ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.792.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 792/2019- 835
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2019 o dovolání obviněného D. K. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 7 To 358/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 7 T 75/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 7 T 75/2017, byli obviněný D. K. (dále také jen „obviněný“) a obviněná A. K. (dále také jen „obviněná“) uznáni vinnými zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. a), d) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Obvinění se těchto trestných činů dopustili jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině. Oba obvinění byli odsouzeni podle §198 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž pro výkon tohoto trestu byli zařazeni do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Z podnětu odvolání obou obviněných zrušil Krajský soud v Plzni podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl rozsudkem ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 7 To 358/2018 tak, že uznal oběma výše uvedenými trestnými činy vinným pouze obviněného D. K. a obviněnou A. K. uznal vinnou toliko přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku pro jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině.
Obviněný se předmětných trestných činů dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v přesně nezjištěných dnech od dubna roku 2016 do 27.10.2016 ve svém bydlišti v rodinném domě v Karlových Varech, XY č.p. XY, kam spoluobžalovaná A. K. jezdila a pobývala s jejich dcerou poškozenou AAAAA (pseudonym), nar. XY, přesně neustanoveným způsobem opakovaně používal hrubé a surové fyzické násilí vůči poškozené AAAAA, s touto zle nakládal, v důsledku čehož měla poškozená opakovaně stopy podlitin a zranění připomínající popáleniny na těle, a jeho jednání vyvrcholilo přesně nezjištěným násilím obžalovaného vůči poškozené, pro které dne 27.10.2016 v ranních hodinách byla tato ve vážném zdravotním stavu převezena rychlou záchrannou zdravotní službou do Karlovarské krajské nemocnice a.s., Nemocnice Karlovy Vary, kde byla hospitalizována na oddělení dětské JIP do 9.11.2016, přičemž u poškozené byl zjištěn otřes mozku, povrchové poranění hlavy, mnohočetné hematomy hlavy, hrudníku, zad a stehen, starší popáleniny prvního stupně na hrudníku, břiše a na zádech o velikosti cca 1 centimetru, popálenina druhého stupně na hýždích, zavřená zlomenina dolního levého předloktí, zlomenina 10. žebra vlevo, v podbřišku plošné škrábance s okolní reakcí, hluboké rýhy, poranění na vstupu do pochvy v oblasti genitálu, přičemž na obličeji nezletilé byl zjištěn otok horního rtu s tržnou ránou a mnohočetné hematomy různého zabarvení a různého stáří o velikosti 2 cm a na bércích a na kolenou byly zjištěny vícečetné starší jizvy“.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §198 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž pro výkon uloženého trestu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 7 To 358/2018 (dále také jen „napadený rozsudek“) podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož napadený rozsudek podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný poukázal na to, že ačkoliv bylo ve věci provedeno obsáhlé dokazování, nedošlo k provedení jediného přímého důkazu, který by prokazoval jeho vinu, přičemž nepřímé důkazy nevedly k objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Oběma soudům nižších stupňů vytkl, že i přes nedostatečně zjištěný skutkový stav jej odsoudily, čímž porušily ustanovení §2 odst. 2, 5 tr. ř., čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle obviněného byla prokázána pouze ta skutečnost, že nezletilá AAAAA byla dne 27. 10. 2016 převezena do Krajské nemocnice Karlovy Vary, kde jí byla zjištěna různá poranění, různého charakteru, která s největší pravděpodobností vznikala postupně. V řízení však nebylo prokázáno, kdo a jakým způsobem zranění nezletilé způsobil. Zejména nebylo podle něj prokázáno, že by jí zranění vznikla na adrese XY č. p. XY, Karlovy Vary, a to v období od počátku roku 2016 do dne 27. 10. 2016, a že by tato zranění způsobil svým jednáním či je způsobila obviněná, případně oba společně. Uvedl, že obviněná A. K. ho začala s nezletilou navštěvovat až počátkem dubna roku 2016, do té doby byl jeho kontakt s nezletilou minimální a navíc v době bezprostředně předcházející hospitalizaci přivezla obviněná nezletilou až dne 25. 10. 2016. V takovém případě proto muselo k některým zraněním nezletilé dojít někde jinde, a tudíž se jich nemohl dopustit. O nedostatečné důkazní situaci navíc svědčí i skutečnost, že odvolací soud zprostil obžaloby obviněnou co do trestného činu týrání svěřené osoby, ačkoliv v řízení před odvolacím soudem nebyly provedeny žádné dodatečné důkazy, které by blíže objasňovaly, kdo spáchal skutek specifikovaný v obžalobě. Z dodatečného dokazování byly zjištěny toliko skutečnosti týkající se pověsti a charakteru osobnosti obviněné A. K.
V úvahu přicházely podle názoru obviněného celkem čtyři varianty odpovědi na otázku totožnosti pachatele, a to, že se ho dopustil pouze on, pouze obviněná jako matka nezletilé, oba společně, anebo třetí osoba odlišná od obviněného a obviněné. Provedené dokazování však na tuto zcela klíčovou otázku nebylo schopno poskytnout hodnověrnou odpověď, když i svědecké výpovědi, které byly poskytnuty tzv. nepřímými svědky, tj. těmi, kteří vlastními smysly nevnímali relevantní skutečnosti, a tyto jim byly známy pouze zprostředkovaně z interakce s jinými osobami, byly ve vzájemném rozporu, a to dokonce i v případě výpovědí téhož svědka, a to svědkyně B. K. či svědkyně A. K. st. Jelikož nebyl tedy podle názoru obviněného dostatečným způsobem objasněn skutkový stav, resp. zjištěna totožnost pachatele, bylo nutno postupovat podle §226 písm. c) tr. ř. Odvolací soud však zprostil obžaloby co do skutku týrání svěřené osoby pouze obviněnou, ačkoliv k tomu nebyly dány relevantní důvody.
Ve vztahu k presumpci neviny obviněný citoval z komentářové literatury: „Obviněný (obžalovaný) tedy není povinen dokazovat žádnou skutečnost, tedy ani svědčící v jeho prospěch, ať už se vztahuje k rozhodnutí o trestném činu, pachateli, trestu, ochranném opatření, či náhradě škody. Nerozhodné je, zda jde o skutečnost významnou z hlediska práva hmotného nebo procesního. Jen ze skutečnosti, že obžalovaný nějakou okolnost nepopřel, nelze dovozovat, že tato okolnost odpovídá skutečnosti. Ani z toho, že obžalovaný ke svému tvrzení nenabídl důkazy, nelze činit závěr, že tvrzení je nepravdivé a že pravdou je opak.“ (Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 24). Tento závěr shledal obviněný obzvláště přiléhavým v jeho trestní věci, když skutečnost, že nebyl schopen prokázat, kdo trestný čin spáchal, což podle něj neučinily bez důvodných pochybností ani orgány činné v trestním řízení, nemůže být vykládána tak, že se skutku dopustil právě on a ani mu nemůže být kladena k jeho tíži. Zároveň citoval i z judikatury Ústavního soudu, konkrétně z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/2009, stran použitelnosti nepřímých důkazů a rovněž aplikace zásady in dubio pro reo . V této souvislosti uzavřel, že v řízení nebylo dosaženo praktické jistoty ve vztahu ke klíčovým skutkovým okolnostem, a tudíž měl odvolací soud zprostit obžaloby i jeho.
V poslední části svého dovolání se obviněný vyjádřil k námitce stran provedeného dokazování. Zopakoval, že v řízení nebyl proveden jediný přímý důkaz a že žádný ze svědků nepotvrdil verzi obžaloby, neboť žádný neuvedl, že by byl svědkem páchání násilí na nezletilé. Rovněž znovu uvedl, že pořízené svědecké výpovědi během hlavního líčení se v podstatných rysech rozcházely s výpověďmi pořízenými v řízení přípravném, a to zejména v případě svědkyně B. K., která v řízení před soudem fakticky popřela svou dřívější výpověď, a navíc bylo ze zprávy o pověsti svědkyně zjištěno, že se jedná o osobu v minulosti správně trestanou pro přestupek proti občanskému soužití. Toto tedy mělo být zohledněno při hodnocení její důvěryhodnosti. Svědkyně navíc sama potvrdila, že má přátelský vztah s obviněnou, a proto je podle obviněného pochopitelné, že se jí snažila nepřitížit. Nakonec ani její původně uvedené skutečnosti neměly charakter přímého důkazu, když pouze reflektovaly to, co svědkyně sama nepřímo vnímala, a to ještě navíc pouze prostřednictvím sociální sítě. Její výslech před soudem odvolacím přitom žádným způsobem vinu obviněného neprokázal, svědkyně nevypověděla žádnou novou skutečnost, která by objasnila, kdo a jak měl zranění nezletilé způsobit. Následně popsal, v čem spatřuje rozpornost ve výpovědi svědkyně A. K. st., poukázal na některé části její výpovědi. I tuto svědkyni nepovažoval za věrohodnou z důvodu příbuzenského vztahu k obviněné. V neposlední řadě uvedl, že ani ošetřující lékařka H. V. nepotvrdila tvrzení uvedená v obžalobě, když v rámci pravidelných kontrol na dítěti neshledala žádné známky týrání. K závěru odvolacího soudu po provedeném doplňujícím výslechu jmenované ošetřující lékařky, který na jednu stranu přiznal ve prospěch obviněné jako matky nezletilé, že tato o nezletilou řádně pečovala, následně pak uzavřel, že tolerovala údajné týrání nezletilé z jeho strany jako jejího otce, považoval za nesprávný a vnitřně rozporný. Obviněný tedy uzavřel, že jestliže odvolací soud uvedl, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností, ale zároveň dospěl na základě provedení ryze doplňujícího důkazního prostředku k pověsti obviněné, který nevedl ke zjištění jakýchkoliv nových okolností skutku, k opačnému závěru než soud prvního stupně, pak obviněný shledal zjištěný skutkový stav za zjevně nedostatečně prokázaný a plný důvodných pochybností.
S ohledem na vše uvedené proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozhodnutí zrušil a sám ve věci v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v plném rozsahu, nebo aby případně napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozhodnutí zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Karlových Varech k novému projednání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupkyně“) využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Nejprve shrnula dosavadní průběh řízení, jakož i dovolání obviněného a uvedla, že uplatněné námitky, jimiž obviněný napadal pouze učiněná skutková zjištění soudy obou stupňů, dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obviněný se pouze domáhal aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje vycházející z odlišného hodnocení provedených důkazů, přestože se soudy obou stupňů přiklonily k verzi zcela odlišné, kterou také podle názoru státní zástupkyně podrobně a přesvědčivě, zejména pak soud odvolací, ve svých rozhodnutích zdůvodnily. Ze série provedených důkazů vybíral obviněný pouze ty důkazy, kterými jeho vina prokázána nebyla, a dožadoval se toho, aby právě tyto důkazy byly v procesu hodnocení zvýrazněny tak, aby byl vysloven závěr o jeho nevině, resp. o tom, že se nepodařilo určit, kdo byl pachatelem násilí na nezletilé.
Státní zástupkyně dále v této souvislosti uvedla, že dokazování provádí především soud prvního stupně jako soud nalézací, přičemž skutková zjištění mohou být případně korigována, jak tomu bylo i v této věci, v řízení před soudem druhého stupně, nikoliv však v řízení o dovolání. Dovolací soud se proto správností právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně a k námitkám proti učiněným skutkovým zjištěním nepřihlíží. Určitou výjimku tvoří pouze případ tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, ze kterých jsou skutková zjištění vyvozována. Existence extrémního nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění dovolacím soudem. I když obviněný v podaném dovolání extrémní nesoulad výslovně nenamítl, vytknul soudům obou stupňů vady v hodnocení důkazů s tím, že jeho vina prokázána nebyla, a měly tudíž vycházet ze zásady in dubio pro reo . Byť tato námitka nemůže naplnit uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, neboť má procesní charakter a směřuje výlučně do skutkových zjištění, státní zástupkyně zdůraznila, že neexistuje žádný právní předpis, který by upravoval úroveň jistoty, která se vyžaduje pro odsouzení obviněného za trestný čin. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně tak jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená to automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Danou věcí se soudy obou stupňů podle státní zástupkyně řádně zabývaly, dokazování provedly v potřebném rozsahu, přičemž odvolací soud sám dokazování doplnil, což mu umožnilo pregnantněji formulovat skutková zjištění definující skutek obviněného. Skutek byl rovněž správně právně kvalifikován. Uzavřela, že tedy nejde o porušení zásad dokazování, jestliže soudy na základě bezprostředního vjemu z provedených důkazů vyhodnotily některé důkazní prostředky jako realitě odpovídající a jiné nikoliv, když své hodnocení náležitě odůvodnily. Soudy obou stupňů se pečlivě zabývaly obhajobou obviněného a vyložily, proč uvěřily verzi obžaloby, a nikoliv verzi prezentované obviněným. Nevznikly totiž žádné pochybnosti o tom, že právě obviněný byl pachatelem předmětného skutku. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 7 To 358/2018 je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný D. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nýbrž jeho námitky směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Z obsahu námitek obviněného je zřejmé, že v prvé řadě vytýkal soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědi svědkyň B. K., A. K. st. a H. V.), včetně nerespektování zásady in dubio pro reo , tedy vadná skutková zjištění.
Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud opakuje, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud musí konstatovat, že nelze v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními, k nimž po doplnění dokazování ve veřejném zasedání Krajský soud v Plzni dospěl, když vycházel rovněž ze skutkových zjištění učiněných před soudem prvního stupně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně spatřovat extrémní rozpor. Krajský soud v Plzni velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětných trestných činů, stejně tak i v případě obviněné, jíž uznal oproti rozsudku soudu prvního stupně vinnou pouze trestným činem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
V otázce viny obviněného dospěl odvolací soud prakticky k totožným závěrům jako soud prvního stupně, pouze poupravil skutkovou větu výroku o vině, když mj. zohlednil zjištěnou skutečnost již soudem prvního stupně, že obviněná s nezletilou poškozenou začaly dojíždět do místa bydliště obviněného až v měsíci dubnu roku 2016, a tudíž zranění mohl nezletilé způsobit nejdříve od tohoto časového období. Ze znaleckých zjištění MUDr. Rudolfa Macháčka vyplývá, že zranění, která nezletilá utrpěla, nebyla jednorázového charakteru, naopak odpovídala opakovanému fyzickému násilí ze strany druhé osoby. Tato zjištění odpovídají tomu, co je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině. Nelze proto přisvědčit v tomto směru uplatněným dovolacím námitkám obviněného, když navíc určitá pochybení soudu prvního stupně odvolací soud v napadeném rozsudku napravil.
Jestliže se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a dospěl k opačnému závěru o vině obviněné A. K., pak je nutno konstatovat, že tak učinil na základě vlastního dokazování, když některé stěžejní důkazy ve věci znovu provedl, přičemž při tom postupoval v souladu se zákonem podle §263 odst. 6, 7 tr. ř. K takovému postupu byl oprávněn a zároveň povinen, pokud se chtěl odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně [srov. §259 odst. 3 písm. a) tr. ř.]. Je třeba uvést, že obviněný v dovolání v této souvislosti vybral jen některé důkazy, které vytrhl z kontextu celého hodnocení všech provedených důkazů. Odvolací soud přitom hodnotil i ve vztahu k této otázce řadu důkazů, přičemž nelze uzavřít, že odvolací soud změnil závěr o vině obviněné pouze na základě zjištění ohledně charakteristiky její osobnosti, jak se domníval obviněný, nýbrž i z některých (dalších) zjištěných skutečností, např. že poškozená neměla na těle žádné stopy po fyzickém násilí v době před pravidelným navštěvováním obviněného obviněnou s poškozenou apod. Pokud jde o věrohodnost svědků, a to nejen těch, jejichž věrohodnost zpochybňoval obviněný, rovněž s tou se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, když zohlednil emocionální zainteresovanost těchto svědků ve věci, jakož i povahu páchané trestné činnosti na dítěti ve velmi útlém věku, a proto s tím tak také k jednotlivým svědeckým výpovědím přistupoval. Zejména svědkyni B. K., která byla ve veřejném zasedání znovu vyslechnuta a jejíž výpověď byla jedním ze stěžejních důkazů ve věci, hodnotil odvolací soud jako velmi věrohodnou a s námitkou obviněného v odvolacím řízení, shodně uplatněnou i v dovolání, se neztotožnil. Odvolací soud podrobně osvětlil, z jakých důvodů tak učinil a proč ani skutečnost, že byla v minulosti projednávána pro přestupek proti občanskému soužití, na tomto závěru nic nezměnil.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se oba obvinění podíleli na týrání poškozené nezletilé, jelikož s poškozenou pobývali pouze oni a nikdo jiný jí zranění způsobit nemohl. Odvolací soud však shledal odůvodnění soudu prvního stupně stran závěrů o vině obou obviněných velmi stručným. Odvolací soud souhlasil s tím, že na poškozenou bylo opakovaně působeno fyzickým násilím a že nikdo jiný, než obvinění se činu dopustit nemohli, nicméně neztotožnil se s tím, že by bylo jeho spáchání oběma zároveň prokázáno. Za účelem objasnění této otázky doplnil dokazování zejména o výslech svědků H. V., a B. K., přičemž tyto důkazy hodnotil v souvislosti i s důkazy provedenými již před soudem prvního stupně, jak je uvedeno výše, především pak se znaleckým posudkem PhDr. Karolíny Malé na poškozenou, resp. s obrazovou a zvukovou nahrávkou chování poškozené při setkání s oběma obviněnými (použitá metoda zkoumání). Tento důkaz považoval odvolací soud za jednoznačně usvědčující ve vztahu k obviněnému z krutého zacházení s poškozenou, neboť poškozená na přítomnost obviněného reagovala velmi nepříznivě až panicky, přestože pro ni nebyl cizí osobou, v posledním období života s ním byla v pravidelném kontaktu. Pokud jde však o reakci na obviněnou, sama znalkyně hodnotila vztah obviněné s nezletilou tak, že poškozená musela mít s obviněnou jako s matkou jak dobré, tak i špatné zkušenosti. Soud prvního stupně se přitom ve svém odůvodnění nějak blíže nezabýval hodnocením tohoto důkazu, pouze uvedl, že: „nezletilá dala zřetelně najevo, jaký vztah k rodičům má, matce nevěří a otce se vysloveně panicky bojí, což je nepochybně důsledek negativních zkušeností nezletilé s rodiči.“ Odvolací soud naopak opět velmi podrobně rozvedl své úvahy o tom, proč znaky v chování poškozené, z nichž znalkyně dovozovala závěry o ambivalentním vztahu poškozené a obviněné, nepovažoval za nikterak neodpovídající situaci (když byla poškozená na měsíc od matky odloučena, „experiment“ se prováděl v cizím prostředí atd.) a proč nebyly podle jeho názoru natolik výrazné, aby z nich bylo možno jednoznačně dovodit, že obviněná poškozenou týrala, a to právě i s ohledem na zcela odlišnou reakci poškozené na obviněného a na obviněnou. Zatímco totiž na obviněného reagovala panickou hrůzou bez možnosti ji utišit, dokud neopustil místnost, s obviněnou po prvotní nejistotě došlo k určité interakci a její následný odchod nesla poškozená nelibě (volala po matce, brečela apod.).
Odvolací soud dospěl především na základě uvedených důkazů, ale i na základě hodnocení dalších skutečností jako například projevené emoce a obsah konečných návrhů obou obviněných k závěru, že týrání vůči poškozené se dopustil pouze obviněný. Na druhou stranu u obviněné považoval za prokázané, že si byla vědoma toho, jak obviněný s poškozenou nakládá, věděla, že ji fyzicky týrá a takovému jednání z jeho strany nezabránila, naopak ji opakovaně po delší dobu vystavovala takovému jednání. Tento závěr pak koreluje podle odvolacího soudu mj. právě i se závěry znalkyně PhDr. Karolíny Malé o ambivalentním vztahu poškozené k obviněné, neboť „poškozená zajisté musela vnímat úkorně, pokud ji matka nijak neochránila před násilím ze strany obviněného a nikterak proti němu nezasáhla.“
I s ohledem na další dovolací námitky obviněného Nejvyšší soud k problematice nepřímých důkazů uvádí, že trestněprávní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé (srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 394-396).
Byť nebyl v projednávané věci proveden přímý důkaz o tom, že by se obviněný dopustil násilí vůči poškozené, soud odvolací měl dostatek důkazů nepřímých, které nebyly osamocené, naopak tvořily ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které byly v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich bylo možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. Nepřímé důkazy vedly nejen k důvodnému podezření vůči obviněnému, zároveň však vylučovaly i reálnou možnost, že by mohla být přímým pachatelem jiná osoba. Obviněný sám nebyl schopen vysvětlit, jak mohla ke zraněním poškozená přijít nebo kdo jí je mohl způsobit, když zároveň vyloučil, že by jí je mohla způsobit jiná osoba, což je sice poněkud zarážející vzhledem k závažnosti poranění a s přihlédnutím k tomu, že v té době nebyly jeho dceři ani dva roky a v předmětné době s ní byl v pravidelném kontaktu, nicméně jeho vina nebyla rozhodně vystavěna na základě této skutečnosti, jak v dovolání namítal. Obviněný byl totiž řetězcem nepřímých důkazů usvědčen z předmětné trestné činnosti a uvedená skutečnost pouze dokreslovala ve věci učiněná skutková zjištění.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. mají orgány činné v trestním řízení hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že volné hodnocení důkazů podle citovaného §2 odst. 6 tr. ř. neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) či nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389)].
Nejvyšší soud musí konstatovat, že především odvolací soud uvedeným požadavkům dostál. V dovolání tvrzená pochybení Nejvyšší soud neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před odvolacím soudem, potažmo před soudem prvního stupně nenesl znaky libovůle. Naopak lze konstatovat, že provedené dokazování poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, kdy především soud odvolací náležitě vyložil, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěl k vyřčeným skutkovým závěrům a podrobně též rozvedl svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů, které obviněný v dovolání zpochybňoval. Tato zjištění mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad, byť obviněný spáchání činu popírá. Odvolací soud hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlil. Odůvodnění rozhodnutí soudu přitom odpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud tedy nemá, co by odvolacímu soudu vytkl.
Nejvyšší soud proto s ohledem na vše výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného D. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 7. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu