ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1242.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1242/2019-1149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2019 o dovolání obviněných O. K. , nar. XY, trvale bytem XY a D. Ž. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 12 To 110/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 129/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
1. Obvinění O. K. a D. Ž. (dále zpravidla jen „obvinění“, popř. každý samostatně jako “obviněný”) byli rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 1 T 129/2017, uznáni (spolu s dalšími spoluobviněnými) vinnými přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchali ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku byl obviněný K. podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, když pro výkon uloženého trestu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 3 T 65/2018 ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 12 To 7/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla obsahu. Obviněný Ž. byl za výše uvedený přečin podle §146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu Rakovníku podali obviněný K. a Ž., jakož i další spoluobvinění a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 12 To 110/2019 podle §256 tr. ř. zamítl (ve vztahu k obviněným), ve vztahu k poškozené zdravotní pojišťovně zamítl odvolání podle §253 odst. 1 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obvinění K. a Ž. podali prostřednictvím svých obhájců proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění K. a Ž. shodně namítli, že závěr soudů obou stupňů o jejich vině je chybný. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedli, že soudy nižších stupňů chybovaly, pokud svá rozhodnutí opřely o selektivně vybírané důkazy, zejména nesprávně hodnocené svědecké výpovědi, a to aniž by předmětné protiprávní jednání ostatních spoluobviněných správně posoudily jako excesivní a dovodily tak neodpovědnost obviněného K. a Ž. za projednávané protiprávní jednání. Obviněný K. zpochybnil rovněž samotné posouzení ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, kdy má za to, že toto nebylo poškozenému způsobeno. V neposlední řadě obviněný K. rovněž namítl nepřiměřenost jemu uloženého trestu odnětí svobody. Závěrem svého dovolání obvinění K. a Ž. shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 12 To 110/2019 a přikázal Krajskému soudu v Praze věc k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněných sdělil, že s ohledem na jimi uplatněný charakter námitek, se k podaným dovoláním nebude věcně vyjadřovat.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že je odvolání obviněného zamítnuto je třeba dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. S ohledem na námitku obviněného K. týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že námitky uplatněné v dovolání obviněných jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci jejich obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že obviněnými vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů a nedostatečného zjištění skutkového stavu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jejich jednání. Podrobněji ve vztahu k posuzování skutkových a procesních námitek z pohledu postupu dovolacího soudu poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. S ohledem na obecné konstatování k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedenému shora, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obvinění své námitky sice formálně opírají o uplatněný dovolací důvod, ovšem jimi namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obvinění svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jejich námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obvinění předkládají své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřují nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírají svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustili inkriminovaného jednání, a že tedy nenaplnili skutkovou podstatu za vinu jim kladeného přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou, s ohledem na shora uvedené vymezení dovolacího řízení, způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
13. Nad rámec přezkumné povinnosti (viz shora) považuje Nejvyšší soud za vhodné (v rámci přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí nižších soudů) vyjádřit se k námitkám obviněných, které se týkají jimi tvrzené jejich neodpovědnosti za předmětné protiprávní jednání, a to z důvodu excesivního jednání ostatních spolupachatelů. Oba obvinění mají za to, že jejich jednání bylo ve vztahu k ostatním spolupachatelům bez jakékoliv dohody, jejich cíle se tedy navzájem lišily a není tak možné dovodit jejich vinu ve vztahu ke stejnému následku jako u ostatních spolupachatelů, konkrétně ke způsobení újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulované námitce obviněných ovšem nebylo možno přisvědčit. Předmětné tvrzení obviněných bylo totiž vystavěno na vykreslení odlišného skutkového stavu věci, než který byl zjištěn v předchozím řízení, a který byl podrobně popsán v rozhodnutí soudů nižších stupňů. Na tomto základě pak obvinění zpochybňovali své spolupachatelství předmětného jednání. Zejména pak soud druhého stupně na straně 11 - 12 svého rozhodnutí, na něž lze tímto odkázat, uvedl, že vina obviněných uvedeným protiprávním jednáním byla prokázána a plně se ztotožnil s odůvodněním soudu prvého stupně a hodnocením jednotlivých důkazů. Soudy nižších stupňů dovodily, že tvrzení obviněných bylo vyvráceno jak výpověďmi jednotlivých svědků, zejména svědka V. a svědka P., tak výpovědí samotného poškozeného, jakkoliv se tento v hlavním líčení snažil jednání obviněných bagatelizovat.
14. Ke shora uvedenému je možno uvést, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá podíl všech spoluobviněných na útoku proti poškozenému údery otevřenou dlaní do oblasti hlavy, údery pěstí či kopy. Svědek V. svoji výpověď z přípravného řízení, kterou i přes určité rozpory s tvrzeními, které uváděl v hlavním líčení, označil za správnou a údaje v ní obsažené výslovně potvrdil jako pravdivé. Bylo tedy prokázáno, že násilné jednání proti poškozenému zahájil obviněný Ž., a to úderem do obličeje poškozeného, ke kterému se následně připojili další spoluobvinění včetně obviněného K. a v útoku na tělesnou integritu poškozeného pokračovali shora popsaným způsobem. Není tedy pochyb o tom, že mezi obviněnými panovala shoda ohledně jejich jednání a způsobu provedení, a to i přes to, že se výslovně na ničem takovém nedohodli, neboť zákon požadavek výslovné dohody spolupachatelů nevyžaduje. Jednání obviněných tak rozhodně nelze za uvedených skutkových okolností považovat za exces ze společného jednání všech obviněných [a způsobené zranění jako následek (účinek) tohoto excesu]. Předmětné jednání obviněných totiž svým charakterem ani intenzitou nikterak významně nevybočilo z rámce způsobu a závažnosti společného násilného jednání vedeného všemi obviněnými. Všichni obvinění věděli, že útočí na poškozeného, který čelil značné přesile a byl tak významně omezen v možnosti se bránit. Obvinění taktéž věděli, že mohou přivodit zranění poškozenému a v důsledku toho i újmu ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, je nutno zdůraznit tu skutečnost, že poškozený, který se snažil ukrýt před útočící skupinou, ve které byli i obvinění, byl po odstranění postele, pod kterou se snažil schovat, dále napadán.
15. K námitce obviněného K. vztahující se k nezpůsobení újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku poškozenému, Nejvyšší soud pouze pro úplnost uvádí, že v konkrétním případě podstata řešení věci souvisí s otázkou, zda u poškozeného byla přítomna taková porucha zdraví, aby byla naplněna skutková podstata přečinu ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku. K naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je třeba, aby pachatel jinému úmyslně ublížil na zdraví. Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
16. Podle shodných skutkových závěrů soudů obou stupňů obvinění svým násilným jednáním poškozenému způsobili otřes mozku, hematom levého oka, frakturu nosu, dvě tržně zhmožděné rány ve vlasové části hlavy, četné oboustranné nekrvácející oděrky v oblasti předloktí a zhoršení sluchu, což si vyžádalo lékařské ošetření a hospitalizaci poškozeného od 19. 4. do 25. 4. 2017 s následnou léčbou nejméně do 10. 5. 2017 s přetrvávajícím zhoršením sluchu.
17. Porucha zdraví znamená, že u poškozeného dochází ke změně jeho zdravotního stavu, a to ve smyslu zhoršení jeho tělesných nebo duševních funkcí. Porucha na zdraví musí poškozenému znesnadňovat jeho obvyklý způsob života, nevyžaduje se však, aby mu jej znesnadňovala nějakým podstatným způsobem, a to na rozdíl od případů těžké újmy na zdraví. Ne každá porucha zdraví je však již ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Nestačí např. jen přechodné bolesti, nevolnost, oděrky, modřiny apod. Nestačí ani jen subjektivní pocity poškozeného bez jejich objektivizace např. zprávou ošetřujícího lékaře, znaleckým posudkem. Ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku pak uvádí, že z hlediska vymezení ublížení na zdraví musí jít o takovou poruchu zdraví nebo jiné onemocnění, které znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. Nelze jednoznačně obecně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí publikované pod č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). Soudní praxe zde při zvažování všech shora uvedených kritérií vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého musí trvat nejméně sedm dní, ale není vyloučeno, aby v případě, že jde o výraznou poruchu zdraví, byla za ublížení na zdraví považována i taková porucha zdraví, která netrvala obvykle požadovanou minimální dobu sedmi dnů (viz rozhodnutí publikované pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.).
18. Jak plyne z výše uvedeného, jakož i ze znění samotného ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku, není třeba, aby byl poškozený omezen, nebo dokonce „podstatně omezen“ po danou dobu v obvyklém způsobu života ale postačí, aby byl obvyklý způsob života toliko znesnadněn. Všechny tyto podmínky u poškozeného shledaly oba soudy nižších stupňů a také Nejvyšší soud je shledává za naplněné. S ohledem na shora uvedené nelze mít pochyb o tom, že obvyklý způsob života poškozeného (a to i za situace, kdy se obviněný nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody) byl omezen minimálně po dobu jeho hospitalizace v nemocničním zařízení s následnou dobou léčby, tj. po dobu sedmi dnů. Dále bylo lékařskými zprávami (č. l. 165 - 168) prokázáno, že zranění poškozeného si vyžádala další léčení, v důsledku kterého byl poškozený po dobu více než dvou týdnů omezen v běžném způsobu života. Zranění poškozeného tak je nutno v tomto případě považovat za zásah do tělesné integrity organismu znesnadňující obvyklý způsob života poškozeného, a to nikoliv pouze po krátkou dobu. Pokud obvinění v rámci svého dovolání argumentovali tím, že neexistovala žádná dohoda o jejich jednání vůči poškozenému, a že nelze tedy hovořit o spolupachatelství a odpovědnosti za způsobený následek, když každý z nich se hlásil k jednomu úderu poškozenému, pak musí Nejvyšší soud obviněné upozornit na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze kterých např. vyplývá (v souvislosti s uvedenou problematikou), že „společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností“, o spolupachatelství se jedná i v případě, že „kdy každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání příslušného ustanovení zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje znaky příslušného trestného činu“, rovněž tak „ke spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, pokud je vedeno stejným úmyslem“ [srov. rozh. č. 49/2009-I., č. 15/1966, č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.].
19. Mimo rámec citovaného dovolacího důvodu jsou výhrady obviněného K. zaměřené proti uloženému trestu, který se obviněnému K. jeví jako nepřiměřeně přísný. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že případná nepřiměřenost trestu samotná není dovolacím důvodem ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který by připadal v úvahu jen v případě překročení sazby trestu stanovené v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, při překročení limitu vyplývajícího v konkrétní věci z jiných ustanovení nebo byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. O žádnou z těchto alternativ u obviněného K. ovšem nejde. Nepřiměřenost trestu pak nelze namítat, jak to učinil obviněný K., ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je na rozdíl od dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obecným hmotně právním důvodem. Ze vzájemného vztahu obou těchto důvodů dovolání logicky vyplývá, že samotný výrok o trestu lze napadat jen takovými hmotně právními námitkami, které jsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010). Kromě toho pouhá nepřiměřenost trestu jako dovolací důvod by byla v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku, když bez dalšího není důvodem ani k podání stížnosti pro porušení zákona (§266 odst. 2 tr. ř.) nebo k povolení obnovy řízení (§278 odst. 1 věta první tr. řádu), které jsou dalšími mimořádnými opravnými prostředky.
20. V souladu s výše uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud uvádí, že soudy nižších stupňů hodnotily shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence a účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) a lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, přičemž námitkami uplatněnými obviněnými byly zpochybňovány primárně hodnotící úvahy nižších soudů s argumentací, že nemohlo jejich jednáním dojít k ublížení na zdraví (s ohledem na počet úderů zasazených poškozenému), nešlo o spolupachatelství (na jednání se nedohodli).
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh obviněného K. na odklad výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 10. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu