ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.58.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 58/2019-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2019 o dovolání, které podala obviněná J. B. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 11 To 224/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 145/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 4. 2018, sp. zn. 2 T 145/2016, byla J. B. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání a za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu Kolín z 31. 8. 2016, sp. zn. 3 T 110/2016, byla podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Kolín z 31. 8. 2016, sp. zn. 3 T 110/2016, jakož i dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Podle §84 tr. zákoníku byl nad obviněnou vysloven dohled. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost nahradit poškozeným uvedeným ve výrokové části citovaného rozsudku škodu, ve výroku rozsudku blíže specifikovanou.
2) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, č. j. 11 To 224/2018-844, o odvoláních poškozených J. J. a M. J. rozhodl tak, že podle §259 odst. 2 tr. ř. doplnil výrok napadeného rozsudku a podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozené J. J. a M. J., odkázal se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání
3) Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněná v podaném dovolání argumentuje tím, že obě rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou zatížena vadou nepřezkoumatelnosti, mj. i v důsledku nedostatečného zjištění skutkového stavu a nesprávné právní kvalifikace. Dále má za to, že nebyla dostatečně prokázána výše způsobené škody. Domnívá se, že v posuzovaném případě zcela chybí následek jednání. Tento názor opřela o vlastní verzi skutkového děje, zejména odkazem na skutečnosti, že manželé J. měli finanční problémy, proto ani obviněné nemohli předat finanční prostředky, když s takovými penězi vůbec nedisponovali. Je rovněž toho názoru, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu, když soudy rezignovaly na určení místa a doby spáchání trestného činu a dopustily se dvojího přičítání téhož. Ve věci shledává extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a hodnocením důkazů a podala vlastní komentář k vybraným bodům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ve kterém poukázala na jednotlivé okolnosti vyplývající z provedených důkazů, které podle jejího názoru zpochybňují závěry soudů, dále zpochybnila výpovědi některých svědků a další důkazy. V závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému jednání a rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265btr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
7) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
8) Obecně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést, že v jeho případě zákon vyžaduje, aby podstatou dovolacích námitek bylo tvrzení, že zjištěný skutkový stav věci není trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněná tak má v rámci tohoto dovolacího důvodu právo namítnout, že skutek vykazuje buď zákonné znaky jiného trestného činu, nebo není trestným činem. Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení a který je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušném skutkovém zjištění. Obvinění nemohou zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů se dožadovat v řízení o dovolání, přezkoumání napadených rozhodnutí ve stejném rozsahu jako v odvolacím řízení [ Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17 mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání].
9) Ve vztahu k trestnému činu, kterým byla obviněná uznána vinnou, lze obecně uvést [a to k objektivním i subjektivním znakům uvedené skutkové podstaty], že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem na cizím majetku značnou škodu. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, v žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Často je poškozený uváděn v omyl ohledně platební schopnosti dlužníka či o možnosti zaplatit za vylákané služby či zboží anebo v případě půjčky o schopnosti dlužníka takovou půjčku splácet (srov. rozhodnutí č. 15/1969 Sb. rozh. tr.; rozhodnutí č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr. atd.). Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (např. pachatel při uzavírání leasingové smlouvy neuvedl, že z jeho příjmů jsou již na základě exekuce prováděny podstatné srážky a že v důsledku toho nebude schopen splácet splátky stanovené leasingovou smlouvou – srov. rozhodnutí č. 47/2002 Sb. rozh.; dále viz rozhodnutí č. 36/2006 Sb. rozh. tr.). Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. rozhodnutí. č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srov. rozhodnutí č. 54/1967; rozhodnutí č. 15/1969, rozhodnutí č. 57/1978-III. a rozhodnutí č. 56/1994 Sb. rozh. tr.). Značnou škodou je škoda ve výši nejméně 500.000,- Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052-2055).
10) Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, ve vztahu ke způsobení tzv. těžšího následku, tj. značné škody ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku a §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, postačovalo podle §17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodu velkého rozsahu, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. I kdyby tedy obviněná nejednala v úmyslu způsobit značnou škodu, k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, jímž byla uznána vinnou, postačovalo i její zavinění z nedbalosti ve vztahu ke značné škodě, byla-li alespoň srozuměna se způsobením škody nikoli nepatrné. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, který byl potvrzen jako správný soudem odvolacím, vyplývá správný závěr, že obviněná jednala úmyslně.
11) V souvislosti s argumentací obviněné, kterou uplatnila v dovolání, je tuto nutno alespoň okrajově upozornit na to, že soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému zjištění [skutkovému stavu věci], že obviněná v úmyslu získat majetkový prospěch pod lživými záminkami, ve výroku rozsudku nalézacího soudu konkretizovanými, že nutně potřebuje finanční hotovost [doplacení půjčky za rodiče; nákup léků, neboť trpí rakovinou; zaplacení a zprostředkování právních služeb neexistujících advokátů atd.], vylákala na poškozených postupně různě vysoké finanční částky, ačkoliv si byla vědoma své špatné finanční situace i toho, že pro poškozené nic zařizovat nebude. Soud prvního stupně se velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku zabýval jednotlivými důkazy a jejich hodnocením [skutky uvedenými pod body 1, 2, 3 písm. a) až t), 4 a) až g)], ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (např. str. 28 – 30 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). Z odůvodnění jeho rozhodnutí je také zřejmé, na základě kterých důkazů vyvodil závěr o úmyslu obviněné vylákat od poškozených pod lživými záminkami finanční prostředky, a z čeho dovodil, že naplnila znaky podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. V žádném případě neobstojí námitka obviněné, že její odsouzení je vybudováno z převážné části na výpovědi nevěrohodné svědkyně Jany Janouškové. Obviněná patrně přehlíží [záměrně] stejný modus operandi , který provází její jednání např. pod bodem 1) výroku rozsudku, a který s jistou úpravou musela akceptovat, neboť oproti dalšímu svému podvodnému jednání, byla v tomto případě usvědčována objektivním – nezpochybnitelným - důkazem, a to převodem finančních prostředků z účtu na účet [výpisem z emailové komunikace mezi poškozenou a obviněnou]. V jiných případech není usvědčována pouze výpovědí poškozené J. J. [usvědčována je např. výpovědí svědkyně přítomné předání peněz, neexistencí záznamu jakéhokoli úkonu v souvislosti se zajištěním zaměstnání pro poškozeného M. J. atd.], přesto v souladu se svými právy odsouzená v těchto případech zpochybňuje ty útoky, kdy je usvědčována pouze výpovědí jednoho svědka. Obviněnou je však nutno upozornit na skutečnost, že se mýlí, pokud vychází z přesvědčení, že její jednání nebylo prokázáno a skutkový stav nebyl prokázán bez důvodných pochybností [viz také bod 12]. Prokázání skutkového stavu bez důvodných pochybností je vázáno nikoli na pochybnosti obviněného, ale na to, aby důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu neměly orgány činné v trestním řízení.
12) Jak již bylo uvedeno shora, Nejvyšší soud není oprávněn zabývat se námitkami obviněné směřujícími proti skutkovým zjištěním a následnému hodnocení důkazů, které učinily soudy nižších stupňů. Nalézací soud uvedl, na základě kterých skutečností uvěřil jednotlivým svědeckým výpovědím, které spolu navzájem korespondují a jsou zároveň podpořeny i dalšími, např. listinnými důkazy. Je rovněž nutno uvést, že s totožnými námitkami, které uvedla obviněná v dovolání, se již beze zbytku vypořádal rovněž soud odvolací a na jeho závěry lze proto na tomto místě pro stručnost odkázat (např. str. 5 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). V souvislosti s tímto stručným konstatováním lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. V reakci na námitky obviněné je nutno znovu zopakovat, že závěr o vině obviněné byl učiněn na základě komplexního a uceleného dokazování, nikoli pouze na základě výpovědí manželů J., jak se snaží podsunout obviněná. Nelze např. zpochybnit fakt, že poškozená K. J. (dnes M.) byla přítomna, když poškozený M. J. předával obviněné finanční prostředky ve výši 40.000,- Kč, poškozená J. J. byla přítomna výběru finančních prostředků z účtu K. J. (M.) pro obviněnou. Nelze přisvědčit ani námitce obviněné stran údajné absence zákonných znaků trestného činu. Nalézací soud jednotlivé skutky specifikoval, ohraničil časovými úseky, tedy dobou spáchání trestného činu, ačkoli vzhledem k rozsahu a charakteru trestné činnosti obviněné nebylo možno vždy uvést přesné konkrétní dny (např. „v období měsíce října a listopadu 2015“, „začátkem prosince 2015“ atp.). Za zásadní pro závěr o nedůvodnosti námitky obviněné, je nutno označit zjištění, že skutková věta představuje úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku, přičemž obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použití právní kvalifikace. Co se týče výše způsobené škody, bylo prokázáno, že poškozené V. vznikla škoda ve výši 15.000,- Kč, přičemž ve výši 5.000,- Kč byla obviněnou již nahrazena, poškozené K. J. byla způsobena škoda ve výši 9.000,- Kč, manželům J. vznikla škoda ve výši 537.700,- Kč a M. J. vznikla škoda ve výši 81. 350,- Kč. Celkem tedy obviněná způsobila škodu ve výši 643. 050,- Kč. Jednání obviněné pak bylo správně podřazeno, právě s ohledem na zjištěnou výši způsobené škody, pod právní kvalifikaci zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. K takovému závěru již ostatně dospěl v rámci přezkumu i soud odvolací (str. 8 odůvodnění jeho rozhodnutí), který rovněž správně zhojil vadu soudu nalézacího, když tento opomněl rozhodnout o celé výši nároku manželů J. na náhradu škody. Obstát nemohla ani námitka obviněné ohledně dvojího přičítání škody ve výši 4.200 Kč. Zde je vhodné obviněnou upozornit, že částka 4.200 Kč je vyjádřena v bodech 3o a 3r, je sice vázána na osobu poškozeného M. J., ale obviněná přehlíží, že každá z uvedených částek byla na poškozeném vylákána ve vztahu ke zcela odlišným soudním kauzám.
13) K argumentaci obviněné ohledně extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a jí tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces je nutno uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
14) Dále je nezbytné poukázat na pravou podstatu dovolání obviněné, kterou je její neztotožnění se s hodnocením provedených důkazů, když obviněná mj. poukazuje na to, že byla porušena zásada vyhledávací a „zásada zjištění skutkového stavu věci“ podle §2 odst. 5 tr. ř., zásada in dubio pro reo. K výše uvedené argumentaci je vhodné upozornit na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění. Nejvyšší soud považuje za potřebné rovněž uvést, že akceptovat nelze ani námitku obviněné ohledně „opomenutých důkazů“, neboť jejími návrhy se soudy zabývaly (soud II. stupně – viz str. 5, 6 rozsudku, str. 28 rozsudku I. stupně) a rovněž tak uvedly, proč nepovažují za potřebné tyto důkazy provádět.
15) Pokud jde o zmiňované porušení zásady „in dubio pro reo“, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k charakteru námitek poukázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, ve kterých zmiňované soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. V souvislosti s tvrzením obviněné o porušení zásady in dubio pro reo, je vhodné zmínit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady „in dubio pro reo“ naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in „dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
16) S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutek obviněné byl kvalifikován v souladu se zákonem a že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když argumentaci obviněné bylo nutno z pohledu uplatněného dovolacího důvodu označit za irelevantní. S ohledem na shora uvedené okolnosti Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněné J. B. odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání. K rozsahu odůvodnění poukazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 2. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu