ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.394.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 394/2019-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. R., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 4 To 371/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 111/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný R. R. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 T 111/2017, uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena v trvání dvaceti osmi měsíců. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu dvaceti osmi měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích podali obviněný, státní zástupkyně [v neprospěch obviněného do výroku o trestu] a zmocněnec poškozených odvolání. Z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 4 To 371/2018, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil a stanovil zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu čtyř let. Odvolání obviněného a zmocněnce poškozených podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, že v dané trestní věci došlo k rozporu mezi právními závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů, na základě čehož bylo nesprávně rozhodnuto o jeho vině, neboť se nedopustil za vinu mu kladeného porušení povinnosti řidiče dopravního prostředku. Obviněný tuto svoji námitku dále podrobněji odůvodnil zejména ve vztahu k závěrům znaleckého posudku, který podle jeho tvrzení dostatečně prokazuje, že jel přiměřenou rychlostí, kdy nedostatečná reakce na osobu poškozené, coby chodce na přechodu pro chodce, nebyla způsobena nepřiměřenou rychlostí jím řízeného vozidla, ale vznikla v důsledku nepříznivých povětrnostních podmínek a nedostatečné viditelnosti samotné poškozené. V tomto kontextu pak obviněný odmítl rovněž aplikaci judikatury soudy nižších stupňů, neboť nepracuje (použitá judikatura) právě s faktem prostého přehlédnutí chodce, v důsledku jíž zmíněných nepříznivých okolností. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 4 To 371/2018, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 T 111/2017 a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, tedy s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Podle jejího mínění obviněný tedy zpochybnil výsledky samotného dokazování a existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v chybném procesním postupu soudů obou stupňů. Státní zástupkyně vyjádřila rovněž svůj nesouhlas s námitkou existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jak argumentuje obviněný, neboť podle jejího názoru se rozhodnutí soudů obou stupňů nezakládají na libovůli, resp. libovolném hodnocení důkazů, jak tvrdí v dovolání obviněný, ale naopak, provedené důkazy byly soudy obou stupňů hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Dále uvedla, že skutková zjištění svědčí o tom, že obviněný nepřizpůsobil rychlost svého vozidla vzniklé situaci a povětrnostním podmínkám a plně se tak ztotožnila s rozhodnutími soudů nižších stupňů, přičemž odkázala na odůvodnění jejich rozhodnutí. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že námitky uplatněné obviněným v jeho dovolání jsou obsahově shodné s námitkami [v řízení před soudem prvního stupně uváděl, že viděl v zastávce stát autobus, obviněnou neviděl; o místě, kde se nacházel přechod vůbec nevěděl; vzhledem k tomu, že zaznamenal dopravní značku „pozor přechod pro chodce“ snížil rychlost vozidla; poškozenou neviděl, až ucítil ránu do auta (v řízení o odvolání poukazoval na to, že závěry soudů jsou postaveny na nepochopení povinnosti účastníků silničního provozu soudy; že v místě nehody byla tma, vozovka se leskla a poškozená byla v tmavém oblečení a neměla žádné reflexní prvky; soudy zcela pominuly skutečnosti plynoucí ze znaleckého posudku, které vyznívají v jeho prospěch atd.], se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [viz str. 4-9 rozsudku soudu prvního stupně; str. 4 rozsudku soudu odvolacího]. S ohledem na totožný obsah námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů či nedostatečného zjištění skutkového stavu atd., lze označit za námitky skutkové a procesní (ve shodě se státní zástupkyní), nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání.
12. Podrobněji ve vztahu k hodnocení skutkových a procesních námitek, jako možného dovolacího důvodu, který obviněný uplatnil, poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. V kontextu shora uvedených informací je třeba hodnotit námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. jako nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
14. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec své přezkumné činnosti musí konstatovat svoje ztotožnění s argumentací soudů nižších stupňů, vztahující se ke spáchání předmětného trestného činu obviněným. Nejvyšší soud nikterak nerozporuje tvrzení obviněného o zhoršené viditelnosti způsobené povětrnostními podmínkami panujícími v daný okamžik či tmavé barvě oblečení poškozené, nicméně vzdor představě obviněného, že dopravní nehoda nebyla způsobena jeho nedbalostí, uvedené skutečnosti pouze umocňují správnost závěrů soudů nižších stupňů.
15. V prvé řadě je třeba připomenout stěžejní povinnost řidiče dopravního prostředku, a sice povinnost věnovat řízení dostatečnou pozornost ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. zákona č. 361/2000 Sb. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona č. 361/2000 Sb. "). Dále Nejvyšší soud uvádí, že je sice pravdou, jak správně poukázal obviněný, že chodec není překážkou silničního provozu (§2 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb. ), nýbrž účastníkem silničního provozu (§2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. ), s tím ovšem úzce souvisí povinnost obviněného jako řidiče motorového vozidla chovat se k ostatním účastníkům silničního provozu ohleduplně ve smyslu §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí či ze soudy nižších stupňů zmiňované judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 20003, sp. zn. 3 Tz 140/2000), je součástí povinné ohleduplnosti řidiče vůči chodcům i povinnost předvídat, že se chodec náhle objeví z míst, která jsou - zejména ve městě - různým způsobem zakryta, např. zaparkovanými vozidly, vozidly hromadné dopravy stojícími v zastávkách, ale také pomaleji jedoucími vozidly, jež jsou předjížděna. Z uvedeného plyne, že je-li rozhled řidiče takto omezen, je řidič povinen přizpůsobit tomu i rychlost své jízdy a jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled (§18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. ).
16. Z uvedeného vyplývá, že pokud rychlost jízdy neumožní řidiči zastavit na vzdálenost jeho rozhledu, a pokud mu tato rychlost zároveň neumožní včas reagovat na přítomnost chodce, který vystoupí z prostoru, do něhož řidič nemá rozhled, je namístě uvažovat o tom, že jde o rychlost nepřiměřenou.
17. V projednávaném případě znalec z oboru doprava se specializací na technickou analýzu silničních dopravních nehod provedenými výpočty dospěl k závěru, že obviněný těsně před nehodou jel rychlostí kolem 36,6 km/hod. Znalec dále doplnil, že se jednalo o rychlost, která odpovídala dosvitu potkávacích světel automobilu, který v danou chvíli obviněný řídil.
18. V kontextu těchto informací se obviněný mylně domnívá, že jel rychlostí, která s ohledem na obsah příslušných právních předpisů může být označena za rychlost přiměřenou, a je tak vyloučena jeho odpovědnost za projednávané trestněprávní jednání.
19. Nejvyšší soud dále doplňuje, a to ve shodě s předchozím konstatováním nižších soudů, že posouzení otázky, zda se jedná o rychlost přiměřenou či nepřiměřenou, se zřetelem ke všem ustanovením pravidel silničního provozu, která se týkají nejen rychlosti jízdy a která se vztahují na posuzovaný případ, náleží výhradě soudům. V dané věci nebylo možné považovat rychlost jízdy obviněného za přiměřenou bez dalšího jen proto, že obviněný nepřekročil limit 50 km/hod. stanovený pro jízdu v obci. Rychlost jízdy je třeba zkoumat i se zřetelem k tomu, co z pravidel silničního provozu vyplývá ohledně rychlosti jízdy jednak pro situaci, kdy řidič má omezený výhled či jinak ztížené podmínky viditelnosti, a jednak z požadavku ohleduplnosti, a to i ve vztahu k ostatním účastníkům silničního provozu.
20. V dané trestní věci bylo prokázáno, že obviněný na přítomnost poškozené na přechodu pro chodce nikterak nereagoval, přičemž je bezesporu, že tato nevstoupila na daný přechod náhle či neočekávaně, a to přes to, že byl na možnost přecházejících chodců upozorněn nejen přítomností autobusu na autobusové zastávce či dopravní značkou odkazující na tuto skutečnost. Obviněný ve stylu své jízdy, ať už v její rychlosti či jeho pozornosti věnované řízení a tomu odpovídající rychlosti, rovněž nezohlednil, popř. nezohlednil dostatečně, špatné povětrnostní podmínky a sníženou viditelnost, která v daný okamžik panovala. Toto nedostatečné reflektování shora popsaných skutečností ze strany obviněného, pak vyústilo v trestněprávní jednání, kterým byl obviněný uznán vinným. Na uvedeném záměru nic nemění ani skutečnost, že poškozená nebyla opatřena reflexními prvky, neboť tato povinnost není v rámci příslušných právním předpisů pro pohyb chodců v obci (navíc na přechodu) nijak zakotvena. A contrario - vzhledem k absenci takové povinnosti, měl obviněný taktéž předpokládat, že přecházející osoby mohou být oblečeny v tmavém oblečení, které za panujících podmínek ještě více sníží možnost jejich viditelnosti a přizpůsobit tomu svoji jízdu dostatečným způsobem. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů a v návaznosti na shora uvedené je nezbytné s ohledem na jakoukoli známku sebereflexe ze strany obviněného tohoto zcela jednoznačně upozornit na následující, jestliže se dovolává (odkazuje) výpovědi svědka H., pak je zarážející, že uvedený svědek sám uvedl, že poškozenou, která byla v černém oblečení (jak pro obviněného, tak zmíněného svědka) tuto viděl na větší vzdálenost než obviněný, což svědčí pro závěr, že obviněný řádně nesledoval situaci v silničním provozu. To, že se obviněný nevěnoval řízení vozidla a sledování provozu na komunikaci, jak mu ukládá mj. ustanovení §5 zák. č. 361/2000 Sb. je mimo jiné zřejmé i z té skutečnosti, že poškozená (75-ti letá žena) přešla po přechodu od v zastávce stojícího autobusu, nejen pro obviněného protisměrný jízdní pruh, ale i část jeho jízdního pruhu a v jeho jízdním pruhu byla pravou částí vozidla řízeného obviněným, aniž by tento, byť při rychlosti, která nedosahovala rychlosti v obci povolené (kterou obviněný považuje za přiměřenou), aniž by tento jakýmkoliv manévrem [bržděním, snahou vyhnout se, což však učinit nemohl, neboť při nedostatečném sledování provozu ji ani neviděl jít po přechodu)] se snažil střetu zabránit, sražena . Za takto popsané situace argumentace obviněného o kuželu dosvitu světel, tmavém oblečení poškozené atd., je pouze účelovou argumentací, neboť primární skutečností [pro posouzení jednání obviněného] je nesledování a nevyhodnocení dopravní situace [dopravní značkou upozornění na přechod pro chodce, v zastávce stojící autobus, špatná viditelnost, v protisměru stojící svítící vozidla] obviněným a za této situace je pak i jím uváděná rychlost nepřiměřená, neboť při nesledování dopravní situace, nebyl ani při rychlosti 36,6 km/h schopen na situaci reagovat, o čemž svědčí místo, kde byla poškozená sražena, část vozu, kterou byla sražena a reakce obviněného až na sražení poškozené.
21. Vzhledem k těmto skutečnostem lze uzavřít, že obviněným zvolená rychlost a pozornost jeho osoby coby řidiče motorového dopravního prostředku, nebyla taková, aby umožňovala jeho včasnou reakci na nastalou situaci.
22. V reakci na námitky obviněného k hodnocení důkazů, zjišťování skutkového stavu věci musí Nejvyšší soud konstatovat, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
23. Na základě výše popsaného konstatování Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Jak soud prvního, tak soud druhého stupně v odůvodněních svých rozhodnutích velmi podrobně popsaly výpovědi nejen obviněného, ale také poškozené či dalších svědků, jakož i obsahy provedených listinných důkazů. Nejvyšší soud musí konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou jasná, logická a nevykazující znaky libovůle při shromažďování a hodnocení důkazů.
24. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
25. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. (viz též bod 24).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 4. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu