ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1374.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1374/2019- 464
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2019 o dovolání obviněného P. E. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 67 To 69/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 62/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 2 T 62/2018, byl obviněný P. E. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 24.11.2017 v době kolem 19.20 hod. v Praze 6, ul. XY za tím účelem, aby získal pro sebe blíže nezjištěnou výhodu, přenechal dosud neztotožněné třetí osobě vozidlo zn. Škoda Superb, r.z. XY, toto vozidlo, které mělo hodnotu 570.000,- Kč, měl k dispozici z titulu své pracovní pozice, kdy pracoval na základě smlouvy jako taxikář spolupracující se společností FIX, s.r.o., se sídlem v Praze 7, Schnirchova 1253/3, tato společnost se zabývá službami v oblasti taxislužby a pronajímá vozidla taxikářům, společnost FIX, s.r.o. měla vozidlo pronajaté od vlastníka – společnosti ŠkoFin, s.r.o. se sídlem v Praze 5, Pekařská 635,
aby zastřel skutečnost, že vozidlo předtím někomu předal, tak dne 29.11.2017 u Policie ČR, MO Břevnov, Praha 6 nepravdivě nahlásil, že mu bylo vozidlo odcizeno o několik dní později, a to v době od 27.11.2017, od 15.00 hod. do 29.11.2017, do 21.15 hod. v domnění, že vozidlo je pojištěné a nevznikne tak škoda ani společnosti ŠkoFin, s.r.o., ani společnosti FIX, s.r.o., nýbrž že škoda vznikne pojišťovně, vozidlo pojištěné pro uvedený případ nebylo a škoda v celkové výši 570.000,- Kč vznikla společnosti FIX, s.r.o., která musí hodnotu vozidla i nadále splácet majiteli vozidla – společnosti ŠkoFin, s.r.o.“
Za uvedené jednání byl obviněný podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil zaplatil způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena rovněž povinnost nahradit škodu poškozené společnosti FIX spol. s r. o., IČO: 458 03 421 se sídlem Schnirchova 1253/3, Praha 7, a to ve výši 460 842 Kč. Poškozená společnost ŠkoFin, s. r. o. se sídlem Pekařská 6, Praha 5 byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný si proti tomuto rozsudku podal odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 67 To 69/2019 tak, že dovolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Na tomto místě je vhodné podotknout, že odvolací soud v dané věci rozhodoval po druhé. Prvně svým usnesením ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 67 To 329/2018 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 2 T 62/2018, kterým byl obviněný P. E. zproštěn podle §226 písm. c) tr. ř.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 67 To 69/2019 (dále také jen „napadené usnesení“) napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V odůvodnění svého dovolání nejprve uvedl, že si je vědom skutečnosti, že námitky procesní povahy nejsou způsobilé být dovolacím důvodem, přesto na úvod shrnul námitky, jež uplatnil v odvolacím řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že když zrušil původní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, neměl k tomu dostatek skutkových nebo právních opodstatnění. Zdůraznil, že odvolací soud pouze nařídil doplnit dokazování, aniž by vyslovil právní názor týkající se viny obviněného. Paradoxem celé věci shledal, že Městský soud v Praze nařídil provést dokazování spisem podobné věci, pana V. H. Po provedeném dokazování soud prvního stupně sám konstatoval, že doplnění dokazování nepřineslo nic nového, přesto změnil své původní rozhodnutí. Dále se v dovolání obviněný vyjadřoval ke své výpovědi, ke svědecké výpovědi P. A., přičemž následně uvedl, že skutkový děj popsaný v rozsudku soudu prvního stupně není prokázán těmito ani jinými ve věci provedenými důkazy. Přestože soud prvního stupně původně obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. s ohledem na to, že nebyl zajištěn žádný přímý důkaz o tom, že by originální klíč od vozidla předal obviněný další osobě, tedy z důvodu, že nebylo prokázáno, že by skutek spáchal obviněný, následně svůj závěr přehodnotil, aniž by to dostatečně zdůvodnil. Obviněný považoval za nutné dodat, že přímý důkaz nebyl proveden ani v průběhu doplněného dokazování. Je podle něj přitom omyl domnívat se, že k případnému užití originálního klíče v inkriminovanou dobu bylo jeho nutné aktivní jednání, když bylo zároveň prokázáno, že vozidlo neřídil. Nebyla totiž vyloučena celá řada okolností (v dovolání rozepsaných), jež jeho vinu vyvracejí.
V souvislosti s tím, že bylo v novém řízení před soudem prvního stupně doplněno dokazování insolvenčním spisem, z nějž je patrno, že obviněnému bylo povoleno oddlužení, uvedl, že z bodu 24. odůvodnění napadeného usnesení vyplývá nepochopení problematiky oddlužení Městským soudem v Praze, přičemž následně v dovolání provedl výklad této problematiky.
Obviněný dále namítal, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela absentuje odůvodnění zavinění. Úmysl, jehož je po subjektivní stránce třeba k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, nebyl orgány činnými v trestním řízení prokazován, a tudíž ani prokázán.
K objektivní stránce předmětného trestného činu spočívající v přisvojení si cizí věci, která mu byla svěřena, uvedl, že v řízení před soudy mu nebylo prokázáno, zda a případně jak s předmětným vozidlem, resp. s klíčky k tomuto vozidlu naložil. Paradoxně v řízení vyšlo najevo, že s nimi nemanipuloval vůbec.
Na základě provedené judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva stran zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo vyjádřil svůj názor, že není přijatelné z pohledu zákonnosti rozhodnutí v trestním řízení, aby soud při nezměněném stavu dokazování a zjištěném skutkovém stavu zcela změnil své rozhodnutí, jako se stalo s rozsudkem soudu prvního stupně v jeho věci. Dále uvedl, že odvolací soud není oprávněn po zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, resp. činnost soudu prvního stupně. Odvolací soud nemůže vady rozsudku soudu prvního stupně shledat a vytknout tam, kde soud prvního stupně postupoval důsledně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Nedodržení těchto zásad je porušením práva na spravedlivý proces. Vázanost právním názorem znamená povinnost soudu prvního stupně respektovat závěry, které učinil odvolací soud v řešených problémech v otázkách hmotného a procesního práva. Ovšem za závazný právní názor soudu vyšší instance nelze za daných okolností považovat jeho vlastní hodnocení důkazů.
Závěrem uvedl, že ke změně názoru na celou věc soudem prvního stupně zřejmě došlo připojením spisu pana V. H. Shrnul podstatné body případu pana V. H. a poté uvedl, že jedinou spojnicí mezi jejich případy je ta skutečnost, že s předmětnými vozidly neodjížděl pan H., ani obviněný, nýbrž osoba odlišná, v obou případech však totožná. Tuto osobu se však orgánům činným v trestním řízení nepodařilo dosud ztotožnit. To obviněný shledal zásadní chybou, přičemž tato skutečnost podle něj souvisí i s jeho námitkou stran tvrzeného neprokázaného úmyslu spáchat souzený zločin. Poukázal na další okolnosti případu pana H., které shledal z pohledu trestního práva dosti „zajímavé“. Uzavřel, že celá věc není v této fázi řádně prověřena a okolnosti obou případů nejsou řádně prokázány.
S ohledem na vše v dovolání uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud namítané nedostatky vyslovil a postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6. Současně, aby zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“) využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Shrnul dosavadní průběh řízení i dovolání obviněného a následně se zabýval uplatněnými námitkami. Nejdříve však provedl výklad k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z něhož se podává, že v rámci tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat revize skutkových zjištění ani přezkoumávání správnosti provedeného dokazování. Státní zástupce proto námitky obviněného, jimiž zpochybnil rozsah dokazování a skutková zjištění, ke kterým dospěly soudy činné dříve ve věci, označil za neodpovídající tomuto dovolacímu důvodu. Dodal, že zásah do skutkových zjištění je sice možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, to však jen tehdy, učiní-li dovolatel tzv. extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Takový extrémní nesoulad však v trestní věci obviněného neshledal a nadto ho obviněný ani v dovolání nenamítal. Státní zástupce uvedl, že obviněného usvědčují zejména listinné důkazy a odborné vyjádření k identifikaci autoklíčů. Provedené důkazy jednoznačně svědčí o tom, že obviněný naplnil zákonné znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Skutkový stav popsaný soudem prvního stupně ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku ve spojení s jeho odůvodněním a s odůvodněním napadeného usnesení odvolacího soudu podle něj zcela logicky vyplývá z provedených důkazů a navazuje na jejich obsah. Z odůvodnění obou rozhodnutí je přitom zjevné, že hodnocení důkazů bylo provedeno podle zásad obsažených v §2 odst. 6 tr. ř. v souladu s obsahem těchto důkazů a bez známek jakékoli deformace včetně reakce na obhajobu obviněného.
Neobstojí podle státního zástupce ani námitka obviněného stran údajného neprokázání úmyslného zavinění. Námitka neexistence zavinění je sice obecně hmotněprávní povahy, v daném případě jde však o námitku skutkové povahy, a tedy neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Neexistenci zavinění totiž obviněný zakládal pouze na jiném hodnocení důkazů, přičemž popíral skutková zjištění, ke kterým dospěly soudy obou stupňů. Nad rámec toho státní zástupce rozvedl teoretická východiska k zavinění a následně uvedl, že oba soudy nižších stupňů si pro závěr o vině obviněného opatřily dostatek důkazů, zvážily všechny rozhodné skutečnosti případu, posuzovaly je správně a logicky i ve vztahu k subjektivní stránce. Obviněný se žalovaného zločinu dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o naplnění subjektivní stránky žalovaného zločinu přitom vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě porušení zájmu státu na ochraně majetku, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který mohl snadno nastat a také nakonec nastal.
K namítanému porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce uvedl, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní, přičemž Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Poukázal v tomto směru na bohatou judikaturu nejen Nejvyššího, ale i Ústavního soudu.
Státní zástupce se závěrem vyjádřil i k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Uvedl, že ho obviněný uplatnil v jeho první alternativě. Jelikož však bylo odvolání obviněného v odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a odvolací soud podle §256 tr. ř. rozhodl o jeho zamítnutí, procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí odvolacího soudu byly splněny, nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění tohoto dovolacího důvodu.
Státní zástupce na základě všeho uvedeného konstatoval, že podstatou vznesených námitek je jednak zpochybnění učiněných skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování, což nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod, jednak uvedl i takové námitky, kterými sice formálně naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., které nejsou ale důvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 67 To 69/2019 je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V daném případě obviněný ani tuto námitku nevznesl.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazoval vlastní hodnotící závěry stran provedených důkazů. Teprve sekundárně - výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozoval závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítal tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňoval žádné konkrétní hmotněprávní argumenty. To platí i v případě namítané absence subjektivní stránky. Obviněný takovými námitkami totiž jen namítal, že zavinění ve formě úmyslu nebylo v řízení dostatečně prokázáno a že v rozsudku soudu prvního stupně chybí zdůvodnění ohledně formy zavinění.
Přitom zejména Obvodní soud pro Prahu 6 v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ni navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, také on své stanovisko v tomto směru podrobně odůvodnil v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem. Velmi pečlivým odůvodněním vyvrátil verzi obviněného o skutkovém ději, tedy vyjádřil se k souvislostem mezi záznamy o jízdách na klíčích, resp. na (náhradním) klíči č. 2, kamerovými záznamy, podpořené výpovědí samotného obviněného a také odborným vyjádřením společností Škoda auto, a. s., Mladá Boleslav a následným výslechem svědka P. A., který předmětné odborné vyjádření zpracoval. Vysvětlil, proč vyloučil tu verzi, že by došlo k překonání spínací skříňky předmětného motorového vozidla mechanickým způsobem. Nejvyšší soud se proto nebude těmito námitkami znovu zabývat. Není totiž ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily.
Skutečnost, že ve věci nebyl proveden žádný přímý důkaz o tom, že by obviněný předal někomu originální klíč od vozidla, resp. že by v inkriminované době s klíči manipuloval, neznamená, že by nebylo možné obviněného uznat vinným. Nejvyšší soud k tomu dodává, že výrok o vině lze založit i pouze na důkazech nepřímých. Trestněprávní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny nepřímé důkazy. U zejména poměrně složitých případů nejsou někdy opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé, než jsou důkazy přímé. (Srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396 s.). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba.
Ačkoliv obviněný staví svoji obhajobu na tom, že nebylo prokázáno, jak se údaj o použití originálního klíče v inkriminovanou dobu mohl do něj nahrát či zda se nemohlo stát, že by klíč bez vědomí obviněného použila třetí osoba, nelze hovořit o takových pochybnostech, které by vyvracely závěr o vině obviněného. Provedené důkazy vytváří uzavřený řetězec, jsou ve vzájemné souvislosti, navazují na sebe a žádným způsobem si neodporují. Jestliže obviněný namítal, že nebylo zjišťováno, zda nemohla klíč použít třetí osoba bez jeho vědomí, pak je k tomu zároveň třeba vzít v potaz, že sám vypověděl, že náhradní klíč č. 2 měl uschovaný u sebe doma v šuplíku, odcizení klíčů přitom nenahlásil, naopak je při nahlášení odcizení vozidla vydal. Zároveň ani neoznačil žádnou osobu, která by se mohla bez jeho vědomí daného klíče v jeho obydlí zmocnit a následně opět bez vědomí obviněného vniknout do jeho domu a klíč vrátit a riskovat odhalení obviněným. K tomu se však vyjadřoval již odvolací soud. Jedná se takřka o nereálnou a zcela absurdní situaci. Nelze obviněnému sice v žádném případě přičíst k tíži, že žádnou osobu, která by se klíče mohla zmocnit, neuvedl, nicméně to vypovídá o jisté smyšlenosti této jeho verze. Za zcela vyloučenou v daném případě považoval odvolací soud i tu verzi, že by údaj o jízdě byl do klíče zanesen třetí osobou nepopsaným zásahem do softwaru. S tímto závěrem, podrobně rozvedeným v bodě 21. napadeného usnesení se ztotožňuje i Nejvyšší soud. Stejně tak nelze připustit ani tu verzi, že by se do softwarového systému daný údaj o jízdě dostal jiným způsobem pouze na základě toho, že vozidlo bylo užito k jízdě, aniž by k němu byl současně použit klíč. Jeví se poměrně nepravděpodobným, že by se údaj o jízdě zaznamenal pouze na náhradní klíč, nikoliv např. na oba klíče, pokud by se jednalo o nějakou systémovou chybu. S tím souvisí i vyloučení verze o mechanickém překonání spínací skříňky, k čemuž opět odvolací soud podrobně rozvádí své logické úvahy.
Nejvyšší soud považuje uvedené verze obviněného o možném skutkovém ději za vyvrácené. Jedná se o naprosto spekulativní a ničím nepodložené závěry, přičemž reálná možnost jejich uskutečnění je prakticky vyloučena. Je patrné, že představám obviněného rozhodnutí soudů nevyhovují, přičemž si je současně vědom toho, že odevzdáním obou originálních klíčů si uškodil a napomohl tím k objasnění údajného odcizení jeho vozidla. Svými verzemi se proto snaží zvrátit následky svého jednání. Nejvyšší soud však nemá důvod zpochybňovat učiněná skutková zjištění, neboť je považuje za správná, mající oporu v provedeném dokazování.
Jestliže soudy zjišťovaly, v jaké finanční situaci se obviněný nacházel, činily tak proto, aby zjistily případný motiv obviněného spáchat trestný čin proti majetku, který by napomohl k řádnému objasnění celé věci. Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že by odvolací soud nepochopil problematiku oddlužení, který v tomto směru uvedl, že povolení o oddlužení usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. MSPH 99 INS 18310/2016, svědčí o špatné ekonomické kondici obviněného, u něhož činil soupis závazků v době podání návrhu na povolení oddlužení 1 150 445 Kč. Tato skutečnost nepochybně o špatné finanční situaci obviněného vypovídala, neboť v opačném případě by ani nebylo insolvenčním soudem oddlužení povoleno, jelikož by nebyly splněny podmínky stanovené zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, pro takový způsob řešení. Nejvyšší soud stran v dovolání uvedené problematice oddlužení konstatuje, že zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku ani není finanční motiv pachatele. Pro právní posouzení je tedy zcela irelevantní, zda motiv pachatele byl zjišťován či nikoliv. Za stavu, kdy by bylo i bez tohoto důkazu prokázáno, že se obviněný předmětného trestného činu dopustil, zjištění o tom, že se nacházel ve špatné finanční situaci, je pouze okrajové, dokreslující jeho případný motiv.
K namítané absenci zdůvodnění stran subjektivní stránky je třeba obviněnému přisvědčit, že v rozsudku soudu prvního stupně není výslovně uvedeno, o jakou formu zavinění se jedná. Takovou námitkou obviněného se však rovněž zabýval již odvolací soud, který konstatoval, že s ohledem na zjištěný skutkový stav je zřejmé, že nepřichází v úvahu jiná forma zavinění než úmysl přímý.
Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Soud prvního stupně uvedená pravidla v projednávané věci respektoval, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného trestného činu opatřil dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzoval ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán. Přímý úmysl obviněného je přitom dostatečně popsán i ve skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně, když tato obsahuje úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku takovým způsobem, že zahrnuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Na tomto místě Nejvyšší soud k námitce stran neprokázaného úmyslu uvádí, že skutečnost, že se nepodařilo ztotožnit osobu, která předmětné vozidlo řídila, neznamená, že nebyl prokázán úmysl obviněného. Podstatným pro tento závěr totiž zůstává, že bylo dostatečně prokázáno aktivní jednání obviněného spočívající v předání originálního klíče této osobě.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že na podkladě důkazní situace v přezkoumávané věci lze konstatovat, že jednání obviněného je zahrnuto zaviněním ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a použitá kvalifikace posuzovaného jednání je přiléhavá a důvodná.
Pokud jde o námitku obviněného týkající se údajného porušení zásady in dubio pro reo , ani tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nadto v nyní posuzovaném případě ani takové pochybnosti nevznikly, resp. byly přesvědčivě vyvráceny.
K namítané vadě řízení stran nepřípustného zásahu odvolacího soudu do rozhodování soudu prvního stupně, Nejvyšší soud předně konstatuje, že se jedná opět o námitku výlučně procesního charakteru. Byť Nejvyšší soud připouští, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze interpretovat natolik striktně, aby pod ním nemohly být uplatněny i námitky procesního charakteru, tak zároveň považuje za nezbytné zdůraznit, že by se muselo jednat o takovou procesní vadu, jež by mohla mít vliv na následné správné právní posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení. O takový případ se však podle Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci nejedná.
Městský soud v Praze jako soud odvolací ve svém prvním usnesení ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 67 To 329/2018, zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. Odvolací soud přitom soudu prvního stupně nepřikázal, jak měl provedené důkazy hodnotit, nýbrž mu vytkl, že odůvodnění postrádalo bližší vypořádání se s těmito důkazy a jejich hodnocením. Soud prvního stupně sice konstatoval, jaká zjištění učinil, nerozvedl však k tomu žádné své úvahy, proč a jakým způsobem k těmto zjištěním dospěl a jak jednotlivé důkazy hodnotil nejen každý zvlášť, ale i v jejich souhrnu, v souvislosti se všemi provedenými důkazy. Odvolací soud proto soudu prvního stupně nařídil, aby v novém řízení tento nedostatek napravil a dále, aby rovněž doplnil dokazování o další důkazy. Není tedy pravdou, že by odvolací soud pouze nařídil doplnit dokazování, jak se v dovolání domníval obviněný. Soud prvního stupně následně těmto pokynům vyhověl, když dokazování doplnil a hodnocením důkazů se zabýval podrobněji.
Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním řádem, nýbrž v mezích svého oprávnění ve smyslu §253 tr. ř. a následující. Nejvyšší soud opakuje, že odvolací soud pouze soud prvního stupně upozornil, čím se má v novém řízení znovu zabývat. Závazné pokyny ohledně způsobu hodnocení důkazů mu neudělil (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 2 Tzn 187/96). Soudu prvního stupně nelze vytknout, že v novém řízení dospěl k opačnému závěru o vině obviněného, byť doplnění dokazování nepřineslo žádných nových relevantních poznatků, neboť to lze přisuzovat právě tomu, že se blíže věnoval hodnocení důkazů v jejich logických souvislostech.
Je tedy namístě uzavřít, že Obvodní soud pro Prahu 6 měl k dispozici dostatek důkazů, z nichž učiněná skutková zjištění ve svém souhrnu nevyvolávají pochybnosti o vině obviněného. Nejvyšší soud proto s ohledem na vše uvedené konstatuje, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 67 To 69/2019 ani jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 2 T 62/2018 netrpí žádnými vadami a že v řízení k namítaným pochybením nedošlo. Zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
V souvislosti s tvrzením obviněného, že v jeho případě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud pokládá za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud obecně připomíná, že tento dovolací důvod je naplněn v případě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z dovolání obviněného není zcela jednoznačné, kterou z alternativ uplatnil. Uvedl sice, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ , zároveň však v závorce odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což svědčí spíše pro druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první alternativu spadají případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Podstatou tohoto dovolacího důvodu je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v rámci řádného přezkumného řízení, které provedeno nebylo, ačkoliv dle ustanovení trestního řádu provedeno být mělo, v důsledku čehož byl obviněný zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 916/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 20, pod č. 491). Pokud však soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě řádného opravného prostředku věcně přezkoumal a následně tento opravný prostředek neshledal důvodným a zamítl jej dle §256 tr. ř., jako tomu bylo v posuzovaném případě, je možné dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. pokud byl v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený pod §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2002, svazek 18, pod č. T 423). Podstatou této alternativy je tedy skutečnost, že soud druhého stupně, přestože v řádném opravném řízení napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, vytýkanou vadu neodstranil.
Nejvyšší soud na základě uvedeného konstatuje, že v důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu