ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.166.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 166/2019-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2019 o dovolání obviněné S. S. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 9 To 268/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 17/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1) Obviněná S. S. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 91 T 17/2018, uznána vinou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byla podle §205 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody.
2) Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 9 To 268/2018, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 9 To 268/2018 podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V něm namítla, že závěr soudů obou stupňů o její vině je nesprávný. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedla, že provedené důkazy, konkrétně výpověď poškozeného a svědků, listinné důkazy, jakož i kamerový záznam nejsou důkazy, ze kterých by bylo možné učinit závěr o její vině. Rovněž uvedla, že se domnívá, že v projednávané věci je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, neboť dokazování objektivně nevedlo ke zjištění skutkového stavu, na základě kterého by bylo možné bez důvodných pochybností ji shledat vinnou. Závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 9 To 268/2018, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 91 T 17/2018, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na charakter námitek, které obviněná uplatnila, se nebude k jejímu dovolání věcně vyjadřovat.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání uplatnit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9) S ohledem na námitku obviněné týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci takovýto extrémní rozpor shledán nebyl.
10) Nejvyšší soud musí dále konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněné vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V této souvislosti lze ve stručnosti uvést, že obviněná v hlavním líčení popřela trestnou činnost, pro kterou byla následně odsouzena. Tvrdila, že v herně sedělo víc holek, jméno P. H. jí nic neříká, s nějakým klukem z XY chodila, neví, jak se jmenuje (pozn. P. S.), telefon koupila od S. Č. atd. V odvolacím řízení poukazovala na to, že neexistují přímé důkazy, které by ji usvědčovaly z trestné činnosti, kamerové záznamy rovněž neprokazující odcizení mobilu obviněnou, poškozený popíjel a mohl tedy telefon také ztratit. Důkazy měly být hodnoceny v její prospěch.
11) V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněnou vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů či nedostatečného zjištění skutkového stavu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jejího jednání. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněné poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12) V návaznosti na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud dále uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
13) Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným dále zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Jak soud prvního, tak soud druhého stupně v odůvodněních svých rozhodnutích dostačujícím způsobem popsaly výpovědi nejen obviněné, ale také poškozeného či dalších svědků, jakož i obsahy provedených listinných důkazů či kamerových záznamů. Shora uvedené námitky obviněné, které se zaměřují na vyvrácení jednotlivých důkazů, jako např. že z kamerového záznamu není zcela zřejmé, že předmětný mobilní telefon odcizila skutečně obviněná či argumentace o opilosti poškozeného [a tím možné ztrátě mobilního telefonu], nevěrohodnosti ostatních svědků, atd. tak nemohou objektivně zjištěné skutečnosti stran spáchání za vinu jí kladeného trestného činu nikterak zvrátit. Zcela naopak, z jednání obviněné, tak jak je zaznamenáno na kamerovém záznamu či vyplývá z výpovědi svědků a listinných důkazů, je více než zřejmé, že se dopustila úmyslného protiprávního jednání spočívajícího v přisvojení si cizí věci, kterou měl jiný při sobě podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že dovolání se zaměřilo na zpochybnění celé řady důkazů, kterými vina obviněné, při jejich hodnocení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech [§2 odst. 6 tr. ř.], byla prokázána. V dovolání však již není zmínka o tom, že obviněná uváděla, že seděla v herně s více ženami, což bylo objektivně kamerovým záznamem vyvráceno, stejně jako není zmíněna výpověď svědka S., který mj. uvedl, že obviněná za ním přijela do XY a ihned po příjezdu si ponechala jeho telefon a jemu nechala svůj telefon Huawei [další skutečnosti zjištěné z provedených důkazů rozvedl a následně hodnotil soud prvního stupně na str. 3-4 svého rozsudku], což obhajobu obviněné znevěrohodnilo.
14) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu