ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2994.2016.3
sp. zn. 33 Cdo 2994/2016-818
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) V. A. , bytem XY, b) P. A. , bytem XY, obou zastoupených JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem Praha 10, Gutova 3297/4, proti žalované České straně sociálně demokratické se sídlem Praha 1, Hybernská 7, identifikační sídlo osoby 00409171, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem Praha 8, Pobřežní 370/4, o zaplacení 18.512.228 Kč s příslušenstvím a o smluvní pokutu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 265/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016, č.j. 20 Co 496/2013-476, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016, č.j. 20 Co 496/2013-476, se v části, jíž byl potvrzen rozsudek ze dne 24. 11. 2004, č.j. 24 C 265/2000-95, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované zaplatit žalobcům 18.518.228 Kč s 10% úroky z prodlení od 1. 4. 2016 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,3 % z částky 18.518.228 Kč za každý den prodlení od 19. 7. 2000 do 31. 3. 2016 (výrok I), a ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 815.931 Kč (výrok IV), a rozsudek ze dne 24. 11. 2004, č.j. 24 C 265/2000-95, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované zaplatit žalobcům 18.518.228 Kč s 10% úroky z prodlení od 1. 4. 2016 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,3 % z částky 18.518.228 Kč za každý den prodlení od 19. 7. 2000 do 31. 3. 2016 (část výroku I), zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobce – advokát Z. A. (dále jako „původní žalobce“ nebo „právní předchůdce žalobců“) se vůči České straně sociálně demokratické (dále jen „první žalovaná“ nebo „žalovaná“) a společnosti Cíl, akciová společnost v Praze (dále jen „druhá žalovaná“), domáhal odměny (ve výši 18. 518.228,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z této částky od 19. 7. 2000 do zaplacení), a smluvní pokuty (ve výši 0,3 % z částky 18.518.228 Kč za každý den prodlení počínaje 9. 7. 2000 do zaplacení) s tvrzením, že dne 2. 5. 1997 uzavřel s první žalovanou mandátní smlouvu, kterou se zavázal k poskytnutí právní služby. Původní žalobce dosáhl plného úspěchu ve věci tím, že do obchodního rejstříku byly jako statutární orgány druhé žalované zapsány statutární orgány první žalované a druhá žalovaná byla zapsána dne 10. 4. 2000 do katastru nemovitostí jako vlastník areálu Lidového domu. Na základě původním žalobcem poskytnuté právní služby vyplatila dne 19. 6. 2000 společnost B. H. Centrum a.s. druhé žalované částku 9.553.850 DEM, představující nájemné zadržované do doby konečného vyřešení otázky vlastnických práv k areálu Lidového domu. Současně s tím uzavřely obě žalované „dohodu o narovnání“ a „zápis“, statutární zástupce druhé žalované sepsal „prohlášení“, kterým deklaroval vstup společnosti do nájemních vztahů původně založených první žalovanou. Těmito úkony bylo po vleklém jednání dosaženo narovnání vztahů mezi nájemcem a oběma žalovanými. Původní žalobce podle čl. IV písm. b) mandátní smlouvy ze dne 2. 5. 1997 vyúčtoval (fakturou ze dne 30. 6. 2000) první žalované svou odměnu (ve výši 10 % z částky vyplacené na účet druhé žalované), kterou první žalovaná neuhradila.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 11. 2004, č.j. 24 C 265/2000-95, uložil žalované označené ve výroku shora (v nalézacím řízení vystupující jako první žalovaná vedle další žalované, kterou byla společnost Cíl, akciová společnost v Praze) povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobců Z. A. do tří dnů od právní moci rozsudku částku 18.518.228 Kč s 10 % úrokem od 19. 7. 2000 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,3 % z částky 18.518.228 Kč za každý den prodlení počínaje 9. 7. 2000 do zaplacení (výrok I), žalobu s žádostí, aby (první) žalovaná zaplatila právnímu předchůdci žalobců 15 % úrok z částky 18.518.228 Kč od 19. 7. 2000 do zaplacení, zamítl (výrok II), žalobu proti další žalované Cíl a. s. (správně má být „Cíl, akciová společnost v Praze“) zamítl (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č.j. 20 Co 496/2013-476, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno v rozsahu povinnosti první žalované zaplatit právnímu předchůdci žalobců částku 18.518.228 Kč se smluvní pokutou 0,3 % denně z této částky od 19. 7. 2000 do 31. 3. 2016 a 10 % úrokem z prodlení od 1. 4. 2016 do zaplacení (výrok I), ve zbývající části vyhovujícího výroku jej změnil tak, že žalobu zamítl v rozsahu smluvní pokuty 0,3 % z částky 18.518.228 Kč od 1. 4. 2016 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % z této částky od 19. 7. 2000 do 31. 3. 2016 (výrok II), potvrdil jej v zamítavém výroku ve vztahu k druhé žalované (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky IV a V).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že původní žalobce Z. A. (advokát) a první žalovaná (klient) uzavřeli dne 2. 5. 1997 smlouvu označenou jako smlouva mandátní, jíž se advokát zavázal poskytovat klientovi právní služby jednak „ při realizaci jeho vlastnického práva k akciím obchodní společnosti Cíl, a. s. a vlastnického práva k nemovitému majetku: dům čp. XY se stav. parcelou . č. XY, dům čp. XY se stav. parcelou č. XY, dům čp. XY se stav. parcelou č. XY, dům čp. XY se stav. parcelou č. XY, dům čp. XY se stav. parcelou č. XY v kat. úz. XY, zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu Praha-město “ (čl. I písm. a/ smlouvy), a dále „ při zajištění využití tohoto nemovitého majetku na základě smluv v době podpisu smlouvy této již uzavřených mezi klientem a třetími osobami, jakož i smluv je nahrazujích nebo na ně bezprostředně navazujích, a to i pokud budou uzavřeny s jinými subjekty “ (čl. I písm. b/ smlouvy). Strany sjednaly v článku IV smluvní odměnu za poskytnutí právních služeb podle čl. I písm. a) „ ve výši 10 % ze zjištěné ceny nemovitostí uvedených v čl. I písm. a) smlouvy v případě, že společnost Cíl a. s. bude zapsána do obchodního rejstříku a klient bude jejím jediným akcionářem, to vše za předpokladu, že v katastru nemovitostí bude jako vlastník uvedených nemovitostí zapsána společnost Cíl a.s., což znamená, že poskytnutí právní pomoci podle čl. I písm. a) smlouvy znamenalo pro klienta plný úspěch “ (čl. IV písm. a/ smlouvy), a odměnu „ ve výši 10 % z částek složených na účet nebo do pokladny klienta třetími osobami uvedenými v čl. I písm. b/ na základě právní pomoci poskytnuté advokátem klientovi podle tohoto ustanovení smlouvy; klient je povinen oznámit advokátovi složení částek třetími osobami do 20 dnů poté, co bude částka na jeho účet připsána nebo složena v hotovosti v pokladně klienta “ (čl. IV písm. b/ smlouvy). Odměna sjednaná v čl. IV písm. b) byla splatná do 30 dnů poté, co „ částka uvedená v tomto ustanovení smlouvy dojde na účet klienta “. Článek VII smlouvy obsahuje ujednání, podle něhož je klient povinen zaplatit advokátovi smluvní pokutu ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý den prodlení, nebude-li odměna ve stanovené lhůtě uspokojena žádným z uvedených způsobů, a pro případ prodlení klienta se splněním informační povinnosti o složení částek smluvní pokutu ve výši 1 % ze zatajené částky za každý den prodlení. Současně bylo dohodnuto, že zaplacením smluvní pokuty zaniká nárok na úhradu úroku z prodlení za příslušné období. Původně žalovaná Cíl, a.s. byla zapsána do katastru nemovitostí na LV č. XY jako vlastnice domu čp. XY na pozemku p. č. XY, domu čp. XY na pozemku p. č. XY a domu čp. XY na pozemku p. č. XY k. ú. XY, obec XY - dále též „předmětné nemovitosti“. V listině ze dne 19. 6. 2000 společnost Cíl, a.s. coby vlastnice pozemku p. č. XY prohlásila, že vstoupila do právního postavení jeho pronajímatele mimo jiné z nájemních smluv, které uzavřely 18. 1. 1993, 12. 12. 1995 a 20. 3. 1997 žalovaná (ČSSD) a B. H. Centrum, a. s. Dne 19. 6. 2000 uzavřely Cíl, a.s. , první žalovaná a Bau Holding AG a B. H. Centrum, a. s., dohodu o narovnání ohledně vzájemných vztahů ze smluv o nájmu pozemku p. č. XY v k. ú. XY a z dalších smluv a dohod na nájemní vztahy navazujících. Mimo jiné bylo dohodnuto, že běžné nájemné z titulu nájemních vztahů bude splatné na účet Cíl, a. s. s tím, že takto byla na účet dne 19. 6. 2000 připsána částka 9.553.850 DEM. Právní předchůdce žalobců fakturou ze dne 30. 6. 2000 vyúčtoval první žalované odměnu za právní pomoc „ při využití pozemku p. č. XY k. ú. XY, spočívající v zajištění úhrady dlužného nájemného od nájemce B. H. Centrum, a. s. v souladu s čl. I písm. b) smlouvy s tím, že dle čl. IV písm. b) činí odměna 10 % z částky 9.553.850 DEM složené na účet Cíl, a. s. při kurzu 18,46 Kč “, což je 18.518.228 Kč. První žalovaná dne 10. 7. 2000 sdělila právnímu předchůdci žalobců, že na jeho účet poukázala 16.807.042 Kč jako odměnu podle čl. IV písm. a/ smlouvy a částku 33.614.084 Kč (představující zbylé 2/3 této odměny) složila do soudní úschovy, neboť nárok na tuto část uplatnili též advokát JUDr. Zdeněk Hájek a notář JUDr. Václav Halbich.
Odvolací soud neshledal důvodným odvolání původního žalobce proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba vůči druhé žalované zamítnuta; ve vztahu k posouzení nároků uplatněných vůči první žalované dospěl k následujícím právním závěrům:
1/ Smlouvu, kterou uzavřela první žalovaná s právním předchůdcem žalobců dne 2. 5. 1997, právně kvalifikoval jako smlouvu mandátní uzavřenou podle §566 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (§3028 zákona č. 89/2012 Sb.) - dále též jen „obch. zák.“.
2/ Dotyčnou smlouvu ze dne 2. 5. 1997, resp. její ujednání obsažená v čl. I písm. b) a v čl. IV. písm. b) neshledal neplatnými pro neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (§3028 zákona č. 89/2012 Sb.) - dále jen „obč. zák.“. S poukazem na princip priority výkladu smluv nezakládající jejich neplatnost neshledal kritizovaná smluvní ujednání z pohledu projevené vůle neurčitými. Předmětem mandátní smlouvy byla právní služba ohledně zpochybňovaného vlastnického práva klienta k nemovitostem a v souvislosti s tím zajištění využití příjmů z nich plynoucích. Právní služba podle čl. I písm. b) mandátní smlouvy se týkala umožnění přístupu klientovi k majetkovému prospěchu ze smluv již uzavřených, případně je nahrazujících nebo na ně bezprostředně navazujících v době, kdy byly činěny úkony k zajištění vlastnického práva žalované k těmto nemovitostem.
3/ Smluvní ujednání o odměně v čl. IV písm. b) smlouvy neshledal absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. O tom, že dosažení realizace plnění podle sjednaných smluv ve prospěch žalované (žalovaných) nebylo záležitostí jednoduchou, svědčí „dohoda o narovnání“ ze dne 19. 6. 2000. Poukázal na ustanovení §3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jež sjednání odměny advokáta podílem ze získaného plnění nezakazovalo. Stavovské předpisy advokátů jsou závazné toliko uvnitř samotného stavovského sdružení, takže sjednanou odměnu ve výši 10 % ze získaného plnění nelze označit za nepřiměřenou a „ vzhledem k výjimečnosti celé obecně známé kauzy Lidového domu (řešené postupně všemi soudními instancemi) obstojí i důvody zvláštního zřetele hodné pro její sjednání “. Nadto nebyl původní žalobce v souvislosti s takto sjednanou odměnou kárně postižen. Irelevantní odvolací soud shledal též argumantaci první žalované, že mandátní smlouvu s původním žalobcem uzavírala v tíživé situaci.
4/ Podmínky pro vznik nároku původního žalobce na odměnu podle smlouvy ze dne 2. 5. 1997 lze mít po věcné stránce za naplněné (s dovětkem, že „ tuto okolnost ostatně první žalovaná nesporovala “). Výši získaného plnění od společnosti B. H. Centrum a.s. ani výši na jeho základě původním žalobcem vyúčtované odměny fakturou splatnou dne 19. 7. 2000 první žalovaná nezpochybnila. Dlužné nájemné sice bylo uhrazeno na účet druhé žalované, avšak stalo se tak podle dohody o narovnání se souhlasem první žalované, která takto určila platební místo; obě žalované jsou navíc majetkově provázány.
5/ Účastníci smlouvy ze dne 2. 5. 1997 si v čl. VII v souladu s §544 odst. 1 obč. zák. sjednali smluvní pokutu ve výši 0,3 % z dlužné částky denně, jejíž denní sazba je přiměřená; na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat ani z hlediska její celkové výše, která je důsledkem dlouhodobého prodlení žalované (viz závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005).
6/ Požadavek právního předchůdce žalobců na zaplacení smluvní pokuty není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud připustil, že výlučně původní žalobce svými procesními úkony zapříčinil dobu trvání řízení, žalovaná však mohla „vzniku tohoto nároku“ zabránit zaplacením vymáhané pohledávky, případně prostřednictvím úřední úschovy (§568 obč. zák., §1953 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku - dále též „o. z.“).
7/ Odvolací soud přisvědčil námitce první žalované, že smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky, a proto „ náleží tento nárok pouze ve výši, která dospěla ke dni rozhodnutí soudu, o jejíž zaplacení prostřednictvím této žaloby, doručené prvnímu žalovanému dne 9. 7. 2004 požádal “, takže jej shledal důvodným za období od 19. 7. 2000 do 31. 3. 2016; oproti tomu dle smlouvy není první žalovaná povinna za uvedené období hradit úrok z prodlení. Odvolací soud proto - na rozdíl od soudu prvního stupně - přiznal smluvní pokutu pouze za dobu od 19. 7. 2000 do rozhodnutí soudu (do 31. 3. 2016), nikoli do zaplacení, a úrok z prodlení shledal opodstatněným až od 1. 4. 2016 (§369 odst. 1 ve spojení s §502 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000).
První žalovaná (v dalším textu již jen jako „žalovaná“) napadla rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku I. a v akcesorickém nákladovém výroku IV. dovoláním, jež doplnila včasnými podáními ze dne 15. 4. 2016 a ze dne 12. 5. 2016. Jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje jednak v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka „ platnosti smluvního ujednání o odměně advokáta za poskytnutou právní pomoc způsobem, který advokátovi umožňuje nárokovat vůči klientovi podíl z pravidelných výnosů jeho majetku, a to bez ohledu na to, v jaké míře se advokát svojí právní pomocí na výši těchto výnosů podílel “, a dále má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení následujících otázek hmotného a procesního práva:
a/ Otázka (ne)platnosti ujednání o podílové odměně v ustanovení článku I písm. b/ a článku IV písm. b/ mandátní smlouvy pro neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1371/2007, ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 506/2001, a ze dne 16. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11, od nichž se podle jejího přesvědčení odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil, a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při citaci pasáží z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1570/2012, a ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4513/2009, odvolacímu soudu vytýká pochybení spočívající v tom, že sloučil posouzení neurčitosti předmětu smlouvy vymezeného v článku I písm. b/ a posouzení neurčitosti sjednané smluvní odměny v článku IV písm. b/. Má za to, že v článku I písm. a/ a b/ smlouvy jsou vymezeny dva druhy právní služby, jejichž (ne)určitost měla být posuzována odděleně. V prvním doplnění dovolání se podrobně věnuje výkladu uvedených článků smlouvy a vyjadřuje názor, že v čl. IV písm. b/ nebyla sjednána odměna, nýbrž doživotní renta.
b/ Otázka (ne)platnosti ustanovení čl. I písm. b/ a čl. IV písm. b/ mandátní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1371/2007, ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 506/2001, ze dne 16. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009, a na nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11, prosazuje, že uvedená ujednání smlouvy jsou pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná podle §39 obč. zák. Nadto vyjadřuje názor, že nebyla splněna sjednaná podmínka pro vznik práva na podílovou odměnu, neboť společnost B. H. Centrum neposkytla částku na základě právní služby podle čl. IV písm. b/ a částka nebyla složena na účet klienta, ale na účet společnosti Cíl, a. s. Konečně výši podílové odměny považuje za nepřiměřenou z hlediska rozsahu a přiměřenosti poskytované právní služby (viz čl. 10 usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 31. 10. 1996 č. 1/1997, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, a právní závěry obsažené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 506/2001 a ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009). V souvislosti s uvedeným vytýká odvolacímu soudu, že se mravností sjednané odměny z hlediska zásad vyjádřených v citované judikatuře nezabýval.
c/ Otázka projednatelnosti žaloby v části požadující zaplacení smluvní pokuty stanovené procentní sazbou do budoucna , kterou odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011, ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, a ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1221/2013; dovolatelka má za to, že žaloba trpí vadou, pro kterou není projednatelná, neboť smluvní pokuta nebyla vyčíslena.
d/ Otázka neplatnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska její přiměřenosti podle §39 obč. zák. , při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1140/2013, ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1017/2015 (a v něm citované judikatury dovolacího soudu), ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3764/2015, a ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1240/2014.
e/ Otázka posouzení výkonu práva na smluvní pokutu v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. , kterou odvolací soud neposoudil v souladu rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1599/2010, a ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 873/2009, resp. se touto otázkou řádně nezabýval. Odmítá úvahy odvolacího soudu, že nárůstu smluvní pokuty mohla zabránit prostřednictvím úřední úschovy.
Dále žalovaná namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou , která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v překvapivosti napadeného rozhodnutí; odvolací soud oproti soudu prvního stupně přiměřenost odměny advokáta podle čl. IV písm. b/ smlouvy posuzoval s ohledem na obsah a rozsah právní služby dle čl. I písm. a/ smlouvy, ačkoli „ takový postup nevyplývá ze smlouvy, nebyl účastníky řízení tvrzen a nebyl předmětem posuzování soudem prvního stupně “. V souvislosti s uvedeným dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že ji nepoučil ve smyslu §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu a neposkytl jí procesní prostor, aby „ tvrdila a prokázala skutečnosti rozhodné pro takové posouzení “.
Konečně žalovaná namítá zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu v přesvědčení, že soudkyně M. S., která ve věci rozhodovala v prvním stupni, byla pro svůj poměr k právnímu předchůdci žalobců vyloučena z projednávání a rozhodování věci.
Původní žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
Původní žalobce Z. A. v průběhu dovolacího řízení dne 7. 11. 2016 zemřel. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 3. 2019, č. j. 33 Cdo 2994/2016-762, rozhodl, že v dovolacím řízení bude po zemřelém žalobci Z. A. pokračováno s V. A. a P. A..
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017), dále jen „o. s. ř.“, přičemž se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Předmětem řízení v projednávané věci jsou dva samostatné nároky. Prvním je nárok advokáta na odměnu za poskytnuté právní služby, druhým nárok na smluvní pokutu; oba nároky právní předchůdce žalobců dovozuje ze smlouvy uzavřené dne 2. 5. 1997, takže při právním posouzení je třeba vycházet z právní úpravy platné v době jejího sjednání.
Závěr odvolacího soudu, který dotyčnou smlouvu posoudil jako smlouvu mandátní uzavřenou v režimu obchodního zákoníku, dovolatelka nezpochybnila.
Dovolatelkou formulovaná otázka „ platnosti smluvního ujednání o odměně advokáta za poskytnutou právní pomoc způsobem, který advokátovi umožňuje nárokovat vůči klientovi podíl z pravidelných výnosů jeho majetku, a to bez ohledu na to, v jaké míře se advokát svojí právní pomocí na výši těchto výnosů podílel “, ve skutečnosti obsahuje více právních otázek. Na vyřešení otázky „ platnosti ujednání o odměně advokáta způsobem, který advokátovi umožňuje nárokovat podíl z pravidelných výnosů jeho majetku “ napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud závěr, že by původnímu žalobci vznikl nárok na odměnu podílem z pravidelných výnosů jeho majetku, neučinil, dovodil-li, že smlouvou byla sjednána odměna podílová. Jde-li o posouzení otázky, zda je „ platné ujednání o odměně způsobem, který advokátovi umožňuje nárokovat vůči klientovi odměnu bez ohledu na to, v jaké míře se advokát svojí právní pomocí na výši těchto výnosů podílel “, je dovolání v této části přípustné, neboť se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury.
Podle §566 odst. 1 obch. zák. mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu.
Z citovaného ustanovení plyne, že mandátní smlouva je zvláštní označení pro příkazní smlouvu v obchodních závazkových vztazích, že stranami smlouvy jsou mandatář (jednající) a mandant (ten, za kterého se jedná) a že pojmovým znakem mandátní smlouvy je závazek mandatáře zařídit určitou obchodní záležitost jménem a na účet mandanta a závazek mandanta zaplatit za zařízení záležitosti mandatáři úplatu (srov. např. rozsudek ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3590/2016). Pojmovou náležitostí smlouvy mandátní je označení stran, určení záležitosti, která má být zařízena, a sjednání úplatnosti závazku. Pojmovým znakem je sjednání závazku zařídit určitou obchodní záležitost, která může mít dvojí povahu: a) uskutečňování (na základě písemné plné moci) právních úkonů (např. typicky uzavírání smluv, vystupování před soudy, vyřizování určité záležitosti) jménem mandanta, b) faktická činnost, k níž zmocnění není třeba. Může se jednat i o kombinaci obou způsobů. Mandatář vždy postupuje při zařizování záležitosti mandanta s odbornou péčí a je rovněž povinen ji uskutečňovat podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy (srov. Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 364 s.).
Zároveň platí, že nárok na úplatu (odměnu) vzniká mandatáři dle smluvního ujednání, pokud smlouva mlčí, vzniká mandatáři ze zákona nárok na odměnu v okamžiku, kdy řádně vykonal činnost, k níž se zavázal, a to bez ohledu na to, zda očekávaný výsledek nastal či nikoli, ovšem za podmínky, že své povinnosti skutečně splnil a dbal pokynů mandanta. Judikatura se ustálila na závěru, že není-li účastníky ve smlouvě ujednáno jinak, je jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu pouze jím řádně vykonaná činnost. Zákon (který dává možnost účastníkům se smluvně od něj odchýlit) neváže vznik nároku na úplatu například na skutečnost, zda mandant dal či nedal mandatáři pokyny či v jaké formě byla úplata sjednána (např. ve formě paušálu), případně na jiné skutečnosti, ale pouze na řádně vykonanou činnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1056/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3992/2011).
Nelze proto přisvědčit dovolatelce, že by v případě „ platnosti ujednání o odměně způsobem, který advokátovi umožňuje nárokovat vůči klientovi odměnu bez ohledu na to, v jaké míře se advokát svojí právní pomocí na výši těchto výnosů podílel “, šlo o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou, nicméně přípustnost dovolání je založena tím, že se odvolací soud při jejím řešení od uvedené rozhodovací praxe odchýlil.
Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, řešení otázky vzniku nároku na odměnu založil na závěru, že „ obsah mandátní smlouvy i provedení sjednané právní pomoci žalobcem pro prvního žalovaného jsou mezi účastníky nesporné “. Tento závěr jednak vůbec neodpovídá obsahu spisu, neboť z ničeho nevyplývá, že by účastníci uvedené skutečnosti výslovně označili jako nesporné (odvolací soud navíc ani žádný rozsah „provedené právní pomoci“ neuvádí), ale především je třeba jeho nesprávnost spatřovat z pohledu odklonu od výše uvedených závěrů, podle nichž jedinou podmínkou pro vznik nároku na odměnu je advokátem řádně vykonaná činnost. Odvolací soud přitom vůbec nezjišťoval, zda a jakou právní službu původní žalobce jako advokát pro klienta provedl. Při tomto posouzení nelze vycházet pouze z předložených (navíc nepodepsaných) listin (Dohoda o narovnání, Prohlášení a Zápis), neboť předmětem činnosti mandatáře není dosažení určitého výsledku, ale činnost sama. To nakonec vyplývá i z uzavřené smlouvy, podle níž byla sjednána odměna „za poskytnutí právní pomoci“. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení otázky nároku na odměnu byl proto uplatněn důvodně.
Přípustnost dovolání zakládá i námitka sub. a), že se odvolací soud při posouzení otázky určitosti ujednání ve smlouvě ze dne 2. 5. 1997 odchýlil od ustálené judikatury.
Nejvyšší soud se již v řadě svých rozhodnutí vyjadřoval k určitosti právních úkonů, resp. k vnímání právních úkonů z hlediska určitosti jejich předmětu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, a ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/98, str. 372). Dovodil, že právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak jednoznačný - a tím určitý - není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel (podle §35 odst. 2 a 3 obč. zák., jde-li o občanskoprávní vztahy, a jde-li o obchodní závazkové vztahy, též podle interpretačních pravidel obsažených v ustanovení §266 obch. zák., která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit). Právní úkon je třeba považovat za určitý, jestliže je z něho patrno, kdo tento právní úkon činí a co je jeho předmětem, přičemž tento předmět musí být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010). Jsou-li pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníka smlouvy usuzovat na jiný obsah tohoto právního úkonu, nelze obsah smluvního ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
V posuzovaném případě se původní žalobce v článku I. smlouvy ze dne 2. 5. 1997 jako advokát zavázal poskytovat klientovi právní službu jednak „ při realizaci jeho vlastnického práva k akciím obchodní společnosti Cíl, a. s. a vlastnického práva k nemovitému majetku tam specifikovanému “ (čl. I písm. a/ smlouvy), a dále „ při zajištění využití tohoto nemovitého majetku na základě smluv v době podpisu smlouvy této již uzavřených mezi klientem a třetími osobami, jakož i smluv je nahrazujích nebo na ně bezprostředně navazujích, a to i pokud budou uzavřeny s jinými subjekty “ (čl. I písm. b/ smlouvy). V čl. IV písm. a) bylo ujednáno, že odměna (sjednaná podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. jako odměna smluvní) se sjednává za poskytnutí právní služby podle čl. I písm. a) smlouvy „ ve výši 10 % ze zjištěné ceny dotyčných nemovitostí v případě , že společnost Cíl a.s. bude zapsána do obchodního rejstříku a klient bude jejím jediným akcionářem, to vše za předpokladu, že v katastru nemovitostí bude jako vlastník uvedených nemovitostí zapsána společnost Cíl a.s., což znamená, že poskytnutí právní pomoci podle čl. I písm. a) smlouvy znamenalo pro klienta plný úspěch “, u činnosti vymezené v čl. I písm. b) byla sjednána odměna „ ve výši 10 % z částek složených na účet nebo do pokladny klienta třetími osobami uvedenými v čl. I písm. b/ na základě právní pomoci poskytnuté advokátem klientovi podle tohoto ustanovení smlouvy “.
Neobstojí námitka žalované, že vymezení předmětu smlouvy je neurčité, neboť z uvedeného znění je i s přihlédnutím k ostatnímu obsahu smlouvy bez pochybností zřejmé, že se původní žalobce jako advokát zavázal k poskytování právních služeb, jež se budou týkat označených nemovitostí. Poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu (§1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Nelze dovodit, že by se odvolací soud při řešení otázky určitosti předmětu smlouvy uzavřené dne 2. 5. 1997 od výše uvedených výkladových pravidel významně odchýlil.
V dovolatelkou citovaných rozhodnutích ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1570/2012, a ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4513/2009, se Nejvyšší soud sice zabýval otázkou posouzení určitosti právních úkonů, avšak skutkově šlo o zcela odlišné okolnosti spočívající ve sjednání závazku „zajištění práce po dobu trvání leasingu“, případně o posouzení určitosti smluvní pokuty z hlediska chybějícího uvedení smluvní pokutou zajišťované povinnosti. Závěry tam uvedené se proto v projednávané věci, kdy bez vší pochybnosti je předmětem smlouvy poskytování právní služby advokátem, neuplatní. V nálezu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, se Ústavní soud zabýval otázkou náležitostí jednostranného úkonu, jímž účastník (spotřebitel) odstoupil od uzavřené smlouvy, přičemž opět pro skutkovou odlišnost ani tam uvedené závěry na projednávanou věc použít nelze.
Odlišná je ovšem situace v případě posouzení určitosti ujednání o odměně za poskytnuté právní služby.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009, dovodil, že zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ani jiný právní předpis nevylučují, aby odměna za poskytování právních služeb byla dohodou mezi advokátem a klientem stanovena podílem na výsledku věci. Nejvyšší soud pak takový způsob určení výše odměny advokáta neshledává bez dalšího ani rozporným s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku. Sám o sobě tudíž smlouvu mezi advokátem a klientem neplatnou (§39 obč. zák.) nečiní a není ani důvodem pro odepření právní ochrany advokátu (§265 obch. zák.). Nelze totiž přehlédnout, že takový způsob určení výše odměny ji činí závislou na výsledku činnosti advokáta a míře jejího přínosu (měřeno ekonomickými kritérii) pro klienta, čímž se zpravidla riziko neúspěchu (jenž lze z pohledu klienta spatřovat v tom, že služby poskytované advokátem nepovedou k očekávanému výsledku) částečně přenáší na advokáta. To, zejména v podnikatelských vztazích, lze považovat za odpovídající povaze vztahu mezi advokátem a klientem.
V nyní souzené věci byla v čl. IV písm. b) smlouvy odměna za poskytnutí právní pomoci sjednána s odkazem na vyhlášku č. 177/1996 Sb. jako odměna smluvní „ ve výši 10 % z částek složených na účet nebo do pokladny klienta třetími osobami uvedenými v čl. I písm. b/ na základě právní pomoci poskytnuté advokátem klientovi podle tohoto ustanovení smlouvy “. Z citovaného textu sice vyplývá, že se má jednat o způsob určení odměny, který ji činí závislou i na výsledku činnosti advokáta a míře jejího přínosu pro klienta, avšak z hlediska výše odměny není dotyčné ustanovení dostatečně určité, jestliže základem pro toto určení mají být „ částky složené na účet nebo do pokladny klienta třetími osobami uvedenými v čl. I písm. b/ “, aniž by bylo zřejmé, o jaké „složené částky“ či o které „třetí osoby“ se má konkrétně jednat (v citovaném článku nejsou žádné osoby konkretizovány). Má-li být sjednaná výše podílové odměny závislá na výsledku činnosti advokáta, musí být případný očekávaný výsledek, který je rozhodující pro určení výše odměny, určitý a seznatelný z obsahu uzavřené smlouvy. Lze proto například považovat za dostatečně určité sjednání odměny podílem z advokátem vymoženého plnění od konkrétně určeného dlužníka s uvedením (označením) pohledávky, o kterou se má jednat. Ve smlouvě ze dne 2. 5. 1997 uvedená formulace však požadavek určitosti nesplňuje, neboť není jasné, o jaké částky složené na účet nebo do pokladny (a kým) se má konkrétně jednat. Posouzení otázky určitosti ujednání čl. IV. písm. b) smlouvy ze dne 2. 5. 1997 odvolacím soudem proto není správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl uplatněn důvodně.
Vzhledem k tomu, že posouzením otázky nároku na odměnu (včetně její výše) bude třeba se v dalším řízení znovu zabývat, přičemž jeho výsledek předchází posouzení dalších dovolatelkou předestřených otázek sub. b), pozbyl na významu přezkum závěrů odvolacího soudu, zda lze výkon práva na odměnu považovat za souladný s dobrými mravy a zda je výše sjednané odměny přiměřená.
Přípustnost dovolání je dána též v případě právní otázky sub. c), týkající se řádného (ne)uplatnění odvolacím soudem přiznaného nároku na smluvní pokutu v soudním řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
V rozsudku ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011, Nejvyšší soud v souvislosti s posouzením nároku na zaplacení smluvní pokuty poukázal na jiné své rozhodnutí ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 127/2011, v němž přijal závěr, že žalobce má nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatněné v procentní výši ze zajištěné pohledávky za každý den prodlení se zaplacením od určitého dne do zaplacení ve výši, která byla ke dni vyhlášení rozsudku splatná, tj. která vznikla v průběhu soudního řízení, a žalobce žalovaného vyzval k její úhradě a uplynula lhůta bez zbytečného odkladu od této výzvy k zaplacení této částky. Nejvyšší soud konstatoval, že smluvní pokuta nepředstavuje příslušenství pohledávky na zaplacení ceny díla, nýbrž je samostatným právním nárokem, jehož oprávněnost je závislá na zjištění, zda byl žalovaný s platbou v prodlení, a jeho splatnost je závislá na tom, zda byla žalobci známa výše smluvní pokuty a zda žalobce vyzval žalovaného k plnění. Podle §340 odst. 1 obch. zák. je dlužník povinen zaplatit závazek v době, kterou si s věřitelem dohodl. Pokud není žádné dohody, je dlužník povinen zaplatit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele (§340 odst. 2 obch. zák.). Z odkazovaného rozhodnutí rovněž vyplývá, že žalobci ke dni podání žaloby vznikne nárok na zaplacení smluvní pokuty pouze ve výši představující prodlení do dne podání žaloby (k tomuto dni je zřejmá délka prodlení i výše smluvní pokuty) a žalobu je nutno považovat za výzvu žalobce, aby žalovaný splnil svůj dluh spočívající ve smluvní pokutě za prodlení se zaplacením ceny za dílo. Pokud se jedná o nárok na zaplacení smluvní pokuty, který vznikne v souvislosti s prodlením se zaplacením zajištěné částky v průběhu soudního řízení, není tato pohledávka splatná, dokud žalobce neučiní vůči žalovanému hmotněprávní úkon ve smyslu §340 odst. 2 obch. zák.
Uvedený právní závěr je aplikovatelný i na právní posouzení v dané věci. Odvolací soud, aniž by učinil příslušná zjištění ohledně uplatnění a splatnosti nároku na smluvní pokutu, pouze konstatoval, že původní žalobce o zaplacení smluvní pokuty prostřednictvím žaloby doručené žalované 9. 7. 2004 požádal, a proto mu tento nárok náleží ve výši, která dospěla ke dni rozhodnutí soudu (k 31. 3. 2016). Tím se však při posouzení otázky uplatnění uvedeného nároku za období od podání žaloby do data vydání rozhodnutí od výše uvedeného právního závěru odchýlil. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení tak byl uplatněn důvodně.
Smluvní pokuta, jako peněžitá částka, kterou se dlužník zavazuje zaplatit věřiteli pro případ, že poruší svou smluvní povinnost, je jedním z prostředků zajištění pohledávek. Z podstaty závazku k zaplacení smluvní pokuty jako závazku zajišťovacího pak plyne jeho akcesorická, odvozená povaha; závazek k zaplacení smluvní pokuty nemůže vzniknout, aniž by byl porušen (a tedy především aniž by vznikl a v rozhodné době dosud existoval) závazek hlavní, smluvní pokutou zajištěný.
S ohledem na to, že dle výše uvedených závěrů bude třeba, aby žalobci ohledně celého požadovaného nároku na smluvní pokutu doložili, že jde o splatnou pohledávku (tedy v jakém rozsahu a kdy se tato stala splatnou), lze závěry odvolacího soudu týkající se posouzení její přiměřenosti včetně toho, zda jde v případě jejího uplatnění o výkon práva v souladu s dobrými mravy, označit za předčasné. Krom toho bude mít na toto posouzení nepochybně vliv i shora uvedený závěr týkající se neurčitosti smluvního ujednání o odměně. Dovolací soud se proto již námitkami sub. d) a e) ohledně řešení otázky přiměřenosti smluvní pokuty a posouzení výkonu práva na ni nezabýval.
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Tzv. zmatečnostní vady z obsahu spisu nezjistil. Neopodstatněnou shledal námitku žalované, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v překvapivosti napadeného rozhodnutí dovozované z toho, jak odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval obsah smlouvy – konkrétně přiměřenost odměny advokáta, ačkoli „ takový postup nevyplývá ze smlouvy, nebyl účastníky řízení tvrzen a nebyl předmětem posuzování soudem prvního stupně “. Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že ji nepoučil ve smyslu §118a odst. 1, 3 o. s. ř. a neposkytl jí procesní prostor, aby tvrdila a prokázala skutečnosti rozhodné „ pro takové posouzení “. K tomu lze poznamenat, že postup podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. je namístě tehdy, neuvedl-li účastník z pohledu jím uplatňovaného nároku (či obrany proti němu) veškeré pro posouzení věci potřebné skutkové okolnosti nebo pokud k jejich prokázání neoznačil potřebné důkazy. Jde typicky o situace, kdy by neuvedení skutkových okolností či neoznačení důkazů znamenalo pro účastníka neunesení břemene tvrzení či důkazního. Taková situace v souzené věci nenastala. V daném skutkovém rámci potom neobstojí ani argument, že šlo o rozhodnutí překvapivé. Dospěl-li odvolací soud v souvislosti s posouzením věci a se zřetelem k obsahu smlouvy k odlišnému právnímu posouzení než soud prvního stupně, pak z mezí své přezkumné činnosti „překvapivě“ nevybočil, neboť z jeho rozhodnutí vyplývá, že v zásadě převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Jestliže potom závěry soudu prvního stupně poměřil s výsledky, jež učinil součástí odůvodnění rozsudku, pak z mezí své přezkumné činnosti „překvapivě“ nevybočil (srov. mutatis mutandis např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2005, pod číslem 97). Navíc jde v podstatě o námitky subsumované do právních otázek, jež žalovaná učinila též součástí dovolacích námitek a k nim se upínající argumentace, takže jejich řešením se dovolací soud zabýval. Sama uplatněná výtka, že v důsledku absence užití poučovací povinnosti dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. je napadené rozhodnutí překvapivé, nesměřuje ani k vyřešení žádné otázky hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by byl naplněn požadavek přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Konečně žalovaná namítá zmatečnostní vadu v přesvědčení, že soudkyně M. S., která ve věci rozhodovala v prvním stupni, byla pro svůj poměr k právnímu předchůdci žalobců vyloučena z projednávání a rozhodování věci. Vyřešení této námitky je obsahem rozhodnutí nadřízeného soudu, který se s takto uplatněnou námitkou podjatosti řádně vypořádal, přičemž jeho závěry nelze považovat za extrémně vybočující z rámce, kterým se kritéria pro možné vyloučení soudce z projednávání a rozhodování konkrétní věci řídí. Dovolatelka neuvádí žádné okolnosti, jež by mohly mít přesah v podobě závěru odlišného od toho, jak o námitce podjatosti rozhodl senát nadřízeného soudu.
Z výše vyložených důvodů považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu výroků I. a IV. zrušil. Protože důvody, pro které byl (částečně) zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. v rozsahu výroku I. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
Soud prvního stupně bude vycházet z výše uvedených právních závěrů, přičemž s ohledem na závěr o neurčitosti sjednání odměny ve smlouvě ze dne 2. 5. 1997 bude třeba stran posouzení nároku na odměnu za poskytnutí právní služby vycházet z §22 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve spojení s §1 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění. K tomu bude třeba, aby žalobci doplnili tvrzení a označili důkazy k tomu, jaké právní služby původní žalobce pro žalovanou provedl. Ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty, která vznikla v souvislosti s prodlením se zaplacením zajištěné částky v průběhu soudního řízení, bude třeba vyzvat žalobce k doložení, zda a kdy došlo k uplatnění této její části. Poté bude třeba se zaměřit se na to, zda při závěru o neurčitosti ujednání o odměně bude možné nárok na smluvní pokutu považovat za opodstatněný, a v návaznosti na to případně i na posouzení ostatních s tímto nárokem souvisejících otázek (přiměřenost a rozpor výkonu práva s dobrými mravy).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 ve spojení s §151 o. s. ř.).
Se zřetelem ke způsobu vyřízení dovolání Nejvyšší soud o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu