zrušil, a dále aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla platnosti, a dále postupoval v souladu s §265 1 odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 9. 2019, sp. zn. 1 NZO 941/2019.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
S ohledem na shora uvedené tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jakožto dovolání podané z jiných než zákonných dovolacích důvodů.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 9 To 148/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému J. B. pouze ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanoven dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný přímo poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi poškozených – družky P. J. a nezletilých dětí AAAAA a BBBBB, dále svědků CCCCC, E. B., M. L., P. P., V. J., P. K. a znalecké posudky z oboru psychiatrie PhDr. Štěpána Vymětala, Ph.D., vypracované na všechny osoby poškozených, výslech tohoto znalce, znalecký posudek z oboru psychologie vypracovaný na pak poškozenou AAAAA MUDr. et. Mgr. Viktora Hartoše, spis Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 14 T 146/2016; spadá sem i námitka neprovedení dovolatelem navrhovaných důkazů vypracováním doplňků k výše zmiňovaným znaleckým posudkům) a vadná skutková zjištění z nich vyplývající (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, kdy obviněný rozporuje soudy učiněná skutková zjištění, zejména stran skutečností týkajících se soužití s jeho družkou a dětmi, zjištění stran toho, zda poškození měli na těle jakákoli zranění, která by vypovídala o domácím násilí či toho, že se s něčím takovým svěřili dalším osobám), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména pak, že znalci neměly k dispozici všechny relevantní podklady) a předkládá soudu vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že se jednání kladenému mu za vinu nedopustil, ze strany jeho družky a dětí se jedná o nepřiměřenou reakci, kdy si je vědom toho, že jejich soužití nebylo zcela bezproblémové, nicméně odmítá, že by byl jiný než přísný, kdy jako rodič vyžadoval, aby děti byly poslušné, chodily do školy a pomáhaly v domácnosti, přičemž postoj dcery je možno vnímat jako její snahu zbavit se autoritativnějšího rodiče).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení, jak již bylo uvedeno výše, sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně jako tendenční a svévolné, činěné výlučně v jeho neprospěch. Poukázal přitom na jednotlivé svědecké výpovědi a ve věci provedené znalecké posudky z oboru psychiatrie.
Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo . K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat ani porušení zásady in dubio pro reo , když odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný výslovně namítá v rámci podaného dovolání. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mělníku, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny dostatečně a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Soudy vycházely z celé řady provedených důkazů. Jednání obviněného bylo prokázáno zejména výpovědí poškozené P. J., družky obviněného, jakož i poškozených dětí AAAAA a BBBBB. Nalézací soud v této souvislosti uvedl, že „ výpovědi poškozených jsou ve vzájemné shodě a v detailech jsou potvrzovány výpověďmi svědků “ (str. 15 rozsudku nalézacího soudu). Pokud pak se v rámci svých námitek obviněný na tyto detaily zaměřuje, pak lze uvést, že se jedná o podpůrné důkazy, neboť soudy si byly jednoznačně vědomy toho, že žádný z těchto svědků nebyl jednání obviněného přímo přítomen. K uvedenému se nalézací soud vyjádřil na str. 15 až 16 odůvodnění rozsudku, kdy rozvedl, v čem svědecké výpovědi podporují verzi uvedenou poškozenými a současně poukázal na specifikum uvedené trestné činnosti. V této souvislosti lze poukázat na to, že domácí násilí se téměř výhradně odehrává beze svědků, v prostředí, které je chápáno jako soukromé, přičemž oběti domácího násilí zřídka vyhledají pomoc či se se svými starostmi svěří cizí osobě, často ani nevyhledají lékařskou pomoc z obavy z následků ze strany agresora, studu či nejistoty. O to víc, pokud se jedná o delší dobu trvající stav či osoby ještě psychicky nezralé, jako byly v projednávané věci obě nezletilé děti. Stěžejním proto byl v projednávané věci i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. et. Mgr. Viktora Hartoše (č. l. 258–272), podle jehož závěrů byla u poškozené AAAAA objektivně diagnostikována přítomnost posttraumatické stresové poruchy, která trvala minimálně od září 2018 do doby vyšetření znalcem psychiatrem a za jejíž příčinu označil znalec dlouhodobé zatěžující životní události. Soudy rovněž provedly dokazování spisem Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 14 T 146/2016, přičemž nelze přisvědčit obviněnému, že by se soudy tímto důkazem zabývaly nedostatečně. Na str. 4 napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že tento spis měl nalézací soud k dispozici, tedy i předešlé výpovědi obou dětí. Znalec MUDr. Viktor Hartoš měl uvedené výpovědi rovněž k dispozici, přesto setrval na závěrech v projednávané věci vypracovaného znaleckého posudku, přičemž svůj závěr odůvodnil v rámci své svědecké výpovědi. V rámci odůvodnění soudy rozvedly, na podkladě jakých úvah dospěly k závěru o dovolatelově vině, stejně tak proč neuvěřily jeho obhajobě, resp. v čem shledaly jeho výpověď nevěrohodnou, přičemž věnovaly náležitou pozornost otázce věrohodnosti všech poškozených. Uvedené zdůvodnil zejména nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku, a to zcela dostatečným způsobem, když rozvedl, proč v případě tvrzení proti tvrzení uvěřil verzi poškozených a proč odmítá námitky obviněného vůči jejich nevěrohodnosti. Na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů lze proto plně odkázat (zejména str. 14 až 16 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 až 5 napadeného rozsudku).
Nad rámec je možno uvést, že pokud obviněný namítá, že soudy neprovedly jím navrhované doplňky znaleckých posudků. Nejvyšší soud uvádí, že se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, jak se snaží dovolatel naznačit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další). O takovou situaci se jednalo také v projednávané věci; soud prvního stupně opodstatněně považoval provedené důkazy za postačující k prokázání jednání obviněného a tyto své úvahy odůvodnil zcela dostačujícím způsobem. Odvolací soud uvedl, že nalézací soud nepochybil, „ pokud nevyhověl návrhu obžalovaného na vypracování doplňku znaleckého posudku, případně nového znaleckého posudku ohledně věrohodnosti dosud zkoumaných osob “, neboť znalec měl informace o dřívějším trestním stíhání obviněného u Okresního soudu v Mělníku, kdy tento uvedl, že „ ani předchozí trestní řízení, v rámci něhož obě děti vypovídaly opačně, a to ve prospěch otce na úkor matky, nijak závěry stávajícího znaleckého posudku nezrelativizovaly “ (str. 4 napadeného rozsudku). Je tedy zřejmé, že navrhované důkazy shledal nadbytečnými.
Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání nebylo takové intenzity, že by naplňovalo skutkovou podstatu zločinu týrání svěřené osoby či týrání osoby žijící ve společném obydlí, kteroužto by s určitou dávkou benevolence bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna způsobem zcela neregulérním, neboť byla uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem. Obviněný vytýká soudům, že nepostupovaly správně v rámci procesu hodnocení důkazů a tyto hodnotily vadně, je třeba říci, že tyto výhrady představují pouhou polemiku se správností skutkových závěrů, které soudy ve věci učinily. Nejde tedy v tomto případě o námitky, které by mohly založit přezkum předmětné námitky.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
K tomu je třeba dále uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazenou řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze
bez výhrad odkázat.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu