ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.816.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 816/2019-460
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2019 o dovoláních, která podali obvinění P. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nebo XY, t. č. ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, a I. L. , nar. XY na XY, státní občan Ukrajinské republiky, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 11 To 27/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 11/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 1 T 11/2018 , byli obvinění P. H. a I. L. (dále též „obvinění“) uznáni vinnými přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchanými ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Daného trestného činu se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „dne 22. 8. 2016 v době od 7.55 hodin do 8.05 hodin v Kladně 2, poblíž křižovatky ulic XY a XY, v prostoru mezi prodejnou Albert a autobusovou zastávkou MHD nejprve obžalovaná H. vulgárně slovně napadala kolemjdoucího P. G., udeřila ho klíči do obličeje a posílala na něj svého psa, na kterého poškozený stříkl z obranného spreje a snažil se z místa odejít, poté obžalovaný L. na P. G. namířil plynovou pistolí, aby jej přiměl zůstat na místě a současně poodejít z místa, kde procházeli kolemjdoucí občané, kteří by mohli konflikt sledovat, poté, co poškozený před obžalovaný L., který na něj mířil pistolí, došel za roh prodejny, obžalovaná H. jej znovu udeřila klíči do obličeje, poté, co P. G. opět vytáhl z kapsy obranný sprej s tím, že jej užije, od svého jednání oba obžalovaní upustili a nechali jej z místa odejít.“
2. Za tento přečin a zločin byla obviněná P. H. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku a dále za sbíhající se přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti čtyř měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 1. 2017, č. j. 2 T 68/2016 – 221, ve znění usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 6. 2017, č. j. 2 T 68/2016 – 247, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2018, č. j. 13 To 230/2017 – 278, ve znění rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 6. 2018, č. j. 2 T 68/2016 – 323, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, č. j. 13 To 234/2018 – 340, jakož se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Obviněný I. L. byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
4. Odvolání obviněných byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 11 To 27/2019 , podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
5. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podali obvinění dovolání, v nichž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněná P. H. též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
6. Obviněný I. L. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku předestřel, že se nedopustil jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, závěry soudů nižších stupňů tak shledal v rozporu s trestním zákoníkem a rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. K uvedenému namítl, že v jeho jednání totiž absentoval zákonný znak „nucení“ jiného, aby něco konal, opominul nebo strpěl, přičemž doplnil, že tento znak musí být v rozhodnutích vyjádřen konkrétním skutkovým zjištěním a nepostačí pouhé konstatování, že pachatel někoho nutil, aby strpěl jeho násilí, pohrůžku násilí nebo pohrůžku jinou těžkou újmou na zdraví. Absenci zmíněného znaku odůvodnil tím, že z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by měl poškozeného k čemukoliv nutit. Z výpovědí obou obviněných, ani z kamerového záznamu nic takového totiž nelze zjistit. Ke zmíněnému doplnil, že během celého incidentu nezazněla žádná výhružka, z níž by vyplývalo, že by nutil poškozeného zůstat na místě, jinak dojde k jeho úhoně. Zmíněné skutečnosti nebyly potvrzeny ani samotným poškozeným, který naopak místo činu bez problému opustil, aniž by na něj obviněný zaútočil. Závěrem dodal, že za těchto okolností nemělo být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin vydírání, ale toliko jako trestný čin výtržnictví.
7. Z výše uvedených důvodů obviněný I. L. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 1 T 11/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze, sp. zn. 11 To 27/2018, ze dne 21. 2. 2019 (v petitu dovolání uvedeno špatné datum rozhodnutí 12. 12. 2018) zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
8. Obviněná P. H. ve svém dovolání předně uvedla, že již před soudem prvního stupně došlo ke stavu extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy (v souvislosti s tím odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp. zn. III. ÚS 3136/09), právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními (nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II ÚS 669/05) a na základě toho tak došlo k rozporu s principy spravedlnosti (nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 150/99, a ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99).
9. Dovolatelka konstatovala, že z provedeného dokazování nevyplynula jakákoliv skutečnost, která by ospravedlňovala vynesení výroku o spolupachatelství na zločinu vydírání, neboť z provedeného videozáznamu je zřejmý útok poškozeného na obviněnou, jemuž se vzhledem k psychologickému profilu poškozeného bránila úderem. Z žádné části videozáznamu rovněž nevyplynulo, že by poškozeného tlačila před restauraci T. Naopak ze záznamu jsou zřejmá její gesta, jimiž sděluje spoluobžalovanému, aby šel pryč. Ten jí však neuposlechl, což ale nemohla vidět, a následně mu sdělila, aby odešel pryč, což poté učinil. Je zřejmé, že po prvním střetnutí s poškozeným odcházela a střetla se se spoluobviněným, který poté poškozeného zatlačil před uvedenou restauraci. Ze záznamu nelze dále seznat, že by jakkoliv instruovala spoluobviněného, nebo že by telefonovala, neboť v ruce neměla telefon.
10. K namítanému spolupachatelství uvedla, že toto je založeno jak na společném jednání, tak na společném úmyslu, přičemž v daném případě nebyly tyto znaky naplněny, jelikož se na jednání spoluobviněného ani částečně nepodílela. K subjektivní stránce poznamenala, že spolu s obviněným nezamýšlela spáchat trestný čin vydírání a nebyla tak naplněna podmínka úmyslu. Z provedeného dokazování rovněž nevyplynulo, že by sledovali společný cíl, zvláště pak, když trestný čin vydírání musel být dokonán již před tím, než následně přistoupila k poškozenému, který byl zatlačen u prodejny do rohu. Z časového hlediska tak její jednání nemůže být posuzováno jako spolupachatelství, ale nanejvýš jako některá z forem účastenství. Vzhledem k tomu, že absentovalo společné dorozumění, měl tak nalézací soud hodnotit zavinění každého ze spolupachatelů odděleně a nepovažovat jejich jednání za spolupachatelství. Na základě kvalifikace jejich činu jako účastenství v užším smyslu podle názoru dovolatelky došlo k nepřípustné analogii, neboť jí byla přičtena přísnější forma kvalifikace, než jíž se dopustila.
11. Za nepřípustný dále považovala postup odvolacího soudu, který si přehrál videozáznam mimo veřejné zasedání o odvolání a tím tento důkaz opětovně provedl, čímž porušil zásadu ústnosti a bezprostřednosti a ve svém důsledku její právo na obhajobu. Dovolatelka tak byla pouze seznámena s hodnocením záznamu soudem druhého stupně, aniž by se k obsahu mohla vyjádřit v rámci své obhajoby přímo u jeho přehrávání.
12. S ohledem na výše uvedené obviněná P. H. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudu druhého stupně a zrušil též i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 T 11/2018 – 371.
13. K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K dovolání obviněného I. L. uvedl, že v něm nastíněná argumentace není důvodná, neboť ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku jasně vyplývá naplnění znaku „nucení“. Nejprve totiž obviněný nutil poškozeného, aby zůstal na místě a poté aby poodešel do míst, kde bude mimo zraky kolemjdoucích.
14. K námitkám obviněné P. H. předestřel, že ta ve svém dovolání prezentuje vlastní představu o hodnocení důkazů a na tomto základě vyvozuje vlastní skutkové závěry, které jsou opakem zjištění soudů, a to zejména pokud se jedná o kamerové záznamy. Na tomto podkladě pak uvádí, že nikoho nenapadla a pouze se snažila konfliktu vyhnout. Státní zástupce konstatoval, že takové výtky nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, výjimku by mohly tvořit tzv. extrémní rozpory, které však v posuzované věci neshledal. Připustil však, že by si představil i jiné hodnocení důkazů než soudy provedené, avšak v konečném důsledku závěr soudů obou stupňů za extrémně vadný nebylo možno označit, neboť provedenému dokazování odpovídá.
15. K výhradám stran přehrání záznamu mimo veřejné zasedání uvedl, že ani tyto nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, neboť jsou procesního charakteru. Neshledal pochybení krajského soudu ani v obecné rovině, jelikož ze žádné normy nevyplývá zákaz soudu seznámit se s obsahem spisového materiálu. Pro řádný průběh soudního jednání je naopak takové seznámení se s dostupným spisovým materiálem nezbytným předpokladem, a nelze jej zaměňovat s institutem provádění důkazů. Krajský soud skutková zjištění totiž neměnil ani nedoplňoval, nemusel tak důkazy procesně provádět a k porušení §263 odst. 7 tr. ř. potom nemohlo dojít.
16. Jako částečně pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné považoval státní zástupce výtky obviněné stran absence subjektivního a objektivního prvku spolupachatelství. Vzhledem ke kontextu jejího jednání a jeho okolnostem, úzké místní i časové návaznosti a vzájemné propojenosti s jednáním spoluobviněného, která byla zjištěna soudy nižších stupňů a rozvedena ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, shledal, že po objektivní stránce byly naplněny podmínky společného jednání podle §23 tr. zákoníku. Naplnění subjektivního prvku poté spatřoval ve vzájemném srozumění, neboť oba obvinění sledovali totožný cíl. Ke splnění podmínek spolupachatelství přitom přímý úmysl není potřeba, rovněž dohoda pachatelů nemusí být výslovná, postačí totiž pouhý konkludentní akt. Z hlediska odpovědnosti spolupachatelů se pak každému z nich přičítá celý škodlivý následek, pokud je zahrnut jejich společným úmyslem, přestože činnost všech spolupachatelů nemusí být rovnocenná.
17. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jsou zjevně neopodstatněná, a rozhodl tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání .
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
20. Obviněná H. podala dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., obviněný L. pak s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Z hlediska oběma dovolateli uplatněných námitek stejně jako i dalších dovolacích důvodů poukazuje předně Nejvyšší soud na to, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se má nacházet v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Takto je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: 1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo 3) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174 až 3175).
23. V této trestní věci nedošlo k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněných z procesních důvodů, tedy podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, nevztahuje. Odvolání obou obviněných bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněná H. odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který zároveň uplatnil i obviněný L.
24. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
25. Na podkladě uvedených teoretických východisek pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněných.
26. Pokud Nejvyšší soud zkonfrontoval dovolací námitky obviněných se skutkovými a právními závěry a odůvodněním napadených rozhodnutí, pak mohl konstatovat, že dílem nelze námitky obviněných podřadit pod uplatněné dovolací důvody, neboť se převážně jedná o námitky skutkové a procesní povahy, které nemíří proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dílem jde o námitky zjevně neopodstatněné.
27. Obviněnou H. předně namítaná existence extrémních vnitřních rozporů mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů (za jejímž účelem v dovolání prezentuje svou vlastní představu o hodnocení důkazů a vyvozuje své vlastní skutkové závěry) je skutkovou respektive procesní námitkou, kterou nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Obviněná má nepochybně právo v rámci trestního řízení (a to v řízení před soudy obou stupňů) při realizaci svého práva na obhajobu hájit se způsobem, který uzná za vhodný a tímto způsobem prosadit svůj vlastní pohled na důkazní situaci a skutková zjištění. V rámci dovolacího řízení je však toto právo obviněné limitováno a v zásadě vyloučeno a nelze mu přikládat právní relevanci, neboť Nejvyšší soud v rámci svého (dovolacího) přezkumu vychází v podstatě pouze ze skutkových zjištění, které učinily soudy dříve činné ve věci. V této souvislosti lze například zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. K těmto námitkám skutkové povahy se dovolací soud vyjadřuje jen stručně a ve své podstatě nad rámec své přezkumné povinnosti a k důkladnějšímu rozboru přistupuje jen tehdy, pokud by dovolatel výraznějším způsobem argumentačně podepřel své tvrzení, že postupem soudů nižších stupňů a vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
28. Výjimku z uvedeného pravidla je tak pouze situace, kdy jsou napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, tedy situace, kdy by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/2014, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS).
29. Takováto situace však podle názoru Nejvyššího soudu v přezkoumávané věci nenastala. Dovolatelka uplatňuje jí příznivější variantu skutkového děje, která je však v rozporu nejenom s výpovědí poškozeného a kamerovým záznamem, který lze v zásadě považovat (pro jeho povahu založenou na přímosti a bezprostřednosti) za objektivní důkaz, ale v zásadě i v rozporu s její výpovědí a výpovědí spoluobviněného L. z přípravného řízení. Její hodnocení kamerových záznamů (že to byl naopak poškozený, kdo na ni učinil první nakročení, při němž naznačil úder, čemuž nepředcházelo žádné napadání fyzické ani verbální z její strany) je tak pouze polemikou s tím, jak tento důkaz hodnotily v konfrontaci s dalšími důkazy oba soudy, jednak je hodnocením nesprávným. Hodnocení důkazů oběma soudy v rámci odůvodnění jejich rozhodnutí přitom lze považovat za zcela souladné s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Z těchto důvodů nebylo možné přisvědčit námitkám obviněné, pokud tvrdí, že přezkoumávaná rozhodnutí jsou zatížena extrémními rozpory, neboť obviněná se snaží dovolací soud přesvědčit o jiném hodnocení důkazů (zejména kamerového záznamu), což je však s ohledem na absenci extrémních vad vyloučeno. V tomto ohledu tedy bylo možné uzavřít, že tyto její námitky nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani další námitku obviněné týkající se postupu krajského soudu spočívajícího v tom, že tento soud se seznámil s předmětným kamerovým záznamem mimo veřejné zasedání, navíc v situaci, kdy byl návrh obviněné na provedení tohoto důkazu u veřejného zasedání krajským soudem zamítnut. Ani tato námitka zjevně nesměřuje vůči právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není však důvodná ani v obecné rovině. Ze žádného ustanovení trestního řádu ani ze žádné jiné normy nevyplývá, že by se soud nemohl seznámit s obsahem spisového matriálu mimo jednací síň, resp. mimo jednání. Seznámení se se spisovým materiálem je naopak nezbytné pro řádný průběh jakéhokoliv soudního jednání, a to včetně veřejného zasedání konaného ohledně odvolání, neboť jen těžko si lze představit, jakým jiným způsobem by odvolací soud realizoval svůj přezkum napadeného rozhodnutí. Obviněná přitom zjevně zpochybňuje postup krajského soudu nesprávným (jakkoliv výslovně nespecifikovaným) výkladem zásad ústnosti a bezprostřednosti vyjádřených v ustanovení §2 odst. 11 a 12 tr. ř., tedy s procesních zásad uplatňovaných při provádění důkazů. K porušení obviněnou zmíněného §263 odst. 7 tr. ř. také dojít nemohlo, neboť krajský soud skutková zjištění neměnil ani nedoplňoval, a tak ani nemusel uvedený důkaz procesně provádět (v situaci, kdy kamerový záznam jako důkaz provedl soud prvního stupně).
31. Další výhrady vznášejí oba obvinění proti právnímu posouzení skutku. Obviněná H. se domnívá, že její počínání nemůže být kvalifikováno jako spolupachatelství na trestného činu vydírání, ale nanejvýše jako některá z forem účastenství, obviněný L. namítá, že svým jednáním nenaplnil zákonný znak trestného činu vydírání podle §175 trestního zákoníku v podobě „nucení jiného, aby něco konal, opominul či strpěl“. Tyto jejich výhrady („proti právnímu posouzení skutku“ ) lze však pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit jen s určitou mírou tolerance, neboť obvinění vycházejí do značné míry z vlastní představy o skutkovém ději. V konfrontaci se skutkovými zjištěními učiněnými soudy a vzhledem k tomu, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, nejsou tyto námitky důvodné a zjišťované protiprávní jednání obou obviněných bylo odpovídajícím způsobem právně kvalifikováno.
32. Nad rámec výše uvedeného pak lze jen doplnit, že pokud jde o obviněnou, pak vzhledem ke kontextu jednání obou obviněných ve vztahu k poškozenému (předchozí problematické vztahy), k okolnostem tohoto jednání, úzké místní i časové návaznosti a vzájemné propojenosti zjištěné a popsané v skutkové větě odsuzujícího rozsudku a odůvodněné oběma soudy v jejich rozhodnutí, je zřejmé, že po objektivní stránce se o společné jednání obviněných ve smyslu §23 tr. zákoníku jednalo. Činnost obviněné a spoluobviněného úzce a bezprostředně souvisela, obvinění se doplňovali a vzájemně podporovali, mířili proti stejné osobě (proti poškozenému), přičemž sledovali společný cíl, a to působit na poškozeného tak, aby nemohl opustit místo konfliktu vyvolaného obviněnými. Zároveň je zřejmé, že počínání obou obviněných se odehrálo minimálně v rovině vzájemného srozumění, neboť obvinění při vzájemné součinnosti sledovali totožný cíl, jak již bylo zdůrazněno. Srozumění přitom ke zjištění spolupachatelství postačí, přímý úmysl není nutný. Dohoda spolupachatelů přitom nemusí být výslovná, postačuje akt konkludentní. Z hlediska odpovědnosti spolupachatelů a požadavku na kvalitu jejich jednání lze poukázat na ustálenou praxi, podle které se při spolupachatelství každému ze spolupachatelů přičítá celý škodlivý následek, pokud byl způsoben společným jednáním spolupachatelů a je zahrnut jejich společným úmyslem, kdy zákon přitom nevyžaduje, aby činnost všech spolupachatelů byla rovnocenná. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 397/2014 či sp. zn. 6 Tdo 193/2015).
33. K námitce obviněného L., že svým jednáním nenaplnil zákonný znak trestného činu vydírání podle §175 trestního zákoníku v podobě „nucení jiného, aby něco konal, opominul či strpěl“ lze znovu poukázat na podobu skutkové věty odsuzujícího rozsudku vztahující se k této části jednání obviněného [… snažil se (poškozený) z místa odejít, poté obžalovaný L. na P. G. namířil plynovou pistolí, aby jej přiměl zůstat na místě a současně poodejít z místa, kde procházeli kolemjdoucí občané, kteří by mohli konflikt sledovat …]. Z uvedeného popisu skutkového děje jednoznačně vyplývá, že znak „nucení“ naplněn byl a že uvedená skutková zjištění bezezbytku skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §175 trestního zákoníku odůvodňují.
V.
34. Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání obou obviněných z hlediska povahy jejich námitek z části neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z části jde o námitky zjevně neopodstatněné. Protože dovolatelka H. neuplatnila důvodně žádné námitky v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a k jeho naplnění tak nedošlo, není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání obou obviněných proto byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
35. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněných v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Aleš Kolář