ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1363.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1363/2018-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný Z. B. , nar. XY v XY, XY, státní příslušník Slovenské republiky, trvale bytem XY, okres Levice, Slovenská republika, adresa pro doručování XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 4 To 51/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 7/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 4 T 7/2016, byl obviněný Z. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
I. „jako předseda představenstva společnosti F., IČ: XY, se sídlem XY, zvolený do funkce statutárního orgánu dne 17. 5. 2013 a fakticky řídící tuto společnost, v místě provozovny této společnosti na adrese XY,
1. poté, co společnost F. dne 10. 7. 2012 převzala na základě komisionářské smlouvy od poškozené B. K., nar. XY za účelem prodeje její vozidlo tov. zn. XY, VIN XY a poté, co toto vozidlo uvedená společnost dne 17. 7. 2013 prodala v rozporu s ujednáním o ceně za částku 430.000 Kč osobě T. Q. L., nar. XY a téhož dne kupní cenu 430.000 Kč také v hotovosti převzala, obžalovaný jako zástupce společnosti, sám, ani prostřednictvím pracovníků společnosti, poškozenou o prodeji vozu neinformoval, finanční prostředky utržené prodejem vozu a náležející poškozené si ponechal a naložil s nimi nezjištěným způsobem, eventuálně je v rozporu s účelem svěření použil ku prospěchu společnosti F. a až na základě náhodného poznatku poškozené o prodeji vozu a jejích výzev k úhradě prodejem získané částky, obžalovaný poškozené z prostředků společnosti F. postupně vyplatil či nechal vyplatit v období od 25. 11. 2013 do ledna 2014 maximálně částku v celkové výši 286.000 Kč, čímž poškozené B. K., nar. XY způsobil škodu ve výši 430.000 Kč, z níž dodnes neuhradil minimálně 144.000 Kč,
2. poté, co společnost F. dne 10. 9. 2012 převzala na základě komisionářské smlouvy od společnosti MM GT-Racing s. r. o., IČ: 24783668, za účelem prodeje její vozidlo tov. zn. XY, VIN XY a poté, co toto vozidlo uvedená společnost dne 2. 12. 2013 prodala v rozporu s ujednáním o ceně za částku 1.800.000 Kč společnosti XTUNING s.r.o., IČ: 27728773, přičemž tato částka byla společnosti F. postupně zaplacena v období od 2. – 4. 12. 2013, obžalovaný jako zástupce společnosti sám, ani prostřednictvím pracovníků společnosti, poškozenou o prodeji vozu žádným způsobem neinformoval, finanční částky utržené prodejem vozu ve výši 1.800.000 Kč a náležející poškozené si ponechal a naložil s nimi nezjištěným způsobem, eventuálně je v rozporu s účelem svěření použil ku prospěchu společnosti F., pak teprve na základě žádosti o vrácení vozu ze strany zmocněnce poškozené společnosti v druhé polovině prosince 2013 s tvrzením, že již má kupce, ale musí ještě něco dořešit, poukázal na účet poškozené společnosti dne 19. 12. 2013 částku 200.000 Kč a dne 20. 12. 2013 částku 50.000 Kč s tím, že se jedná o zálohu, že peníze ještě nemá a následně dne 6. 1. 2014 jako zástupce společnosti F. vozidlo od poškozené MM GT-Racing s. r. o. vykoupil za částku 1.990.000 Kč (včetně 21% DPH) a dne 24. 1. 2014 poškozené poukázal platbu ve výši 400.000 Kč, čímž poškození MM GT-Racing s. r. o., IČ: 24783668 způsobil škodu ve výši 1.800.000 Kč, z níž dodnes neuhradil 1.150.000 Kč, přičemž společnost MM GT-Racing s. r. o. tuto svou pohledávku vzniklou na základě shora uvedené obchodní transakce dne 24. 9. 2014 postoupila M. M., nar. XY,
3. poté, co společnost F. dne 1. 2. 2013 převzala na základě komisionářské smlouvy od poškozené společnosti Truck Car s. r. o., IČ: 27004821 za účelem prodeje její vozidlo tov. zn. XY, VIN XY, obžalovaný v rozporu s uvedenou smlouvou a účelem svěření, toto motorové vozidlo v hodnotě 750.000 Kč dne 18. 12. 2013 jako zástupce uvedené společnosti prodal společnosti Green Eggs and Ham s. r. o., IČ: 24278629 za částku 70.000 EUR (včetně 21% DPH), ačkoliv si byl vědom toho, že finanční prostředky za tento prodej společnosti F. neutrží a nebude je tak moci poskytnout majiteli vozu, neboť budou započteny proti pohledávce věřitele Green Eggs and Ham s. r. o., kterou měl vůči společnosti F., jak téhož dne také sjednal písemnou dohodu o uznání závazku a způsobu jeho placení, přičemž fakticky k majetkové škodě na straně poškozené Truck Car s. r. o. nedošlo, neboť dříve, než nabyvatelka vozu - společnost Green Eggs and Ham s. r. o. vozidlo fakticky převzala, poškozená původní majitelka tento vůz v provozovně společnosti F. sama vyzvedla, přičemž obžalovaný si musel být vědom, že takovouto dispozicí s vozidlem může společnosti Truck Car s. r. o. způsobit škodu minimálně ve výši 750.000 Kč,
4. poté, co obžalovaný jako zástupce společnosti F. v blíže nezjištěné době nejpozději v červenci 2013 uzavřel ústní dohodu s poškozeným A. B., nar. XY, že zprostředkuje prodej jeho motorového vozidla tov. zn. XY, VIN XY minimálně v hodnotě 1.700.000 Kč za částku 70.000 EUR a předmětný vůz také převzal a poté, co s poškozeným dne 30. 9. 2013 uzavřel komisionářkou smlouvu, kterou se zavázal uvedené vozidlo prodat tak, aby za prodej vozu poškozený obdržel 70.000 EUR, vůz dne 4. 10. 2013 v rozporu s ujednáním o ceně a účelem svěření prodal do Německa Agentuře M. S., se sídlem XY za částku 55.000 EUR, ačkoliv si byl vědom toho, že finanční prostředky za tento prodej společnosti F. neutrží a nebude je tak moci poskytnout majiteli vozu, neboť budou započteny proti pohledávce věřitele Agentury M. S., kterou měl vůči společnosti F., přičemž obžalovaný se ani jiným způsobem s poškozeným nevyrovnal, byť si byl vědom toho, že Agentura M. S. vozidlo dále prodá a vůz se tak trvale dostane z dispozice poškozeného, čímž poškozenému A. B., nar. XY způsobil škodu ve výši minimálně 1.700.000 Kč, z níž doposud nic neuhradil,
5. poté, co společnost F. dne 4. 9. 2013 převzala na základě komisionářské smlouvy od poškozeného O. J., nar. XY za účelem prodeje jeho vozidlo tov. zn. XY, VIN XY a později obžalovaný jako zástupce společnosti s poškozeným dohodl, že tento vůz prodá v Německu prostřednictvím Agentury M. S., se sídlem XY, tak aby poškozený z prodeje utržil částku ve výši 145.000 EUR, vozidlo dne 16. 9. 2013 jako zástupce uvedené společnosti prodal v Norimberku Agentuře M. S. za částku 140.000 EUR, která mu byla částečně ve výši 65.000 EUR vyplacena při dodání vozidla a v hotovosti doplacena v Norimberku dne 1. 10. 2013, přičemž si částku utrženou za prodej vozu minimálně ve výši 140.000 EUR náležející poškozenému ponechal a naložil s níž nezjištěným způsobem, eventuálně ji v rozporu s účelem svěření použil ku prospěchu společnosti F., ačkoliv dle dohody s poškozeným si měl dočasně ponechat, nikoliv pro své účely využít a spotřebovat, toliko částku odpovídající hodnotě poškozeným objednaného nového vozu, tedy částku ve výši cca 100.000 EUR a jelikož minimálně od dubna 2014 obžalovaný věděl, že tento nový obchod společnost F. realizovat nebude, měl povinnost i tyto prodejem vozu XY utržené prostředky poškozenému poukázat, což doposud ani částečně neučinil, čímž poškozenému O. J., nar. XY způsobil škodu ve výši minimálně 140.000 EUR, v přepočtu kurzu ČNB ke dni 31. 3. 2014 ve výši 3.841.600 Kč,
6. v přesně nezjištěné době na podzim 2013 obžalovaný uzavřel ústní dohodu s poškozeným D. V., nar. XY, kterou zavázal společnost F. k prodeji vozidla tov. zn. XY, VIN XY za prodejní cenu 1.200.000 Kč, z níž si společnost F. měla jako provizi ponechat 2,5%, předmětné vozidlo v hodnotě 950.000 Kč převzal a dne 12. 11. 2013 jej v rozporu se sjednanou prodejní cenou jako zástupce uvedené společnosti prodal společnosti VALCANO s. r. o., IČ: 28003217, se sídlem Praha 3, Vinohradská 1188/58, za částku 1.190.000 Kč, splatnou dle vystavené faktury č. XY dne 22. 11. 2013, následně obžalovaný dne 13. 11. 2013 jako zástupce společnosti F. od společnosti VALCANO s. r. o. zakoupil za částku 1.190.000 Kč motorové vozidlo tov. zn. XY, VIN XY a přesně nezjištěného dne před splatností shora uvedené kupní ceny za vozidlo poškozeného tov. zn. XY, nejdříve dne 20. 11. 2013, uzavřel za společnost F. se společností VALCANO s. r. o. dohodu o vzájemném započtení závazků a pohledávek týkající se částky 1.190.000 Kč, ačkoliv si byl vědom toho, že finanční prostředky za prodej motorového vozidla po odečtení sjednané provize ve výši 2,5%, tedy minimálně ve výši 1.160.250 Kč náleží jeho majiteli D. V., nikoliv společnosti F., čímž poškozenému D. V., nar. XY způsobil škodu minimálně ve výši 1.160.250 Kč, z níž tomuto uhradil dne 24. 1. 2014 částku ve výši 200.000 Kč a dne 16. 4. 2014 ve výši 100.000 Kč a dodnes mu tedy neuhradil částku ve výši 860.250 Kč,
7. poté, co dne 21. 10. 2013 uzavřel jako zástupce společnosti F. komisionářkou smlouvu s poškozenou L. S., nar. XY, zastoupenou na základě plné moci M. V., nar. XY, na základě které převzal její vozidlo tov. zn. XY, VIN XY a zavázal uvedenou společnost k jeho prodeji tak, aby majitelka vozu obdržela za jeho prodej částku 172.800 EUR, toto vozidlo dne 22. 10. 2013 jako zástupce uvedené společnosti prodal v rozporu s ujednáním o ceně společnosti BETA Leasing + Vermietung GmbH, se sídlem Hans-Bunte-Strasse 11, 90431 Nürnberg, SRN, za částku 150.000 EUR, která byla společnosti F. postupně vyplacena v období od 23. 10. 2013 do 6. 11. 2013, přičemž si částku utrženou za prodej vozu ve výši 150.000 EUR náležející poškozené ponechal a naložil s ní nezjištěným způsobem, eventuálně ji v rozporu s účelem svěření použil ku prospěchu společnosti F., o prodeji vozu L. S. žádným způsobem neinformoval a ještě dne 27. 11. 2013 předstíral, že vozidlo prodáno není a že společnost F. je ochotna vůz vykoupit za částku 163.200 EUR, čímž poškozené L. S., nar. XY způsobil škodu ve výši 150.000 EUR, v přepočtu kurzu ČNB ke dni 22. 10. 2013 tedy ve výši 3.859.500 Kč, z níž poškozené následně uhradil dne 13. 12. 2013 částku 13.200 EUR dne 4. 2. 2014 částku 25.000 EUR a dodnes jí tedy neuhradil částku ve výši 111.800 EUR,
8. poté, co dne 22. 11. 2013 uzavřel jako zástupce společnosti F. komisionářkou smlouvu s poškozenou společností DC Real, a. s., IČ: 27663442, se sídlem Moulíkova 3285/1A, Praha 5, zastoupenou jednatelem M. V., nar. XY, na základě které převzal vozidlo tov. zn. XY, VIN XY v hodnotě 1.300.000 Kč včetně dokladů k němu, a zavázal společnost k jeho prodeji tak, aby majitelka vozu, společnost DC Real, a. s., za prodej vozu obdržela částku 1.000.000 Kč, vozidlo pak v rozporu s účelem svěření přesně nezjištěného dne mezi 22. 11. Až 8. 12. 2013 předal Agentuře M. S., se sídlem XY,a dne 12. 12. 2013 této agentuře vyfakturoval za prodej vozu částku 38.000 EUR, přesto, že věděl, že za uvedené motorové vozidlo kupní cenu, z níž 1.000.000 Kč náležel poškozené, od Agentury M. S. nezíská, neboť místo platby obdržela společnost F. jiné motorové vozidlo, čímž poškozené společnosti DC Real, a. s., IČ: 27663442 způsobil škodu minimálně ve výši 1.000.000 Kč, z níž společnost F. uhradila dne 27. 1. 2014 částku ve výši 5.000 EUR, v přepočtu kurzu ČNB k tomuto dni tedy částku ve výši 137.375 Kč, dne 31. 1. 2014 částku ve výši 137.950 Kč, dne 18. 2. 2014 částku ve výši 5.000 EUR, v přepočtu kurzu ČNB k tomuto dni tedy částku ve výši 136.950 Kč, dne 7. 3. 2014 částku ve výši 90.000 Kč, dne 10. 4. 2014 částku ve výši 80.000 Kč, dne 30. 5. 2014 částku ve výši 50.000 Kč, dne 13. 6. 2014 částku ve výši 30.000 Kč, dne 25. 6. 2014 částku ve výši 20.000 Kč a dne 9. 7. 2014 částku ve výši 20.000 Kč, dodnes jí tedy neuhradil částku ve výši 297.725 Kč,
9. poté, co dne 25. 11. 2013 jako zástupce společnosti F. uzavřel komisionářkou smlouvu s poškozeným P. B., nar. XY, tehdy zastoupeným M. Z., nar. XY, na základě které převzal motorové vozidlo tov. zn. XY, VIN XY v hodnotě 220.000 Kč a zavázal společnost F. k jeho prodeji tak, aby majitel vozu P. B., za prodej vozu obdržel částku ve výši 16.000 EUR, s vozidlem v rozporu s účelem svěření naložil tak, že blíže nezjištěného dne jej předal R. V., nar. XY za účelem zajištění závazku společnosti F., který vůči němu ve výši 453.000 Kč jako zástupce uvedené společnosti uznal a s nímž dne 15. 1. 2014 za tuto společnost uzavřel dohodu o novaci závazku a dohodu o zajišťovacím právu vlastnickém k motorovému vozidlu, kterou sjednal podmíněný převod vlastnického práva k předmětnému vozidlu P. B., načež v důsledku nesplnění závazku ze strany F. a dle podmínek dohody o novaci závazku přešlo vlastnické právo k uvedenému motorovému vozidlu na R. V., nar. XY, čímž poškozenému P. B., nar. XY způsobil škodu ve výši 220.000 Kč, z níž mu společnost F. uhradila dne 9. 4. 2014 toliko částku ve výši 8.000 EUR, v přepočtu dle kurzu ČNB k uvedenému dni ve výši 219.240 Kč a dodnes mu tedy neuhradil částku ve výši 760 Kč,
10. poté, co dne 18. 3. 2014 jako zástupce společnosti F. v autosalónu Porsche Brno, na adrese Brno, Řípská 1209/13a uzavřel komisionářkou smlouvu se společností ESA group s. r. o., IČ: 26948770, tehdy se sídlem Brno, Ořešínská 213 (nyní Brno, Lidická 700/19), tehdy zastoupenou na základě plné moci P. C., nar. XY, na základě které převzal vozidlo tov. zn. XY, VIN XY v hodnotě 520.000 Kč a zavázal společnost F. k jeho prodeji tak, aby majitelka vozu, společnost ESA group s. r. o. za prodej obdržela částku ve výši 726.000 Kč vč. DPH, toto vozidlo blíže nezjištěného dne v rozporu s účelem svěření předal Agentuře M. S., se sídlem XY a dne 18. 3. 2014 této agentuře vyfakturoval za prodej vozu částku 22.000 EUR, přesto, že věděl, že za uvedené motorové vozidlo kupní cenu ani částku, kterou za prodej vozu požadovala majitelka vozidla, od Agentury M. S. nezíská, neboť dojde k zápočtu závazků společnosti F. vůči Agentuře M. S. a přesto, že při faktickém ukončení společnosti F. a výši jejích závazků musel být srozuměn s tím, že společnost sama nebude schopná za prodej vozidla poškozené sjednanou částku zaplatit, čímž poškozené ESA group s. r. o. způsobil škodu ve výši 520.000 Kč, z níž obžalovaný sám či prostřednictvím jiné osoby uhradil vkladem hotovosti na účet poškozené dne 19. 6. 2014 částku ve výši 2.000 EUR, v přepočtu podle kurzu ČNB k uvedenému dni ve výši 54.870 Kč, dne 12. 8. 2014 částku ve výši 20.000 Kč a dne 20. 8. 2014 částku ve výši 10.000 Kč a dodnes tedy neuhradil 435.130 Kč.“
2. Dále byl citovaným rozsudkem uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že
II. „jako předseda představenstva společnosti F., IČ: XY, se sídlem XY, poté, co dne 16. 10. 2013 na základě komisionářské smlouvy převzal v místě provozovny této společnosti na adrese XY od poškozeného S. H. (tehdy ještě pod jménem S. A.), nar. XY, jeho motorové vozidlo tov. zn. XY, VIN XY a zavázal společnost F. tento vůz prodat tak, aby poškozený utržil částku 500.000 Kč, a poté, co autosalón společnosti F. již nebyl v provozu a poškozený se dožadoval vrácení svého vozidla v hodnotě 175.000 Kč, obžalovaný poškozeného pod lživou legendou, že již má na vozidlo kupce z Německa, v ordinaci poškozeného na adrese XY přiměl dne 25. 4. 2014 ke snížení prodejní ceny a k uzavření kupní smlouvy se společností F. na toto vozidlo za částku 390.000 Kč se splatností do 31. 8. 2014, přičemž mu ihned poskytl zálohu ve výši 35.000 Kč, ačkoliv věděl, že takto vykoupené vozidlo použije k částečné úhradě závazků společnosti F. vůči společnosti CAORLE INVEST s. r. o., IČ: 248 44 110, se sídlem Praha 10, Moskevská 1523/63, které již společnost nebyla schopna uhradit prostřednictvím finančních prostředků a ačkoliv při faktickém ukončení provozu společnosti F. a výši jejích závazků musel být srozuměn s tím, že společnost nebude schopna zbytek kupní ceny za vozidlo poškozeného ve výši 355.000 Kč zaplatit, čímž poškozenému S. H., nar. XY, způsobil škodu minimálně ve výši 145.000 Kč.“
3. Za uvedené trestné činy byl podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu deseti let. Současně s tím bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o jeho povinnosti nahradit poškozeným B. K. majetkovou škodu ve výši 144.000 Kč, M. M. majetkovou škodu ve výši 1.150.000 Kč, A. B. majetkovou škodu ve výši 1.700.000 Kč, O. J. majetkovou škodu ve výši 140.000 EUR, D. V. majetkovou škodu ve výši 800.000 Kč, L. S. majetkovou škodu ve výši 111.800 EUR, P. B. majetkovou škodu ve výši 760 Kč a společnosti ESA group s.r.o. majetkovou škodu ve výši 435.130 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození B. K., M. M., A. B., O. J., L. S., P. B. a společnost ESA group s.r.o. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli na totéž řízení odkázáni se svými nároky na náhradu škody poškození M. C., Z. L., E. V., K. D. a společnost DC Real a.s.
4. Naproti tomu byl obviněný ve zbytku jednání kladeného mu za vinu obžalobou Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 1 KZV 150/2015, (konkrétně pod bodem I./3. a pod body II./1., 3., 10., 11. a 12.) popsaného v témže rozsudku zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby.
5. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný, státní zástupce, poškození S. H. a K. D., bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 4 To 51/2017. Z podnětu odvolání obviněného Z. B. byl rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o vině pod bodem II. napadeného rozsudku, celém výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody stran poškozených M. M. a O. J. Podle §259 odst. 3 tr. ř. soud druhého stupně znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným [za současného ponechání výroku o vině v bodě I. 1) až 10) napadeného rozsudku] přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaným, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„jako předseda představenstva společnosti F., IČ: XY, se sídlem XY, poté, co dne 16. 10. 2013 na základě komisionářské smlouvy převzal v místě provozovny této společnosti na adrese XY od poškozeného S. H. (tehdy ještě pod jménem S. A.), nar. XY, jeho motorové vozidlo tov. zn. XY, VIN XY a zavázal společnost F. tento vůz prodat tak, aby poškozený utržil částku 500.000 Kč, a poté, co autosalón společnosti F. již nebyl v provozu a poškozený se dožadoval vrácení svého vozidla v hodnotě 175.000 Kč, obžalovaný poškozeného pod lživou legendou, že již má na vozidlo kupce z Německa, v ordinaci poškozeného na adrese XY přiměl dne 25. 4. 2014 ke snížení prodejní ceny a k uzavření kupní smlouvy se společností F. na toto vozidlo za částku 390.000 Kč se splatností do 31. 8. 2014, přičemž mu ihned poskytl zálohu ve výši 35.000 Kč, ačkoliv věděl, že takto vykoupené vozidlo použije k částečné úhradě závazků společnosti F. vůči společnosti CAORLE INVEST s. r. o., IČ: 248 44 110, se sídlem Praha 10, Moskevská 1523/63, které již společnost nebyla schopna prostřednictvím finančních prostředků a ačkoliv při faktickém ukončení provozu společnosti F. a výši jejích závazků musel být srozuměn s tím, že společnost nebude schopna zbytek kupní ceny za vozidlo poškozeného ve výši 355.000 Kč zaplatit, čímž poškozenému S. H., nar. XY, způsobil škodu minimálně ve výši 140.000 Kč.“
6. Za tento přečin a za zvlášť závažný zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, který zůstal rozsudkem odvolacího soudu nedotčen, byl odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu šesti let (bod 1.).
7. Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozeného S. H. odvolací soud podle §259 odst. 2 tr. ř. doplnil chybějící výrok o náhradě škody tak, že obviněnému uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit S. H. majetkovou škodu ve výši 140.000 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (bod 2.). Z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek v celé zprošťující části pod bodem B a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí (bod 3.). Odvolání poškozeného K. D. odvolací soud podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl (bod 4.).
II.
8. Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. V úvodu odůvodnění podaného dovolání s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/06, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010, předestřel, že naplnění zmíněného dovolacího důvodu shledává v opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů vzdor uplatněným námitkám a v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a důkazy provedenými před soudy nižších stupňů, a to zejména s ohledem na absenci řádného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, logické rozpory mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jakož i v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Odvolacímu soudu poté vytknul, že nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uplatněných odvolacích námitek a navíc se podstatně odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by postupoval podle §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. ř. Následně svou argumentaci zaměřil na jednotlivé skutky, jimiž byl uznán vinným.
10. K prvnímu (dílčímu) skutku [bod I./1. rozsudku odvolacího soudu, bod A) dovolání] uvedl, že prodej předmětného automobilu nezařizoval, o jeho prodeji se dozvěděl až v říjnu 2013, proto soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily zavinění, když jejich úvahy o jeho úmyslu vycházely z prodlení mezi prodejem (červenec 2013) a první platbou výtěžku z tohoto prodeje (listopad 2013). Jako problematické shledal i hodnocení jednotlivých důkazů stran jeho subjektivní stránky (záměna smlouvy o prodeji vozu ze dne 17. 7. 2013 se smlouvou komisionářkou ze dne 10. 7. 2012, dostatečnost disponibilních prostředků společnosti F., zařizování prodeje vozu, vystavování faktur aj.). Současně s tím namítl rozpornost a nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, které spatřoval zejména v nevypořádání se s jeho námitkami, neprovedení navržených důkazů a dovozování závěrů z neprovedených důkazů. Jako významnou shledal skutečnost dvojího posuzování disponibilních prostředků společnosti F., neboť na jedné straně pro jednání kvalifikované jako podvod nedostatek finančních prostředků mělo význam, na straně druhé, u jednání kvalifikovaného jako zpronevěra soud tuto skutečnost blíže neřešil.
11. K druhému (dílčímu) skutku [bod I./2. rozsudku odvolacího soudu, bod B) dovolání] se vyjádřil tak, že nevyplacení přijatého výtěžku z prodeje vozidla bylo způsobeno spory o jeho skryté vady po těžké autonehodě, které byly zatajeny, přičemž odvolací soud se s žádnou z námitek v rámci této argumentace nevypořádal a věnoval se primárně hodnocení SMS komunikace, což založilo nepřezkoumatelnost jeho rozsudku. Na tom nic nemění ani dodatečné uzavření dohody o narovnání mezi poškozeným M. a obviněným, neboť tuto nelze považovat za doznání viny. Ve vztahu k SMS komunikaci poznamenal, že tato není autentická a nemá takovou důkazní váhu, jakou jí přiznaly soudy nižších stupňů, k čemuž doplnil, že hodnocení tohoto důkazu odvolacím soudem tak představovalo „zjevný a překvapivý exces“ . Odvolacímu soudu s odkazem na porušení §263 odst. 7 tr. ř. vytkl změnu v hodnocení důkazu oproti nalézacímu soudu tím, že zmíněnou komunikaci označil jako „e-mail s přepisem SMS zpráv“ , aniž by tento důkaz znovu provedl, přičemž soud prvního stupně ji považoval za „SMS komunikaci“.
12. V další části [k bodu I./3. rozsudku odvolacího soudu, bod C) dovolání] namítl nesprávné posouzení převodu vlastnictví k vozidlu na společnost Green Eggs and Ham s.r.o. nalézacím soudem, který vycházel pouze z protokolárního předání, nikoliv z předání faktického, jež bylo podle kupní smlouvy 18. 12. 2013 (čl. VI odst. 1) podmínkou převodu vlastnictví. K tomuto se odvolal na důkazy provedené jeho výpovědí, svědeckými výpověďmi R. B., M. D. a trestní oznámení poškozené Green Eggs and Ham s.r.o. Vadu shledal i v tom, že mu soudy přičetly k tíži skutečnosti, nad kterými neměl kontrolu, oproti těm, které přímo ovlivňoval. Na závěr dodal, že očekával, že předmětné vozidlo společnosti Truck Cars s.r.o. vyplatí z příjmu, který měl získat z prodeje společnosti F.
13. Ohledně (dílčího) skutku popsaného pod bodem I./4 rozsudku odvolacího soudu, resp. bodu D) dovolání, argumentoval, že nevyplacení částky poškozenému bylo způsobeno problematickým započtením mezi společností F. a Agenturou M. S. K tomu dodal, že se zápočtem předem nepočítal, a soudu nižšího stupně vyčetl, že se touto skutečností blíže nezabýval. Dále namítl, že se nižší soud rozporně vypořádal i s otázkou prodeje vozidla pod cenou, a doplnil, že takové jednání není způsobilé založit jeho trestní odpovědnost. Nadto tvrdil, že poškozený z uzavřené komisionářské smlouvy vyškrtl ustanovení, z něhož mělo být jasné, že plnění nad 70.000 EUR je provizí, přičemž konkrétní výše provize měla být dohodnuta až následně podle skutečné prodejní ceny, z čehož vyvodil, že vozidlo mohlo být prodáno i za nižší cenu. Současně uvedl, že dotčená komisionářská smlouva obsahovala údaj o „prohlášení“ poškozeného, aby za vozidlo obdržel 70.000 EUR, avšak nikoli již závazek obviněného neprodávat je za cenu nižší.
14. K (dílčímu) skutku v dalším bodě [bod I./5. rozsudku odvolacího soudu, bod E) dovolání] uvedl, že peníze utržené za prodej vozidla poškozený půjčil společnosti F., přičemž doba splatnosti nebyla určena, avšak než tento okamžik nastal, společnost se ocitla v platební neschopnosti, proto nebylo možné je poškozenému splatit. Ve vztahu k provedeným důkazům o dotčených peněžních prostředcích tvrdil, že se jednalo o situaci „tvrzení proti tvrzení“ a zpochybňoval jejich hodnocení soudy nižších stupňů. Nalézacímu soudu přitom vytkl, že se nevypořádal s rozpory ve výpovědi poškozeného O. J. Dále konstatoval, že závěr soudu prvého stupně nemá oporu v provedeném dokazování, neboť z něj jednoznačně neplyne, že si peněžní prostředky z prodeje vozidla XY ponechal pro sebe a s ohledem na zásadu in dubio pro reo tvrdil, že jeho verzi stran primárního určení finančních prostředků nelze bez rozumných pochybností vyloučit, přičemž následně uzavřená dohoda o narovnání nemůže sloužit jako doznání viny.
15. Stran dalšího (dílčího) skutku [bod I./6. rozsudku odvolacího soudu, bod F) dovolání] se obviněný odvolával na doložku vlastnictví, se kterou se podle jeho tvrzení prvostupňový soud ve svém rozsudku vůbec nevypořádal, k čemuž doplnil, že společnost F. řádně vozidlo vykoupila od poškozeného bez doložky vlastnictví, přičemž následný prodej proběhl již se zmíněnou doložkou. Soudy se tímto stavem nezabývaly a řádně nezdůvodnily, jakými úvahami se řídily, když dovodily, že poškozený vozidlo zmíněné společnosti neprodal. Kromě toho se zaměřil i na výtky stran vzájemně odporujících si důkazů (dohoda o uznání dluhu z roku 2014, uznání dluhu splátkovým kalendářem ze dne 22. 4. 2014 a notářský zápis ze dne 22. 4. 2014 oproti výpovědi poškozeného D. V., nebo sdělení Magistrátu hl. m. Prahy vůči výpovědi téhož poškozeného), na základě čehož shledal porušení zásady presumpce neviny a práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že postupoval v rozporu s §263 odst. 7 tr. ř., když znovu neprovedl důkaz na č. l. 874 (žádost o provedení změny registrace vozidla ze dne 21. 11. 2013), ačkoliv dovodil, že podpis na něm se neshoduje s podpisem poškozeného, a měl tak doplnit dokazování ve veřejném zasedání opětovným provedením tohoto důkazu.
16. Ve vztahu ke skutku uvedenému v bodě I./7. rozsudku odvolacího soudu, resp. bodu G) dovolání. obviněný tvrdil, že vozidlo poškozené S. společnosti BETA Leasing + Vermietung neprodal, nýbrž je pouze svěřil k zajištění jeho prodeje v Německu, přičemž částka ve výši 150.000 EUR sloužila jako jistota, nikoliv jako složená kupní cena. Svou argumentaci opřel o neexistenci kupní smlouvy, vlastní výpověď, výpověď svědka R. B., sdělení K. W. S. a o vady faktury. Tvrdil, že soudům nižších stupňů ze zmíněných okolností musely vyvstat pochybnosti o úplnosti dokazování, které by byly vyvráceny doplněním o důkaz listinou, konkrétně zprostředkovatelskou smlouvou ze dne 22. 10. 2013, kterou obviněný navrhoval provést. Dále i s odkazem na rozhodnutí Ústavního (nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08) i Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 276/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 641/2003) zpochybnil důkazní význam faktury, o níž soudy opřely závěr o prodeji vozidla, a vyjádřil, že tato neprokazuje existenci smluvního vztahu, natož koupi nebo prodej, přičemž její obsah je navíc nesprávně vykládán, neboť v ní došlo k chybnému označení právního vztahu, což je dokazováno i svědeckou výpovědí svědka R. B.
17. Pokud jde o bod I./8. rozsudku odvolacího soudu, resp. bod H) dovolání, zde namítl, že společnost F. vozidlo od poškozené DC Real, a.s., řádně vykoupila, přičemž toto bylo prokázáno kupní smlouvou podepsanou jednatelem společnosti DC Real, a.s. V návaznosti na to zpochybnil výpověď svědka M. V. o jeho omylu v podpisu této kupní smlouvy, kterou měl dotyčný pokládat za dodatek ke smlouvě komisionářské. Nadto dodal, že i kdyby vozidlo nebylo platně a řádně vykoupeno, mělo být jeho jednání posuzováno podle ustanovení o skutkovém omylu negativním podle §18 odst. 1 tr. zákoníku, neboť spoléhal na svědkem M. V. vlastnoručně podepsanou kupní smlouvu. Hodnocení jednotlivých důkazů soudy nižších stupňů tak pokládal za zjevně excesivní a jejich rozhodnutí považoval za nepřezkoumatelná.
18. Co se týče bodu I./9. rozsudku odvolacího soudu, resp. bodu I) dovolání, pak ve vztahu k němu vyjádřil názor, že odvolací soud nejen chybně hodnotil výpověď svědka P. B., ale dokonce se v jejím hodnocení dostal do rozporu s nalézacím soudem. Konstatoval, že svědek P. B. tedy buď nesouhlasil se zapůjčením svého vozidla (jak vyvodil soud odvolací), nebo souhlasil s jeho zapůjčením potenciálnímu kupci na zkoušku (jak vyvodil soud nalézací). Nižším soudům rovněž vyčetl, že nepřihlédly k námitce, že nepředal vozidlo poškozeného P. B. k zajištění pohledávek svědka R. V., ale že ten jednostranně uplatnil zadržovací právo z titulu svých pohledávek vůči F., přičemž tuto skutečnost mu (obviněnému) soudy kladly k tíži. K okolnostem uzavření smlouvy o novaci nalézacímu i odvolacímu soudu vytkl, že se nevypořádaly s tím, ke kterému datu byla tato dohoda ve skutečnosti uzavřena, přičemž zmíněné považoval za relevantní zejména z důvodu počátku běhu doby zajišťovacího převodu a na to navázaný nepodmíněný převod vozidla poškozeného na svědka R. V. Ve vztahu ke kupní smlouvě mezi společností F. a poškozeným P. B. sdělil, že s jejím obsahem nebyl seznámen, protože v době jejího uzavření byl ve Spojených státech amerických, a toto tak bylo svěřeno svědku R. B. na základě plné moci. Z tohoto důvodu měly nižší soudy uvedenou skutečnost posuzovat podle ustanovení o omylu skutkovém negativním.
19. Následně [k bodu I./10. rozsudku odvolacího soudu, bod J) dovolání] vyjádřil své přesvědčení, že nebylo bez rozumných pochybností prokázáno, že by skutečně věděl v okamžiku předání vozidla poškozené ESA group s.r.o., že za něj M. S. nezaplatí, ale započte své pohledávky vůči společnosti F. Zvláště pak v situaci, kdy zápočty mezi zmíněnými subjekty byly spíše výjimkou. Soudům nižších stupňů vyčetl, že pokud z jeho výpovědi dovodily srozumění se skutečností, že mu M. S. nezaplatí, své úvahy založily na zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Navíc zdůraznil, že spoléhal na to, že po ukončení svého podnikání bude společnost F. schopna dostát svým závazkům, a to alespoň prostřednictvím výtěžku zpeněžení svého majetku, zejména stran vypořádání pohledávek nižší výše, jakou též pohledávka poškozené ESA group s.r.o. byla. Dodal, že nemohl tušit, že se tyto pohledávky společnosti F. později ukáží jako nedobytné a že kupní cena podniku nebude společnosti F. doplacena.
20. K bodu II. rozsudku odvolacího soudu, příp. bodu K) dovolání obviněný argumentoval přetržením příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vytýkaným následkem v důsledku protiprávního jednání společnosti CAORLE INVEST s.r.o. Očekával totiž buď vrácení vozidel, nebo uhrazení kupní ceny ze strany jmenovaného subjektu, přičemž ani k jednomu nedošlo, k čemuž již soud prvního stupně uvedl, že se nejednalo o fakticky ani právně korektní jednání. Odvolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s otázkou předpokladu vrácení vozidel nebo vyplacení kupní ceny. Měl tak za to, že rozsudek tohoto soudu je proto neúplný, nepřesvědčivý a nepřezkoumatelný, přičemž v nepřezkoumání svých námitek spatřoval porušení práva na spravedlivý proces.
21. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 4 To 51/2017, a rozsudek Městského soudu v Praze 19. 6. 2017, sp. zn. 4 T 7/2016, podle 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně k novému projednání, popřípadě podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl, a to jeho zproštěním obžaloby. Současně navrhl, aby postupem podle §265o odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přerušil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen napadenými rozsudky, a to až do rozhodnutí o dovolání.
22. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně zdůraznil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž velká část uplatněných námitek v podaném dovolání formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Následně se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám. Ke skutku pod bodem I./1. výroku rozsudku soudu prvního stupně sdělil, že dokazování provedené nižšími soudy bylo dostatečné a kriticky zhodnocené, jednotlivé závěry z důkazů jasně vyplývaly, a to včetně úmyslu obviněného. Argumentace obviněného stran částečného plnění nemůže obstát, neboť se z jeho strany jednalo pouze o plnění náhrady škody, nikoliv částečnou úhradu dluhu. Takový postup navíc na právní kvalifikaci nemá vliv, neboť zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku již dokonal. Stran skutku popsaného v bodě I./2. vyjádřil přesvědčení, že se nižší soudy řádně zabývaly všemi důkazy a není ani možné dovodit extrémní rozpory v procesu dokazování. Případná předchozí havárie vozidla na dokonání činu neměla vliv, neboť k tomuto došlo nevydáním finančních prostředků utržených za prodej vozidla, řešení nastalé situace tak mělo spočívat v návaznosti na uzavřenou komisionářskou smlouvu. K dohodě o narovnání dodal, že tato jistě nebyla přiznáním viny, ale jedním z důkazů, který dokresloval celou situaci. K bodu I./3. uvedl, že v něm obviněný zpochybňoval zjištěný průběh skutkového děje, přičemž ani v tomto případě nebylo možno dovodit jakýkoliv nesoulad, natož extrémní. K dokonání činu zpronevěry došlo zmocněním se vozidla, jeho prodejem a uhrazením vlastního dluhu. Následné plnění poškozené tak na trestní odpovědnost nemohlo mít vliv, neboť se jednalo pouze o náhradu škody. K bodu I./4. sdělil, že soud prvého stupně provedl extrémními rozpory nezatížená skutková zjištění, a obviněný tedy pouze prezentoval vlastní představy o průběhu činu. Skutkové závěry soudů z provedených důkazů logicky a přesvědčivě vyplynuly. Nadto obviněný sám v dovolání připustil, že bylo o zápočtu hovořeno, přičemž je irelevantní, zda to byl zápočet jednostranný či zápočet dohodou. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem I./5., má státní zástupce za to, že i zde obviněný předložil vlastní verzi průběhu skutkového děje, tato však byla v rámci dokazování vyvrácena, a to zejména s ohledem na výpověď poškozeného, která byla logická, nevzbuzovala žádné pochybnosti a zapadla do přístupu obviněného k jím uzavíraným obchodům a k výtěžkům z prodeje, přičemž zmíněný postup není vyloučen ani soudní praxí Ústavního soudu. K bodu I./6. se vyjádřil tak, že v tomto případě je rovněž třeba akceptovat skutkové závěry dovozené nižšími soudy, které se důvodně opírají zejména o výpověď poškozeného D. V. Soudy neporušily zásadu presumpce neviny ani právo na spravedlivý proces, když hodnotily důkazy jinak, než navrhoval obviněný. Dále dodal, že jejich závěry jsou shodné, proto odvolací soud nemohl porušit §263 odst. 7 tr. ř. V reakci na dovolací námitky vztahující se k bodu I. / 7. uvedl, že i v tomto případě došlo k předložení vlastního průběhu skutkového děje, když dovolatel tvrdil, že vozidlo poškozené společnost F. společnosti BETA Leasing + Vermietung svěřila k zajištění prodeje, avšak neprodala, přičemž takový stav věci byl vyloučen následným dokazováním. Ke svým zjištěním soud použil mimo napadený listinný důkaz v podobě faktury též důkaz výpovědí svědka M. V., přihlédnout bylo třeba rovněž k uznání dluhu. Skutkový děj byl tak bez pochybností dostatečně zjištěn, a proto nebylo třeba doplnit dokazování na základě návrhu obviněného. Stran bodu I./8. státní zástupce konstatoval, že zde dovolatel rovněž modifikuje skutkový děj, a to odkazem na smlouvu podepsanou jím a poškozeným, přičemž s ohledem na provedené důkazy i logický průběh smluvního vztahu soudy nižších stupňů správně vyvodily, že smlouva neodpovídá realitě. Ohledně výtky postupu podle §18 odst. 1 tr. zákoníku shledal, že ani v tomto případě žádný omyl nemohl být dán, což odpovídá provedenému dokazování, proto zvolená kvalifikace plně odpovídá hmotně právním předpisům. Obdobně se postavil k bodu I./9., neboť neshledal rozpor ve skutkových závěrech nalézacího a odvolacího soudu, když bylo třeba rozlišovat zejména mezi vyzkoušením vozidla a jeho předáním další osobě k úhradě závazku. Vzhledem k tomu, že obviněný vedl ve věci jednání jak s R. V., tak s poškozeným P. B., nepochybně nemohl jednat v negativním omylu skutkovém. Závěry soudů o sjednávání dokumentů odpovídají provedeným důkazům, proto zde nelze hovořit o jakémkoliv nesouladu. K činu pod bodem I./10. dodal, že ani v tomto případě nelze dovodit zásadně odlišné názory od těch, jež byly vysloveny soudem prvního stupně, neboť jeho skutková zjištění odpovídají provedeným důkazům, na což nemělo vliv ani údajné spolehnutí se obviněného na následnou schopnost společnost F. hradit své závazky, neboť tato skutečnost na již dokonaný delikt neměla vliv. Pro právní posouzení činu byl totiž podstatný postup obviněného při nakládání s vozidlem. K bodu II. se vyjádřil tak, že kvalifikace podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku byla zvolena přiléhavě, neboť zde bylo důležité, že v době sjednání kupní smlouvy, kterou bylo vozidlo poškozeného převedeno na společnost F., tato společnost již nebyla v provozu a nebyla ani schopna plnit své závazky. Zavinění dovolatele bylo doloženo jak klamnou informací o kupci v Německu, tak jeho simulací „kvality“ společnosti F.
23. S ohledem na shora uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl, a rozhodl tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání učinil i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí. V návaznosti na to vyslovil, že není ani důvodu přistoupit k přerušení výkonu trestu z napadeného rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
III.
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
25. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 4 To 51/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolatel je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
28. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
29. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
30. Nejvyšší soud k dovolací argumentaci konstatuje, že tato sice formálně deklaruje nesprávné právní posouzení skutku jako pokračujícího zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, fakticky se však opírá o námitky ryze skutkové a procesní povahy.
31. Dovolatel totiž soudům obou stupňů vytýká primárně neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, z čehož vyvozuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Soud prvého stupně se podle jeho názoru nevypořádal s věcnými námitkami a odvolací soud je nepřezkoumal a dále se podstatně odchýlil od skutkových zjištění provedených nalézacím soudem, aniž by doplnil nebo zopakoval dokazování.
32. Obviněný tedy ve svém dovolání nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, nevznáší žádné konkrétní hmotně právní argumenty vážící se na zmíněné skutkové závěry. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti (jak ostatně sám v dovolání opakovaně deklaruje) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
33. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , o takový případ se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).
34. V nyní projednávané věci však není dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení, nad rámec čehož uvádí Nejvyšší soud alespoň ve stručnosti následující.
35. Předně je třeba zmínit, že pokud obviněný v jednotlivých bodech namítá, že se odvolací soud přímo odvolal nebo odkázal ve svém odůvodnění rozhodnutí na odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího, resp. že se nevypořádal s odvolacími námitkami a provedl „pouhý“ odkaz na odůvodnění soudu prvního stupně, lze konstatovat, že soudu druhého stupně v takovém případě nelze nic vytýkat. Ke zmíněné problematice je možné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že „i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. v. Španělsko).“
36. V bodě A) dovolání (stran dílčího skutku popsaného v bodu I./1. výroku rozsudku soudu prvního stupně) obviněný zopakoval námitky již uplatněné před soudy nižšího stupně, přičemž tyto směřovaly do roviny zpochybnění skutkových zjištění na základě hodnocení důkazů provedených těmito soudy. Stran jeho nevědomosti o prodeji vozidla je nutné konstatovat, že touto skutečností se oba nižší soudy dostatečně zabývaly a s jednotlivými důkazy se vypořádaly (srov. str. 34 a násl. rozsudku soudu prvého stupně, bod 32. rozsudku soudu druhého stupně), přičemž jednotlivé důkazy na sebe vzájemně navazují a závěry soudů z nich jednoznačně vyplývají, a to včetně úmyslu poškozeného. K námitce nedostatečnosti finančních prostředků je možné se vyjádřit, že pro dokonání trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je tato skutečnost irelevantní. Podstatné totiž je, že finanční obnos utržený po prodeji vozidla zjevně nebyl předán oprávněnému vlastníkovi, tj. B. K., přičemž obviněný jednal v úmyslu si tento ponechat, resp. s částkou jednal, jako by mu patřila a užil ji pro sebe nebo ku prospěchu společnosti F. Na situaci ničeho nemění ani následná částečná úhrada dluhu pod tlakem poškozené, neboť se již jednalo o náhradu škody po dokonání trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Námitka, že se odvolací soud nevypořádal s SMS komunikací, je toliko procesního charakteru. Nad rámec je možné doplnit, že SMS komunikace nestojí jako důkaz samostatně, ale koresponduje s dalšími důkazy (výpovědí poškozené B. K. a svědka C. K.), přičemž z rozsudků soudů nižších stupňů je zřejmé, ke kterým důkazům přihlédly a jež vzaly za základ svých skutkových zjištění. Nelze tak v jejich úvahách a závěrech shledat extrémní nesoulad.
37. Pod bodem B) dovolání (I./2.) obviněný předkládá vlastní důvody nevyplacení přijatého výtěžku z prodeje, které opírá o spory o skryté vady vozidla, přičemž těmito skutečnostmi se zabýval nalézací soud ve svém rozsudku (srov. str. 50 a násl. jeho rozsudku). Jednotlivá zjištění nalézacího soudu logicky vychází z provedených důkazů (SMS komunikace, výpovědi svědka M. M.) a nelze zde shledat žádný exces. K výtkám stran nevypořádání se odvolacím soudem s odvolacími námitkami, lze konstatovat, že se jedná o námitky procesního charakteru a tyto pod deklarovaný ani jiný dovolací důvod nelze podřadit. Nehledě na to je na místě zmínit, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu (viz bod 33. jeho rozsudku), tj. i v rámci otázek vytýkaných. Obviněný o SMS komunikaci mezi ním a poškozeným M. M. tvrdí, že tato je bez „důkazní potence“ , přičemž svými argumenty pouze rozporuje jednotlivá zjištění a hodnocení těchto důkazů nižšími soudy, které, jak plyne z jejich rozsudků (srov. str. 45 a násl. rozsudku nalézacího soudu a bod 34. rozsudku soudu odvolacího), o autenticitě a věrohodnosti dané komunikace nemají pochyb. Výtka hodnocení důkazu v rozporu s §263 odst. 7 tr. ř. je opět toliko procesního charakteru, přičemž je záhodno dodat, že soud odvolací nehodnotí důkaz SMS komunikací jiným způsobem, pouze deklaruje jiné označení formy, což nelze posuzovat v intencích změny nebo doplnění důkazů podle §263 odst. 7 tr. ř.
38. V rámci bodu C) dovolání (I./3.) obviněný namítá nesprávné posouzení převodu vozidla na společnost Green Eggs and Ham s.r.o. K jeho námitce, svojí podstatou skutkové, je zapotřebí připomenout, jaké skutkové zjištění významné pro výslednou právní kvalifikaci vyjádřil soud prvního stupně ve skutkové větě výroku svého rozsudku (z hlediska posouzení věci je určující výrok rozsudku). Zde je nutno upozornit na ten podstatný fakt, že obviněný stran vozidla tov. zn. XY si počínal příkrém v rozporu s komisionářkou smlouvou uzavřenou mezi společností F. a poškozenou Truck Car s. r. o. Podle této smlouvy se společnost F. zavázala konkretizované vozidlo prodat a takto utržené prostředky vyplatit společnosti Truck Car s. r. o. Obviněný však uzavřel kupní smlouvu se společnosti Green Eggs and Ham s. r. o., ačkoliv si byl vědom toho, že finanční prostředky za tento prodej společnosti F. neutrží a nebude je tak moci poskytnout majiteli vozu, neboť budou započteny proti pohledávce věřitele Green Eggs and Ham s. r. o., kterou měl vůči společnosti F., jak téhož dne také sjednal písemnou dohodu o uznání závazku a způsobu jeho placení. Fakticky však k majetkové škodě na straně poškozené Truck Car s. r. o. nedošlo, neboť dříve, než nabyvatelka vozu společnost Green Eggs and Ham s. r. o. vozidlo fakticky převzala, poškozená původní majitelka tento vůz v provozovně společnosti F. sama vyzvedla, přičemž obžalovaný si musel být vědom, že takovouto dispozicí s vozidlem může společnosti Truck Car s. r. o. způsobit škodu minimálně ve výši 750.000 Kč. Dlužno dodat, že v uvedeném směru nevznikají o skutkových zjištěních soudu prvého stupně potvrzených soudem druhého stupně pochybnosti, jelikož jsou založena na dostatečném dokazování (zejm. listinných důkazech v podobě komisionářské smlouvy uzavřené mezi Truck Car s. r. o. a., kupní smlouvy uzavřené mezi F. a Green Eggs and Ham s. r. o. a dohody o uznání závazku a způsobu jeho splacení uzavřené mezi Green Eggs and Ham s. r. o. a F. a výpovědi svědka K. K.) a v tomto směru tak nelze dovodit žádný extrémní nesoulad jednotlivých provedených důkazů a z nich zjištěného skutkového stavu. Tato skutková zjištění pak svědčí spolehlivě o tom, že obviněný ve vztahu k předmětnému vozidlu jednal zcela úmyslně v rozporu s účelem svěření. Se svěřenou věcí nakládal jako s vlastní, když jí použil popsaným způsobem, aby uhradil dluh společnosti F. vůči společnosti Green Eggs and Ham s. r. o. Za této situace a se zřetelem k faktu, že podle zjištění soudů nižších stupňů nedošlo ke škodě, postrádá klíčová námitka obviněného o nesprávném posouzení přechodu vlastnického práva, včetně tvrzení, že mohl očekávat, že společnost F. bude schopna vozidlo vyplatit poškozené, význam pro posouzení viny obviněného.
39. Obviněnému není možno přisvědčit ani ve vztahu k argumentaci v bodě D) dovolání (I./4.). Extrémní nesoulad zjištěných skutečností zde totiž rovněž nelze shledat, neboť skutkové závěry jasně a logicky vyplývají z provedených důkazů (výpovědi obviněného a poškozeného A. B., listinných důkazů – kupních smluv, faktury, posudku). K tomu lze dodat, že soudy nižších stupňů se otázkou zápočtů mezi M. S. a obviněným ve svých rozsudcích zabývaly (str. 61 a násl. rozsudku nalézacího soudu a bod 36. rozsudku soudu odvolacího). Soud nalézací vyvodil a soud odvolací jeho závěry potvrdil, že obviněný věděl o svých závazcích a dluhu u M. S., přičemž, jak i sám uvedl, jejich vztahy byly založeny na možnostech vzájemných zápočtů. Bylo mu tak zřejmé, že k těmto může dojít bez ohledu na způsob, tj. zda na základě dohody nebo jednostranným jednáním, a s tímto řešením a jeho důsledky pro vztah mezi F. a poškozeným musel být srozuměn. K výtkám prodeje vozidla pod cenou, kterou oprávněný vlastník za prodej požadoval, a jež mají rovněž skutkovou povahu, lze uvést, že pokud obviněný prodal vozidlo za 55.000 EUR, věděl, že již tímto nemůže společnost F. dostát závazkům z komisionářské smlouvy, podle níž poškozený A. B. požadoval za prodej vozidla částku ve výši 70.000 EUR (viz čl. I. odst. 2 předmětné smlouvy). Toto ujednání pak nelze interpretovat jinak, než že poškozený tuto částku považuje za prodejní cenu vozidla a nepřipouští cenu nižší. To ostatně vyplývá i z výpovědi poškozeného. Stran neprovedení výslechu navrhovaného svědka M. S. lze zmínit, že s tímto se odvolací soud vypořádal ve svém rozsudku (bod 36. jeho rozsudku), když oprávněně se zřetelem k povaze již provedených důkazů konstatoval nadbytečnost tohoto úkonu, jelikož skutkový stav jimi byl dostatečně zjištěn.
40. Námitky v bodě E) dovolání (I./5.), které obviněný užil již v odvolacím řízení, jsou obdobně jako v předchozích případech směřovány výhradně vůči skutkovým závěrům nižších soudů, přičemž jejich prostřednictvím provádí vlastní hodnocení důkazů a prezentuje tak vlastní verzi průběhu skutku. Stran jeho tvrzení, že poškozený O. J. půjčil společnosti F. peníze obdržené z prodeje svého vozidla (XY), lze konstatovat, že tomuto se soudy nižších stupňů ve svých rozsudcích dostatečně věnovaly (srov. str. 64 a násl. rozsudku nalézacího soudu a bod 37. rozsudku soudu odvolacího). Uzavření takové smlouvy bylo vyvráceno přesvědčivou výpovědí poškozeného O. J., oproti které sice stojí výpověď svědkyně E. S., této však soud prvého stupně odůvodněně neuvěřil a rovněž se vypořádal i s výpovědí svědka R. B. (srov. str. 66 jeho rozsudku). Pokud tedy soudy uvěřily výpovědi poškozeného a nikoliv výpovědi obviněného, potažmo dalších svědků, přičemž své závěry a úvahy řádně a logicky odůvodnily, nelze jim ničeho vytýkat. Došlo-li k prodeji vozidla poškozeného a obviněný si v rozporu se sjednaným účelem výtěžek ponechal, což vyplývá mj. ze skutečnosti, že neprováděl relevantní kroky směrem k jeho závazku pořídit pro poškozeného dohodnuté vozidlo (XY), zvláště pak v situaci, kdy vzal zálohu ve výši 10.000 EUR na předmětné vozidlo zpět, resp. ji použil na jiné vozidlo, jak poškozenému podle jeho věrohodné výpovědi sdělila pracovnice Mercedesu paní K., opět jednal v rozporu s účelem svěření daného vozidla a poškozenému způsobil škodu, čímž naplnil skutkovou podstatu trestného činu ve smyslu §206 tr. zákoníku. K námitce, že z rozsudku soudu prvního stupně neplyne závěr o tom, jakým způsobem bylo naloženo s finanční částkou z prodeje vozidla poškozeného, lze dodat, že touto se nalézací soud ve svém rozsudku zabýval (skutková věta výroku na str. 3 a obdobně odůvodnění na str. 68 jeho rozsudku), když vyvodil, že si ji „ponechal a naložil s ní nezjištěným způsobem, eventuálně ji v rozporu s účelem svěření použil ku prospěchu společnosti F.“ .
41. V bodě F) dovolání (I./6.) dovolatel namítá, že došlo k převodu vlastnického práva z poškozeného D. V. na společnost F., a tudíž, že následný prodej na společnost VALCANO s.r.o. byl proveden řádně, přičemž toto dovozuje na základě vlastního hodnocení jednotlivých provedených důkazů, zejm. popřením výpovědi poškozeného, kterou měl jak nalézací, tak odvolací soud za věrohodnou. K tomu je možné konstatovat, že z výpovědi poškozeného D. V. plynou zcela odlišné skutkové okolnosti, zejména fakt, že obviněný neprodal vozidlo XY společnosti VALCANO s. r. o. jako zástupce vlastníka – společnosti F. (ta ve skutečnosti nevykoupila dané vozidlo od poškozeného), nýbrž jako komisionář zastupující poškozeného D. V. V daných souvislostech lze mimo jiné připomenout, že z výpovědi poškozeného plyne, že po určité době od svěření vozidla k jeho prodeji, mu obviněný zavolal, že vozidlo prodal, že má přivést doklady a on mu předá peníze. Následovala prezentace hotovosti obviněným v provozovně společnosti F., s následným ujištěním poškozeného, že tato bude zaslána bezhotovostně na jeho účet, neboť příslušnou sumu nebylo možné vyplatit hotově. Rovněž je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že na kupní smlouvě s poškozeným D. V. (předloženou tímto poškozeným) absentuje jeho podpis (č. l. 752 spisu), což znovu koresponduje s jeho výpovědí, jejíž věrohodnosti svědčí i SMS komunikace mezi ním a obviněným. Nutno pak dodat, že soud prvního stupně, kterému především náleží provádět a hodnotit důkazy, se s otázkou věrohodnosti výpovědi poškozeného dostatečně vypořádal a nelze mu činit výtek, pokud především na základě této výpovědi podpořené i dalšími důkazy, budoval svá skutková zjištění. Nelze tak shledat extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Proto taktéž nelze konstatovat zásah do práva na řádný proces. Za této situace pak nevyvstala potřeba řešit důsledky výhrady vlastnictví v kupní smlouvě uzavřené mezi F. a VALCANO s. r.o.
42. K námitkám pod bodem G) dovolání (I./7.) lze zmínit, že obviněný napadá a relativizuje jednotlivá zjištění nižších soudů stran prodeje vozidla poškozené společnosti BETA Leasing + Vermietung. K tomuto je třeba doplnit, že pokud tvrdí, že vozidlo „svěřil“ k prodeji společnosti BETA Leasing + Vermietung, nikoliv prodal, a tudíž, že přijatá částka ve výši 150.000 EUR byla vratnou kaucí a nikoliv kupní cenou, je to v rozporu se zjištěními, které po zhodnocení provedených důkazů provedly soudy nižších stupňů, a jde o vlastní hodnocení důkazů. Dovolatel zpochybňuje fakturu, k níž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005 sp. zn. 29 Odo 641/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 276/2005) a Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08) uvádí, že je bez „důkazní potence“ , přičemž je mu třeba dát za pravdu, že pokud by tato byla jediným důkazem, nebylo by možné jednoznačně a s jistotou konstatovat, že došlo k prodeji (bylo by třeba užít zásady in dubio pro reo ). Tato faktura však nestojí jako důkaz samostatně, ale koresponduje s dalšími provedenými důkazy, jak na to ostatně poukázaly již soudy nižších stupňů. O prodeji vozidla tak nevznikly důvodné pochybnosti, neboť toto je dokázáno např. přípisem obviněného svědkyni L. S. (č. l. 685 spisu) ze dne 20. 12. 2013, z něhož jasně plyne, že obviněný, resp. F. vozidlo prodal, neboť v něm tvrdí, že očekává doplacení částky 150.000 EUR kupujícím každým dnem. Kupní smlouva mezi K. W. S. a společností BETA Leasing + Vermietung (resp. XY), rovněž svědčí závěru soudu prvního stupně o tom, že vozidlo obviněný prodal společnosti BETA Leasing + Vermietung, když smlouva proklamuje, že: „Až do uhrazení celkové kupní ceny zůstává vozidlo ve vlastnictví prodejce.“ , přičemž jako prodejce je zřetelně označena společnost BETA Leasing + Vermietung (č. l. 702 spisu). Obstojí tak závěr soudu prvého stupně potvrzený soudem druhého stupně, podle něhož obviněný vozidlo prodal společnosti BETA Leasing + Vermietung (resp. F.) a utržené finanční prostředky nepředal poškozené, jak bylo jeho povinností podle komisionářské smlouvy (srov. str. 79 rozsudku nalézacího soudu a bod 39. rozsudku soudu odvolacího). Na základě těchto skutečností lze i v této části považovat rozhodnutí a s tím spojené odůvodnění nižších soudů jako správné, nezakládající žádné pochybnosti, případně rozpory. K výtce opomenutých důkazů lze zmínit, že pokud soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že provedené dokazování k zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností postačuje, což vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků (str. 79 rozsudku nalézacího soudu a bod 39. rozsudku soudu odvolacího), lze tento postup shledat jako po právu a v rámci ustálené judikatury (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
43. Svými námitkami pod bodem H) dovolání (I./8.) obviněný znovu modifikuje soudy zjištěný skutkový stav tak, že podle jeho tvrzení společnost F. řádně vykoupila vozidlo XY od poškozené DC Real a. s. na základě kupní smlouvy. Uvádí i alternativu, že i kdyby tomu tak nebylo, soud se měl zabývat jeho skutkovým omylem, neboť jak tvrdí, zmíněnou kupní smlouvu neuzavíral a myslel si, že vozidlo bylo řádně vykoupeno. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že trestný čin zpronevěry byl (v tomto dílčím skutku) dokonán nejpozději dne 8. 12. 2013, tj. minimálně tři dny před údajným uzavřením kupní smlouvy mezi poškozenou DC Real a. s. (zastoupenou M. V.) a F. Tato skutečnost plyne z e-mailové komunikace mezi obviněným a M. S. (č. l. 962 spisu), v níž je poškozená společnost jednoznačně označena jako „ předchozí majitel“ , jak důvodně shledal již prvostupňový soud (str. 82 a násl. jeho rozsudku). Pokud tedy bylo vozidlo již prodáno, nemohl jej obviněný dne 11. 12. 2013 řádně vykoupit, jak tvrdí. K tomu je namístě poznamenat, že uvedené skutečnosti vyplývají i z dalších listinných důkazů. V uznání dluhu datovaném dnem 31. 1. 2014 se hovoří o závazku z komisionářské smlouvy ze dne 22. 11. 2013 (č. l. 944 spisu), nikoliv o závazku z kupní smlouvy ze dne 11. 12. 2013. Obdobně je možné hodnotit smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 18. 9. 2014, v níž je předmětná pohledávka vázána na dluh z komisionářské smlouvy, což také potvrzuje výpověď svědka M. V., že o kupní smlouvě z 11. 12. 2013 ničeho nevěděl, resp. předpokládal, že se jedná o dodatek ke zmiňované komisionářské smlouvě. Tato skutečnost je rovněž dokládána SMS komunikací mezi obviněným a svědkem M. V., z níž zřetelně plyne, že vozidlo ještě dne 28. 1. 2014 považoval za své vlastnictví, potažmo za vlastnictví společnosti DC Real a. s. Co se týče námitky, že M. V. uznal, že F. vozidlo vykoupila, lze konstatovat, že obviněný v SMS komunikaci pouze M. V. podsouvá slova o vykoupení, neboť formulace „berte to tak, ze auto som si od vas kupili a doplatime“ není možné vykládat ve smyslu, že vozidlo bylo skutečně vykoupeno. Pokud tak tvrdí existenci kupní smlouvy, postačilo by se v komunikaci na ni odkázat a nevytvářet takto fiktivní zdání o jejím uzavření. Z těchto důkazů rovněž plyne, že dovolatel o rozhodných okolnostech věděl, což vylučuje případné úvahy o jeho skutkovém omylu. Pouze na okraj lze poznamenat, že úvahy o skutkovém omylu nemohou mít racionální základ i proto, že obviněný nemohl mít žádný důvod domnívat se, že vozidlo jeho společnost řádně vykoupila, když kupní smlouva z 11. 12. 2013 obsahuje doložku o převodu vlastnického práva převzetím vozidla v sídle kupujícího, k čemuž nemohlo dojít, neboť, jak plyne z e-mailové komunikace shora, předmětné vozidlo bylo již tou dobou v Německu, nikoliv v sídle obviněného, o čemž obviněný rovněž musel vědět. Opět, obdobně jako v předchozích útocích, jednal v rozporu s komisionářkou smlouvou, když obdržené finanční prostředky za prodej řádně nevydal oprávněnému subjektu, tj. DC Real a. s. Soudy nižších stupňů i ve vztahu k tomuto dílčímu útoku hodnotily důkazy způsobem, který z pohledu skutkových zjištění na jejich základě učiněných nezavdává žádných důvodů o existenci extrémního nesouladu.
44. Dovolatel rovněž v bodě I) dovolání (I./9.) upravuje skutkový stav a tímto se odchyluje od skutečností vyplývajících z jednotlivých důkazů a zjištění provedených na jejich základě nižšími soudy. Svými argumenty prosazuje vlastní hodnocení důkazů a z toho vyplývající průběh činu, a to odlišně od soudů nižších stupňů. Především soud prvního stupně, jenž v daném směru provedl úplné dokazování, se však relevantními skutkovými okolnostmi dostatečně zabýval a skutková zjištění, která vyjádřil ve výrokové části svého rozsudku, mohou obstát. Nejvyšší soud pak konstatuje, že námitkám obviněného stran uplatnění zadržovacího práva svědkem R. V. nelze přisvědčit. Z výpovědi tohoto svědka totiž plyne, že nebyl zájemcem o koupi vozidla poškozeného P. B. (jak ve své výpovědi uvedl, jiné vozidlo, tedy ani vozidlo XY, zakoupit nechtěl), nýbrž toto vozidlo mu obviněný předal k zajištění závazku společnosti F. vyplatit finanční částku za „vrácení“ vozidla XY svědkem jmenované společnosti (to bylo formálně podchyceno v kupní smlouvě ze dne 15. 1. 2014 uzavřené mezi uvedenými subjekty, v níž se ostatně vozidlo jmenovaného poškozeného označuje jako zástava). K takovému naložení s jeho vozidlem poškozený P. B. souhlas nedal (vzhledem k tomu pozbývají relevanci i námitky obviněného o rozporném, případně excesivním hodnocení výpovědi tohoto poškozeného ohledně otázky případného zapůjčení vozidla potenciálnímu zájemci o jeho koupi soudy nižších stupňů). Uvedených skutečností si nepochybně dovolatel byl vědom. V souvislosti s rozvedenými skutečnostmi je pak třeba zdůraznit, že již předáním vozidla poškozeného P. B. svědku R. V. jako zajištění závazku společnosti F. vůči tomuto svědkovi, a to bez souhlasu poškozeného, obviněný vědomě jednal v příkrém rozporu s uzavřenou komisionářkou smlouvou, tedy v rozporu s účelem, za jakým bylo výše zmíněné vozidlo svěřeno.
45. V návaznosti na uvedené skutečnosti je dále namístě konstatovat, že soud prvního stupně se akceptovatelným způsobem vypořádal s otázkou doby uzavření dohody o novaci a zajišťovacím právu datované dnem 15. 1. 2014, kterou obviněný rozporuje, a své závěry i v tomto směru konkrétně vyjádřil ve skutkové větě svého rozsudku. Za tohoto stavu věci, aniž by na tomto místě bylo zapotřebí znovu opakovat naznačené skutkové závěry, pak jednak nemůže obstát tvrzení obviněného, že s ohledem na pozdější datum uzavření zmíněné dohody uplynula lhůta vedoucí k zajišťovacímu převodu vozidla poškozeného P. B. až poté, co jeho vozidlo vykoupila společnost F. kupní smlouvou ze dne 26. 3. 2014, resp. až poté, co k němu byla mezi jmenovanými subjekty uzavřena zmíněná kupní smlouva, jednak ani skutková argumentace obviněného směřující k závěru o skutkovém omylu negativním podle §18 odst. 1 tr. zákoníku, která se váže k otázce jeho vědomosti o úplném obsahu kupní smlouvy uzavřené mezi poškozeným P. B. a společností F. K uvedeným skutečnostem je zapotřebí dodat, že v dohodě o novaci závazku a o zajišťovacím převodu vlastnického práva k motorovému vozidlu se mimo jiné uvádí, že „[d]lužník ke dni podpisu této dohody převádí k zajištění práva věřitele movitou věc specifikovanou níže, která je v jeho výlučné dispozici.“ Tato formulace, byť v dalším článku smlouvy se hovoří o „podmíněném převodu vlastnického práva“ , rovněž svědčí o tom, že obviněný, který danou smlouvu jako zástupce dlužníka podepsal, jednal v příkrém rozporu s komisionářskou smlouvou uzavřenou mezi poškozeným P. B. a společností F., a umocňuje tak již shora zmíněné zjištění o tom, že se svěřenou věcí naložil zcela v rozporu se smluvním ujednáním, jednal s ní jako s věcí vlastní (přisvojil si ji).
46. K naplnění uplatněného dovolacího důvodu pod bodem J) dovolání (I./10.) obviněný uplatňuje opět skutkové námitky, které jsou pod tento důvod nepodřaditelné, když uvádí, že k zápočtům mezi ním a M. S. docházelo jen výjimečně, tudíž nemohl o případném zápočtu vědět, a že společnost F. v době dotčeného skutku nebyla v tak špatném finančním stavu, že by nebyla schopna plnit a dostát svým závazkům. Dále namítl, že neobstojí závěr soudu prvého stupně o tom, že předáním vozidla M. S. došlo k porušení komisionářské smlouvy. K tomuto je možné se vyjádřit tak, že skutkový stav, tak jak jej zjistily na základě svých hodnotících úvah soudy nižších stupňů z řádně a konzistentně provedeného dokazování, není stižen vadou v podobě extrémního nesouladu s tímto dokazováním. Je nepochybné, že vozidlo poškozené ESA group s.r.o. obviněný prodal M. S., což ani nerozporuje, dne 18. 3. 2014 za částku 22.000 EUR. Relevantní namítaná událost tak spočívá v zápočtu pohledávek M. S., přičemž jak sám dovolatel ve své výpovědi již k bodu D) (I./4.) uvedl, jejich vzájemné vztahy byly založeny na možnostech vzájemných zápočtů. Pokud tedy věděl (což připustil ve své výpovědi), že u M. S. má nevypořádaný dluh, musel být v době prodeje uvedeného vozidla minimálně srozuměn s možností jednostranného zápočtu vzájemných pohledávek, neboť se nemohl spoléhat na žádnou konkrétní okolnost, která by tomuto zápočtu (a tím způsobení škody poškozené společnosti) zabránila. Byl tak srozuměn s tím, že nebude schopen dostát komisionářské smlouvě, když vozidlo předá M. S., který si toto může započíst. Argumentace stran následné snahy o placení poté nemá významu, neboť se již jedná o náhradu škody, výše disponibilních prostředků společnosti F. je pro dokonání trestného činu zcela irelevantní a bez vlivu na vinu obviněného.
47. Pod bodem K) dovolání (II.) sice obviněný namítá přetržení příčinné souvislosti, činí tak ale odkazem na to, že společnost CAORLE INVEST s.r.o. samotná jednala protiprávně, když společnosti F. nevyplatila kupní cenu předaných vozidel (XY a XY), ani nevrátila tato vozidla zpět a rovněž vymohla vydání vozidla XY, v důsledku čehož společnost F. přišla jak o vozidla, tak o peníze. Tímto způsobem, včetně tvrzení, že mohl očekávat a spoléhat na to, že při stornu naznačeného obchodu společnost CAORLE INVEST s.r.o. buď vrátí vozidlo poškozeného S. H. a další vozidlo, nebo alespoň zaplacení jejich kupní ceny, a nemohl očekávat, že si dotyčná společnost ponechá obojí, se obviněný snaží posunout skutkový děj zjištěný soudy nižších stupňů, který byl podstatný pro jejich právní závěry, do podoby jemu příznivé, resp. prosadit do centra úvah o jeho trestní odpovědnosti skutkové okolnosti, jež mají mít v konečném důsledku zásadní vliv zejména ve smyslu závěru o absenci znaku objektivní stránky v podobě příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem. Popsané námitky (svojí podstatou skutkové) jsou tak opět pod deklarovaný dovolací důvod nepodřaditelné. V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že soudy obou stupňů učinily to podstatné skutkové zjištění (jež nelze označit za extrémně nesouladné s provedenými důkazy), že obviněný přiměl poškozeného pod lživou legendou, že již má na jeho vozidlo kupce, k uzavření kupní smlouvy se společností F., ačkoli věděl, že takto vykoupené vozidlo použije k částečné úhradě závazku jmenované společnosti vůči společnosti CAORLE INVEST s.r.o., které již společnost nebyla schopna uhradit prostřednictvím finančních prostředků, ačkoliv musel být při faktickém ukončení provozu společnosti F. a výši jejich závazků srozuměn s tím, že společnost nebude schopna zbytek kupní ceny za vozidlo poškozenému zaplatit, čímž mu způsobil škodu (kterou odvolací soud zpřesnil na částku 140.000 Kč). Z uvedeného je zřejmé, že vztahy mezi společnostmi F. a CAORLE INVEST s.r.o. (včetně namítaného protiprávního jednání druhé z těchto společností) nemohly mít pro právní posouzení jednání obviněného takový význam, jaký jim ve výsledku přisuzuje, neboť určujícím bylo, vedle faktu zjevně podvodného jednání obviněného ústícího do vylákání majetkové hodnoty (osobního automobilu), zjištění, že společnost F. v době sjednání kupní smlouvy již nebyla schopna plnit své závazky, s čímž byl obviněný srozuměn. Důsledkem právě těchto skutečností byla škoda způsobená poškozenému (ve shora uvedené výši). Za tohoto stavu věci pak je třeba přisvědčit právnímu závěru soudů nižších stupňů, že obviněný naplnil všechny znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
48. Pouze na okraj lze poznamenat, že následné skutečnosti a jednání CAORLE INVEST s.r.o. na otázku viny obviněného tak neměly vliv. V daných souvislostech lze doplnit, že podle zjištění soudu prvního stupně předmětný XY od společnosti CAORLE INVEST s.r.o. obviněný prodal již dne 3. 10. 2013 společnosti Statut Bohemia s. r. o., a nemohl tudíž očekávat, že za něj utrží ještě další finanční obnos. Se zřetelem k jeho přípisu o zápočtu předaných vozidel XY a XY vůči nedoplatku za vozidlo XY ze dne 28. 4. 2014 (č. l. 3196 spisu) pak je zřejmé, že za ně neočekával (a očekávat ani nemohl) od společnosti CAORLE INVEST s.r.o. jakoukoli úhradu. Ostatně, jak výše uvedeno, soudy nižších stupňů učinily skutkový závěr, že obviněný již při sjednávání kupní smlouvy s poškozeným S. H. jednal s vědomím, že takto vykoupené vozidlo užije k částečné úhradě závazku společnosti F. vůči společnosti CAORLE INVEST s.r.o. V době uzavírání kupní smlouvy mezi společností F. a poškozeným H. tak musel vycházet z toho, že tato společnost ani v budoucnu nebude mít peníze z prodeje vozidla XY, ani z prodeje vozidel XY a XY. Výše zmíněný přípis pak současně svědčí o tom, že obviněný v rozhodné době neočekával storno obchodu ze strany společnosti CAORLE INVEST s.r.o., a nemohl tak ani počítat s případným vrácením vozidla poškozeného.
49. S přihlédnutím k výše uvedenému nutno shrnout, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevybočujícím z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry.
50. V daných souvislostech nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
51. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
52. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
53. Nejvyšší soud s poukazem na výše jen stručně uvedené důvody (§265i odst. 2 tr. ř.) uzavírá, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v §265b tr. ř., a proto rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
54. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil či přerušil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu