ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1298.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1298/2019-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2019 o dovolání obviněné K. B. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 4 To 216/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 133/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná K. B. K. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 7 T 133/2018, uznána vinnou zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině citovaného rozsudku. Za to jí byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, který byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné k náhradě škody.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 4 To 216/2019, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odmítla závěr soudů nižších stupňů o spáchání projednávaného trestného činu. Toto své tvrzení zdůvodnila především předchozím napadením její osoby poškozeným, na které byla ona nucena reagovat. Obviněná tak měla za to, že její jednání nebylo možné kvalifikovat výše uvedeným způsobem, ale v úvahu přicházela kvalifikace pouze podle §146a tr. zákoníku. Závěrem svého dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 4 To 216/2019 zrušil, a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že soudy obou stupňů provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po hodnocení důkazů dovodily skutkové závěry, které v nich mají oporu, a které současně svědčí o vině obviněné. Závěr o spáchání trestné činnosti obviněnou tedy není s provedenými důkazy v žádném rozporu. Zcela odmítla tvrzení obviněné, že by se její jednání mělo posoudit podle §146a tr. zákoníku jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnuty, kdy pro uvedený závěr nesvědčí průběh skutkového děje, jak jej správně zjistily soudy nižších stupňů. Dále poukázala na fakt, že obviněná v dovolání v podstatě opakuje skutečnosti, které již dříve na svojí obhajobu uplatnila a má za to, že soudy obou stupňů se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné a současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a pro případ odlišného stanoviska vyjádřila souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že je odvolání obviněného zamítnuto je třeba dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněná uplatnila námitky, které směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel odvolací soud. Právě takovou povahu má její výhrada, že se bránila útoku poškozeného a že předmětné bodnutí zasadila poškozenému právě v důsledku jeho předchozího útoku. Touto argumentací obviněná prakticky setrvává na svých dosavadních tvrzeních z předchozích fází řízení, kde předestírala svoji verzi skutkového děje (spočívající stručně řečeno v tom, že nůž vzala do ruky až poté, co byla napadena poškozeným, přičemž jej bodla ve stoje v rámci nutné obrany či omluvitelné pohnutky mající původ v jeho útoku).
10. V této části dovolání obviněná tedy fakticky uplatnila skutkové námitky, jejichž prostřednictvím se primárně domáhala změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozovala, že se činu v podobě, jak uzavřely nižší soudy [§145 odst. 1 tr. zákoníku] nedopustila. Takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních, přičemž nelze než opakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
11. Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však v projednávané věci dovolací soud neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (který však obviněný v dovolání ostatně ani nenamítal) totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.
12. Výše uvedené skutkové námitky obviněné tvořily obsah její obhajoby v řízení před soudy nižších stupňů a soudy obou stupňů, které dospěly ke shodným skutkovým zjištěním, avšak zásadně odlišným, než obhajoba předkládala, přičemž se řádně a náležitě s takto uplatněnou obhajobou a námitkami vznesenými vypořádaly. Skutkové okolnosti daného případu jsou poměrně specifické nejen tím, že se jednalo o vzájemný konflikt partnerů, ale též tím, že tyto osoby byly v době činu pod vlivem alkoholu, což do určité míry ovlivnilo nejen jejich chování na místě samém, ale i jejich schopnost události vnímat a zapamatovat si je. Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů opřely své skutkové závěry o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly, a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že se obviněná činu v jimi popsané podobě dopustila, jakož i to, proč mají její obhajobu za vyvrácenou (viz zejména strany 4 - 6 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3 - 4 napadeného usnesení odvolacího soudu).
13. Podle zjištění soudů při vzájemné hádce obviněné s poškozeným po požití alkoholických nápojů eskalovala situace do té míry, že poškozený v rámci hádky fyzicky obviněnou tzv. “odstrkoval”. Obviněná, ačkoliv si byla vědoma faktu, že poškozený má v úmyslu již z bytu odejít, uchopila nůž a po zvolání poškozeného, ať si do něj obviněná “kuchne” poškozeného skutečně bodla. Obviněná tak vedla útok proti poškozenému, který nebyl ozbrojen, nepoužíval vůči poškozené žádnou fyzickou sílu a byl na odchodu z bytu, kde k celé rozepři došlo. Ze skutkových zjištění soudů rozhodně neplyne, že by obviněná reagovala na útok poškozeného; zde obviněná pomíjí, že to byla ona, kdo pod vlivem alkoholu reagovala nepřiměřeně na hádku mezi ní a poškozeným a bodla ho při jeho pokusu o odchod z bytu. Takto stabilizovaný skutkový děj je rovněž náležitě zachycen ve znění skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku.
14. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná pouze otázka, zda skutek, jak byl soudy zjištěn a popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, vykazuje zákonné znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, či zda je třeba jej právně posoudit toliko jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, jak namítala obviněná.
15. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 odst. tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu. Závěry odvolacího soudu, opírající se o skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně, výstižně charakterizují podstatu jednání obviněné jako záměrný násilný útok se zbraní proti tělu poškozeného, jímž byl zasažen důležitý orgán (plíce), a opodstatňují závěr o naplnění znaků zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Úmysl obviněné směřující ke způsobení minimálně těžké újmy na zdraví poškozenému vyplývá zcela jednoznačně ze způsobu vedení útoku, z charakteru použité zbraně a z místa na těle, proti kterému obviněná útok vedla. Obviněná razantní útok nožem směřovala do horní části trupu, tedy partií, u nichž věděla, že zde může u poškozeného dojít k závažným následkům na zdraví, a pro případ, že následek v podobě vážné poruchy zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku poškozenému způsobí, byla s tím přinejmenším srozuměna. Soudy tudíž nepochybily v závěru, že obviněná jednala minimálně v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
16. Obviněná ostatně ani nezpochybňovala úmyslné zavinění ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví a neuplatnila žádné výhrady ani proti zbývajícím zákonným znakům zločinu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Kruciální otázkou pro posouzení jednání obviněné je existence omluvitelné pohnutky v době, kdy poškozenému zasadila bodnou ránu nožem do oblasti hrudníku. Názor obviněné, že její čin je třeba právně posoudit jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, ale nemůže se zřetelem ke konkrétním skutkovým zjištěním obstát.
17. Ustanovení §146a tr. zákoníku obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty, a to první v odstavci 1, druhou pak v odstavci 3. Obě tyto základní skutkové podstaty se liší tím, že v odstavci 1 jde o úmyslné způsobení ublížení na zdraví z uvedených omluvitelných pohnutek a privilegovanou skutkovou podstatu k ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, zatímco v odstavci 3 jde o úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví ze stejných omluvitelných pohnutek a tedy privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku.
18. Podle ustanovení §146a odst. 3 tr. zákoníku, které jediné přichází v úvahu, se přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
19. Oba v úvahu přicházející trestné činy, tj. trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku i ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku, jsou trestnými činy úmyslnými. Základní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že na rozdíl od zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku pachatel v případě privilegované skutkové podstaty trestného činu podle §146a odst. 3 tr. zákoníku jedná v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Jednání se tedy liší pouze v rozdílných okolnostech spočívajících souhrnně řečeno v subjektivních, zákonem aprobovaných psychických stavech na straně pachatele, které ho z hlediska trestního postihu výrazně privilegují. Jednání pachatele však nezbavuje trestnosti, což je základní rozdíl oproti situacím nutné obrany, přičemž však exces z mezí nutné obrany může (a často i bude) za splnění zákonných podmínek naplňovat privilegovanou skutkovou podstatu podle §146a tr. zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III ÚS 3395/10).
20. Z hlediska privilegovaného posuzování musí silné rozrušení pachatele (jako jedna z jeho alternativ vedle předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného) pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha u pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Není přitom rozhodující, zda silné rozrušení vzniklo postupně, např. z narůstajících obav nebo náhle či prudce. Silné rozrušení tedy může mít i povahu náhlé nebo prudké afektivní reakce na okamžitě vzbuzený strach, úlek, zmatek apod. Stav vzrušení se projevuje zvláštním chováním doprovázeným až fyziologickými změnami organismu, zároveň se však nesmí jednat o rozrušení natolik silné, které by bylo sto zásadním způsobem ovlivnit příčetnost. Na druhou stranu se však musí jednat o dostatečně silné rozrušení, které vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1492, 1555,1556, unesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010, publikované pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr.).
21. Zákon užívá pro zobecnění vyjmenovaných stavů mysli pojem omluvitelné hnutí mysli. Tuto charakteristiku proto musí splňovat všechny v úvahu připadající subjektivní psychické stavy, které mají být důvodem pro shovívavé posuzování jednání obviněného. Nelze sem proto řadit silné rozrušení např. ze vzteku nebo hněvu na základě jednání, které je pachateli nepříjemné, ale je v souladu se zákonem, tedy zejména na základě určitého sporu, kdy pachatel na rozdíl od poškozeného nebyl v právu, nebo při vymáhání oprávněného dluhu poškozeným od pachatele apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010, publikované pod č. 9/2012 Sb. rozh. tr.), anebo dokonce silné rozrušení vzniklé ze zavrženíhodné pohnutky, např. z jednání oběti, která odmítá být pachateli po vůli, brání se mu atd. Jen pro úplnost lze doplnit, že o způsobení těžké újmy na zdraví z omluvitelné pohnutky se jedná rovněž i v případě, že je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace), za což je obecně považováno chování v příkrém rozporu s morálkou, které svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Může se tak jednat o závažné útoky na lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost (např. opakované fyzické napadání, mučení, domácí násilí, psychické týrání, včetně nejrůznějších typů šikany, dále útisk, vydírání, sexuální zneužívání, závažné porušování domovní svobody, tzv. sousedský teror, závažné případy pronásledování, ale i šíření pomluv a psychicky zraňujících informací). V takovém případě se nevyžaduje ani silné rozrušení nebo jiný podobný stav, neboť zákon zde vyžaduje pouze, aby jednání pachatele bylo vykonáno v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Je však třeba zdůraznit, že i zde míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k významu právem chráněného objektu, jímž je kupř. jako zde lidské zdraví (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 416/2011, ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 7 Tdo 18/2012, aj.).
22. Obviněná se domáhala toho, aby její jednání bylo posouzeno jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku z důvodu předchozího napadení její osoby poškozeným. K tomu je však především nutno uvést, že skutková věta výroku o vině napadeného rozsudku neobsahuje žádná relevantní skutková zjištění, z nichž by mohla být vyvozována existence omluvitelných pohnutek, čemuž odpovídá též jejich explicitní odmítnutí v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
23. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení konkrétně uvedl, že oba soudy nepřijaly obhajobu obviněné, že bodla poškozeného nožem v důsledku fyzického napadení její osoby. Podle odvolacího soudu tuto fázi konfliktu s přihlédnutím k historii obdobných konfliktů, vzájemnému poměru sil obou aktérů a hlavně jednání samotného poškozeného, jehož úmyslem bylo se z místa konfliktu s obviněnou vzdálit, obviněná objektivně nemohla vnímat jako ohrožení vlastního života a její další konání tak nemohlo být posuzováno v rámci silného rozrušení z úleku či strachu z poškozeného, když ten již pro obviněnou nepředstavoval a ani nemohl představovat skutečnou hrozbu. V těchto souvislostech není od věci uvést, že omluvitelnou pohnutku jak spočívající v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, tak v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného je třeba odlišit od podmínek nutné obrany. Nutnou obranou se podle §29 tr. zákoníku rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Čin bránící se osoby při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem. Přitom k nutné obraně je oprávněn kdokoliv, tedy nejen ten, kdo byl bezprostředně sám útokem ohrožen, ale i osoba útokem neohrožená, která vystupuje proti útoku směřujícímu proti jiné osobě, a to bez ohledu na to, zda se osoba, vůči níž útok směřuje, sama brání či nikoliv (tzv. pomoc v nutné obraně). V tomto bodě lze souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí těmto dvěma institutům trestního práva nepřiznává postavení, které ve skutečnosti mají. Bylo již řečeno, že základní rozdíl mezi existencí omluvitelného hnutí mysli a jednáním v nutné obraně spočívá v tom, že oproti jednání v nutné obraně, která je jednou z okolností vylučujících protiprávnost činu, existence omluvitelného hnutí mysli jednání pachatele neznamená jeho beztrestnost, přičemž však exces z mezí nutné obrany může (a často i bude) za splnění zákonných podmínek naplňovat privilegovanou skutkovou podstatu podle §146a tr. zákoníku (viz již zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III ÚS 3395/10) . O takovou situaci ale v posuzované věci nešlo.
24. Podstatnou charakteristikou silného rozrušení je, že se musí vždy jednat o lidsky pochopitelnou reakci na některý z uvedených stavů. Má se za to, že strach ve smyslu omluvitelného hnutí mysli, tj. takových hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele, je strachem vystupňovaným, vyvolaným podnětem či okolnostmi mimořádné intenzity a závažnosti. Za důvod k omluvitelnému hnutí mysli pachatele však nelze považovat takové jednání poškozeného (oběti trestného činu), které obviněný sám vyprovokoval svým nepřístojným chováním. Jak již bylo uvedeno, nemůže obstát argument obviněné [pro použití jí navržené právní kvalifikace], že bodnutí předcházel konflikt její osoby s poškozeným. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněná jednala sebestředně, nepřiměřeně a nekriticky vyhodnotila situaci a razantně a bez zaváhání zasáhla, aniž by uvážila, že poškozený má zájem na ukončení konfliktu mezi nimi, což ostatně dokazoval svým odchodem ze společného obydlí a Nejvyšší soud proto podmínky pro aplikaci §146a odst. 3 tr. zákoníku a důvod pro sociálně eticky odůvodnitelnou shovívavost vůči obviněné stejně jako soudy nižších stupňů rovněž neshledal.
25. Námitky obviněné, že jednala v silném rozrušení ze strachu majícím charakter omluvitelného hnutí mysli tak nebyly akceptovány. Naplnění ostatních zákonných znaků obviněná nezpochybnila, a dovolací soud se jimi proto zevrubně nezabýval, když o správnosti užité právní kvalifikace jednání obviněné jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku nemá žádných pochybností.
26. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 10. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu