ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.673.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 673/2019- 121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání S. S. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 8 To 48/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 Nt 4009/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání S. S. odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 0 Nt 4009/2018, bylo rozhodnuto o návrhu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 podle §178 odst. 2 tr. ř. na uložení ochranného opatření tak, že S. S. ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní nebylo uloženo.
O stížnosti státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 (dále také jen „státní zástupkyně“) proti citovanému usnesení rozhodl Městský soud v Praze tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 0 Nt 4009/2018, zrušil a znovu rozhodl usnesením ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 8 To 48/2019, o uložení ochranného léčení psychiatrického ve formě ambulantní podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku S. S.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal S. S. (dále také jen „dovolatel“) prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. V rámci uplatněných dovolacích důvodů poukázal na to, že Městský soud v Praze hodnotil pro rozhodnutí podstatné důkazy odlišně od soudu prvního stupně, aniž by je sám znovu provedl, čímž bylo porušeno i jeho právo na spravedlivý proces, když byly v řízení porušeny zejména zásady ústnosti a bezprostřednosti, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že Městský soud v Praze nesprávně právně posoudil skutek na základě správných skutkových zjištění soudu prvního stupně. Tyto své stěžejní námitky následně blíže rozvedl a odůvodnil.
Městskému soudu v Praze vytkl, že ačkoliv označil skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 za úplná a správná, dospěl k opačnému (právnímu) závěru. Dovolatel uvedl, že si je vědom toho, že opětovné a odlišné hodnocení provedených důkazů před soudem prvního stupně, aniž by je soud odvolací znovu provedl, je spíše procesní vadou řízení než nesprávným právním posouzením skutku, přesto je podle něj dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016 či usnesení ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016) totiž mohou být námitky procesního charakteru v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatněny, jestliže se jedná o natolik zásadní procesní pochybení, jež má vliv na následné správné právní posouzení skutku či jiné hmotněprávní posouzení. Uvedl, že Městský soud v Praze postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu stran možnosti odvolacího soudu rozhodnout rozsudkem po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, tj. s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. Za tím účelem citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, či z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 8 Tdo 578/2010. Dovolatel v této souvislosti dále uvedl, že přestože se jedná v citovaných rozhodnutích o postup odvolacího soudu v odvolacím řízení, zatímco v jeho případě se jedná o rozhodování proti stížnosti, nelze se spokojit s tím, že by nebyl Městský soud v Praze v jeho věci vázán některými stěžejními zásadami, jež platí pro odvolací řízení. To platí podle jeho názoru tím spíše, když má napadené usnesení dopad na jeho osobní svobodu, tj. na jeho základní práva a svobody. V tomto ohledu lze zásah do jeho života považovat za stejný jako při vydání rozsudku, když se navíc jedná o meritorní rozhodnutí ve věci. Podle dovolatele je zcela nezbytné, aby práva dotčeného byla zachována v co nejširší míře i v případě rozhodování o stížnosti. Městský soud v Praze však ve věci dovolatele svým svévolným postupem, když mu uložil ochranné léčení za zavřenými dveřmi, tzv. od stolu, aniž by ho vůbec viděl, porušil i ta nejzákladnější práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu, když mu odvolací soud odebral svým postupem možnost reagovat na přehodnocení důkazů (především na výpověď poškozené). V neposlední řadě spatřoval v nesprávném postupu soudu porušení i jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Takové usnesení, které shledal tzv. překvapivým rozhodnutím, proto podle něj nemůže obstát.
V poslední části svého dovolání se S. S. zabýval nesprávným právním posouzením skutku. Uvedl, že se plně ztotožňuje se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 4, že jeho jednání nenaplňovalo skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nemohlo v poškozené K. K. (dále také jen „poškozená“) vzbudit důvodnou obavu o její život nebo zdraví nebo o zdraví a život osob jí blízkých. Vyjádřil tak svůj nesouhlas s právním posouzením skutku Městským soudem v Praze bez ohledu na to, že se tento dopustil zároveň závažných procesních pochybení rozvedených již výše. I na tomto místě opět citoval z judikatury, konkrétně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014, stran naplnění znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu, a to právě způsobilosti jednání vyvolat v poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Uvedl, že z výpovědi poškozené nelze dovodit, že by v ní jednání dovolatele vyvolalo důvodnou a reálnou obavu o její zdraví nebo život. Naopak podle dovolatele poškozená vypověděla, že měla obavu spíš o jeho zdraví a život. Navíc dovolatel s ní fyzický kontakt nevyhledával, ona sama uvedla, že ho od rozvodu v roce 2016 osobně neviděla. Dále dovolatel uvedl, že v jeho jednání nelze hovořit o soustavnosti jeho jednání, které ani žádným způsobem negradovalo, spíše by se dalo mluvit o snižování intenzity. Zaslání daru poškozené bylo z jeho strany spíše snahou o udržení dobrých vztahů s manželkou, které byly narušeny rozvodem jejich manželství. Přesto všechno Městský soud v Praze svévolně, aniž by provedl jediný důkaz, zejména výslech poškozené, změnil závěry soudu prvního stupně, nadto v neveřejném zasedání, kterého se dovolatel ani nemohl účastnit. V důsledku toho rozhodl o uložení ochranného léčení, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem, když se v případě posuzovaného skutku nejednalo o čin jinak trestný.
Závěrem ještě shrnul celé své dovolání a posléze navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. napadené usnesení zrušil a řízení zastavil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že se po seznámení se s obsahem podaného dovolání k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil svůj souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání S. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 8 To 48/2019 je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. e) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán tehdy, když bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Nejvyšší soud na základě prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že ve věci S. S. byly dne 11. 4. 2018 zahájeny úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. S. S. se měl trestného činu dopustit tím, že od rozvodu, tj. od roku 2016, měl bývalou manželku K. K. dlouhodobě obtěžovat telefonáty, zasíláním SMS zpráv a e-mailů s vyznáním lásky, s prosbou o komunikaci, či s nepochopitelným obsahem a následně jí dne 9. 4. zaslat balíček se zpětnou adresou, ve kterém byl uložen prsten s diamantem, bačkory, které po rozvodu nechala v bývalém bytě, hrníček s motivem kávy, dva prázdné pohledy v obálkách a zabalený bonbón. Ve věci byl vypracován znalcem MUDr. Petrem Kubejem znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie k osobě S. S., z nějž se podává, že rozpoznávací i ovládací schopnosti S. S. byly ve vztahu k projednávané trestné činnosti vymizelé, tj. byl nepříčetný. Pobyt S. S. na svobodě hodnotil znalec za situace, kdy nebyl psychiatricky léčen, za potencionálně nebezpečný z důvodu duševní choroby a doporučoval urychlené uložení ochranného léčení psychiatrického ambulantní formou. S odkazem na závěry znaleckého posudku byla věc podle §159a odst. 1 tr. ř. odložena „ s ohledem na psychický stav jmenovaného“ [Usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha IV, Místní oddělení Pankrác (dále jen „policejní orgán“), ze dne 24. 7. 2018, č. j. KRPA-133721-24/TČ-2018-001417]. Policejní orgán zaslal věc Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 s návrhem na uložení ochranného léčení. Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 následně návrh na uložení ochranného léčení psychiatrického formou ambulantní podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku podala podle §178 odst. 2 tr. ř. O návrhu bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 0 Nt 4009/2018, a to tak, že dovolateli S. S. bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní. Z podnětu podané stížnosti dovolatelem Městský soud v Praze toto usnesení zrušil a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 nařídil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Městský soud v Praze citované usnesení zrušil z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek odůvodnění. Obvodní soud pro Prahu 4 se totiž ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tedy tím, zda se dovolatel svým jednáním dopustil trestného činu, resp. činu jinak trestného.
Dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze je tak v nyní posuzované věci rozhodnutím druhým a bylo jím rozhodováno o stížnosti státní zástupkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 0 Nt 4009/2018, jenž po zrušení jeho prvního usnesení rozhodl tak, že se ochranné léčení S. S. neukládá. Obvodní soud pro Prahu 4 po provedeném dokazování výslechem S. S. a poškozené K. K. dospěl totiž k závěru, že jednáním S. S. vůči poškozené nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, resp. činu jinak trestného nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tedy že se nedopustil jednání, které by bylo způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví, nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Městský soud v Praze v dovoláním napadeném usnesení po přezkoumání usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 postupem podle §147 odst. 1 tr. ř. naopak učinil závěr, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou sice správná, nýbrž s právním posouzením jednání S. S. se neztotožnil.
Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že důkazy, které Obvodní soud pro Prahu 4 v rámci veřejného zasedání řádně provedl, bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že dovolatel nejméně od roku 2015, kdy bylo rozvedeno jeho manželství s poškozenou K. K., do dubna 2018 ji intenzivně dlouhodobě a vytrvale pronásledoval prostřednictvím telefonátů, zasílání textových zpráv (SMS) a e-mailů, ve kterých prosil o komunikaci, vyznával jí lásku, vyhrožoval, že si ublíží, občas na ni čekal před prací, přičemž jeho jednání vyvrcholilo dne 9. 4. 2018, kdy jí zaslal balíček, ve kterém byl uložen prsten s diamantem, bačkory, které si po rozvodu nechala v bývalém bytě, hrníček s motivem kávy, dva prázdné pohledy v obálkách a zabalený bonbón. Toto jednání bylo bezpečně prokázáno doznáním posuzovaného, výpovědí poškozené, printscreeny některých textových zpráv (SMS) a e-mailů, které posuzovaný poškozené zaslal, jakož i fotografiemi věcí, které jí v balíčku poslal. Městský soud v Praze souhlasil se stížnostními námitkami státní zástupkyně, že takovéto dlouhodobé, vytrvalé a intenzivní kontaktování poškozené, které vybočuje z běžných norem chování, mohlo v poškozené objektivně vyvolat minimálně obavu o její zdraví. Podle názoru Městského soudu v Praze bylo jednání dovolatele typickým stalkingem , kdy se jednalo o patologickou formu vztahové závislosti. Z provedeného dokazování je podle něj zřejmé, že jednání dovolatele tuto obavu v poškozené nejenže mohlo objektivně vyvolat, ale ve skutečnosti též vyvolalo, jak vyplývá z její výpovědi. Ta jako svědkyně ve veřejném zasedání uvedla, že se bála, že dovolatele potká, byla v nejistotě, co bude dál a co dovolatel udělá. Vzbuzení obavy u poškozené dále vyplývalo z jejího jednání, kdy si v souvislosti s jednáním dovolatele pořídila pepřový sprej na svoji obranu před ním, kdy se po dlouhé době nejistoty a obtěžování obrátila o pomoc na Policii České republiky, když ji vyděsil obsah zaslaného balíku, jakož i z toho, že požádala Obvodní soud pro Prahu 4 o provedení jejího svědeckého výslechu v nepřítomnosti dovolatele. Závěr, že jednání S. S., byť nebylo vůči poškozené jakkoli výhrůžné, v ní mohlo objektivně vzbudit a vzbudilo důvodnou obavu minimálně o zdraví, lze dovodit i z předchozí zkušenosti poškozené, kterou dovolatel v psychotickém stavu před hospitalizací v roce 2013 fyzicky napadl (několikrát uhodil). Poškozená tedy věděla, že je dovolatel v důsledku své nemoci schopný fyzického násilí, a protože jí nebylo známo, v jakém aktuálním zdravotním stavu se zrovna nachází, jeho jednání v ní důvodně vyvolalo obavu o své zdraví, ačkoli si přímo nemyslela, že by ji mohl zabít, jak uvedla. Městský soud proto uzavřel, že jednáním dovolatele byl naplněn zákonný znak trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku, tedy že jednání dovolatele bylo způsobilé vzbudit v jiném důvodnou obavu o jeho zdraví, k čemuž i došlo. Za situace, když bylo znaleckým zkoumáním zjištěno, že byl S. S. v době činu nepříčetný, a proto nemohl být za své jednání trestně odpovědný, a že by byl jeho pobyt na svobodě zároveň bez výkonu ochranné léčby nebezpečný, shledal Městský soud v Praze splnění všech zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku, a proto o jeho uložení rozhodl.
Nejvyšší soud shledal, že S. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedinou právně relevantní námitkou je však pouze námitka stran naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku, a to znaku dlouhodobosti, jakož i intenzity jeho jednání, tj. takové, které je způsobilé vzbudit v pronásledovaném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Ostatní námitky, jimiž Městskému soudu v Praze vytýkal, že nepostupoval podle §259 odst. 3 tr. ř. a o uložení ochranného léčení rozhodl tzv. od stolu, čímž porušil zásady ústnosti a bezprostřednosti, lze označit za námitky procesního charakteru. Aniž by Nejvyšší soud nerespektoval dovolatelem citovanou judikaturu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016), musí konstatovat, že takové námitky pod uplatněný dovolací důvod a ani pod jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř. nelze podřadit. Byť Nejvyšší soud (ve světle aktuální judikatury) připouští, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze interpretovat natolik striktně, aby pod ním nemohly být uplatněny i námitky procesního charakteru, tak zároveň považuje za nezbytné zdůraznit, že by se muselo jednat o procesní námitky, jež by mohly mít vliv na následné správné právní posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení. O takový případ se však podle Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci rozhodně nejedná. Nejvyšší soud přesto považuje za podstatné se k těmto námitkám, byť v krátkosti, vyjádřit.
Jestliže se dovolatel domníval, že měl Městský soud v Praze postupovat podle ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. vztahujícímu se k odvolacímu řízení, resp. že postupoval v rozporu s tímto ustanovením, pak je třeba konstatovat, že tento jeho názor není správný. Předně Nejvyšší soud uvádí, že Městský soud v Praze v dané věci nebyl soudem odvolacím, za nějž ho v dovolání zaměňoval dovolatel, nýbrž soudem „stížnostním“, a tudíž ani v řízení o stížnosti nemohl postupovat podle ustanovení o odvolacím řízení (§253 tr. ř. a násl.). Z odůvodnění jeho rozhodnutí je navíc patrné, že do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně nikterak nezasahoval, tedy ani nepřehodnocoval provedené důkazy, jak se domníval dovolatel, nýbrž zjištěný skutkový stav věci pouze po právní stránce posoudil odlišně od soudu prvního stupně. Městský soud v Praze rozhodoval o stížnosti státní zástupkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 0 Nt 4009/2018, v neveřejném zasedání (srov. §239 a §240 tr. ř.). Postupem podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku citovaného usnesení, jakož i řízení jemu předcházející a podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. citované usnesení zrušil a ve věci sám rozhodl. Lze proto uzavřít, že Městský soud v Praze postupoval při rozhodování o stížnosti zcela v souladu se zákonem a žádná pochybení v jeho postupu Nejvyšší soud neshledává.
Následně se Nejvyšší soud zabýval právně relevantní dovolací námitkou stran naplnění zákonných znaků trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku.
V obecné rovině Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že jej vytrvale prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Objektem přečinu nebezpečného pronásledování je zájem na ochraně nerušeného mezilidského soužití. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděném taxativně (v ustanovení §354 odst. 1 tr. zákoníku) vymezenými formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Pokud jde o konkrétní způsoby nebezpečného pronásledování obecně, zahrnují široké spektrum a různou intenzitu lidského jednání; také prostředky, které pachatel ( stalker ) používá, se liší, neboť může používat jak zdánlivě „legální“ (např. vyhledávání osobní blízkosti, zasílání dopisů, SMS apod.), tak zákonem nedovolené způsoby (vyhrožování, omezování v obvyklém způsobu života apod.). Jednotlivý čin přitom nemusí být nutně škodlivý, a proto ani nemusí naplňovat skutkovou podstatu toho, na co chceme prostředky trestního práva reagovat, ale v celkovém kontextu je třeba takové projevy považovat za pronásledování (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1378/2011).
Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech i nebezpečně gradovat. Z klinického hlediska jsou pod stalking zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik (vydírání, útisku apod.), přičemž se zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba 4 týdnů.
Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost takového vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze než souhlasit s právními závěry učiněnými Městským soudem v Praze uvedenými výše, že byl naplněn zákonný znak trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku, tedy že jednání dovolatele bylo způsobilé vzbudit v jiném důvodnou obavu o jeho zdraví, přičemž tato obava byla rovněž v poškozené vyvolána. Je třeba uvést, že Městský soud v Praze se na rozdíl od Obvodního soudu pro Prahu 4 velmi podrobně zabýval posouzením naplnění předmětného znaku a své úvahy dostatečně rozvedl.
Jestliže dovolatel ve svém dovolání uváděl, že z výpovědi poškozené nelze vyvodit, že by v ní jeho jednání vyvolalo důvodnou obavu o její zdraví či život, že naopak ve své výpovědi uvedla, že měla spíše obavu o jeho život a zdraví, pak se takové tvrzení nezakládá na pravdě. Z jejího výslechu při veřejném zasedání je patrné, že měla obavy o sebe, neboť netušila, v jakém je dovolatel zdravotním stavu a „co by mohlo následovat“ . Přestože dovolatel poškozené v zaslaných SMS zprávách a e-mailech žádným způsobem nevyhrožoval, toto jednání ji obtěžovalo a nebylo jí příjemné, veškeré jeho kontakty si musela zablokovat. Je nepochybné, že jeho jednání, když poškozenou prostřednictvím prostředků elektronických komunikací ustavičně kontaktoval, podle slov poškozené desítkami zpráv týdně, ne-li denně, které navíc nebyly žádané ani opětované, lze považovat za jednání vybočující z běžných norem chování. Takové chování, jež vyvrcholilo tím, že poškozené zaslal balíček s výše jmenovanými předměty, vedlo ve svém důsledku k vyvolání obav poškozené o její zdraví (ačkoli si nemyslela, že by ji mohl zabít, jak sama uvedla), neboť jak již bylo uvedeno, nevěděla, v jakém se nachází zdravotním stavu, byla v nejistotě, co bude dál, jak se dovolatel zachová apod. Vyjádřené obavy měly svůj podklad a byly umocněny i její předchozí zkušeností s dovolatelem, kdy ji v roce 2013 v psychotickém stavu způsobeném duševní poruchou fyzicky napadl. Proto také poté, co ji obsah zaslaného balíčku vyděsil, podala na dovolatele trestní oznámení na Policii České republiky. Takové jednání dovolatele lze tedy považovat nejen za objektivně způsobilé vzbudit v jiném důvodnou obavu o jeho zdraví či život, ale dokonce tyto obavy v poškozené vyvolalo. O vzbuzení obav v poškozené totiž dále svědčí také skutečnosti, že si pořídila pepřový sprej na svoji obranu před dovolatelem a že požádala Obvodní soud pro Prahu 4 o provedení jejího výslechu ve veřejném zasedání v jeho nepřítomnosti.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené shledal, že byl naplněn jednáním dovolatele znak předmětného trestného činu spočívající ve způsobilosti v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Nejvyšší soud zároveň shledává i naplnění znaku dlouhodobosti, a proto ani této námitce dovolatele nemůže přisvědčit. Je patrné, že se v dané věci nejednalo o nějaké ojedinělé a náhodné projevy, nýbrž o soustavné a vytrvalé jednání, které vybočovalo z běžných norem chování a ve svém důsledku v poškozené vyvolalo důvodnou obavu o její zdraví, což vedlo k tomu, že celou věc oznámila na Policii České republiky.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že jednáním dovolatele byla skutková podstata trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku naplněna. Vzhledem ke znalecky zjištěné nepříčetnosti dovolatele v době spáchání činu však nemohl být za tento trestně odpovědný. Z tohoto důvodu také policejní orgán věc postupem podle §159a odst. 1 odložil. Je tedy proto třeba konstatovat, že podmínky pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku byly splněny. Bylo prokázáno, že se dovolatel dopustil činu jinak trestného, pouze pro nepříčetnost za něj nemohl být trestně odpovědný, přičemž jeho pobyt na svobodě byl na základě znaleckého zkoumání vyhodnocen oběma soudy nižších stupňů jako nebezpečný. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že se vzhledem k obsahu podaných námitek nebezpečností pobytu dovolatele na svobodě nezabýval.
Jelikož Nejvyšší soud označil námitky dovolatele stran naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu za zjevně neopodstatněné, pak ani námitka uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. nemohla být důvodně uplatněna, neboť spočívala pouze v nesplnění podmínek pro uložení ochranného léčení z důvodu, že se nejednalo o čin jinak trestný.
Nejvyššímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 8 To 48/2019 není zatíženo žádnými vadami.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání S. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu