ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.911.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 911/2019- 730
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2019 o dovolání obviněného T. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019 sp. zn. 9 To 93/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 60/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 5. 12. 2018 sp. zn. 17 T 60/2018 uznal obviněného T. Š. vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v blíže nezjištěné době dne 13. 4. 2016 a v blíže nezjištěné době dne 6. 6. 2016, v městě XY, ul. XY, nechal úmyslně při stavebních úpravách odstranit z pozemku č. XY, majitelky G. F., nar. XY, drátěné oplocení s bužírkou a několika betonovými sloupky, které oddělovalo hranici s pozemkem č. XY, jehož je vlastníkem společně s P. H., nar. XY, čímž majitelce oplocení G. F., nar. XY, trvale bytem XY, způsobil zničením oplocení hmotnou škodu ve výši 17 150 Kč.
Za to byl obviněnému uložen podle §228 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb, kde výše jedné denní sazby byla určena na 300 Kč, tedy celkem 15 000 Kč.
Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo obviněnému umožněno zaplatit peněžitý trest v nejvýše dvanácti měsíčních splátkách do posledního dne v měsíci v minimální výši 1 250 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu by odpadla, jestliže by obviněný nezaplatil dílčí splátku včas.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil okresní soud obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena i povinnost uhradit poškozené G. F., nar. XY, XY, způsobenou škodu ve výši 17 150 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená G. F., nar. XY, XY, se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl jak obviněný, tak poškozená odvoláními, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 4. 2019 sp. zn. 9 To 93/2019 podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně obviněný proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a rovněž došlo k porušení zásady presumpce neviny. Tato vada spočívá v tom, že orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání, aniž řádně zkoumaly naplnění subjektivní stránky trestného činu. Orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání s tím, že v usnesení o zahájení trestního stíhání uvedly, že: „policejní orgán není přesvědčen o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu poškození cizí věci“. Orgány činné v trestním řízení tak zjevně očekávaly, že budou ze strany obviněného přesvědčovány o nenaplnění subjektivní stránky přečinu namísto toho, aby naplnění subjektivní stránky svým vyšetřováním dokazovaly. Tato procesní vada je umocněna tím, že orgány činné v trestním řízení projednávanou věc v průběhu let 2016 až 2018 čtyřikrát odložily s odůvodněním, že předmětné jednání není závadné z trestněprávního hlediska. Krajský soud v Praze se s touto námitkou naprosto nedostatečně vypořádal a pouze se snažil o zhojení zjevně nezhojitelné procesní vady.
Obviněný je dále přesvědčen, že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, kdy šlo o sousedský spor a z trestního spisu je zřejmé, že byla porušena ustanovení předpisů odlišných od trestních předpisů. Ustálená judikatura Ústavního soudu vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Podle ustáleného výkladu Nejvyššího soudu nastupuje trestní právo až v případě, kdy prostředky jiných právních oborů neposkytují dostatečnou ochranu chráněným vztahům, a jejichž porušením jsou naplněny konkrétní skutkové podstaty trestného činu. Podle obviněného je zde ochrana konkrétního právního statku dostatečně zajištěna uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu, což jsou zejména instituty civilního a správního práva.
V dovolání se dále poukazuje, že v rámci e-mailových zpráv obviněný hovořil o odstraňování tújí, které se nacházejí za drátěným plotem směrem k pozemku poškozené, nikoliv o odstraňování drátěného plotu samotného, o kterém se domníval, že je v jeho vlastnictví. Navíc, vzhledem k umístění tújí je zjevné, že k tomu, aby s tújemi bylo možné z pozemku obviněného manipulovat, je nutné drátěný plot demontovat. Pokud obviněný konstatoval, že túje ze svého pozemku případně odstraní sám, svědčí to rovněž o tom, že ve chvíli psaní těchto zpráv musel být přesvědčen, že je vlastníkem předmětného drátěného plotu, a že s ním tedy může volně nakládat. Tím je vyloučena existence subjektivní stránky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Při zkoumání úmyslu je nutno přihlížet nejen ke způsobu vedení útoku, nýbrž i k pohnutce obviněného, účelu a cíli jednání, následku jednání, vztahu pachatele k poškozenému, jeho osobním vlastnostem a ostatním subjektivním okolnostem konkrétního případu. Pohnutka, účel ani cíl jednání obviněného však zkoumány v rámci řízení nebyly, což obviněný považuje za další nezhojitelnou vadu řízení.
Obviněný měl po celou dobu za to, že oplocení patří jemu. Pozemek totiž koupil na základě kupní smlouvy v roce 2009, a to s veškerým jeho příslušenstvím, za které považoval mj. vodní přípojku a právě i oplocení. Argumentace krajského soudu spočívající v tom, že plot nemohl být v majetku obviněného, protože nebyl uveden v kupní smlouvě, nemůže obstát, protože pak by obviněný nemohl být vlastníkem ani vodovodní přípojky, kterou od prodávajícího obviněný koupil společně s pozemkem a která též nebyla v kupní smlouvě výslovně zmíněna. Z informací, které dovolatel získal od prodávajícího pana L., neměl důvod se domnívat, že by nekoupil plot spolu s pozemkem, zvláště za situace, kdy ocenění pozemku, které bylo vyhotoveno v souvislosti s koupí tohoto pozemku (pro získání hypotečního úvěru) v prosinci 2008 (tj. v době, kdy byl vlastníkem pan L.) zahrnovalo oplocení jako součást pozemku (kolonka oplocení je v ocenění zaškrtnuta).
Dále je namítáno, že nebyla v rámci řízení řádně zjištěna vzniklá škoda podle §137 tr. zákoníku. Ani jeden z vypracovaných znaleckých posudků nebyl vyhotoven v souladu s ustanovením §137 tr. zákoníku, což Ing. Luňáčková i výslovně potvrdila v rámci jejího výslechu. Nelze přijmout tvrzení, že životnost předmětného plotu je 40 let. Vzhledem ke skutečnosti, že životnost plotu má zásadní vliv na jeho hodnotu a jeho hodnota ovlivňuje nejen výši eventuální náhrady škody, ale především samotný výrok o vině, nelze v této věci připustit sebemenších pochybností. Tím spíše za situace, kdy se cenový odhad na znovuvybudování plotu podle znaleckého posudku velmi výrazně odlišuje nejen od odhadu ceny vyplývající z druhého znaleckého posudku Ing. Havlíka, ale především od ceny, za kterou jej lze reálně na stavebním trhu pořídit, jak bylo ze strany obviněného v rámci řízení dokládáno, a to dvěma nabídkami, kdy první byla za cenu 11 495 Kč od firmy R. B. a druhá za cenu 14 058 Kč od firmy M. F., jimiž se krajský soud odmítl jakkoliv zabývat. Přitom obě tyto nabídky vycházely z tržní soutěže a vypovídaly o tom, za kolik reálně lze v daném místě, čase a kvalitě nový plot postavit. Krajský soud ovšem tyto cenové nabídky odmítl s tím, že není dostatečně zřejmé, z čeho vycházely. Takovéto nedostatky ovšem tedy musí mít i znalecký posudek Ing. Luňáčkové, ze kterého není rovněž patrno, z čeho znalkyně při kalkulaci jednotlivých částek vycházela, když znalecký posudek neobsahuje položkovou kalkulaci jednotlivých materiálů a prací, ani specifikaci znalkyní údajně užitého cenového předpisu. Účelem posudku Ing. Luňáčkové bylo stanovení obvyklé ceny (ocenění stávajícího stavu) předmětného plotu, přičemž stávajícím stavem je zřejmě stav ke dni ocenění. I v samotném posudku autorka uvádí, že: „poškození plotu je po celé délce společné hranice pozemků. Je vidět, že některé sloupky jsou vyvrácené a některé jsou zahrnuty deponií ze stavby, takže není vidět, jestli jsou na původním místě“. Stejně tak autorka při výslechu uvedla, že je možné, že byl plot demontován, ale demontovaný plot nenašla. Krajský soud zcela nelogicky použil Ing. Luňáčkovou zjištěnou hodnotu ocenění plotu, který byl k okamžiku ocenění na místě, jako hodnotu výše škody, což jsou evidentně dvě odlišné věci a není jasné, proč by měly být zaměňovány.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se krajský soud nedokázal hodnověrně vypořádat se základní otázkou, a to v jaké výši byla způsobena škoda. Ta je ovšem kritická, neboť i kdyby krajský soud na základě jiných skutečností neměl pochybnost o vině obviněného, bez jasného vyčíslení škody nelze spravedlivě určit výši odškodnění pro poškozenou.
V další části se dovolatel rozepisuje k podrobnostem nastalého sousedského sporu a též se opětovně vyjadřuje k otázce vlastnictví plotu. V samotném závěru, kromě rekapitulace všech pochybení, jichž se měly soudy dopustit, navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a buď ve věci sám rozhodl, anebo aby ji přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Nejvyššímu soudu dodatečně zaslal doplněk dovolání, jehož obsahem je nově vypracovaný znalecký posudek od Františka Jindřicha a korespondence mezi ním a poškozenou týkající se doposud nevyřešené situace ohledně oplocení a žádosti vstupu poškozené na pozemek obviněného za účelem prořezání tújí.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil, což ale nebrání tomu, aby o něm Nejvyšší soud mohl rozhodnout (§265h odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019 sp. zn. 9 To 93/2019 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat v případě, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
V prvé řadě je na základě výše uvedeného nutno připomenout, že Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací, není oprávněn se zabývat přílohami, které obviněný později zaslal ke svému mimořádnému opravnému prostředku (nově zpracovaný znalecký posudek z 6. 6. 2019 a e-mailová komunikace mezi obviněným a poškozenou z 27. 6. 2019), jelikož se jedná o nové, dodatečně opatřené důkazní prostředky, pomocí kterých se obviněný snaží prosadit vlastní verzi skutkového stavu, resp. změnit v pravomocném rozhodnutí soudy učiněná skutková zjištění. Nejvyšší soud v řízení o dovolání provádí dokazování jen zcela výjimečně a to pouze v nezbytném rozsahu, aby mohl o podaném dovolání rozhodnout. To ale neznamená, že se může jednat o důkazy zcela nové, dosud neprovedené, které navíc byly opatřeny, resp. vznikly až poté, kdy bylo dřívějšími rozhodnutími soudů nižších stupňů ve věci pravomocně rozhodnuto. Takové důkazy Nejvyšší soud není v dovolacím řízení oprávněn sám provádět a tím méně je hodnotit. To jinými slovy znamená, že musí vycházet z konečných skutkových zjištění, která na základě provedení a hodnocení v dané době existujících důkazů zjistil nalézací, popř. odvolací soud. Pro případné uplatnění nových, dosud neprovedených důkazů pak slouží jiný mimořádný opravný prostředek a tím je obnova řízení.
Stejně tak je nutno odmítnout námitku obviněného ohledně porušení zásady presumpce neviny. Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se týká pouze hmotněprávních otázek, kdy zásada presumpce nevinny je jednou ze základních zásad trestního práva procesního. Pokud tak obviněný chtěl uplatnit námitky týkající se procesních pochybení, měl uplatnit některý z jiných dovolacích důvodů uvedených v 265b tr. ř. Touto námitkou se navíc již podrobně zabýval odvolací soud v bodě 7 odůvodnění jeho usnesení, a Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožňuje a odkazuje na ně. K tomu jen v krátkosti dodává, že orgány činné v trestním řízení mají za povinnost prověřit jakékoli podezření ze spáchání trestného činu a pokud skutečnosti nasvědčují tomu, že byl trestný čin opravdu spáchán a spáchala jej určitá osoba, jsou povinny neprodleně zahájit trestní stíhání této osoby, kdy do odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. musejí zaznamenat popis skutku, ze kterého je určitá osoba obviněna. To ovšem žádným způsobem nevylučuje, že naplnění veškerých znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, tedy i naplnění subjektivní stránky trestného činu, musí být pomocí jednotlivých důkazů bezpečně prokázáno především v řízení před soudem, jakožto nezávislým orgánem, kdy jsou obě strany, jak obviněný, tak státní zástupce, na podporu svých tvrzení oprávněni navrhovat provedení jednotlivých důkazních prostředků.
Nejvyšší soud tak v postupu orgánů činných v trestním řízení, konkrétně pak ve znění usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, nespatřuje žádný nestandardní postup, a tudíž ani nemohlo dojít k obviněným namítanému porušení zásady presumpce nevinny.
Relevantní hmotněprávní námitkou, kterou obviněný ve svém dovolání uvedl, je neexistence subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. K této námitce obviněného není od věci uvést, že zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
U přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jak již bylo uvedeno, se po subjektivní stránce vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222).
V posuzovaném případě se podle rozhodnutí nižších soudů obviněný dopustil úmyslného trestného činu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud dovolatel zpochybňuje subjektivní stránku tohoto trestného činu, tak je třeba poukázat na to, že na základě provedeného dokazování oba soudy jednoznačně dopěly k závěru, že obviněný si byl vědom toho, že předmětný plot není v jeho vlastnictví, nýbrž že patří poškozené a tudíž není oprávněn svévolně nařídit jeho odstranění. Zcela podrobně a vyčerpávajícím způsobem se k této otázce vyjádřil již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na str. 9 až 10 a po něm i soud odvolací v odůvodnění zamítavého usnesení na str. 3. Není důvod k tomu, aby tyto již jednou zjištěné a vyslovené okolnosti dovolací soud opakoval, když se s nimi v plném rozsahu ztotožňuje. Z tohoto důvodu pouze odkazuje na uvedené pasáže odůvodnění rozhodnutí nižších soudů, kde jsou dostatečně a výstižně vyjádřeny jejich úvahy, na základě nichž dospěly k závěru o úmyslném zavinění obviněného.
Nezbývá dodat než to, že Nejvyšší soud s těmito závěry souhlasí a nemá žádných námitek vůči učiněnému právnímu hodnocení. Zastává tedy stejný názor, jako soudy nižších stupňů, že obviněný si byl plně vědom toho, že plot nenáleží jemu, nýbrž poškozené a tím, že jej nechá odstranit, zasahuje do jejího práva a dopouští se tak protiprávního jednání. Tohoto jednání se dopustil zjevně v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, čímž byla naplněna subjektivní stránka trestného činu poškození cizí věci, jakožto jeden z jeho formálních znaků. Námitka týkající se neexistence subjektivní stránky trestného činu je tudíž neopodstatněná.
Lze se také plně ztotožnit se závěry nalézacího soudu v otázce výše způsobené škody. Námitky obviněného ohledně neadekvátnosti zpracovaného znaleckého posudku jsou zcela neopodstatněné. Znalkyně přesvědčivým způsobem uvedla, jak dospěla k částce uvedené v tomto znaleckém posudku. Vycházela přitom z vyhlášky ministerstva financí č. 441/2013 Sb., k provedení zákona o oceňování majetku. Tímto způsobem dospěla k reprodukční hodnotě oplocení. Jelikož se ovšem nejednalo o oplocení nové, musel být výpočet upraven právě v závislosti na stáří oplocení, které provedla lineární metodou jasně a zřetelně popsanou ve znaleckém posudku (č. l. 304 spisového materiálu). Takto určila obvyklou cenu drátěného oplocení v čase a místě spáchaného trestného činu. Správně pak nalézací soud zohlednil skutečnost, že cca 4 metry zděného oplocení mezi pozemky obviněného a poškozené zůstaly nepoškozeny, a proto finální škodu způsobenou trestnou činností obviněného stanovil na 17 150 Kč oproti 18 600 Kč, na kterou byl plot oceněn znalkyní v jejím posudku. Odvolací soud se poté zcela správně vypořádal s námitkami obviněného ohledně revizního posudku znalce Havlíka, který mylně považoval oplocení za 70 let staré. Po upřesnění údajů i sám tento znalec připustil, že by výše způsobené škody mohla přesahovat částku 10 000 Kč. Nalézací soud tak měl výši způsobené škody za bezpečně prokázanou a neměl žádný důvod se blíže zabývat cenovými nabídkami na vybudování nového plotu, které obviněný předestřel soudu prvního stupně. Odvolací soud poté správně upozornil na skutečnost, že u těchto nabídek navíc nebylo zřejmé, z jakých podkladů při stanovení takovýchto pořizovacích cen jednotlivé společnosti vycházely.
Nejvyšší soud tak zcela souhlasí s výslednými závěry nalézacího soudu ohledně výše způsobené škody obviněným na majetku poškozené. Tyto závěry v odůvodnění svého rozhodnutí navíc přiléhavě doplnil soud odvolací, na což lze v této otázce též plně odkázat. Není tak důvodné vyhovět námitce obviněného, že výše způsobené škody byla stanovena v rozporu s ustanovením §137 tr. zákoníku.
Další ze zásadních výhrad obviněného, směřující proti správnosti právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, byla soustředěna k otázce subsidiarity trestní represe. Jakkoliv zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem (§13 odst. 1 tr. zákoníku), tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
Nejprve je nutno zdůraznit, že obviněný tuto svou námitku založil na skutkovém tvrzení odlišném od skutkového závěru učiněného soudem nalézacím, a to že se domníval, že plot náleží jemu. Toto tvrzení obviněného však bylo provedeným dokazováním vyvráceno. V posuzovaném případě se obviněný dopustil úmyslného činu, když si byl vědom, že plot není v jeho vlastnictví a navzdory tomu se rozhodl jej odstranit, a věděl i to, že s tímto poškozená nesouhlasí a dokonce jej od toho odrazoval i stavbyvedoucí – svědek J. Obviněný tak vědomě a zároveň svévolně zasáhl do sféry vlastnického práva jiné osoby, což je společensky neakceptovatelný přístup, kdy právo na vlastnictví zaručuje Listina základních práv a svobod ve svém čl. 11, jakožto předpis nejvyšší právní síly. Nikdo totiž není oprávněn do vlastnického práva druhého takto zasáhnout. Pokud k takovému zásahu došlo, tak pro takové případy právě slouží instituty trestního práva.
Jestliže tedy obviněný zasáhl do vlastnického práva jiné osoby (poškozené) úmyslně, a to v nikoli nevýznamném rozsahu, neboť způsobená škoda se nepohybovala na samotné spodní hranici škody nikoli nepatrné podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, tedy hranici 5 000 Kč, tak stupeň společenské škodlivosti takovéhoto jednání bezpochyby dosáhl takové míry (a to nejen výší způsobené škody, ale také dalšími okolnostmi případu jako např. svévolí a nerespektováním vlastnictví dalších osob), že bylo nutno využít institutů trestního práva jakožto ultima ratio. Ze spisového materiálu je zřejmé, že mezi obviněným a poškozenou docházelo k určitým konfliktům právě ohledně samotné stavby, jelikož obviněná s ní nesouhlasila, o čemž se zmiňuje i sám obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku. Ovšem skutečnost, že se lidé na něčem neshodnou, s něčím nesouhlasí či mají na věc rozdílný názor, ještě nezakládá důvod k tomu, aby bylo přistoupeno k protiprávnímu jednání. Není společensky žádoucí, ba ani akceptovatelné, aby kdokoli úmyslně zasahoval do ústavně garantovaného práva jiného, aniž by k tomu měl skutečně významný a ospravedlnitelný důvod, což v posuzovaném případě shledáno nebylo.
Podle dovolacího soudu tak konkrétní okolnosti případu opodstatňují závěr, že vyvození trestní odpovědnosti a trestněprávní důsledky s ní spojené jsou přiléhavou reakcí na protiprávní čin obviněného a že nepostačuje uplatnění odpovědnosti pouze podle jiného právního předpisu.
Po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání obviněného bylo zároveň zjištěno, že většina námitek uváděných obviněným byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).
Nejvyšší soud tedy na základě shora uvedeného uzavřel, že část námitek uplatněných v dovolání nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se s jeho zákonným vymezením míjí, a ve zbytku se jedná o námitky sice podřaditelné pod uvedený důvod dovolání, ale tyto byly shledány jako zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného T. Š. tak bylo v konečném výsledku odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 8. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu