ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.6012.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 6012/2017-364
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 44992785, zastoupeného JUDr. Janem Streličkou, advokátem, se sídlem v Brně, Veselá 163/12, proti žalované PŘEMYSL VESELÝ stavební a inženýrská činnost s. r. o. , se sídlem v Brně, Štýřice, Pražákova 1000/60, PSČ 619 00, identifikační číslo osoby 25342100, zastoupené JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, o zaplacení částky 9 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 232 C 60/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2017, č. j. 47 Co 138/2015-316, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2017, č. j. 47 Co 138/2015-316, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2014, č. j. 232 C 60/2012-259, ve výrocích pod body I a III, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 10 2014, č. j. 232 C 60/2012-259, uložil žalované zaplatit žalobci částku 9 900 000 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 27. 2. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I), co do úroku z prodlení za dobu od 1. 7. 2011 do 26. 2. 2012 řízení zastavil (výrok pod bodem II) a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení v částce 775 986 Kč (výrok pod bodem III).
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že přiznal žalobci částku 716 421,80 Kč, a uložil žalované zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 233 036 Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalovaná byla vyzvána žalobcem k podání nabídky a prokázání splnění kvalifikace na veřejnou zakázku na stavební práce investiční akce „Centrum zdravotně - sociální pomoci pro děti se specifickými potřebami a jejich rodiny“ s rozhodnými kritérii nabídková cena bez DPH, sankce za nedodržení doby realizace a lhůta k plnění v kalendářních dnech; projekt byl financován ze zdrojů Evropské unie. Za zhotovitele zakázky byla vybrána žalovaná, která v soutěži získala nejvyšší počet bodů, a dne 15. 10. 2010 byla uzavřena smlouva o dílo. Termín předání hotového díla byl sjednán za 182 dnů ode dne předání a převzetí staveniště, ke kterému došlo dne 21. 10. 2010, tedy do 21. 4. 2011; žalovaná se zavázala nejpozději 15 dnů předem oznámit žalobci, že dílo je připraveno k převzetí. Cena díla byla sjednána ve výši 8 129 801 Kč včetně DPH. Pro případ prodlení žalované s předáním díla byla sjednána smluvní pokuta ve výši 220 000 Kč za každý den prodlení bez ohledu na to, zda vznikne žalobci škoda. Bylo nutno provést vícepráce, neboť nebyl dostatečně proveden stavebně technický průzkum a v průběhu stavby bylo zjištěno, že stav zpevněných ploch neodpovídal projektu, tyto vícepráce však žalované nebránily v pokračování stavby. Účastníci uzavřeli ke smlouvě dne 28. 3. 2011 dodatek č. 1, jímž rozšířili předmět díla o tyto vícepráce, zvýšili cenu díla na 9 460 662 Kč a změnili termín provedení díla do 30. 6. 2011 s tím, že v případě zpoždění prací se žalovaná zavázala neprodleně na tuto okolnost upozornit. Protože v dalším průběhu provádění stavby došlo ke změnám realizační dokumentace, účastníci uzavřeli dne 21. 6. 2011 dodatek č. 2 smlouvy o dílo, v němž byla nově ujednána cena díla ve výši 8 806 224,70 Kč včetně DPH. Dne 28. 6. 2011 vyzvala žalovaná žalobce k zahájení předávacího řízení, to však bylo pro velký počet vad a nedodělků zahájeno dne 30. 6. 2011. Dílo bylo předáno až dne 15. 8. 2011 předáním poslední části dokumentace – dokladů ohledně technického vybavení budov, zabudovaných technologií a požárně technického řešení, a to pro velký počet vad a nedodělků. Ještě ke dni 9. 7. 2011 byly prováděny opravy hrubých omítek na fasádě a dokončování omítek vnitřních, požární výstup byl zhotoven až dne 11. 8. 2011, malířské opravy byly provedeny a dětské pískoviště dokončeno dne 4. 8. 2011. Dopisem ze dne 26. 1. 2012 doručeným žalované dne 27. 1. 2012 žalobce uplatnil nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 9 900 000 Kč Žalovaná opakovaně žádala o prominutí smluvní pokuty, k tomu však nedošlo, přestože prodlení žalované nezpůsobilo žalobci žádnou škodu.
Odvolací soud dovodil, že na základě vítězství žalované ve výběrovém řízení na veřejnou zakázku byla mezi účastníky jako podnikateli při jejich podnikatelské činnosti uzavřena smlouva o dílo podle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), jíž se žalovaná zavázala provést pro žalobce dílo, včetně realizační dokumentace, zkoušek, dokumentace skutečného provedení díla, geodetického zaměření, vytyčení podzemních inženýrských sítí a předání dokladů uvedených v čl. X odst. 2, přičemž podle čl. X odst. 1 šlo o doklady nutné ke kolaudačnímu řízení a nedoložení kteréhokoliv nezbytného dokladu bylo důvodem pro nepřevzetí díla. Žalovaná měla provést dílo do 30. 6. 2011, tuto povinnost však nesplnila a dílo dokončila a předala až 15. 8. 2011, žalobci proto vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 220 000 Kč denně. Žalobce vyúčtoval smluvní pokutu za 45 dnů prodlení ve výši 9 900 000 Kč dopisem ze dne 26. 1. 2012 a vyzval žalovanou, aby ji uhradila do 30 dnů ode dne jeho doručení, k němuž došlo dne 27. 1. 2012, splatnost podle ujednání čl. XII odst. 4 smlouvy tedy nastala dne 26. 2. 2012.
Odvolací soud usoudil, že z tvrzení žalované ani z důkazů provedených před soudem prvního stupně nevyplývá, že by byl žalobce v prodlení. K tvrzení žalované, že k datu 30. 6. 2011 předala žalobci všechny doklady potřebné ke kolaudačnímu řízení sjednané v čl. X smlouvy, konstatoval, že žalovaná ani po výzvě podle §118 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu neuvedla, o jaké podklady se jednalo, a sdělila, že nemá k dispozici seznam dokladů, které předala žalobci. Předala mu složku s označením „10151 Centrum zdravotně – sociální pomoci pro děti se specifickými potřebami a jejich rodiny – dokladová část 06/2011“, kde byl sepsán seznam všech předávaných dokladů, dle jejího přesvědčení postačujících k užívání díla i ke kolaudaci. Technický dozor investora (dále jen „TDI“) si doklady převzal s tím, že se k nim vyjádří. O tom, že je nepovažuje za kompletní, se žalovaná dozvěděla až dne 7. 7. 2011. Požadavky TDI byly vznášeny vždy ústně a žalovaný ke každému předání nevyhotovil samostatný soupis s výčtem dokladů. Odvolací soud usoudil, že není možno učinit závěr o tom, že žalovaná splnila ke sjednanému datu svou povinnost předat potřebné doklady, když ani sama neví, jaké doklady žalobci předala. S dalšími odvolacími námitkami se odvolací soud vypořádal tak, že namítaná delegace rozhodování ohledně časových požadavků na provádění prací (propojení nové přístavby a stávající budovy) a ohledně odsouhlasení zahradního nábytku na ředitelku Centra nebyla prokázána; zdůraznil, že žalovaná byla vázána smlouvou, v níž jsou označeny osoby oprávněné v otázkách stavby jednat, a ředitelka Centra mezi nimi není. Jde o pochybení žalované, jestliže ještě krátce před dokončením díla neměla jasno v otázce zahradního nábytku, což platí i pro stavební propojení přístavby a stávající budovy. Ohledně neplatnosti smlouvy pro nedodržení postupů podle zákona o veřejných zakázkách odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 594/2012 (jenž je stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), k čemu dodal, že v posuzované věci nebyl Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže vysloven zákaz plnění smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě posoudil jako platné; tvrzený rozpor s dobrými mravy s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněného pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, neshledal.
Odvolací soud citoval ustanovení §301 obch. zák. a uvedl, že sjednanou smluvní pokutu nepovažuje za nepřiměřeně vysokou. Argumentoval, že žalovaná, vedená zřejmě snahou, aby její nabídka byla vítězná, sama navrhla smluvní pokutu ve výši 200 000 Kč denně, a současně byla vysoká i hodnota a význam zajišťované povinnosti, tj. dodržení termínu předání stacionáře pro postižené děti, na které byla čerpána dotace z fondů Evropské unie. Dodal, že zde vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 436/201 (jde o usnesení ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 23 Cdo 436/2011), podle něhož „posouzení otázky nepřiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, přiměřenost výše pokuty je třeba posoudit individuálně, takže i smluvní pokutu přesahující 100% hodnotu zajišťované pohledávky lze považovat za přiměřenou. Vzhledem k tomu, že posuzování přiměřenosti smluvní pokuty závisí vždy na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu, nelze spatřovat otázku zásadního významu v tom, že jiná rozhodnutí hodnotí výši smluvní pokuty dosahující hodnoty předmětu plnění jako nepřípustná. Skutečnost, že konstrukci smluvní pokuty navrhla sama dovolatelka a i s její pomocí uspěla ve veřejné soutěži na dílo, které je předmětem tohoto sporu, vypovídá o tom, že dovolatelka sama si musela být výše smluvní pokuty vědoma a musela vědět i to, že jde o jedno z kritérií pro posuzování její nabídky. Dodatečná moderace výše smluvní pokuty, která byla jako jedno z kritérii zahrnuta do návrhu uchazeče o veřejnou zakázku žalobce, jako zadavatele, by nepochybně protiprávně zpětně zasáhla do již ukončeného výběrového řízení“.
Odvolací námitku, že dílo nebylo možno provést včas v důsledku nepříznivých klimatických podmínek, odvolací soud odmítl s tím, že žalovaná přes opakovaná upozornění na blížící se termín dokončení a přední díla trvala na tom, že termín bude splněn, a nevyvinula žádnou iniciativu na změnu smlouvy ohledně termínu dokončení.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, podle dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalovaná dovoláním. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení jedné otázky hmotného práva, která má být posouzena jinak, případně dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a konečně pak v tom, že v řízení došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Jako první předkládá dovolatelka otázku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od jí označené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že se (stejně jako soud prvního stupně) nezabýval absolutní neplatností akcesorického ujednání o smluvní pokutě, ačkoliv z textu smlouvy zjevně plyne neplatnost ujednání o době plnění pro neurčitost způsobenou kolizí mezi ujednáními v bodech 1 a 2 článku III smlouvy v původním znění. Podle dovolatelky není z textu smlouvy zřejmé, do kdy měla dílo dokončit, neboť uvedená ujednání si konkurují a vzájemně se vylučují.
Druhá z předložených otázek má být otázkou procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1829/2011 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že jí poskytl poučení podle §118 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, zjevně veden odlišným právním názorem na prodlení žalobce (odchylně od soudu prvního stupně zaujal názor, že je třeba je posuzovat podle §365 a §370 obch. zák. namísto §551 obch. zák.), čímž se snažil po koncentraci řízení odstranit tuto vadu v řízení před soudem prvního stupně. Tomu však bránilo ustanovení §213 odst. 5 občanského soudního řádu a odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit podle §219a odst. 1 občanského soudního řádu.
V pořadí třetí otázkou je otázka „nepřípustnosti moderace výše smluvní pokuty“, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, případně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka vychází z předpokladu, že právní posouzení soudů nižších stupňů je v otázce moderace založeno na právním názoru vyjádřeném v usnesení Nejvyššího sp. zn. 23 Cdo 436/2011, který chápe tak, že nelze přikročit k moderaci smluvní pokuty, která byla součástí podmínek výběrového řízení, neboť by tím bylo zasaženo do podmínek výběrového řízení. Dovolatelka obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, že tento názor je nesprávný. Současně vytýká odvolacímu soudu, že přehlédl žalobcem vyvolanou protiprávnost spočívající v tom, že žalobce na sebe dobrovolně vzal riziko možné nepřiměřenosti smluvní pokuty tím, že nevyužil svého práva, vyhraženého v zadávací dokumentaci, a neposoudil navrženou výši smluvní pokuty vzhledem k výši návrhu dalších účastníků výběrového řízení jako nepřiměřenou (nehodnotil ji 0 body). Touto protiprávností vyvolanou zadavatelem veřejné zakázky se má skutkový stav v posuzované věci zásadně lišit od skutkového stavu, z něhož vychází rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 436/2011, a má tedy jít o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Soudy měly „tuto skutečnost“ vyhodnotit tak, že ve smyslu zásady, podle níž nikdo nesmí těžit z protiprávnosti, kterou sám zavinil, „nebrání tato skutečnost moderaci smluvní pokuty“.
Jako čtvrtou dovolatelka předkládá otázku „relevantního prodlení věřitele“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1242/2008 (jde o rozsudek ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008) a sp. zn. 32 Odo 542/2006 (jde o rozsudek ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 32 Odo 542/2006). Podle názoru dovolatelky soudy nižších stupňů chybně aplikovaly ustanovení §551, resp. §§365, 371 obch. zák., „když považovaly za irelevantní dřívější prodlení žalobce jakožto zhotovitele (zjevně míněno „jako objednatele“), které předcházelo následnému prodlení dovolatelky jakožto zhotovitele. V tomto smyslu nezohlednily objektivně nutnou součinnost žalobce k dokončení díla, např. pozdní výběr zahradního nábytku, požadavek na pozdější termín pro propojení nové a stávající budovy“. Závěr odvolacího soudu, podle něhož nebylo prokázáno, že by žalobce odmítl převzít řádně nabídnuté plnění nebo že by neposkytl potřebnou součinnost, dovolatelka zpochybňuje tvrzením, že bylo prokázáno minimálně prodlení se specifikací zahradního nábytku, bez níž objektivně nebylo možné dílo dokončit, a že za prodlení věřitele je nutno považovat i dobu do umožnění propojení stávající budovy a nové přístavby, kdy TDI žalobce zcela zjevně aproboval požadavek uživatele stávající budovy na termín tohoto propojení, a to až po termínu pro dokončení díla, „kdy tedy do umožnění tohoto propojení byl žalobce jakožto věřitel v prodlení“. Dovolatelka prosazuje názor, že „pokud se žalobce ocitl v prodlení s poskytnutím součinnosti dříve než dovolatelka, nemohla se nutně dostat dovolatelka do prodlení s dokončením díla, dokud své prodlení neodstranil žalobce jakožto věřitel; současně se o prodlení žalobce jakožto věřitele a objednatele nutně prodlužuje doba plnění pro zhotovitele k dokončení díla“.
V pořadí pátou z předložených otázek je otázka platnosti ujednání článku X odst. 2 smlouvy o dílo, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2374/98, sp. zn. 3 Cdon 227/96, sp. zn. 33 Odo 311/2001, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, sp. zn. 25 Cdo 1038/2000, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002, sp. zn. 28 Cdo 161/2007 a sp. zn. 30 Cdo 3540/2006. Dovolatelka vytýká soudům nižších stupňů, že shledaly platným toto ujednání, ač je neurčité a tedy podle §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatné, neboť jako podmínku dokončení díla stanoví předání „nezbytných dokladů“, což je pojem co do obsahu neurčitý, přičemž tento nedostatek nelze odstranit ani výkladem. Namítá, že soudy se v rozporu s judikaturou, kterou označuje, výkladem tohoto pojmu vůbec nezabývaly, a nezabývaly se dokumenty, které včas předala žalobci, a tím, jaké dokumenty by hypoteticky mohly být považovány za dokumenty nezbytné ve smyslu smlouvy.
V poslední řadě pak, odkazujíc na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, má dovolatelka dovolání za přípustné též pro „porušení jejího práva na spravedlivý proces, nesprávné posouzení otázky hmotného práva“, a to „pro zcela svévolný postup při hodnocení smluvní pokuty jako přiměřené a ohledem na odůvodnění rozhodnutí soudu obou stupňů“. Dovolatelka vytýká soudům nižších stupňů, že nevzaly v potaz všechny rozhodné skutečností a pouze selektivně vybraly ty, které svědčí pro jejich kýžený závěr, zatímco dle odborného tisku a „starší judikatury Nejvyššího soudu“ (odkazuje tu na Vážného sbírku) měly vzít v úvahu též, jakou jedna strana získala výhodu nebo naopak jakou újmu utrpěla strana druhá. To neučinily a nezohlednily též, že od počátku byl zdůrazňován zájem žalobce na dokončení díla nejpozději do 31. 8. 2011, a skutečnost, že sám žalobce podle svých předem daných kritérií považoval smluvní pokutu za nepřiměřenou, avšak rozhodl se ji hodnotit na vlastní riziko jako přiměřenou. Dovolatelka se cítí zkrácena na svých ústavních právech také tím, že soudy se dostatečně nevypořádaly s její argumentací „svědčící pro závěr o moderaci smluvní pokuty, příp. o její nepřiměřenosti“, napadené rozhodnutí dle jejího názoru nesplňuje podmínku přesvědčivosti a je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Dovolatelka též vytýká soudům nižších stupňů, že opomenuly tu část závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2192/2009 (jde o rozsudek ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009), podle níž skutečnosti, které nastaly až po sjednání smluvní pokuty, by mohly vést k závěru, že uplatnění práva na smluvní pokutu je zcela nebo zčásti výkonem práva v rozporu se zásadními poctivého obchodního styku, jenž podle §265 obch. zák. nepožívá právní ochrany, a z tohoto pohledu se vůbec nevypořádaly se skutečností, že celková výše smluvní pouty přesahuje cenu díla, s participací žalobce na prodlení dovolatelky, s absencí škody na jeho straně apod.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto. Podrobně se vyjadřuje k jednotlivým argumentům dovolatelky a prosazuje názor, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, není zde otázka, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, neplatí, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak, a nedošlo ani k porušení ústavně zaručených práv žalované. Mimo jiné zdůrazňuje, že i po 30. 6. 2011 dílo vykazovalo velké množství vad a nedodělků, z nich až do 11. 8. 2011 trvala vada spočívající v tom, že nebyl zhotoven výstup na střechu, což je vada bránící užívání díla i podání žádosti o kolaudaci stavby. Tvrdí, že rozsah předávaných dokladů byl dovolatelce znám, o specifikaci podkladů nutných pro předání díla jej nepožádala. Poukazuje na výpověď svědkyně H. B., podle níž bylo běžnou praxí, že zhotovitelé mohli předložit technickému dozoru investora návrh seznamu dokladů ke kontrole z hlediska jeho úplnosti, a tato nabídka byla učiněna i dovolatelce, která jí však nevyužila. Že jí bylo jasné, které doklady má předložit, dovolatelka opakovaně potvrdila svým podpisem na jednotlivých zápisech z kontrolních dnů a nikdy písemně nesdělila, že by některé podklady považovala za „zbytné“.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 článku II části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a v souladu s bodem 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V pořadí první z otázek označených v dovolání k závěru o přípustnosti dovolání nevede. Nejvyšší soud vysvětlil např. v důvodech rozsudku ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 784/2005, uveřejněného pod číslem 25/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, že teze, podle níž k absolutní neplatnosti písemného právního úkonu soud v řízení, v němž zkoumá obsah práv a povinností, která měla z takového právního úkonu vzejít, přihlíží z úřední povinnosti, platí jen za předpokladu, že tato neplatnost je z tohoto právního úkonu, jímž byl v řízení proveden důkaz, patrna (vůle účastníků právního úkonu v něm byla např. na první pohled projevena neurčitě nebo nesrozumitelně). O takový případ ve zde souzené věci nejde, neboť rozporem, který měl podle dovolatelky přivodit nesrozumitelnost ujednání, předmětné ujednání ve skutečnosti netrpí. Ujednání, podle něhož se zhotovitel zavazuje provést dílo za 182 dnů ode dne předání a převzetí staveniště, a ujednání, že dílo bude zhotovitelem dokončeno nejpozději (sic!) v termínu do 31. 8. 2011, přeci nikterak nekolidují, ba naopak, mají svou logiku (doplňují se, jsou funkčně provázané) v situaci, v níž nebylo při uzavírání smlouvy o dílo zřejmé, kdy bude moci zhotovitel započít práce (kdy mu bude předáno staveniště), bylo však známo, do kdy nejpozději musí být dílo vzhledem k dotačním podmínkám provedeno. Mělo-li být dílo provedeno ve lhůtě 182 dnů ode dne předání a převzetí staveniště, nejpozději však do 31. 8 2011, není rozumných pochyb o tom, že primárně platila první („klouzavá“) lhůta a druhá lhůta (absolutní) by se uplatnila pouze v případě, že by první lhůta měla skončit později než dne 31. 8. 2011. K předání a převzetí staveniště došlo dne 21. 10. 2010, lhůta v délce 182 dnů by tedy (nebýt změny smlouvy o dílo dodatkem č. 1) uplynula dne 21. 4. 2011 a lhůta „nejpozději v termínu do 31. 8 2011“ by se tudíž stala obsoletní.
Sama dovolatelka ujednání o lhůtě k provedení díla v řízení před soudy nižších stupňů jako neurčité či nesrozumitelné nevnímala, neboť jinak by v rámci své jinak velmi aktivní procesní obrany uplatnila příslušnou námitku. Nakonec v dovolání argumentuje tím, že od počátku byl zdůrazňován zájem žalobce na dokončení díla nejpozději (sic!) do 31. 8. 2011. Jestliže se pak soudy nižších stupňů otázkou platnosti tohoto ujednání z pohledu jeho určitosti a srozumitelnosti výslovně nezabývaly a vypořádaly se s ní toliko implicite (tím, že ve svých úvahách vycházely z jeho platnosti), neboť evidentně neshledaly důvod k pochybnostem o jeho obsahu, od dovolatelkou citované judikatury se neodklonily. Výklad právního úkonu za užití výkladových pravidel stanovených v hmotném právu provádí soud pouze v případě pochybností o tom, jakou vůli strany právním úkonem projevily (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011).
V pořadí třetí otázka nesplňuje kritéria vymezená v §237 o. s. ř., neboť jde o otázku, na níž napadené rozhodnutí nezávisí; na názoru, že byla-li smluvní pokuta součástí podmínek zadávacího řízení, je její moderace nepřípustná, napadené rozhodnutí (ani rozhodnutí soudu prvního stupně) nespočívá.
Soud prvního stupně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 436/2011 nezmínil vůbec. Své rozhodnutí opřel o závěr, že smluvní pokuta nebyla dohodnuta v nepřiměřené výši, a to na základě úvahy, opřené o odkazy na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, že nelze brát zřetel na celkovou výši smluvní pokuty přesahující cenu díla, neboť ta je důsledkem délky prodlení žalované, že smluvní pokuta zajišťovala základní povinnost žalované a že je třeba vzít zřetel na hodnotu zajišťované pohledávky a její podstatu – obecně prospěšný projekt pro zázemí postižených dětí, s rizikem vysoké škody žalobce v podobě povinnosti vrátit poskytnutou evropskou dotaci v případě nedodržení termínu projektu, a na obecně známé prodlení s předáváním děl ve stavebnictví obecně. Též odvolací soud se předpoklady pro moderaci zevrubně zabýval a shodně se soudem prvního stupně smluvní pokutu vyhodnotil jako nikoliv nepřiměřeně vysokou. Nad rámec argumentace soudu prvního stupně poukázal na to, že žalovaná, zřejmě vedena snahou o to, aby její nabídka byla ekonomicky nejvýhodnější a tudíž vítězná, sama navrhla smluvní pokutu ve výši 200 000 Kč denně (o tuto okolnost soud prvního stupně opřel své úvahy při hodnocení uplatněného nároku z hlediska dobrých mravů a zásad poctivého obchodního styku). Čili při úvaze o předpokladech k moderaci hodnotil v intencích ustálené judikatury okolnosti, za nichž byla smluvní pokuta sjednána. Na takto jasně formulovaných důvodech nemůže nic změnit ani jeho navazující poznámka, že soud zde vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 436/2011, doprovázená citací nejen té části v něm obsažených úvah, která odpovídá shora uvedeným použitým argumentům, nýbrž též (zavádějící) citací názoru formulovaného v poslední větě, podle něhož moderace výše smluvní pokuty, která byla jako jedno z kritérii zahrnuta do návrhu uchazeče o veřejnou zakázku, by protiprávně zpětně zasáhla do výběrového řízení. Názor, který odvolacímu soudu přičítá dovolatelka, totiž že moderace v takovém případě prostě vůbec nepřichází v úvahu, neboť je v daných souvislostech nepřípustná, se neslučuje se zřetelně artikulovanými závěry odvolacího soudu o tom, že ve zde souzené věci není smluvní pokuta vzhledem k okolnostem, za nichž byla sjednána, nepřiměřeně vysoká. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015).
Právní otázku, kterou má v souvislosti s tvrzenou protiprávností postupu žalované v zadávacím řízení za dosud neřešenou, dovolatelka nezformulovala a nelze ji ani jednoznačně dovodit z obsahu dovolání. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že jde o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z dovolání zřejmé, o kterou dosud dovolacím soudem nevyřešenou otázku hmotného práva jde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2753/2014); pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, či ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017). Lze ostatně dodat, že též argumentace založená na tvrzené protiprávnosti při hodnocení nabídek žalobcem jako zadavatelem veřejné zakázky směřuje ke zpochybnění závěru, na němž napadené rozhodnutí nespočívá, totiž že v poměrech souzené věci je moderace nepřípustná.
Přípustnost dovolání nezakládá ani v pořadí čtvrtá otázka „relevantního prodlení věřitele“, neboť odvolací soud se od dovolatelkou označené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolatelka argumentuje prodlením žalobce jako věřitele se specifikací zahradního nábytku a požadavkem na pozdější propojení původní budovy a přístavby (na dobu od 25. 7. do 5. 8. 2011). S tímto tvrzením se odvolací soud vypořádal způsobem, který se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 32 Odo 542/2006, a ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008, nijak nesouvisí (usoudil, že žalovaná povinnost poskytnout potřebnou součinnost neporušila) a který dovolatelka způsobem odpovídajícím ustanovení §237 o. s. ř. nezpochybnila. Odkaz na uvedená rozhodnutí je nepřípadný.
Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že podle zjištění soudu prvního stupně byl požární výstup zhotoven až dne 11. 8. 2011. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1752/2007, označil za mylný právní názor, že sjednaná doba provedení díla se mechanicky prodlužuje o dobu, po kterou byl objednatel v prodlení s plněním svých závazků sjednaných za účelem jeho spolupůsobení; ustanovení §551 odst. 1 obch. zák. se na věc nevztahuje. Z ustanovení §365 věty druhé obch. zák. pak vyplývá, že překročení sjednané doby provádění díla nebude prodlením dodavatele v tom rozsahu, v jakém je toto překročení způsobeno prodlením objednatele (v jakém je mezi nedodržením sjednané doby a prodlením objednatele příčinná souvislost). Též v rozsudku ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 830/2010, zdůraznil, že prodlení dlužníka může vyloučit jen takové prodlení věřitele s poskytnutím součinnosti, jež je příčinou dlužníkova prodlení (bez něhož by k prodlení dlužníka nedošlo). I kdyby ve zde souzené věci byl žalobce v tvrzeném prodlení s poskytnutím součinnosti, nebyla by mezi ním a prodlením žalované s provedením díla příčinná souvislost, trvalo-li prodlení žalované z jiných důvodů ještě i poté, co byla (měla být) ona součinnost dodatečně poskytnuta.
Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky určitosti ujednání o povinnosti žalované předat žalobci veškeré doklady nezbytné pro kolaudaci díla, obsaženého v článku X odst. 1 a odst. 2 smlouvy o dílo, neboť odvolací soud se jím skutečně odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak mu vytýká dovolatelka.
Příslušné části článku X zní takto: „Zhotovitel splní svoji povinnost provést dílo jeho úplným dokončením, přičemž po dokončení díla ..… budou předány veškeré nezbytné doklady, uvedené níže. …… Úplným splněním dodávky stavby se dále rozumí ..… předání dokladů ke kolaudačnímu řízení (odstavec 1).
Zhotovitel je povinen doložit u přejímacího řízení veškeré nezbytné doklady, zejména projekt se zakreslením změn podle skutečného stavu provedených prací, zápisy a protokoly o provedení předepsaných zkoušek, zápisy a osvědčení o zkouškách použitých zařízení a materiálů, zápisy o prověření prací a konstrukcí zakrytých v průběhu prací, stavební deník, geodetické zaměření dokončeného díla, geometrický plán pro zápis do KN, soupis movitého majetku s uvedením pořizovacích nákladů, soupis strojů a zařízení s uvedením pořizovacích nákladů. Geodetické zaměření díla předá zhotovitel objednateli 2x v tištěné verzi a 1x v elektronické verzi ve formátu pdf (pokud nebude smluvními stranami dohodnut jiný typ formátu). Nedoložení kteréhokoliv nezbytného dokladu je důvodem pro nepřevzetí díla“ (odstavec 2).
Soud prvního stupně předmětné ujednání shledal platným s odůvodněním, že žalovaná byla v době uzavírání smlouvy profesionálem a musela tedy vědět, jaké dokumenty má předat, zvláště když jejich potřebu mohla konzultovat se žalobcem nebo s jeho technickým dozorem v průběhu stavby. Odvolací soud se přes výslovně formulovanou odvolací námitku k otázce platnosti předmětného ujednání nevyjádřil a odůvodnění jeho rozhodnutí neobsahuje ani obecné prohlášení, že právní posouzení soudu prvního stupně shledal správným. Z jeho konstatování, že odvolání shledal nedůvodným, lze však usoudit, že též v řešení otázky určitosti tohoto ujednání se s posouzením soudu prvního stupně ztotožnil.
Tím se ovšem odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž právní úkon je neurčitý, jestliže se jednajícímu nezdařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, ať již z důvodu, že zde taková vůle zcela absentovala, nebo proto, že projevená vůle nebyla určitě vyjádřena (srov. např. rozsudek ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4271/2007), resp. (jinými slovy řečeno) je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný – a tím určitý – není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 a 3 obč. zák. (tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014), jde-li o občanskoprávní vztahy, a jde-li o obchodní závazkové vztahy, též podle interpretačních pravidel obsažených v ustanovení §266 obch. zák. (srov. např. rozsudek ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/98, str. 372, a rozsudek ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Samotné jazykové vyjádření posuzovaného právního úkonu zřejmě umožňuje dovodit, že ujednání v článku X smlouvy o dílo je určité v té jeho části, v níž jsou (v odstavci 2) příkladmo označeny konkrétní doklady. O určitosti zbývající části ujednání, v níž jsou doklady vymezeny toliko jejich nezbytností pro kolaudaci, jsou v každém případě opodstatněné pochybnosti, jež indikují nezbytnost výkladu. Ten soudy nižších stupňů neprovedly, zjevně vedeny chybným názorem, že ho není zapotřebí. Úvahy, jejichž prostřednictvím dospěly k závěru, že ujednání je bez dalšího dostatečně určité, však neobstojí. Dovozují, že žalovaná jako profesionál musela vědět, o jaké doklady se jedná, ačkoliv zjištěný skutkový stav věci (ohledně postupného vyjasňování, co všechno má vlastně podle požadavků žalobcova TDI předložit) nasvědčuje naopak tomu, že žalovaná v této otázce jasno neměla. Argument, že smluvní strana, která měla povinnost „veškeré doklady nezbytné pro kolaudaci“ předložit, mohla dodatečně konzultovat s druhou smluvní stranou, o které doklady se v jejich úplnosti vlastně jedná, naopak podporuje spíše závěr o neurčitosti ujednání v této části, neboť připouští potřebu dodatečného upřesňování obsahu smlouvy. Ani soudy vlastně neučinily zjištění, jaké konkrétní doklady měly být podle smlouvy předloženy; jak potom mohly posoudit, zda a kdy dovolatelka svou povinnost ze smlouvy (nikoliv samotné pokyny TDI) vlastně splnila. Mohlo to být podstatně dříve než v den, kdy technický dozor investora usoudil, že má všechno potřebné. Dokonce ani tam, kde byl dohodnut způsob umožňující dodatečné určení obsahu závazku, nesmí jít o způsob závisející jen na vůli jedné strany (srov. §269 odst. 3 obch. zák. a z judikatury Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2003, pod číslem 179). Požadavek na dostatečně určité vymezení závazku ve smlouvě pak tím spíše platí tam, kde je prodlení s jeho splněním sankcionováno smluvní pokutou.
Bez pokusu o odstranění neurčitosti cestou výkladu právního úkonu učinit závěr o neplatnosti příslušné části ujednání v článku X odst. 1 a odst. 2 smlouvy o dílo nelze a dovolací soud, jenž je soudem výlučně přezkumným, nemůže být prvním soudem, který takový výklad provede; to bude v dalším řízení na soudech nižších stupňů.
V poměrech zde souzené věci však není vyloučeno, že se soudy přeci jen bez výkladu dotčené části článku X smlouvy obejdou. Pro závěr, že dovolatelka splnila svou (platně založenou) povinnost předat doklady skutečně až dne 15. 8. 2011, by totiž postačilo zjištění, že až tohoto dne předložila některý (kterýkoliv) z dokladů, které jsou ve smlouvě (v článku X odst. 2) označeny dostatečně určitě. Takové posouzení však nemá ve zjištěném skutkovém stavu věci dostatečně spolehlivý podklad. Soud prvního stupně zjistil, že až dne 15. 8. 2011 byly předány „doklady ohledně technického vybavení budov, zabudovaných technologií a požárně technického řešení“. Nejprve tedy bude třeba vyřešit otázku, zda lze tyto doklady ztotožnit s těmi (alespoň s některým z nich), které jsou ve smlouvě označeny dostatečně určitým způsobem.
V pořadí druhá z předložených otázek není otázkou procesního práva ve smyslu ustanovení 237 o. s. ř., kterou odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil. Dovolatelka prostřednictvím takto položené otázky a související kritiky procesního postupu odvolacího soudu nečiní z hlediska obsahového nic jiného, než že vytýká tomuto soudu vadu řízení. Samotná námitka vady řízení, nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Nicméně je-li dovolání přípustné z jiných důvodů, jak je tomu ve zde souzené věci, dovolací soud přihlíží též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a to z úřední povinnosti, tedy i kdyby je dovolatel nenamítal. V projednávané věci dovolání přípustné je (z jiných důvodů), Nejvyšší soud se proto námitkou dovolatelky zabýval a shledal ji nedůvodnou. Srovnání rozhodnutí soudů nižších stupňů a obsah poučení daného dovolatelce odvolacím soudem neumožňují závěr, že potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplynula z odlišného právního názoru odvolacího soudu (srov. §213b odst. 2 o. s. ř.). Soud prvního stupně sice citoval ustanovení §551 odst. 1, 3 obch. zák., z jeho rozhodnutí však není patrno, že by je vůbec aplikoval. Zcela jistě je neaplikoval při posouzení okolností, z nichž dovolatelka dovozovala žalobcovo prodlení. S námitkami vlivu těchto okolností (dodání hasicích přístrojů, zdvihací plošiny a zahradního nábytku, dovolené TDI, propojení přístavby se stávající budovou a nevyjasněného předmětu díla) na prodlení dovolatelky s předáním díla se vypořádal nikoliv cestou aplikace §551 obch. zák., nýbrž tak, že je shledal bezpředmětnými vzhledem k tomu, ke kterému datu byl zhotoven požární výstup a předány poslední doklady. I když to výslovně nezdůraznil, vyšel zjevně z úvahy, že mezi tvrzeným prodlením žalobce a prodlením žalované není vztah příčinné souvislosti, což odpovídá úpravě obsažené v ustanoveních §365 odst. 2 a §370 obch. zák. Lze ostatně dodat, že dovolatelka poté, co byla odvolacím soudem poučena, neuvedla nic, co by nezaznělo již před soudem prvního stupně.
Odvolací soud však procesně pochybil, jestliže vyzval žalovanou, aby doplnila tvrzení, jaké konkrétní doklady předložila žalobci ke dni 30. 6. 2011. Při posouzení nároku na zaplacení smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den prodlení je přeci významné nejen zjištění, že žalovaná nesplnila ke sjednanému datu svou povinnost předat potřebné doklady (že se dlužník ocitl v prodlení a věřiteli tedy vzniklo právo na smluvní pokutu), nýbrž i to, po jakou dobu prodlení trvalo (kdy byl předán poslední z „potřebných dokladů“), neboť délka prodlení je vedle sjednané sazby rozhodná pro celkovou výši smluvní pokuty. Tuto nedůslednost bude třeba v dalším řízení napravit (ledaže by vyšlo najevo, že mezi doklady, které byly podle zjištění soudu prvního stupně předány až dne 15. 8. 2011, byl některý z těch, které jsou v čl. X odst. 2 smlouvy dostatečně určitě označeny).
Co se týče výhrady, že v řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, dovolatelka zjevně vychází z názoru, že jakákoliv námitka založená na tvrzeném porušení ústavně zaručených základních práv a svobod zakládá přípustnost dovolání. Ústavní soud však vysvětlil v nálezu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněném pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, že názor vyjádřený např. v jeho (dovolatelkou citovaném) usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 je nutno chápat jako požadavek, aby dovolací soud příslušná ustanovení občanského soudního řádu interpretoval a aplikoval ústavně konformním způsobem. Ústavní soud zdůraznil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem. Neznamená to tedy, že by v takovém případě dovolání bylo „projednatelné“, aniž by obsahovalo náležitosti stanovené v §241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř.
Těmto požadavkům sice dovolatelka z hlediska obsahového částečně dostála, přisvědčit jí však nelze. Rozhodnutí soudů nižších stupňů a obsah procesního spisu neumožňují závěr, že vztah mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy ve zde souzené věci je zatížen extrémním rozporem (srov. odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1697/2011). Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, je nepřípadný, neboť v něm Nejvyšší soud nevyslovil nic jiného, než že ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, tedy též k důvodům, pro něž došlo k prodlení s plněním zajištěného závazku, k okolnostem, za nichž se tak stalo, a ke skutečnostem, které ovlivnily dobu trvání prodlení, při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty přihlížet nelze, a skutečnosti, k nimž došlo až následně, by mohly vést toliko k závěru, že uplatnění práva na smluvní pokutu je výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Předpoklady k odepření soudní ochrany pro porušení pravidel poctivého obchodního styku se v tomto rozhodnutí nezabýval. Soud prvního stupně se s námitkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy vypořádat neopomněl a odvolací soud, který se ani k této otázce nevyjádřil výslovně, se vůči závěrům soudu prvního stupně nevymezil a zjevně je tak implicite akceptoval.
Odkazem na rozhodnutí uveřejněné ve Vážného sbírce pod číslem 6793/1927 dovolatelka podmínkám stanoveným v §237 o. s. ř. nevyhověla, neboť rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 10. 2. 1927, sp. zn. Rv I 1827/26, není rozhodnutím dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1289/2017, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2431/2017).
Vzhledem k tomu, že se rozhodnutí odvolacího soudu a v dotčené části též rozhodnutí soudu prvního stupně ruší, shledává Nejvyšší soud nadbytečným a tudíž procesně nehospodárným zabývat se zevrubně ostatními ´=dovolacími námitkami. Postačí zdůraznit, že v dalším řízení se soudy nižších stupňů při posouzení předpokladů pro moderaci smluvní pokuty tentokrát náležitě vypořádají též s okolnostmi, na které poukazuje žalovaná.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí v dotčených výrocích pod body I a III a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu