ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2865.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2865/2017-452
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 70/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, č. j. 15 Co 279/2016-351, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, č. j. 15 Co 279/2016-351, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 430 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. 10 C 1356/2000.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 2. 2016, č. j. 18 C 70/2014-247, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 150 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 279 500 Kč s příslušenstvím (výrok II), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 27 096 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 31. 5. 2000 žalobce podal u Okresního soudu v Benešově žalobu, kterou se domáhal ochrany svých osobnostních práv vyplývajících z ustanovení §17 písm. b), §17 písm. l), §20 písm. a), b) a e) zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, dále jen „zákon č. 256/1992 Sb.“. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 6. 2004, č. j. 10 C 1356/2000-281, jež bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004, č. j. 28 Co 426/2004-299, bylo řízení zastaveno s tím, že po právní moci bude věc postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů, dále též „Úřad“. Spis byl Úřadu postoupen dne 8. 6. 2005. Rozhodnutím ze dne 9. 4. 2009, č. j. SPR-1671/09-6, Úřad návrhu žalobce nevyhověl poté, co mu bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2009, č. j. 8 Ca 470/2008-68, uloženo do 30 dnů od právní moci rozsudku ve věci rozhodnout. Proti rozhodnutí Úřadu podal žalobce rozklad, který byl zamítnut rozhodnutím předsedy Úřadu ze dne 6. 8. 2009, č. j. SPR-1672/09-18. Dne 8. 10. 2009 podal žalobce proti rozhodnutí předsedy Úřadu u Městského soudu v Praze (správní) žalobu, kterou Městský soud zamítl rozsudkem ze dne 27. 2. 2013, č. j. 10 Ca 335/2009-77. Proti tomuto rozsudku podal žalobce kasační stížnost. O ní rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 1. 2014, č. j. 7 As 47/2013-33, tak, že rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a současně určil, že správní rozhodnutí Úřadu a předsedy Úřadu jsou nicotná. Usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 3. 12. 2014, č. j. Konf 9/2014-12, dále též „usnesení kompetenčního senátu“, bylo rozhodnuto, že pravomoc k vydání rozhodnutí v posuzovaném řízení má soud. S ohledem na to byla zrušena rozhodnutí o zastavení řízení vedeného před Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. 10 C 1356/2000, a spis byl dne 6. 1. 2015 postoupen tomuto soudu k dalšímu řízení. Okresní soud v Benešově poté, co žalobce vzal žalobu v plném rozsahu zpět, usnesením ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 C 1356/2000-467, řízení zastavil a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 8. 2015, č. j. 28 Co 320/2015-496, usnesení Okresního soudu v Benešově změnil pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení, jinak jej potvrdil.
4. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně věc tak, že délka posuzovaného řízení, která činila 15 let a 4 měsíce (tj. od podání žaloby dne 31. 5. 2000 do pravomocného skončení řízení dne 21. 9. 2015), je nepřiměřená a způsobila žalobci nemajetkovou újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Odčinění uvedené újmy odpovídá dle názoru soudu prvního stupně přiměřené zadostiučinění v penězích. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně vyšel ze základní částky 215 000 Kč, kterou ponížil o 30 % z důvodu složitosti řízení spočívající v rozdílnosti názorů na otázku pravomoci soudu k rozhodnutí ve věci.
5. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba o zaplacení částky 150 500 Kč s příslušenstvím se zamítá a konstatuje se, že v řízení u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 1356/2000 došlo k porušení základních práv žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů zaručených článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 27 046 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových okolností zjištěných soudem prvního stupně.
7. V právním hodnocení věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení je nepřiměřená. Při posuzování formy přiměřeného zadostiučinění však oproti soudu prvního stupně vzal do úvahy skutečnost, že žalobce opakovaně zneužívá práva na přístup k soudu, když iniciuje velké množství civilních a správních sporů a podává velké množství stížností jak na úřadech, tak u soudů. Z toho lze dle odvolacího soudu dovodit, že délka posuzovaného řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce, neboť nesprávný úřední postup nemohl žalobci přivodit pocit nejistoty, který by vyžadoval jakoukoliv kompenzaci. S odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, pak odvolací soud uzavřel, že za vzniklou (minimální) nemajetkovou újmu náleží žalobci zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I a II dovoláním, ve kterém namítá, že odvolací soud rozhodoval v nesprávném obsazení, když věc byla přidělena senátu č. 15, ačkoliv v souvisejícím řízení (vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 18 C 224/2010) rozhodoval odvolací soud senátem č. 22. V této souvislosti žalobce dále namítá, že členem senátu, který rozhodoval v odvolacím řízení, byl i Š. H., jenž s žalobcem v dané době vedl občanskoprávní spor, a byl tedy podle žalobce důvod pochybovat o jeho nepodjatosti.
9. Dále žalobce v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dovodil, že v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení vznikla žalobci jen zanedbatelná újma. Žalobce má za to, že nebyly naplněny výjimečné podmínky, jež by vylučovaly poskytnutí zadostiučinění v penězích. Žalobce konkrétně nesouhlasí s tím, že by závěr o zanedbatelném významu posuzovaného řízení mohl vyplývat pouze ze skutečnosti, že iniciuje velké množství sporů. Podle žalobce musí být splněna rovněž podmínka, že je v daných sporech opakovaně neúspěšný.
10. Žalobce posléze odvolacímu soudu vytýká, že nepřípustně bagatelizuje význam posuzovaného řízení; řízení na ochranu osobnosti svým předmětem spadají mezi řízení se zvýšeným významem pro poškozeného, jež vyžadují co nejrychlejší řešení věci. V návaznosti na to žalobce uvádí, že intenzitu způsobené újmy dále prohlubuje skutečnost, že v důsledku délky posuzovaného řízení bylo porušeno jeho právo na ochranu osobních údajů, které se za dobu trvání řízení stalo efektivně nevymahatelným.
11. V souvislosti s otázkou adekvátnosti formy přiměřeného zadostiučinění žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým a právním závěrům než soud prvního stupně, aniž na to žalobce upozornil a umožnil se mu k těmto odlišným závěrům vyjádřit. Dále žalobce namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud projednávanou věc neposuzoval obdobně jako soudy v skutkově srovnatelné věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 132/2011, na kterou žalobce poukázal v řízení před soudem prvního stupně, ve které bylo žalobci za řízení trvající 15 let a 1 měsíc pravomocně přiznáno zadostiučinění v penězích.
12. Konečně žalobce v dovolání namítá, že výrok o konstatování porušení jeho práv je neúplný, neboť v něm není uvedeno, že došlo i k porušení jeho práva na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“, jeho práva na ochranu osobních údajů zaručeného v čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“, a čl. 8 Úmluvy, a že k porušení jeho práv došlo nejen v soudním řízení, ale rovněž v řízení správním. S posledně uvedenou okolností se odvolací soud podle žalobce ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal, v důsledku čehož se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť z jeho rozhodnutí není patrné, zda lze posuzované řízení vzhledem k charakteru uplatněného nároku vnímat jako jeden celek. V závislosti na vyřešení uvedené otázky pak žalobce předkládá dovolacímu soudu k vyřešení rovněž otázku, která organizační složka je příslušná v řízení jednat za stát.
13. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb . ), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Přípustnost dovolání
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Námitka žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc posoudil odlišně od soudu prvního stupně na základě námitky žalované, kterou uplatnila v odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Námitka žalobce o obsahové nedostatečnosti výroku odvolacího soudu, jimž bylo žalobci poskytnuto zadostiučinění ve formě konstatování porušení práv, se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který do výroku zahrnul veškerá práva žalobce, která byla dle jeho právních závěrů porušena a ve kterém řízení k tomuto porušení došlo. Vzhledem k tomu ani tato námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
20. Námitka žalobce, podle které odvolací soud nepřípustně bagatelizoval kritérium významu předmětu posuzovaného řízení, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dané kritérium posuzoval s ohledem na skutečnost, že žalobce opakovaně zneužívá práva na přístup k soudu a na základě toho dospěl k závěru o zanedbatelném významu řízení pro žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014).
21. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda lze počínání žalobce s ohledem na množství jím zahájených soudních a správních řízení považovat za obstrukční a litigiózní (sudičské), které odůvodňuje přiznat žalobci za nepřiměřenou délku původního řízení zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, neboť uvedenou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
22. Dále je dovolání přípustné pro posouzení otázky, zda žalobci přiznané odškodnění koresponduje s odškodněním přiznaným žalobci v jiném srovnatelném případě, při jejímž řešení se odvolací soud rovněž odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
23. Konečně je dovolání přípustné pro posouzení otázky, zda pro účely poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení lze posuzované řízení, jež probíhalo před správními orgány i před soudy, vnímat jako jeden celek, neboť tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena. Spolu s tím je dovolání rovněž přípustné pro posouzení dosud neřešené otázky, která organizační složka je v daném řízení příslušná jednat za stát.
Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
26. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu.
27. Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
28. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
29. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou, zda lze počínání žalobce s ohledem na množství jím zahájených soudních a správních řízení považovat za obstrukční a litigiózní (sudičské). Danou otázkou se dovolací soud již zabýval v rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, ve kterém po zhodnocení předešlé judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 696/12), dospěl k závěru, že litigióznost chování účastníků řízení je třeba posoudit s ohledem na počet jednotlivých zahájených řízení a jejich poměrnou úspěšnost. Aby jednání žalobce bylo možno hodnotit jako litigiózní (sudičské), musejí být současně splněny dvě podmínky. Zaprvé musí být počet žalob podávaných jednou osobou mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období) a zadruhé musí být většina těchto žalob neúspěšná.
30. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se v projednávané věci splněním druhé z uvedených podmínek vůbec nezabýval. Hodnocení, na kterém odvolací soud vystavil svůj závěr o zanedbatelném významu řízení pro žalobce, a tím i o formě přiznaného zadostiučinění, tak dovolací soud považuje za neúplné, a tudíž nesprávné.
31. Ve vztahu k otázce, zda odvolací soud v nynější věci rozhodl obdobně jako soudy v jiném srovnatelném případě, Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře vysvětlil, že s ohledem na princip právní jistoty může ten, kdo se domáhá právní ochrany, zpravidla důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný již rozhodnutý shodující se s ním v podstatných znacích (srov. §13 ve spojení s §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Současně s tím však Nejvyšší soud zdůraznil význam instrukce udělené civilním soudům v §153 odst. 1 o. s. ř. – rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, tedy vycházet z konkrétních skutkových zjištění v jednotlivé projednávané věci. Zjištěný skutkový stav věci je přitom v prvé řadě výsledkem procesní aktivity účastníků. V konkrétním sporu tak důvodné očekávání účastníka nemůže vzniknout v případě, vyvíjel-li by se průběh řízení odlišně od již dříve rozhodovaného či měl-li by soud za prokázaný jiný skutkový stav. Za takové situace by totiž mohlo být jen stěží na věc nahlíženo jako na kauzu, jež se s jinou shoduje v podstatných znacích, a je proto nutné ji rozhodnout obdobně. Opačný náhled by ve svém důsledku popíral podstatu zákonné úpravy civilního řízení a dostával by se do přímé kontradikce s pokynem vyjádřeným v §153 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2271/2013).
32. V případě, že soud po náležitém zjištění skutkového stavu nazná, že posuzovaný případ nelze posoudit obdobně jako jiný případ, ačkoliv v něm byla posuzována stejná právní otázka, musí takový postup ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2462/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 30 Cdo 639/2018, a též nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15).
33. Posledně uvedenému požadavku dovoláním napadené rozhodnutí neodpovídá, když se odvolací soudu otázkou srovnání s žalobcem tvrzeným obdobným případem vůbec nezabýval, a nemohl tak ani řádně posoudit v jakých znacích se nynější případ od namítaného případu odlišuje nebo naopak v jakých znacích se s ním shoduje. Vzhledem k tomu je rozhodnutí odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné.
34. Co do otázky, zda řízení probíhající jak před soudem, tak před správním orgánem lze pro účely poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vnímat jako jeden celek, Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že k uvedenému závěru lze dospět pouze v případech, kdy na řízení probíhající před správním orgánem lze vztáhnout garance čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V takovém případě Úmluva garantuje účastníkům řízení právo na projednání věci v přiměřené době, a to v celém řízení, jak před správními orgány, tak před soudy. Pouze v takovém případě je namístě závěr, že se z pohledu práva na přiměřenou délku řízení jedná o řízení jediné, a jde tedy o jediný nárok na zadostiučinění za (jedinou) nemajetkovou újmu. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014).
35. V posuzované věci však nelze přehlédnout, že usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 3. 12. 2014, č. j. Konf 9/2014-12, bylo rozhodnuto, že pravomoc k vydání rozhodnutí v posuzovaném řízení má výlučně civilní soud. Soudy nižších stupňů proto nepochybily, pokud dané řízení hodnotily jako celek, na nějž se vztahují čl. 6 odst. 1 Úmluvy a §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk.
36. V souvislosti s právě uvedeným je pak zapotřebí řešit i otázku, která organizační složka je v poměrech dané věci příslušná jednat za stát ve smyslu §6 OdpŠk.
37. Podle ustanovení §6 odst. 1 až 3 OdpŠk ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen „úřad“) (odst. 1). Úřadem podle odstavce 1 je Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu (odst. 2). Není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2, jedná za stát Ministerstvo financí (odst. 3).
38. Podle §6 odst. 6 OdpŠk úřad určený podle odstavců 1 až 5 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.
39. Žalobce v dovolání namítá, že má-li být posuzované řízení vnímáno jako jeden celek, mělo za stát podle §6 odst. 3 OdpŠk jednat Ministerstvo financí, neboť újma vznikla v působnosti více organizačních složek státu. S uvedeným názorem však nelze souhlasit. Byť v projednávané věci bylo řízení částečně vedeno i před správními orgány, není možno odhlédnout od skutečnosti, že usnesením kompetenčního senátu bylo postaveno najisto, že pravomoc rozhodovat ve věci samé v posuzovaném řízení náležela soudům. Vzhledem k tomu soudy nižších stupňů správně rozpoznaly, že dle §6 odst. 2 písm. a) OdpŠk organizační složkou příslušnou jednat za stát v dané věci je Ministerstvo spravedlnosti, se kterým také jednaly.
40. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zkoumal dovolací soud, zda řízení není zatíženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i vadami, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
41. Za takovou vadu považuje žalobce skutečnost, že odvolací soud rozhodoval v senátě, jehož členem byl dle žalobce vyloučený soudce Š. H.. Uvedená skutečnost však z obsahu spisu neplyne, neboť odvolací soud v žalobcem namítaném složení nerozhodoval. To, že Š. H. je členem soudního oddělení, do kterého náležejí i členové senátu, který v odvolacím řízení rozhodoval, pak vadu ve smyslu §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nezakládá.
42. Vadu řízení nezakládá ani skutečnost, do jakého soudního oddělení odvolacího soudu byla věc přidělena. Namítá-li žalobce, že věc u odvolacího soudu měla být dle rozvrhu práce předložena k rozhodnutí senátu č. 22, který v projednávané věci již dříve rozhodoval rozsudkem ze dne 4. 10. 2012, č. j. 22 Co 274/2012-187, opomíjí skutečnost, že odvolací soud tímto rozsudkem rozhodoval o odlišné věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 224/2010; z tohoto řízení byl nyní projednávaný nárok vyloučen k samostatnému řízení vedenému u téhož soudu pod sp. zn. 18 C 70/2014. Za popsané situace přidělení věci k rozhodnutí o odvolání jinému soudnímu oddělení odvolacího soudu není v rozporu s tehdy platným rozvrhem práce Městského soudu v Praze (srov. rozvrh práce Městského soudu v Praze uveřejněný na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti).
Závěr
43. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
44. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu