ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.491.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 491/2019-691
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2019 o dovolání obviněné E. V. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2019, sp. zn. 4 To 330/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 65/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněná E. V. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 2 T 65/2016, uznána vinou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byla podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Teplicích podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 7. 1. 2019, sp. zn. 4 To 330/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně (dále jen „obhájce“) dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítla, že závěr soudů obou stupňů o její vině je nesprávný. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedla, že provedené důkazy, konkrétně zejména svědecké výpovědi, znalecký posudek či listinné důkazy jako pokladní doklady atd., nejsou důkazy, ze kterých by bylo možné učinit závěr o její vině. Obviněná se tak domnívá, že v projednávané věci je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a závěry z těchto důkazů vyvozenými, když podle jejího přesvědčení není z provedených důkazů možno dovodit, že by si přisvojila peníze, které jí byly svěřené. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2019, sp. zn. 4 To 330/2018, jakož i rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 2 T 65/2016, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Teplicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám a podle §226 písm. a) tr. ř. ji zprostil obžaloby.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem na charakter námitek obviněnou uplatněných se k jejímu dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě v případě, že odvolání obviněného bylo zamítnuto]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. S ohledem na námitku obviněné týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že extrémní nesoulad jak byl obviněnou v dovolání vymezen, nemá svůj základ ve vadách shora zmíněných, vymezených v rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, ale primárně má podle dovolatelky spočívat v tom, že z provedených důkazů není možno dovodit, že by si přisvojila peníze, které jí byly svěřené, přičemž závěry soudů o její vině považuje za „značně nepřesvědčivé“.
10. V reakci na to, co již bylo Nejvyšším soudem uvedeno obecně k dovolání a tzv. extrémnímu nesouladu (ve spojení s jasností, přesvědčivostí a logičností odůvodnění napadených rozhodnutí), musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněné vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. [ V přípravném řízení obviněná využila svého práva odmítnout vypovídat. U hlavního líčení poukazovala na to, že v hospodaření jejího zaměstnavatele byl nepořádek, nerozuměla svým povinnostem, neměla v popisu práce vybírání finančních hotovostí, jednalo se o ústní dohody, kdy peníze přebírala v době, kdy příbuzní nebo klienti chtěli dát peníze do pokladny a pokladní nebyla přítomna, neměla zakázáno od svého zaměstnavatele finanční prostředky přebírat. V řízení o odvolání argumentovala mimo shora uvedeného tím, že znalec neměl ke zpracování posudku veškeré potřebné doklady, a proto navrhovala dopracování znaleckého posudku, nebyly podle ní zkoumány dluhy poškozené společnosti, nebyly vzaty v úvahu záznamy z bločku, který předložila atd. ]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly jím již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zcela zřejmé, že obviněnou vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů či nedostatečného zjištění skutkového stavu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jejího jednání a již vůbec ne v problematice tzv. extrémního nesouladu.
12. I přes skutečnost, že se jedná o námitky obviněnou uplatněný dovolací důvod nenaplňující, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést obecně některé skutečnosti k otázce zjišťování skutkového stavu věci a následně, nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně, uvést některé zásadní skutečnosti, které obviněná neobjektivně přehlíží. K otázce zjišťování skutkového stavu je nutno uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do výlučné kompetence soudů. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
13. Nejvyšší soud v souvislosti s předmětnou trestnou činností uvádí, že trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Takovou škodou je ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč. O svěření cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty se jedná v případě, že je pachateli odevzdána do faktické moci, tj. držení nebo dispozice zpravidla proto, aby s ní (s nimi) nakládal určitým předepsaným, smluveným nebo jinak vymezeným způsobem. Pachatel proto s takto svěřenou cizí věcí nebo jinou majetkovou hodnotou nemůže nakládat podle vlastního užívání, ale vždy jen v tom rozsahu, který je daný či určený rámcem a rozsahem svěření.
14. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena, tzn., že si pachatel osobuje k ní a nad ní vykonávat práva quasi-vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Podstatou znaku přisvojení si cizí věci je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle §15 odst. 1 písm. a), nebo nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] a závěr o jeho subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
15. V předmětné trestní věci skutková zjištění, odůvodnění napadených rozhodnutí i obsah připojeného spisu skýtá dostatečné podklady pro závěr o naplnění všech znaků trestného činu, kterým byla obviněná uznána vinnou. Provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že obviněná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v uvedených případech, jako sociální pracovnice D. s. R. T. D., převzala finanční hotovost a tuto hotovost v rozporu se svými povinnostmi neodevzdala do pokladny [převzetí peněz obviněnou je prokázáno nejen výpověďmi svědků (např. svědka P., E. K. – poštovní doručovatelky), ale také písemnými doklady - mj. také příjmovými doklady, kterými bylo prokázáno, že obviněná převzala příslušné částky, přičemž sama obviněná k některým z útoků (viz např. bod 7, 8) uváděla, že peníze asi převzala, pokud „ten pán má potvrzení“, či se podrobněji nevyjadřovala (viz např. bod 1 či 6)]. V uvedených případech tedy nelze soudům vytýkat, že by jejich závěry o tom, že obviněná peníze jako sociální pracovnice D. s. R. T. D., z hlediska třetích osob vystupující jako zástupce D. s. R. T. D., převzala, byly nesprávné a neměly oporu v provedeném dokazování. Správné a logicky zdůvodněné jsou rovněž závěry soudů, že tyto obviněnou převzaté finanční prostředky tato již neodevzdala. V tomto směru námitky obviněné, že tak učinila, označuje Nejvyšší soud za skutkové, neboť z důkazů, které soudy provedly a hodnotily, dospěly zmíněné soudy k závěru opačnému, než tvrdí obviněná. Situaci ohledně vrácení částky 46.000 Kč popisuje svědek P., svědkyně – pokladní (účetní), které byly vyslechnuty, vyloučily, že by jim obviněná předala finanční hotovost, kterou by ony nezaúčtovaly a samy zpronevěřily. Naopak pro závěr, že to byla obviněná, kdo převzaté finanční prostředky zpronevěřil, svědčí i ta skutečnost, že obviněná nemohla prokázat žádným dokladem, že by finanční prostředky účetním (pokladním) předala, ale zejména zjištění nižších soudů, že „v případě plateb, které byly prováděny u recepčních a u pokladních, nebylo zjištěno, že by nějaké platby složené v hotovosti chyběly. Bylo zjištěno, že chyběly pouze platby, které v hotovosti přijímala jenom obviněná“.
16. To, že byly poměry fungování poškozené zejména co do dispozice s finančními prostředky poněkud “amatérské”, jak se v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil soud druhého stupně, či že nebylo možné s ohledem na odstup času provést fyzickou inventuru pokladny poškozené, jak ve své obhajobě naznačuje obviněná, nic nemění na správnosti závěru o její vině ze spáchání předmětného trestného činu. Pokud bylo v odvolání poukazováno např. na jí předložený „bloček“ s údaji o platbách, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že s tímto důkazem se přesvědčivým způsobem vypořádal odvolací soud, což je patrno z jeho odůvodnění (viz bod 11 usnesení). Odvolací soud rovněž reagoval na obviněnou zmiňovanou otázku „částečné platby“ (viz bod 13 usnesení), stejně jako na požadavek doplnění znaleckého posudku (viz bod 9 usnesení). Ze všech těchto důvodů soudy nižších stupňů správně shledaly v činu obviněné naplnění všech znaků přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
17. K námitkám, které obviněná uplatnila v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Ve vztahu k dovolacímu řízení je potřebné rovněž zdůraznit, že obvinění nemohou zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů [podřazené pod jimi tvrzený extrémní nesoulad] se dožadovat, přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích odvolacího řízení, a to ani upozorněním na případné podání ústavní stížnosti nebude-li takto postupováno, neboť sám Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17 mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání [ Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na přiléhavý odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04 ].
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. (viz též bod 16).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu