ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.878.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 878/2019-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný O. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 31 To 520/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 146/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 6 T 146/2018, byl obviněný O. K. (dále jen „dovolatel“, příp. „obviněný“) uznán vinným jednak zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jednak zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tato jednání byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci z 15. 10. 2018, č. j. 3 T 126/2018-297, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Liberci podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci svým usnesením ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 31 To 520/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V dovolání uvedl, že se soudy zabývaly pouze otázkou, zda bylo vozidlo ve vztahu k němu věcí cizí, ale již se nezabývaly tím, zda byl obviněný oprávněným držitelem věci. Dodal, že prodej vozidla byl v rozporu s ústní smlouvou mezi ním a poškozenou a on se pouze snažil uchránit svoji držbu. Dále uvedl, že poškozená coby jeho matka neudělila souhlas se zahájením a pokračováním v jeho trestním stíhání, a to pro trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Právní kvalifikaci jeho jednání jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku považuje za nesprávnou a dovozuje, že poškozená v době spáchání skutku neměla vůči obviněnému svědeckou povinnost. Dále uvedl, že setrvává na svém právním názoru, že rozhodnutí je předně zatíženo nedostatkem spočívajícím v nesprávném právním posouzení věci, a to z hlediska skutkových zjištění. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přerušil výkon jeho trestu.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jeho druhé alternativě, byť tento dovolatel výslovně neuvedl] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9. Předně považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou obsahově identické s námitkami, které uváděl v průběhu své obhajoby, a kterými se rovněž zabývaly soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze pro stručnost uvést, že např. v odvolání mj. také poukazoval na to, že byl držitelem věci - vozidla, na základě dohody s poškozenou (svou matkou); že poškozená jednala v rozporu s touto dohodou a on měl právo zasáhnout, matka byla pouhou správkyní věci; jeho verbální jednání vůči poškozené se netýkalo její svědecké výpovědi, ale přivolání policejní hlídky. Jak již bylo shora uvedeno a bude ještě dále rozvedeno, soud prvního stupně na obhajobu obviněného ohledně klíčů od auta, které se staly předmětem útoku obviněného, reagoval např. v bodě 7) svého rozsudku, stejně jako se vyjádřil k otázce cizí věci jako znaku trestného činu loupeže [odvolací soud na uvedené námitky reagoval v bodě 11) svého usnesení]. K otázce postavení svědka v případě právní kvalifikace jednání obviněného podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku se podrobně vyjádřil soud prvního stupně v bodě 8) svého rozsudku a odvolací soud v bodě 12) svého usnesení, přičemž Nejvyšší soud uvádí, že s výše uvedenými závěry nižších soudů se ztotožňuje.
10. Ve vztahu k dovolání obviněného lze uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran dohody mezi poškozenou a obviněným ohledně užívání vozidla obviněným, ohledně charakteru podmínek pro budoucí převod vozidla na obviněného, apod.), neboť těmito námitkami obviněný prosazuje, na základě jím provedeného hodnocení důkazů vlastní verzi skutkového stavu věci. Takto obviněným vznesené námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují ve prospěch obviněného k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. To znamená, že výše uvedené námitky uvedený dovolací důvod nenaplňují, neboť nejsou založeny na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a obviněný se ve své podstatě domáhá přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
11. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. důvodnými návrhy stran na doplnění dokazování a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
12. Přestože obviněný v dovolání ve vztahu k trestnému činu loupeže používá hmotně právní ustanovení občanského zákoníku „držba“, a tímto argumentuje v souvislosti se znaky trestného činu loupeže, což by mohlo vzbudit zdání relevantnosti takové námitky, Nejvyšší soud musí konstatovat, že tomu tak není, a že jde o námitku, kterou má být zvráceno hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, neboť její podstatou je snaha obviněného zpochybnit existenci základního znaku trestného činu loupeže, a to znaku - „cizí věci“, záměnou za termín „držba“. V této souvislosti (vzhledem ke skutkovému charakteru této námitky a skutečnosti, že se Nejvyšší soud plně ztotožnil s hodnotícími závěry soudů nižších stupňů – viz shora) považuje Nejvyšší soud za potřebné pouze uvést, že bylo prokázáno, že obviněný vůči poškozené užil násilí v úmyslu zmocnit se klíčů od předmětného vozidla (doběhl ji, snažil se jí rozevřením ruky klíče sebrat, vyhrožoval jí, o klíče se s ní přetahoval a přitom ji udeřil otevřenou dlaní do levé tváře a strčil do ní, až se hlavou udeřila do zdi). Bez jakýchkoli pochybností přitom zůstává základní zjištění, že vlastníkem vozidla, s veškerými právy s vlastnictvím spojenými (tedy i věc zcizit), byla právě poškozená, která vozidlo nabyla do svého výlučného vlastnictví dědictvím. Skutečnost, že se poškozená dohodla s obviněným, že může vozidlo užívat, na tomto nic nemění, nadto za situace, kdy dle výpovědi poškozené mělo být vozidlo na obviněného v budoucnu převedeno za splnění jistých podmínek, které však ze strany obviněného splněny nebyly (např. až si obviněný udělá řidičský průkaz, povede řádný život). Taková dohoda tedy neměla jakýkoli vliv na výlučné vlastnictví vozidla poškozenou, tato byla oprávněna s vozidlem disponovat a vozidlo, potažmo klíče od něho, byly vůči obviněnému věcí cizí. V této souvislosti bylo soudem prvního stupně důvodně poukázáno na rozhodnutí č. 62/1978 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud tedy ve shodě se soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. [V souvislosti s výše uvedenou námitkou by přicházelo dovolání obviněného v části vztahující se k trestnému činu loupeže odmítnout podle 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.]
13. Ohledně charakteru výše uvedené námitky je nutno konstatovat, že z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v této části dovolací argumentace obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásahu dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
14. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pod uvedený dovolací důvod lze podřadit pouze námitku dovolatele, kterou napadá právní kvalifikaci trestného činu vydírání podle §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Takovou námitku Nejvyšší soud sice považoval za relevantní, zároveň však shledal, že je zjevně neopodstatněná.
15. Trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v jeho základní skutkové podstatě, se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. S ohledem na podané dovolání a v něm vznesené výhrady bylo pak nutné posoudit, zda soudy zjištěný skutek vykazuje rovněž kvalifikační znak spáchání činu na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti ve smyslu §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku; podle tohoto ustanovení totiž lze čin uvedený v odstavci 1 spáchat na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.
16. Tomuto zákonnému znaku Nejvyšší soud věnoval již v minulosti pozornost a vyložil, že jednání pachatele uvedené v §235 odst. 1 tr. zák. (dnes v §175 odst. 1 tr. zákoníku), které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu) a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi. Za svědka v materiálním smyslu lze pokládat osobu, která vnímala skutečnosti, jež mohou být podkladem pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení, přičemž vyděračské jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit ji od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z ustanovení §97 a násl. tr. ř. Osoba, která je v uvedeném materiálním smyslu svědkem, požívá ochrany citovaného ustanovení od počátku, to znamená od okamžiku, kdy svým vnímáním získala příslušné poznatky. V krajním případě přichází v úvahu i ochrana v době před jejich získáním, pokud by vydírání této osoby směřovalo k tomu, aby v budoucím řízení porušila svědeckou povinnost, a toto jednání bylo spácháno před tím, než vydíraná osoba poznatky získala (srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 303/2001, publikované pod č. 15/2002 Sb. rozh. trest.). Z citované právní věty jasně vyplývá, že za svědka je považována osoba nikoli podle svého formálního postavení v určitém konkrétním řízení, ale je jím každá osoba, která je svědkem v materiální podstatě. Uvedená citace z odůvodnění tohoto stanoviska svědčí o tom, že se tímto svědkem míní jakýkoliv svědek ještě v době před tím, než je podle příslušných procesních předpisů vyzván k podání svědecké výpovědi. Jestliže ustanovení §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku používá pojem svědek v jeho obecné podobě, touto okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby poskytuje ochranu všem osobám majícím v materiálním smyslu postavení svědka bez ohledu na to, pro jaký typ řízení se takové svědectví užije, resp. v jakém řízení tato osoba jako oběť trestného činu vydírání bude o svých poznatcích o tom, co vnímala svými smysly, vypovídat. V tomto smyslu je nutno přisvědčit správnosti právní kvalifikace použité nalézacím a potvrzené odvolacím soudem. V této souvislosti je potřebné upozornit, že již soud prvního stupně (v bodě 8) odkázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se uvedenou problematikou zabývala. Kromě již výše uvedeného rozhodnutí je nutno opětovně ve shodě se soudem prvního stupně zmínit zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 789/2012, které dopadá svým výkladem na trestní věc obviněného s důsledkem posoudit jednání obviněného podle kvalifikované skutkové podstaty §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Za situace, kdy obviněný byl důvodně stíhán pro trestný čin podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, který není uveden mezi trestnými činy v ustanovení §163 tr. ř., byla argumentace obviněného ohledně [ne]souhlasu poškozené (matky) s jeho trestním stíháním nepřípadná.
17. V souvislosti s předmětnou trestní věcí Nejvyšší soud pouze poznamenává, že ani z hlediska limitů práv spojených se spravedlivým procesem, tedy prokázáním existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na jedné straně a provedenými důkazy na straně druhé, když takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, žádné pochybení neshledal. Je nutno konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle při hodnocení provedených důkazů [srov. Nejvyšší soud a Ústavní soud v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (extrémní nesoulad), když uvedené závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09)].
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř., neboť dovolání obviněného bylo odmítnuto, stal se bezpředmětným návrh obviněného na „přerušení výkonu“ rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu