ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.446.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 446/2019-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 4. 2019 o dovolání obviněného L. J. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 3 To 396/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 120/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Obviněný L. J. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 9 T 120/2018, uznán vinným pokusem zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný podle §211 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
2) Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 3 To 396/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání
3) Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně (dále jen „obhájce“) proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že závěr soudů obou stupňů o jeho vině je chybný. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedl, že nebyla prokázána existence jeho podpisu na předmětných dokumentech souvisejících s uzavíráním úvěrové smlouvy a dále, že s ohledem na název sjednávané smlouvy není zřejmé, zda se jedná o smlouvu úvěrovou či smlouvu o zápůjčce, přičemž tato skutečnost má vliv na naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu. Rovněž zdůraznil, že shora vytknutá pochybení mají vliv na posouzení platnosti předmětného právního jednání a tím i na možnost spáchání jemu za vinu kladeného trestného činu. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 3 To 396/2018 a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Přípustnost dovolání
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8) Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že převážná část námitek uplatněných v dovolání je obsahově shodná s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů [před soudem prvního stupně argumentoval tím, že jednal pod vlivem svědka T.; o úvěr žádal pouze jednou a smlouva nebyla akceptována a byla před ním roztrhána, (před odvolacím soudem uváděl, že o žádný účelově vázaný úvěr nežádal; nebyly provedeny jím navržené důkazy; uvedeného dne byl v XY, proto nemohl o úvěr žádat v XY)], což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [bod 22 – 26 rozsudku, str. 2-3 usnesení]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s těmi, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
9) V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení, která se týkají nesprávného hodnocení důkazů, neprovedení jím navržených důkazů [pokud nedosahují ústavního rozměru ve formě porušení práva na spravedlivý proces, nelze hovořit o opomenutých důkazech], lze označit za námitky skutkové, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání.
10) Ve vztahu k výše uvedenému okruhu námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné, a to zcela nad rámec své přezkumné činnosti, např. k námitce týkající se absence podpisu obviněného na předmětných dokumentech, která ve svém důsledku má dle argumentace dovolatele zakládat neplatnost jím učiněného právního úkonu, uvést následující. Předně je třeba podotknout, že k absenci podpisu obviněného na zmíněném dokumentu se již ve svém rozhodnutí podrobně vyjádřily soudy nižších stupňů. Tyto uvedly, že skutečná existence podpisu obviněného, stejně jako jeho pravost, byly v předmětném trestním řízení prokázány zejména výpovědí svědkyně F. (č. l. 231), případně vysvětlením M. T. a zprávami k jeho osobě [pokud obviněný poukazoval na skutečnost, že by uvedená osoba (T.) mohl participovat na sepsání zmíněné žádosti, pak bylo prokázáno, že tento byl v předmětnou dobu ve výkonu trestu odnětí svobody (od 3. 3. 2016, trestné činnosti se obviněný podle skutkového zjištění dopustil 7. 3. 2016)]. Soudy tedy neměly pochyb o tom, že na předmětných smlouvách se skutečně jedná o podpis obviněného, a tudíž tvrzení o neplatnosti obviněným učiněného právního úkonu právě z důvodu absence jeho podpisu, se jeví jako liché, přičemž uvedená námitka je skutkového charakteru.
11) Obviněný dále namítl, že se soudy nižších stupňů řádně nezabývaly povahou uzavřené smlouvy, přičemž zdůraznil, že s ohledem na její název není jasné, zda předmětné dokumenty směřovaly k uzavření smlouvy o úvěru či o zápůjčce, čímž je zpochybněno naplnění objektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku. Argumentace obviněného tkví v tvrzení, že se soudy dostatečně nezabývaly povahou uzavřené smlouvy. K uvedené námitce však musí Nejvyšší soud uvést, že tato je neobjektivní, neboť soud prvního stupně např. v bodech 24-26 svého rozsudku se věnuje otázce obviněným zmíněné (odvolací soud na str. 3 na zmíněné pasáže rozsudku soudu prvního stupně odkazuje, neboť se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil).
12) I přes výše uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za vhodné k uvedenému uvést, že objektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru [zcela jednoznačně bylo prokázáno, že nepravdivé údaje o zaměstnání obviněného a jeho příjmech byly obviněným předloženy jako hodnověrné, za účelem žádosti o účelově vázaný úvěr]. Dále je vhodné zmínit, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí (srov. rozh. č. 6/2004-I. Sb. rozh. tr.). Sjednávání úvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází.
13) Trestní odpovědnost za trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a nikoli v návaznosti na jiné smlouvy, jejichž předmětem může také být poskytnutí peněžních prostředků (např. smlouva o zápůjčce podle §2390 a násl. občanského zákoníku), neboť v případě ustanovení §211 tr. zákoníku se jedná pouze o sjednávání úvěrové smlouvy. Není-li povaha smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků zcela zřejmá, je nutno otázku, zda jde o úvěrovou či jinou smlouvu, vyřešit podle obsahu smlouvy jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř.
14) Smlouvu o úvěru upravuje ustanovení §2395 a násl. občanského zákoníku, podle kterého se úvěrující zavazuje smlouvou o úvěru, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru tedy jsou povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky a k jejímu uzavření dochází nabytím účinnosti přijetí nabídky [srov. HULMÁK, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055 - §3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 696].
15) Dále je vhodné zmínit i to, že občanský zákoník zcela opustil pojem půjčka a vrátil se k pojmu používanému obecným zákoníkem občanským, tj. k zápůjčce. Smlouvu o zápůjčce pak upravuje ustanovení §2390 a násl. občanského zákoníku, podle kterého přenechá-li zápůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou a k jejímu uzavření nepostačují příslušné projevy vůle smluvních stran, tj. dosažení konsenzu stran, ale je nutné také přenechání předmětu zápůjčky vydlužiteli. K uzavření smlouvy tedy nestačí dohoda stran o jejím obsahu, ale musí dojít k faktickému přenechání předmětu zápůjčky vydlužiteli a teprve přenecháním předmětu zápůjčky je smlouva uzavřena. Pouhým dosažením konsenzu stran o obsahu smlouvy není smlouva uzavřena a zápůjčiteli nevzniká povinnost přenechat předmět zápůjčky vydržiteli [srov. HULMÁK, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055 - §3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 665].
16) Z obsahu spisu (např. čl. 80) je zřejmé, že dokument zvaný “Půjčka ProBydlení” svým obsahem odpovídá výše uvedenému popisu úvěrové smlouvy. Tuto skutečnost obviněný ovšem nikterak nezpochybňuje a namísto toho dovozuje nejasnost stran povahy předmětné smlouvy z jejího názvu, který obsahuje slovo “půjčka”. Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že jen z názvu finančního produktu obsahujícího slovo “půjčka”, nelze dovozovat, že se z hlediska smluvního typu jedná o zápůjčku, a nikoli o úvěr, a tedy o smlouvu úvěrovou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1083/2012). V předmětné trestní věci nelze mj. přehlížet výpověď svědkyně F., ze které vyplynulo, stejně jako i písemných důkazů, že překlenovací úvěr , o který obviněný žádal, byl nedílnou součástí smlouvy o stavební spoření.
17) V neposlední řadě Nejvyšší soud uvádí, že zpochybňuje-li obviněný platnost předmětných právních úkonů, a to ať už na základě absence podpisu či nejasnosti stran právní povahy takového jednání, Nejvyšší soud podotýká, že k významu platnosti či neplatnosti právního úkonu při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin, jehož součástí objektivní stránky je určitý právní úkon, se soudní praxe vyjádřila již opakovaně a zaujala konstantní právní názor, že podstatným je smysl a obsah právního úkonu a nikoli to, zda je či není platný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue, č. 6/2010, str. 185, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované pod č. T 575 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 24/2003, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, 2003). Jestliže je právní úkon součástí jednání či jiného znaku skutkové podstaty trestného činu, může vykazovat i formální vady, které mohou znamenat neplatnost takového úkonu z hlediska požadavků norem stojících mimo trestní právo, aniž by tato skutečnost měla vliv na trestní odpovědnost pachatele. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud i na rozhodnutí č. 36/2000 Sb. rozh. tr., jehož právní věta výslovně stanoví, že trestní odpovědnost podle §128 odst. 2 tr. zák. není vyloučena, je-li smlouva, kterou pachatel uzavřel nebo k jejímuž uzavření dal popud, podle předpisů občanského nebo obchodního práva neplatná. K otázce možnosti spáchání trestného činu prostřednictvím neplatných právních úkonů srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08.
18) V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud uzavírá, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše popsaného shledává Nejvyšší soud nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
19) S ohledem na charakter námitek, které obviněný v dovolání uplatnil a jejich primární základ, že se uvedeného jednání nemohl dopustit a žádný dokument dne 7. 3. 2016, jak uvádí skutkové zjištění rozsudku soudu prvního stupně, nepodepisoval, neboť uvedeného dne byl na jiném místě, považuje Nejvyšší soud s ohledem na způsob svého rozhodnutí poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
20) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem [kdy šlo primárně o námitky skutkového charakteru; k námitkám na potřebu provádění dalších důkazů se dostatečně vyjádřily soudy nižších stupňů (např. bod 22 rozsudku, str. 3 usnesení), na otázku zápůjčky a úvěru bylo rovněž nižšími soudy reagováno a na uvedenou problematiku, byť jako sekundární, bylo reagováno rovněž Nejvyšším soudem v jeho usnesení] Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 4. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu