ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1129.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1129/2019-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2019 o dovolání obviněného K. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov (ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 59/2019), proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 4 To 77/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 95/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2019, sp. zn. 8 T 95/2018, byl obviněný K. P. uznán vinným v bodech 1. a 2. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, v bodě 3. přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
ačkoli byl rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 6 Tm 7/2015, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné pro provinění krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, které vykonal dne 23. 7. 2017, přesto
ad 1. dne 21. 8. 2018 v době kolem 11.15 hodin nastoupil na zastávce MHD XY na ul. XY v XY do tramvaje linky č. 2, kde přistoupil k poškozené A. A., nar. XY, a této strhl z krku její zlatý řetízek o délce asi 50 cm v hodnotě 3.500 Kč, na kterém byl zavěšen kroužek z bižuterie bez hodnoty, poté z tramvaje utekl ještě před jejím odjezdem ze zastávky, čímž jmenované způsobil škodu ve shora uvedené výši,
ad 2. dne 25. 8. 2018 v době kolem 17.40 hodin poblíž zastávky tramvaje linky č. 2 na XY v XY přistoupil k poškozené V. H., nar. XY, a této strhl z krku její zlatý řetízek o délce asi 50 cm v hodnotě 2.400 Kč s přívěskem zlatého křížku v hodnotě 1.100 Kč, a poté z místa utekl, čímž jmenované způsobil škodu v celkové výši 3.500 Kč,
ad 3. společně s M. E., nar. XY, dne 8. 9. 2018 prostřednictvím platební karty ČS, a. s., na jméno E. A., nar. XY, kterou získali neznámým způsobem, provedli v době mezi 01:32:07 a 01:33:42 hodin čtyři platby v automatu DPMB, a. s., na XY v XY v celkové hodnotě 567 Kč, v době mezi 01:34:17 a 02:27:57 hodin téhož dne v tomtéž automatu se pokusili o další tři platby v celkové hodnotě 936 Kč, které byly zamítnuty z důvodu překročení bezkontaktního limitu a blokace platební karty, a v 02:59:54 hodin dne 8. 9. 2018 se pokusili o platbu v nonstop tabáku na ul. XY ve výši 94 Kč, která však byla rovněž zamítnuta z důvodu blokace platební karty.
2. Za tyto přečiny a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 1 T 107/2018, byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 1 T 107/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu spoluobviněné M. E.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 4 To 77/2019, na podkladě odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku (body 1. a 2.) a ve výroku o uloženém souhrnném trestu odnětí svobody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a celý výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 1 T 107/2018, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a obviněného K. P. nově uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil dílčími útoky, spočívajícími v tom, že
ačkoli byl rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 6 Tm 7/2015, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné pro provinění krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, které vykonal dne 23. 7. 2017, přesto
ad 1. dne 21. 8. 2018 v době kolem 11.15 hodin nastoupil na zastávce MHD XY na ul. XY v XY do tramvaje linky č. 2, kde přistoupil k poškozené A. A., nar. XY, a této strhl z krku její zlatý řetízek o délce asi 50 cm v hodnotě 3.500 Kč, na kterém byl zavěšen kroužek z bižuterie bez hodnoty, a poté z tramvaje utekl ještě před jejím odjezdem ze zastávky, čímž jmenované způsobil škodu ve shora uvedené výši,
ad 2. dne 25. 8. 2018 v době kolem 17.40 hodin poblíž zastávky tramvaje linky č. 2 na XY v XY přistoupil k poškozené V. H., nar. XY, a této strhl z krku její zlatý řetízek o délce asi 50 cm v hodnotě 2.400 Kč s přívěskem zlatého křížku v hodnotě 1.100 Kč, a poté z místa utekl, čímž jmenované způsobil škodu v celkové výši 3.500 Kč,
ad 3. dne 3. 12. 2018 v době kolem 19.16 hod. v XY na ulici XY v prodejně CROPP Town společně s A. H., nar. XY (řešen samostatně v rámci přestupkového řízení), vzali z věšáku dva dámské kabáty zn. CROPP, bílé barvy, v celkové hodnotě 3.598 Kč, a poté bez zaplacení opustili prodejnu vstupem na ulici XY, čímž způsobili společnosti LPP Czech Republic, s. r. o., IČ 26698714, se sídlem Prosecká 852/66, 190 00 Praha, 9, škodu v celkové výši 3.598 Kč.
4. Za tento pokračující přečin a dále za přečin neoprávněného opatření padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal přezkoumávaný rozsudek soudu prvního nezměněn, obviněného odsoudil podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II. Z dovolání obviněného
5. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání zaměřené proti všem výrokům napadeného rozhodnutí pro extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, z něhož vzešlo nesprávné právní posouzení skutku jako pokračujícího činu, když odvolací soud skutek ze dne 3. 12. 2018, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 1 T 107/2018, posoudil jako dílčí útok pokračujícího trestného činu a vyměřil společný úhrnný trest. Uložením společného trestu došlo k uložení trestu, který zákon nepřipouští.
6. Obviněný za extrémní nesoulad považoval, že Městským soudem v Brně, jenž jej uznal vinným rozsudkem ze dne 25. 1. 2019, sp. zn. 8 T 95/2018, dvěma dílčími útoky ze dne 21. 8. 2018 a 8. 9. 2018, nebylo dostatečně objasněno, že se těchto útoků dopustil. U dílčího útoku pod bodem 1. se soud neměl opírat o kamerový záznam průmyslové kamery instalované na domě nedaleko zastávky XY v XY, protože na něm zachycená osoba, která po krádeži řetízku poškozené A. A. spěšně odchází pryč ze stojící tramvaje a pokračuje dále směrem k ulici XY, za niž soudy považovaly obviněného, není dobře identifikovatelná. Ačkoliv je kamerový záznam barevný a poměrně kvalitní, jeho kvalita zdaleka nedosahuje takové úrovně, aby na jeho základě bylo možné identifikovat pachatele předmětného skutku a určit, že je to právě obviněný, když jeho obličej není zachycen natolik detailně, aby mohl být rozpoznán. K identifikaci nepostačovalo prosté přehrání tohoto záznamu na obyčejném počítačovém monitoru bez možnosti přiblížení nebo jiné zkvalitnění obrazu, které by napomohlo identifikaci na něm zachycené osoby.
7. Uvedené nedostatky neodstranil ani odvolací soud, který bez toho, aby provedl u veřejného zasedání jakýkoli důkaz, v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že bylo „ ověřeno i u veřejného zasedání odvolacího soudu, u kterého byl obžalovaný osobně přítomen “. Tímto „vizuálním ověřením totožnosti osoby“ odvolací soud patrně mínil, že v tomto směru provedl dokazování, což se však nestalo, protože nebyly přehrány kamerové záznamy, ani nebyl žádným způsobem zkoumán fyzický vzhled obviněného. Odvolací soud proto nemohl legálně ověřit, zda obviněný je nebo není tatáž osoba, která byla zachycena na předmětném kamerovém záznamu ze dne 21. 8. 2018. Obviněný proto neměl možnost se k takto provedenému důkazu vyjádřit a odvolací soud se opíral o důkaz, který neodpovídá provedenému dokazování. Uvedený nedostatek nemůže zhojit ani obecný popis poškozené, a to ani v kombinaci s nedostatečně kvalitním kamerovým záznamem, a proto došlo k pochybení svědčící o extrémním nesouladu, neboť nebylo spolehlivě prokázáno, že dílčí čin popsaný v bodě 1. spáchal obviněný.
8. Za vadu v uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, dovolatel považoval uložení společného trestu, jímž odvolací soud rozšířil o „dílčí skutek“ ze dne 3. 12. 2018 počet „skutků“, za které trest ukládal. Pochybení obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud zrušil původně uložený souhrnný trest a nahradil jej trestem společným úhrnným, přestože pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, neboť u všech dílčích útoků, jež odvolací soud do výroku o vině zahrnul, nejsou splněny podmínky pokračování podle §116 tr. zákoníku. Zatímco dílčí útoky ve dnech 21. 8. 2018 a 25. 8. 2018 byly spáchány jednotlivcem, poškozenými byly ženy, oba útoky byly vedeny proti řetízkům, které měly poškozené na sobě, oba dělí jen několik dnů a byly provedeny stejným způsobem, tedy utržením řetízku přímo z krku poškozených, dílčí útok ze dne 3. 12. 2018 stojí zcela osamoceně, neboť byl spáchán ve dvojici, předmětem útoku bylo oblečení, které na sobě nikdo neměl, když viselo v obchodě na věšáku, poškozenou je právnická osoba, a od posledního útoku uplynula doba více než tří měsíců. Protože mezi skutky ze srpna 2018 a skutkem ze dne 3. 12. 2018 neexistuje spojitost ve způsobu provedení ani blízká časová souvislost či souvislost v předmětu útoku, není dán důvod pro závěr, že skutek ze dne 3. 12. 2018 je dílčím útokem pokračujícího přečinu. V tomto vadném postupu odvolacího soudu obviněný shledal naplněným důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť v důsledku tohoto nesprávného právního hodnocení uložil obviněnému společný úhrnný trest, který zákon za daných skutečností nepřipouští, když zde o pokračování v trestném činu nejde.
9. Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2019, sp. zn. 8 T 95/2018, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 4 To 77/2019, a Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k tomuto dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) námitky k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nepovažoval za uplatněné v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž žádný rozpor, natož extrémní v provedeném dokazování se v této věci neshledal, neboť Městský soud v Brně realizoval dokazování v souladu s požadavky plynoucími z §2 odst. 5, 6 tr. ř., v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci a ve vzájemných souvislostech provedené důkazy vyhodnotil. Důvodně poukázal zejména na výpověď poškozené A. A. a kamerový záznam, jež ve svém souhrnu svědčí pro závěr, že to byl obviněný, kdo se dílčího útoku ze dne 21. 8. 2018 v bodě 1. dopustil. Své povinnosti se nezpronevěřil ani odvolací soud, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s jeho výhradami se vypořádal. Nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů soudy a skutkovými zjištěními nesvědčí pro vadnost skutkových zjištění.
11. Dovolání odkazující na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce nepovažoval za důvodné, protože obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští v rámci zákonné trestní sazby u přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku stanovené od šesti měsíců až tří let. Výhrady směřující proti uložení společného trestu spadají pod jiné vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva ve významu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podstatným shledal, že dílčí útoky popsané pod body 1. a 2. přezkoumávaného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2019, sp. zn. 8 T 95/2018, a dílčí útok nyní označený v rozsudku odvolacího soudu pod bodem 3., jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 1 T 107/2018, tvoří jeden pokračující trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že za tento pokračující přečin a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně kterého ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, je třeba uložit společný úhrnný trest odnětí svobody. Výhrady proti pokračování u stanovených dílčích útoků přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, korespondující s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i přes hraniční dobu mezi posledními dvěma dílčími útoky z hlediska blízké časové souvislosti považoval za vznesené v rozporu se zásadou zákazu změny k horšímu, když obviněnému byl za všechna uvedená trestná jednání uložen jeden společný úhrnný trest, zatímco v návaznosti na předchozí rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2019, sp. zn. 8 T 95/2018, nastala situace, kdy byly jeho skutky posouzeny jako trestné činy tři [přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 1 T 107/2018, a dále přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem sp. zn. 8 T 95/2018], a tedy šlo o víc trestných činů. Přestože uvedená námitka dovolatele sice obecně spadá pod uplatněný dovolací důvod, podle státního zástupce se jí věcně zabývat nelze, neboť by došlo ke zhoršení postavení obviněného, který má právo podat dovolání jen ve svůj prospěch. Ohledně této konkrétní výhrady označil podané dovolání za nepřípustné.
12. Se zřetelem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně udělil výslovný souhlas i s případným postupem podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
13. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství nebylo obhájci obviněného k případné replice zasláno, neboť je Nejvyšší soud obdržel dne 20. 9. 2019, tj. až poté, co bylo ve věci dne 18. 9. 2019 nařízeno neveřejné zasedání na den 25. 9. 2019. Tento postup je zcela v souladu s Opatřením předsedy trestního kolegia Nejvyššího soudu č. 1/2019 ze dne 1. 2. 2019, o Zasílání informačních dopisů a vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného.
IV. Přípustnost a formální podmínky dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., podal je obviněný jako osoba oprávněná podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě zákonem stanoveném v §265e odst. 1, 2 tr. ř. Protože Nejvyšší soud z obsahu dovolání dovodil splnění i dalších formálních požadavků podle §265f odst. 1 tr. ř., zkoumal, zda bylo podáno v souladu s důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., o něž obviněný dovolání opřel, protože jen na základě dovolání opřeného o námitky obsahově způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tedy jestliže skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
16. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je jeho prostřednictvím možné vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
17. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto zásadně není možné přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na něž nedopadá žádný důvod podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
18. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
19. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1068/2012).
20. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu].
21. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k nápravě vad výroku o trestu a je dán v případě uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1286/2015).
V. K nedostatku objasnění dílčího útoku v bodě 1.
22. Obviněný poukazoval na extrémní nesoulad, k němuž došlo při zjišťování skutkového stavu věci u dílčího útoku pod bodem 1. Zejména považoval provedené dokazování ohledně toho, zda on je jeho pachatelem, za nedostatečné, jelikož podle něj jak soud právního stupně, tak ani odvolací soud nepostupovaly důsledně při posuzování a hodnocení ve věci zajištěných důkazů. Vadným shledal vyhodnocení kamerového záznamu průmyslové kamery instalované na domě nedaleko zastávky XY v XY ze dne 21. 8. 2018, jímž soud ve spojení s výpovědí poškozené A. A. měl za prokázané, že on je osobou, která je na záznamu zachycena, přestože podle něj nebylo možné spolehlivě pachatele identifikovat. Závěr soudů označil za předčasný a důkazně nepodložený. Je třeba zmínit, že se soudy nižších stupňů za účelem objasnění obviněným vytýkaných skutečností soustředily na jím tvrzené výhrady a dokazování na ně zaměřily a s námitkami obviněného se vypořádaly [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, což obvykle svědčí o nedůvodnosti dovolání (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17 pod č. T 408)].
23. O extrémní nesoulad by se jednalo jen tehdy, byla-li by zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Pro takový závěr přezkoumávaná věc nesvědčí, protože z jejího obsahu vyplývá, že soud prvního stupně při hlavním líčení dne 23. 1. 2019 provedl důkaz jednak fotografiemi z kamerového záznamu na č. l. 21 až 22 spisu a za podmínek §213 odst. 1 tr. ř. též přehráním kamerového záznamu z průmyslové kamery nacházející se poblíž místa činu ze dne 21. 8. 2018, jednak za podmínek §211 odst. 6 tr. ř. přečetl výpověď poškozené A. A. z č. l. 13 až 14, v jejímž rámci popsala osobu pachatele jako muže romské národnosti ve stáří od 20 do 25 let, vysokého asi 178 cm, střední postavy, krátkých černých vlasů vzadu vystříhaných, v bílém tričku a riflových kraťasech po kolena. Viděla ho jen zezadu, jak utíkal velice rychle po chodníku směrem k ulici XY. Obviněný k této výpovědi připomínky ani doplňující návrhy nevznesl (viz č. l. 130, 132 spisu). Soud provedené důkazy posoudil, uvedl, jakými úvahami byl veden, zejména ohledně zjištění, že pachatelem je obviněný, poukázal na to, že výpověď poškozené koresponduje s obsahem kamerového záznamu, na němž je vidět obviněný, jenž popisu poškozené odpovídá, nejprve jak do tramvaje nastupuje a za několik vteřin z tramvaje vybíhá a utíká směrem na ulici XY. Posoudil bonitu záznamu, který označil za kvalitní a umožňující identifikaci obviněného (viz stranu 6 rozsudku).
24. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně potvrdil jako správné bez pochybností či rozporů. Kamerový záznam, fotografie z něj i výpověď poškozené A. A. shledal rovněž ve vzájemném souladu. Kamerový záznam považoval za postačující pro závěr, že je na něm zachycen obviněný (viz strana 4 rozsudku odvolacího soudu). V odůvodnění rozsudku odvolací soud na straně 4 zmínil, že možnost identifikace osoby pachatele na základě kamerového záznamu sám ověřil při veřejném zasedání, což obviněný podrobil kritice spočívající v tom, že takový závěr se nezakládá na odvolacím soudem provedeném dokazování, která však nemá opodstatnění, protože odvolací soud by byl povinen provádět dokazování, jen kdyby měnil skutkový stav věci nebo sám jinak než soud prvního stupně hodnotil jím provedené důkazy (§259 odst. 3 tr. ř.). O žádnou takovou situaci v této věci nešlo, protože odvolací soud na podkladě těch důkazů, které provedl soud nalézací, toliko posuzoval v souladu s jeho učiněnými zjištěními správnost jeho závěrů, k čemuž měl v obsahu spisu potřebný důkazní materiál. Jestliže odvolací soud takto podrobně své závěry nevyjádřil, jedná se toliko o nedostatečnou formulaci, nikoli o procesní vadu. Z protokolu o veřejném zasedání na č. l. 164 až 166 spisu je zřejmé, že odvolací soud dokazování neprováděl, a tedy obviněným kritizovaným vyjádřením pouze formuloval výsledek své přezkumné činnosti realizované v souladu s §254 odst. 1, 3 tr. ř., při níž shledal, že postupy nalézacího soudu jsou plně v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř i §125 odst. 1 tr. ř. a že k žádné deformaci důkazů či jiným pochybením ze strany soudu prvního stupně nedošlo. Soudy provedené dokazování koresponduje se všemi zákonnými zásadami a pravidly a bylo učiněno způsobem, který jim umožnil zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Bylo výlučně věcí soudů obou stupňů, jak se s výsledky dokazování provedeného v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. vypořádají a následně na základě logiky a znalostí zákonných podkladů všechny zjištěné informace zpracují a odpovídajícím způsobem zakotví ve skutkovém zjištění i navazujícím právním posouzení věci. Lze jen podotknout, že i vzhledem k denní době, kdy se skutek odehrál (11.15 hod. dopoledne), jsou kamerovým systémem pořízené snímky přehledné natolik, aby z nich mohly soudy pro své skutkové a následně i právní závěry vycházet.
25. Námitkám vztahujícím se k útoku popsanému pod bodem 1. napadeného rozsudku o porušení pravidel spravedlivého procesu Nejvyšší soud nepřisvědčil, protože soudy se jimi zabývaly, zkoumaly je a provedly důkazy, které dosvědčovaly rozhodné skutečnosti, jež byly popsány ve skutkových zjištěních, v jejichž rámci se zabývaly jak předmětným kamerovým záznamem a jeho kvalitou i vypovídací hodnotou, tak výpovědí poškozené A. A., která pachatele relativně podrobně popsala. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud neshledal porušení procesních pravidel vyplývajících ze zásad stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože soudy respektovaly zásady stanovené pro hodnocení provedených důkazů, posuzovaly věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. (srov. strany 4 a 6 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 4 rozsudku soudu odvolacího). Rovněž měly na zřeteli, aby hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, vzešlo z procesu založeného na zásadě ústnosti a přímosti důkazního řízení. V této souvislosti je k výhradám obviněného namístě zmínit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, či ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
26. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb.) a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) v této věci nedošlo.
VI. K pokračování v trestném činu a společnému trestu
27. Výhrady obviněného proti odvolacím soudem uloženému společného trestu, s nímž se neztotožnil proto, že nejde o pokračování mezi dílčím útokem uvedeným v jeho rozsudku v bodě 3. a těmi, jež byly popsány pod body 1. a 2., protože podle něj nesplňují pravidla pro pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, rovněž považoval Nejvyšší soud za nedůvodné.
28. Nejprve je však třeba upozornit, že tyto námitky obviněný učinil s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž slouží výslovně pro případy, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj., pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby vždy stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Takové nedostatky však obviněný nevytýkal.
29. Tvrzenými skutečnostmi obviněný naplnil důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož smyslu se za jiné nesprávné hmotněprávním posouzení ve vztahu k výroku o trestu považují námitky směřující proti právním vadám, mezi něž patří mimo jiné výhrady proti uloženému společnému trestu, jenž je jinou vadou tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu [viz rozhodnutí č. 22/2003, č. 19/2010 Sb. rozh. tr. aj.]. Proto z podnětu této námitky Nejvyšší soud dále posuzoval, zda je v této části dovolání důvodně vytýkána nesprávnost uloženého společného trestu.
30. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že obviněný byl za dílčí útoky uvedené v bodech 1. a 2. rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2019, sp. zn. 8 T 95/2018, uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, za skutek v bodě 3. přečinem podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, o který se však v rámci přezkumné činnosti na základě uplatněných námitek nejedná, byl odsouzen podle §205 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s výkonem ve věznici s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 1 T 107/2018. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 4 To 77/2019, z podnětu odvolání obviněného dospěl k závěru, že jde o pokračování, a proto, po zrušení rozsudku soudu prvního stupně znovu rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a celý výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 1 T 107/2018, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a obviněného K. P. nově uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil třemi dílčími útoky popsanými v bodě 3. tohoto usnesení shora.
31. Uvedený závěr odvolací soud vysvětlil tím, že mezi činem označeným v přezkoumávaném rozsudku pod bodem 3., který se udál dne 3. 12. 2018 odcizením oblečení v celkové hodnotě 3.598 Kč v prodejně Cropp Town v XY, pro nějž byl obviněný odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 1 T 107/2018, a dílčími útoky popsanými pod body 1. a 2. napadeného rozsudku, kterých se obviněný dopustil dne 21. 8. 2018 a dne 25. 8. 2018, uplynula doba tří měsíců, což považoval za splnění podmínky blízké časové souvislosti podle §116 tr. zákoníku, a proto uvedené tři dílčí útoky posoudil jako jeden pokračující přečin krádeže, v důsledku čehož shledal i podmínky pro uložení společného trestu podle §45 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku (viz strany 5 a 6 rozsudku odvolacího soudu).
32. K námitkám obviněného, že u uvedených dílčích útoků 1., 2. a připojeného činu pod bodem 3. o pokračování nejde, protože byly spáchány s delším časovým odstupem a za jiných okolností, je vhodné zmínit, že podle §116 tr. zákoníku je pokračováním v trestném činu takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku . Je zřejmé, že uvedená vymezení jsou v základních znacích shodná. Tato legální definice pojmu pokračování v trestném činu je tvořena čtyřmi znaky pokračování, tedy že útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu, musí být vedeny jednotným záměrem, musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Všechny tyto čtyři znaky musejí být dány současně, chybí-li některý z nich, o pokračování v trestném činu nejde. Tato definice má zásadní význam pro řešení otázky působnosti trestních zákonů, vymezení pojmů skutek a trestný čin, posuzování promlčení, recidivy, ukládání trestu atd. Rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu, jenž se odlišuje od opakování trestného činu (od stejnorodého vícečinného souběhu), je, že jednotlivé útoky, z kterých každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel už od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí č. 3/1972 Sb. rozh. tr.). Škody způsobené u pokračování v trestném činu se sčítají, což má zásadní význam u trestných činů, u nichž znakem skutkové podstaty je škoda na majetku (totéž platí obdobně i pro určení výše prospěchu, viz §138 odst. 2 tr. zákoníku a shodně věta druhá §89 odst. 11 tr. zák.).
33. Jestliže obviněný vytýkal nedostatek v časové souvislosti, tu nelze přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována „blízká“ časová souvislost, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů. Při posuzování podmínek pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku z hlediska blízké časové souvislosti jednotlivých útoků je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok, další trestnou činnost v mezidobí páchanou, a též na to, že motivací činu obviněného v této trestní věci bylo opatření finančních prostředků, a tudíž pokud tyto postačovaly ke krytí jeho „potřeb“, nebyl „nucen“ k další krádeži, apod. (srov. rozhodnutí č. 15/1996-II. Sb. rozh. tr.). Podle judikatury Nejvyššího soudu se za dobu, kterou lze akceptovat z hlediska naplnění pojmu blízké časové souvislosti jako jednoho z kumulativně stanovených znaků pokračování v trestném činu, považuje doba přibližně čtyř měsíců (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1035/2007, rozhodnutí č. 32/2004 Sb. rozh. tr., aj.). Podle okolností činu je v rozhodovací praxi soudů plně akceptováno, že za přerušení časové souvislosti lze považovat zásadně to, jestliže pachatel v páchání trestné činnosti ustane na několik měsíců, což se v posuzované věci v podstatě nestalo, neboť v mezidobí si obviněný opatřoval finanční prostředky jiným, rovněž nezákonným způsobem (viz bod 3. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu), a navíc dobu tří měsíců nelze pokládat za natolik významné přerušení páchání trestné činnosti, aby nemohlo při splnění dalších podmínek jít o pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku.
34. V přezkoumávané věci odvolací soud ve svých úvahách nepochybil, protože se uvedenými pravidly §116 tr. zákoníku řídil. Lze dodat, že obviněný posuzované tři dílčí útoky spáchal ve dnech 21. 8. 2018, 25. 8. 2018 a 3. 12. 2018. Přestože jde u druhého a posledního dílčího útoku o delší časový interval, lze připustit, že je i zde doba od konce srpna do začátku prosince byť v delší, avšak stále v blízké časové souvislosti. Je třeba poznamenat, že z vyjádření státního zástupce, který se s tímto závěrem zřejmě zcela neztotožnil, nevyplývají žádné konkrétní důvody, pro něž závěr odvolacího soudu nepovažoval za správný.
35. I přes výhrady obviněného a nejasnou připomínku státního zástupce je třeba dojít k závěru, že u všech tří dílčích útoků byl způsob provedení obdobný, protože zákon nepožaduje, aby způsob provedení byl zcela shodný, naopak připouští i podobnost jeho provedení, za kterou se může považovat ztržení řetízku z krku poškozených na straně jedné a odnětí věci z věšáku na straně druhé, protože u všech takto provedených útoků jde o využití nepozornosti majitelů věcí i využití nabízející se příležitosti. Nebylo rovněž rozhodné, zda v případě prvních dvou dílčích útoků obviněný odcizil zlaté šperky, které měly poškozené osoby na sobě nebo při sobě, anebo odcizil kabát přímo z věšáku v prodejně, jako tomu bylo v případě činu pod bodem 3. Nerozhodné bylo i to, zda poškozenými byly fyzické či právnické osoby, protože vlastník věci není u pokračování podstatným hlediskem. U všech částí posuzované trestné činnosti byly shodné i objektivní souvislosti, jako jsou doba a místo spáchání jednotlivých dílčích útoků apod. (srov. rozhodnutí č. 46/1967 Sb. rozh.tr.). Zdánlivá různorodost způsobu provedení trestného činu, která je však z hlediska podmínek §116 tr. zákoníku v posuzované věci bez významu, vyplývala ze záměru obviněného a podmínek, za nichž si zdroj financí tímto způsobem opatřoval (srov. rozhodnutí č. 29/1977 Sb. rozh. tr.), neboť podstatné je to, že jednotlivé dílčí útoky byly vedeny snahou obviněného se obohatit na úkor jiných osob, které byly v dané chvíli činem obviněného překvapeny. Cílem jeho jednání vždy byl majetek jiných, konkrétně získání finančních prostředků z prodeje nebo zastavením odcizených věcí.
36. Na základě všech těchto úvah a názorů Nejvyšší soud přisvědčil správnosti právních závěrů učiněných odvolacím soudem o naplnění znaků pokračování podle §116 tr. zákoníku mezi všemi dílčími útoky uvedenými v bodech 1., 2. a 3. rozsudku odvolacího soudu, u nichž byl důvodně shledán přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku.
37. Při správnosti závěru o pokračování byly splněny i podmínky pro uložení společného trestu, který soud ukládá podle §45 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje-li pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku), za jehož ostatní útoky byl odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci, zruší v tomto dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku, rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
38. V přezkoumávané věci byly uvedené hmotněprávní předpoklady rozhodné pro uložení společného trestu splněny, protože při správném závěru o pokračování podle §116 tr. zákoníku odvolací soud postupoval v souladu se zásadami §45 odst. 1 tr. zákoníku, když rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 1 T 107/2018, zrušil ve výroku o vině i v celém výroku o trestu a znovu o vině obviněného rozhodl při vázanosti skutkovými zjištěními u bodu 3., jehož se tato část týkala, a též v bodech 1. a 2. z rozsudku soudu prvního stupně v této trestní věci, o nichž rozhodoval. Za tato tří dílčí jednání obviněnému uložil společný úhrnný trest v trvání dvou roků nepodmíněně, přičemž je třeba poznamenat, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 1 T 107/2018, který zrušil, byl obviněný odsouzen na dvanáct měsíců. Porovná-li se nyní odvolacím soudem uložená výše a druh tohoto společného trestu, je vyměřen ve stejné výši, jako ukládal v této věci soud prvního stupně v rámci souhrnného trestu (též v trvání dvou let), který odvolací soud zrušil.
39. Ze všech uvedených důvodů je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, protože dodržel všechny zákonné podmínky pro ukládání společného trestu ve smyslu §45 odst. 1 tr. zákoníku. Lze jen pro úplnost dodat, že soud musí podle tohoto ustanovení postupovat vždy, když jsou splněny podmínky pro uložení společného trestu, a nemá žádný prostor pro volné uvážení, které z dřívějších odsouzení zruší a která nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 69/2019). Těmto zásadám odvolací soud v posuzované trestní věci dostál, včetně podmínek pro uložení úhrnného trestu ve smyslu §43 odst. 1 tr. zákoníku, proti němuž však obviněný v dovolání nebrojil.
40. Při těchto závěrech je však též pro úplnost zapotřebí uvést, že lze přisvědčit poznámce státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedené v jeho vyjádření k dovolání, že na podkladě uvedené námitky, která není důvodná, jak Nejvyšší soud vysvětlil, i kdyby bylo zjištěno namítané pochybení, by toto nemohlo být napraveno, protože by tím bylo zhoršeno postavení obviněného, neboť oproti stávající situaci, kdy je napadenými rozsudky odsouzen za dva trestné činy [krádež podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku], požadoval, aby bylo ponecháno v platnosti odsouzení pro přečin krádeže z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 1 T 107/2018, a dále pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2019, sp. zn. 8 T 95/2018, jímž byl odsouzen jako soudem prvního stupně v nyní posuzované věci. Odvolacím soudem učiněné rozhodnutí, proti němuž obviněný v dovolání brojí, je pro jeho celkovou situaci výhodnější, protože mu jím byl uložen trest ve stejné výměře (dva roky odnětí svobody), avšak jen za dva přečiny namísto původních tří (viz výrok přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu). Podle Nejvyššího soudu postačí při závěru o nedůvodnosti podaného dovolání tuto skutečnost jen poznamenat, neboť se nejedná o nepřípustné dovolání ve smyslu §265a tr. ř., jak uváděl ve svém vyjádření státní zástupce. Nejvyšší soud by pouze při zjištění vady nemohl rozhodnout v neprospěch obviněného (srov. §265p odst. 1 tr. ř.). O takovou situaci se však z důvodů výše rozvedených v posuzované věci nejedná.
VII. Závěr Nejvyššího soudu
41. Nejvyšší soud poté, co ze všech shora rozvedených důvodů dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami, a takový závěr mohl učinit na základě přezkoumávaných rozhodnutí, jejichž správnost je z jejich obsahu zjevná, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu