ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4276.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4276/2017-229
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce T. T. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za Poštou 416/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 138/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017, č. j. 25 Co 127/2017-195, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 12. 2016, č. j. 15 C 138/2016-150, uložil žalované zaplatit žalobci částku 72 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 23. 6. 2016 do zaplacení (výrok I), jakož i náhradu tam vyčíslených nákladů řízení (výrok III) a zamítl žalobu ohledně zbývajících částek 169 750 Kč, 100 000 Kč, 9 050 Kč a 99 999,86 Kč vždy včetně požadovaného příslušenství (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Zaplacení částky 242 500 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal coby peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 294/2006, v němž se žalobce žalobou podanou proti paní Z. K. domáhal vypořádání společného jmění manželů, zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jakož i určení, že je výlučným vlastníkem bytové jednotky.
Zaplacení částek ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím, 9 050 Kč s příslušenstvím a 99 999,86 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal coby náhrady majetkové škody. Prvně uvedená částka představuje náklady řízení, které paní Z. K. žalobci uhradila podle pravomocného exekučního titulu vydaného v posuzovaném řízení (rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 6. 2010, č. j. 12 Co 127/2010-333). Po zrušení tohoto rozsudku Nejvyšším soudem musel žalobce uvedenou částku Z. K. vrátit, o čemž se vedlo samostatné řízení u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 77/2013, přičemž druhá uvedená částka představuje náhradu nákladů tohoto samostatného řízení, kterou žalobce Z. K. uhradil. Třetí uvedená částka pak představuje náklady, které žalobce vynaložil na své právní zastoupení v posuzovaném řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním v plném rozsahu, tedy i v části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen výrok I ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě částečně vyhověno ohledně částky72 750 Kč s příslušenstvím, jakož i výrok III rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dovolání v této části není subjektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99) a jako takové musí být odmítnuto podle §218 písm. b), §243c odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
Dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu i ohledně výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení. V této části dovolatel nevymezuje žádný dovolací důvod (§241a odst. 2, 3 o. s. ř.) a dovolání musí být v tomto rozsahu jako vadné odmítnuto (§243c
odst. 1 o. s. ř.).
Ve zbylém rozsahu, v němž dovolatel brojí proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen zamítavý výrok II ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimo jiné o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 9 050 Kč s příslušenstvím představující náklady řízení, jež musel žalobce nahradit paní Z. K. na základě konečného rozhodnutí vydaného v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 77/2013. Dovolání tak není v této části s ohledem na bagatelní výši uplatňovaného nároku přípustné [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Ohledně dalších nároků na náhradu majetkové škody ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím a 99 999,86 Kč s příslušenstvím představujících náklady účastníků v posuzovaném řízení (a to jednak náklady, které paní Z. K. zaplatila žalobci na základě pravomocného rozsudku vydaného v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 294/2006 a které žalobce musel paní Z. K. uhradit zpět, a dále pak náklady žalobce vynaložené na své vlastní právní zastoupení v posuzovaném řízení) postavil odvolací soud svůj závěr o neexistenci uplatňovaných nároků na náhradu škody na třech samostatných důvodech: na právním posouzení, že uváděný rozsudek vydaný v posuzovaném řízení není nezákonný (neboť nebyl zrušen Nejvyšším soudem pro nezákonnost, ale z důvodu odlišného právního posouzení věci), dále na tom, že mezi tímto zrušeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a žalobcem tvrzenou škodou nemůže být spatřována příčinná souvislost, a konečně na tom, že nejsou splněny podmínky ve smyslu §31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, pro přiznání náhrady škody, poněvadž žalobce měl možnost uplatnit náhradu nákladů řízení v rámci posuzovaného řízení na základě procesních předpisů.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uvedl, že pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založí současně na dvou nebo více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (další). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (další) důvod podroben dovolacímu přezkumu, protože nebyl dovoláním dotčen.
Pokud tedy dovolatel napadá toliko závěr odvolacího soudu o neexistenci vztahu příčinné souvislosti, pak na tomto závěru rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se zamítnutí nároků žalobce na náhradu škody výlučně nestojí. Jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2006).
Ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3453/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4945/2016). Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti [uvedené v §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], které nelze přičítat k tíži státu, jak se to stalo v dané věci. Neshledal-li odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, jak se toho dovolává žalobce, nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, což činí jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepřípustným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013).
Dovolání dále není přípustné pro otázku „dvojího“ snížení základní částky zadostiučinění na základě kritéria složitosti věci [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] o celkem 50 %, když odvolací soud své úvahy o snížení 30 % a o dalších 20 % s přihlédnutím k okolnostem dané věci řádně odůvodnil. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva přitom zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samu o sobě [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska].
Otázka, zda měla být zvýšena základní částka odškodnění, jelikož žalobce se na prodloužení délky posuzovaného řízení nijak nepodílel, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud uvedenou skutečnost nehodnotil ani zvýšením, ani snížením celkové částky [(srov. bod IV. písm. b) Stanoviska)].
V rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu není ani posouzení odvolacího soudu, který nenavýšil základní částku na základě kritéria postupu soudu v posuzovaném řízení, neboť pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009), popřípadě situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně [srov. bod IV. písm. c) Stanoviska], což případ posuzovaného řízení není.
Ani při posuzování otázky kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud nezvýšil základní částku odškodnění, jelikož se nejedná o případ typově zvýšeného významu předmětu řízení [srov. bod IV. písm. d) Stanoviska nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014]. Případný zvýšený význam předmětu řízení na základě konkrétních okolností věci pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený, jehož v tomto ohledu tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní, přičemž není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu