ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1378.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1378/2019-598
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2019 o dovolání obviněného P. N. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 10 To 62/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 131/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 1 T 131/2016, byl obviněný P. N. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §145 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené R. H., nar. XY, škodu ve výši 31 557 Kč, přičemž ve zbytku svého nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozený J. J., nar. XY, byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Označené rozhodnutí napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 10 To 62/2019, byl z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §146 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a osmi měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené R. H., nar. XY, na náhradě škody částku 4 968,90 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla uvedená poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody a s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. J., nar. XY, odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 15. 1. 2016 kolem 21:15 hodin v Hradci Králové, v ulici XY, na chodníku před domem č. p. XY, po slovní poznámce ohledně požívání alkoholu adresované kolemjdoucím R. H., nar. XY, a jejímu otci J. J., nar. XY, se R. H. na základě této poznámky u obviněného zastavila a požadovala opakování poznámky, obviněný ji odstrčil, kdy v tuto chvíli k němu přistoupil poškozený J. J., který chtěl obviněného od dcery odstrčit, když ho v tom okamžiku obviněný udeřil pěstí do obličeje na pravou stranu čelisti, poškozený J. J. se obviněného zachytil za části oděvu, obviněný mu podkopl nohy a svezl ho na zem, kde ho obviněný držel s hlavou přitisknutou k zemi, a následně do něho bouchal rukou a kopal nohama, poškozená R. H. za účelem pomoci otci se snažila obviněného od něho odstrčit, a zabránit tak dalšímu útoku na otce, nato ji obviněný uchopil jednou rukou z pravé strany za krk a škrtil ji, kdy nemohla dýchat, na což reagovala píchnutím prsty do oblasti očí, v důsledku čehož ji obviněný ze sevření pustil a udeřil ji do levého oka přes obroučky brýlí, které se rozbily, následně poškozenou R. H. položil přes záda na zemi ležícího otce J. J., oba je zalehl tělem a držel rukou, a tímto jednáním způsobil poškozenému J. J. drobné oděrky kůže obličeje před a pod lalůčkem levého ušního boltce, tržnou ránu kůže dolního rtu, oděrky kůže obou kolen a trhlinu pravé Achillovy šlachy, když poranění Achillovy šlachy lze ze soudně lékařského hlediska považovat za poškození základní lokomoční a nosné struktury těla, jejíž léčba si vyžádala hospitalizaci na klinice O. F. H. K. v době od 16. 1. 2016 do 26. 1. 2016, přiložení vysoké sádrové fixace na pravou dolní končetinu do 29. 2. 2016, s omezením na běžném způsobu života, spočívajícím v pohyblivosti poškozeného pouze za užití opěrných prostředků po dobu nejméně dvou měsíců s následnou rehabilitací, která byla ukončena ke dni 14. 6. 2016, a poškozené R. H. způsobil újmu na zdraví, spočívající v mnohočetných oděrkách kůže a otoku měkkých tkání levostranných partií obličeje, smykové a škrábovité oděrky a tržné ranky kůže v okolí očnice směrem do levé lícní krajiny, na levou plochu a hřbet nosu a do levé čelní krajiny, krevní výron v měkkých tkáních levé očnice v rozsahu obou víček oka, krevní výron ve spojivce levého oka a podkožní krevní výron za pravým ušním boltcem, s dobou léčení podle vystavené pracovní neschopnosti od 16. 1. 2016 do 28. 2. 2016, ale bez podstatného omezení na soběstačnosti, a škodu na rozbitých dioptrických brýlích ve výši 4 968,90 Kč.
4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nižších stupňů rozhodovaly v posuzované věci opakovaně. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2017, sp. zn. 1 T 131/2016, byl obviněný P. N. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. V dalším bylo rozhodnuto o nárocích poškozených R. H. a J. J. (§229 odst. 3 tr. ř.). Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 10 To 217/2018, byl podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. označený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Okresnímu soudu v Hradci Králové. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 1 T 131/2016, byl obviněný znovu podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. V dalším bylo rozhodnuto o nárocích poškozených R. H. a J. J. (§229 odst. 3 tr. ř.). Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 10 To 165/2018, byl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Okresnímu soudu v Hradci Králové. Odvolání poškozených R. H. a J. J. byla podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuta. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 1 T 131/2016, byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že v žalobním návrhu označený skutek je trestným činem. V dalším bylo rozhodnuto o nárocích poškozených R. H. a J. J. (§229 odst. 3 tr. ř.). Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 10 To 217/2018, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. označený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc Okresnímu soudu v Hradci Králové vrácena. Podle §262 tr. ř. bylo nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 10 To 62/2019, podal obviněný P. N. prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Namítl, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno nesprávně obsazeným soudem a že toto rozhodnutí a rozhodnutí mu předcházející spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
6. Měl za to, že odvolacím soudem bylo bezdůvodně a v rozporu z Listinou základních práv a svobod nařízeno, aby soud prvního stupně podle §262 tr. ř. rozhodl v jiném složení senátu. Podle jeho mínění by užití ustanovení §262 tr. ř. mělo být pouze výjimečným postupem v jinak uplatňované ústavní zásadě, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Aplikovat citované ustanovení nelze toliko za účelem dosažení rozhodnutí v souladu s představami odvolacího soudu. Navíc v případě aplikace §262 tr. ř. bylo nezbytné důkladné odůvodnění takového výroku s upozorněním na vady, kterých se soud prvního stupně v předchozích třech rozhodnutích dopustil přesto, že na ně byl již předtím v kasačním rozhodnutí upozorněn. Odvolací soud namísto toho uvedl, že sdílí argumentaci státního zástupce, a sám hodnotil důkazy jednostranně v souladu s obžalobou, přičemž se nevypořádal s argumenty obhajoby. V předmětném trestním řízení došlo, a to nejen po posledním kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, ke kompletní výměně senátu (nemuseli být vyměněni všichni jeho členové). Spis byl nejdříve přidělen Mgr. Denise Horákové, které byla věc s odstupem téměř dvou měsíců odejmuta a přidělena JUDr. Heleně Hulákové s poukazem na omyl v rozvrhu práce, který však nelze přezkoumat (viz č. listu 458 a 459). V průběhu trestního řízení došlo několikrát i k výměně členů odvolacího senátu či přísedících soudu prvního stupně, což vzbuzuje pochybnost minimálně o povědomosti o skutkovém stavu věci a provedených důkazech. Přitom námitku podjatosti Mgr. Tomáše Petráně, avšak bez zjevné opodstatněnosti, vznesli pouze poškození a o této bylo rozhodnuto. Akcentoval, že ani při jednom z kasačních rozhodnutí nebylo nařízeno veřejné zasedání k projednání odvolání státní zástupkyně, což je v rozporu se zásadou veřejného projednání věci.
7. Dále obviněný vyjádřil přesvědčení, že se skutek, z jehož spáchání byl uznán vinným, nestal, neboť poškozeným R. H. a J. J., kteří byli silně podnapilí, nezpůsobil úmyslně poranění, naopak se přiměřeným způsobem bránil jejich útoku. Rovněž odmítl, že by spáchal trestný čin výtržnictví, když se nedopustil hrubé neslušnosti, nikoho nenapadl fyzicky ani slovně (vulgárně či hanlivě). Zdůraznil, že byl celkem třikrát zproštěn obžaloby a uznán vinným byl až nakonec soudem prvního stupně rozhodujícím v jiném složení senátu. Navíc v samém závěru trestního řízení jej odvolací soud uznal vinným z ublížení na zdraví s těžším následkem a rovněž trestným činem výtržnictví, a to skutkem odlišným od obžaloby. Odvolací soud přesto, že těžiště dokazování má být a také bylo vedeno při hlavních líčeních před senátem soudu prvního stupně, v pořadí prvním, vyhodnotil provedené důkazy sám a dovodil průběh děje mezi obviněným a poškozenými jinak. Přitom soud prvního stupně v prvních třech zprošťujících rozhodnutích specifikoval, z jakých provedených důkazů vycházel, jak je posoudil a jak je vyhodnotil ve vzájemné souvislosti a z jakého důvodu neuvěřil rozporuplným výpovědím poškozených. Podle názoru obviněného soud prvního stupně ve změněném složení senátu a posléze i odvolací soud nevyhodnotily provedené důkazy z hmotněprávního hlediska správně. Ve věci jsou dány zmíněné podstatné rozpory ve výpovědích poškozených a naprostá nelogičnost popisu skutku, zejména pokud jde o průběh fyzického napadení a údajnou motivaci obviněného.
8. Obviněný mínil, že poškození hodnověrně nevysvětlili, z jakého důvodu vystoupili z autobusu dříve a z jakého důvodu se poškozená a její manžel R. H. rozdělili, když spolu jeli v autobuse. Poškození stejně jako svědek R. H. museli vědět, že řidič autobusu některým z cestujících, jedoucím z fotbalového zápasu a posilněným alkoholem, zastaví před hospodou mimo autobusovou zastávku. Zřejmě se tak nestalo poprvé. Pokud by se poškození oddělili od ostatních a vystoupili již na autobusové zastávce z důvodu, že nebudou ostatní následovat do hospody, ale půjdou domů, potom by směřovali na křižovatce ve tvaru „Y“ zcela opačným směrem do ulice XY, a nikoliv XY, kde bydlí obviněný. Obviněný se vracel ze zaměstnání z Prahy, poškození s další společností z fotbalového utkání. Obviněný jednoznačně směřoval domů, měl na zádech batoh a tašku, připravoval si klíče k odemykání branky a poštovní schránky. Sama poškozená vypověděla, že zaznamenala rachocení s klíči. Případná poznámka obviněného na adresu poškozených – že jdou zase pít – by mohla být spouštěcím mechanismem k násilné reakci, nikoliv však ze strany obviněného, nýbrž poškozeného J. J., který je podle znaleckého posudku osobou se sklonem k větší agresivitě. Navíc nutno vzít v úvahu i jeho ovlivnění alkoholem a rozpoložení po fotbalovém zápase. Za této situace a s přihlédnutím k dlouhodobým špatným vzájemným vztahům není nereálné, že po obviněném ihned „vystartoval“ a dal mu pěstí, aby mu ukázal, co si o jeho poznámce myslí. Nicméně není ani vyloučena verze, že poškození vystoupili s obviněným z autobusu záměrně a šli směrem k jeho domu s cílem si s ním fyzicky „vyříkat“ dlouhodobě špatné vztahy.
9. Podle názoru obviněného je nemožné, aby poškozené napadl s úmyslem jim nebo jen poškozenému J. J. ublížit, když je nakonec uvedl do polohy, v níž byli omezeni v dalším pohybu, a vyčkal příjezdu městské či státní policie. Poloha, v jaké na zemi skončil poškozený J. J., vylučovala, aby jej obviněný držel jednou rukou, zároveň do něj kopal a druhou rukou držel poškozenou R. H. pod krkem a škrtil ji. Navíc, aby mohl obviněný podkopnout poškozenému nohy, a tím mu poškodit Achillovy šlachy, musel by se k němu dostat zezadu, což je vyloučeno vzhledem k tomu, že byl na ulici první, odemykal schránku a branku a poškození šli za ním. Musel to být tedy naopak poškozený, kdo k obviněnému přistoupil zezadu či z boku. Poškození se také neshodují v tom, kdo šel po ulici po vystoupení z autobusu první, zda otec nebo dcera. V obžalobě je uvedeno, že obviněný udeřil poškozeného do obličeje na pravou stranu, chytil jej za oděv a kopl ho do lýtka. Pokud by tomu tak bylo a obviněný poškozeného skutečně udeřil do obličeje, museli by proti sobě stát čelem, přičemž obviněný by jej nemohl zároveň kopnout zezadu do lýtka, aby spadl na zem. V této části se liší popis skutku v obžalobě a popis skutku ve výroku konečného rozsudku odvolacího soudu. V další části týkající se údajného útoku na poškozenou R. H. by obviněný nemohl současně „jistit“ poškozeného J. J. a škrtit poškozenou, aby jí mohl dát pěstí do oka a potom ji položit na záda poškozeného. S ohledem na výpovědi poškozených a na znalecký posudek k osobnosti poškozené lze naopak usoudit, že poškozená se zapojila mezi obviněného a jejího otce ve snaze otci pomoci a podpořit ho v útoku, v důsledku čehož utrpěla ránu, avšak pouze v rámci nutné obrany a zpacifikování a zabránění dalším jejím útokům. Z videozáznamů je patrné, že poškozený nastupuje do sanitního vozu tak, že došlapuje na obě končetiny, což by nebylo možné, kdyby došlo k poranění Achillovy šlachy. Poškozený neměl na pravé končetině v oblasti Achillovy šlachy krevní výron, který by svědčil o kopech či jiných přímých úderech do této oblasti. Jde v tomto směru o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Oděrky na kůži byly poškozenému způsobeny tlakem na zem a pohmožděniny na obličeji v oblasti oka vznikly poškozené v důsledku obrany proti jejímu útoku. Otok na její tváři byl navíc zvýrazněn otlakem obroučky brýlí.
10. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a rovněž rozhodnutí jemu předcházející a věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu k dovolání obviněného nevyjádřil; opis dovolání obviněného byl Nejvyššímu státnímu zastupitelství doručen.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. V této souvislosti je vhodné předeslat, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Uvedená formulace vyjadřuje zásadu zákonného soudce, vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, jež byla soudům ústavně svěřena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95 ).
15. Obviněný tvrdil, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno nesprávně obsazeným soudem, když odvolacím soudem bylo bezdůvodně a v rozporu z Listinou základních práv a svobod nařízeno, aby soud prvního stupně podle §262 tr. ř. rozhodl v jiném složení senátu. Navíc namítl, že v průběhu trestního řízení došlo několikrát i k výměně členů odvolacího senátu či přísedících soudu prvního stupně. Výtky obviněného lze podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
16. V kontextu označených výtek obviněného je vhodné obecně poznamenat, že soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17 ․ 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 986/2011, uveřejněné pod č. 36/2012 Sb. rozh. tr.), apod. Kdyby však namísto samosoudce rozhodl senát, nebo rozhodl soud vyššího stupně, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán. Porušení zásady zákonného soudce, kterou dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. garantuje, může také nastat, pokud odvolací soud postupoval podle §262 tr. ř. , avšak nedodržel všechna kritéria tohoto ustanovení.
17. Ústavní soud v těchto souvislostech (ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, viz kupř. rozhodnutí ESLP ze dne 18. 3. 2003 ve věci Krča proti České republice, č. 4947699) např. v nálezu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09 , konstatoval: „Pokud odvolací soud vytýká soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, musí se jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci. Musí také zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory a vadné hodnocení. Pouhý obecný poukaz na porušení této zásady je nedostačující pro zrušení rozhodnutí. Pokud odvolací soud nařídil, aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta v I. stolici jiným samosoudcem, musí postupovat podle zákona a musí toto své rozhodnutí řádně zdůvodnit. Jinak by došlo k porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v §262 tr. ř. je stanovena jistá výjimka.“
18. Jak uvedl Ústavní soud též v nálezu ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08 , prvotním, nikoliv však jediným smyslem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců „ad hoc“. Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli. Nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru (srov. též nález ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95 ).
19. Ústavní soud ve své judikatuře (viz např. usnesení ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 642/08 , ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 3316/09) současně připustil, že uvedený ústavní princip se neuplatňuje absolutně v tom smyslu, že by za všech okolností bylo nutné trvat na projednání věci soudcem (soudem) určeným podle zákonných pravidel, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu, zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce, ale i pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu platná právní úprava umožňuje výjimky z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů podle §16 a násl. tr. ř. Jedná se především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem podle §25 tr. ř. a dále právě o postup odvolacího soudu podle §262 tr. ř. Rozhodnutí podle §262 tr. ř. je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle §25 tr. ř. Takto základním kritériem pro posouzení existence důležitých důvodů je zejména fakt, zda u místně příslušného soudu (senátu) lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v §2 tr. ř. , a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu (senátu), jako principu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95 ). Rozhodnutí o delegaci je v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným, proto i postup podle §262 věty první tr. ř. by měl být naprosto výjimečným a nelze jej použít pouze proto, aby bylo dosaženo za každou cenu jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s míněním odvolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2317/2011).
20. V jednom z posledních nálezu zabývajících se touto otázkou ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18, Ústavní soud shrnul, že z ustálené judikatury obecných soudů, stejně jako Ústavního soudu, vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle §262 tr. ř. je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12). Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu nalézacího (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98). Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry nalézacího soudu, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať již jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy, dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09, ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12, ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11, či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod obviněného by také šlo v případech týkajících se odnětí věci podle §262 tr. ř., jestliže by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 tr. ř. náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (viz také nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3780/13, či usnesení tohoto soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 2991/09, ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 1698/13, a ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 200/15).
21. Žádný takový deficit ale dovolací soud v posuzované věci neshledal, odvolací soud odůvodnil označené usnesení dostatečně a přesvědčivě i ve výroku učiněném podle §262 tr. ř.
22. V posuzované věci byl obviněný soudem prvního celkem třikrát zproštěn obžaloby, přičemž všechny zprošťující rozsudky odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Přitom naposledy nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, a to s ohledem na to, že nalézací soud nebyl schopen ve svém tehdejším obsazení dospět k zákonnému postupu ve věci. V odůvodnění svého usnesení ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 10 To 217/2018, v souvislosti s rekapitulací průběhu řízení před soudy připomněl, že soud prvního stupně v dalším řízení sice dbal názoru odvolacího soudu a do řízení přibral znalce Mgr. Michala Malého, nicméně opětovně se neoprostil od jednostranného hodnocení důkazů ve prospěch obviněného, což je v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odvolací soud poukázal na základní a shodné rysy výpovědí poškozených R. H. a J. J. stran vzniku, průběhu a následků incidentu, na to, že podle jeho názoru výrok obviněného P. N., který odpovídal znaleckému posudku z oboru psychologie, resp. osobnosti obviněného, byl „spouštěčem“ incidentu, a rovněž akcentoval špatné sousedské vztahy mezi aktéry události a skutečnost, že obdobný incident obviněný s poškozeným již v minulosti měli (viz přestupkové jednání obviněného). Navíc zdůraznil, že nalézací soud v případě posledního zprošťujícího rozsudku aplikoval důvod podle §226 písm. b) tr. ř., tedy že se skutek stal, nicméně nelze jej subsumovat pod žádné ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, ačkoliv v odůvodnění takového zprošťujícího rozsudku argumentoval tím, že spáchání skutku nebylo možné obviněnému prokázat. V neposlední řadě poukázal na absenci reakce nalézacího soudu na jeho předchozí právní názor týkající se pečlivého posouzení, zda obviněný způsobil poškozenému poranění Achillovy šlachy úmyslně či z nedbalosti, a jaká právní kvalifikace tedy přichází v úvahu.
23. Nejvyšší soud se zřetelem na výše uvedené posuzoval, zda pro použití ustanovení §262 tr. ř. byly důvody důležité, zřetelné, bezpochybné a jejich existence byla jednoznačně prokázána (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95 ). Dospěl přitom k názoru, že podmínky pro postup podle §262 tr. ř. byly v projednávaném případě splněny, a proto nebylo možné v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. konstatovat, že by byla porušena zásada na zákonného soudce ve smyslu článku 38 Listiny základních práv a svobod. Pokud odvolací soud usnesením ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 10 To 217/2018, rozsudek prvostupňového soudu zrušil [ §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. )] a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí ( §259 odst. 1 tr. ř.), byl za daných okolností k takovému řešení věci oprávněn, a s ohledem na její stav již i povinen. Nepochybil, jestliže na základě ustanovení §262 tr. ř. nařídil, aby byla tato věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Nalézací soud ve svém v pořadí druhém zprošťujícím rozsudku nereagoval na pokyn odvolacího soudu a důkazy bez toho, že by reflektoval skutečnosti, na které jej odvolací soud upozornil, opětovně hodnotil toliko ve prospěch obviněného. Navíc nedbal ani jeho pokynu, aby pečlivě posoudil zavinění obviněného ve vztahu k těžšímu následku. Rovněž aplikoval zprošťující důvod, který nekorespondoval s jeho závěrem, že obviněný jednal v nutné obraně. V pořadí třetím zprošťujícím rozsudku nalézací soud vyjma pochybení spočívajícím v jednostranném hodnocení důkazů a nezabýváním se zaviněním obviněného ve vztahu k těžšímu následku užil zprošťující důvod, který nekonvenoval s odůvodněním jeho rozhodnutí. Dovolací soud proto sdílí přesvědčení odvolacího soudu, jenž postupoval podle §262 tr. ř., že u dosavadního senátu nebylo možné zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v §2 odst. 6 tr. ř., a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu jako principu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zmíněné důležité důvody přitom byly zcela jasné, zřetelné, zřejmé a bezpochybné a o výjimečnosti takového postupu svědčí to, že soud prvního stupně celkem ve třech případech setrval zcela tvrdošíjně na svém názoru bez ohledu na povinnost plynoucí mu z §264 odst. 1 tr. ř. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12 ). Podle citovaného ustanovení soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Vázanost soudu nižšího stupně právním názorem nadřízeného soudu v případě kasačních rozhodnutí v trestním řízení byla nejen potvrzena, ale zdůrazněna zejména plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/2014, v němž tento soud konstatoval, že ustanovení trestního řádu , které stanoví, že „soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil“, neohrožuje nezávislost soudců a není v rozporu s ústavním pořádkem. Jedná se o tradiční a i v zahraničí rozšířenou a uznávanou zásadu soudního řízení.
24. Nejvyšší soud na základě těchto skutečností uzavírá, že v postupu odvolacího soudu neshledal porušení pravidel vymezených v §262 tr. ř. a potvrzených konstantní judikaturou. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 10 To 217/2018, nebylo dotčeno právo obviněného na spravedlivý proces, resp. právo na zákonného soudce, a proto námitky podřazené obviněným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nejsou opodstatněné.
25. Pro úplnost je vhodné doplnit, že dovolací soud rovněž neshledal pochybení v postupu nalézacího soudu, který poté, co mu bylo odvolacím soudem uloženo, aby trestní věc obviněného byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, nejprve určil, že uvedená trestní věc bude projednána a rozhodnuta zastupující soudkyní Mgr. Denisou Horákovou (č. listu 458), aby posléze uvedl, že věc bude přidělena k vyřízení soudkyni JUDr. Heleně Hulákové (č. listu 459). Nalézací soud ve svém opatření ze dne 4. 2. 2019 přesvědčivě vyložil (viz č. listu 459), že věc byla omylem přidělena k vyřízení do senátu 3 T Mgr. Denisy Horákové v době, kdy byl do tohoto senátu změnou rozvrhu práce zastaven nápad s tím, že věci napadlé do uvedeného oddělení v období od 1. 11. 2018 do 31. 12. 2018 projedná a rozhodne JUDr. Helena Huláková.
26. Pokud jde o výhradu, že ani v jednom případě nebylo o řádném opravném prostředku rozhodnuto ve veřejném zasedání, ani tuto neshledal dovolací soud opodstatněnou. Podle §263 odst. 1 tr. ř. o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání. Též v neveřejném zasedání může učinit rozhodnutí a) podle §253, 255 a 257 tr. ř., b) podle §258 odst. 1 tr. ř., je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání. Mezi první skupinu rozhodnutí, která může odvolací soud učinit v neveřejném zasedání [§263 odst. 1 písm. a) tr. ř.], spadají např. rozhodnutí podle §253 tr. ř., tedy případy zamítnutí nebo odmítnutí odvolání odvolacím soudem z formálních důvodů bez věcného přezkoumání napadeného rozsudku a předcházejícího řízení. Další skupinu rozhodnutí, která může odvolací soud učinit v neveřejném zasedání [§263 odst. 1 písm. b) tr. ř.], tvoří ta rozhodnutí učiněná v případech, kdy přichází v úvahu zrušení napadeného rozsudku pro zjištěné vady a nové rozhodnutí soudu prvního stupně nebo vrácení věci státnímu zástupci. Musí jít ovšem o vady napadeného rozsudku nebo jemu předcházejícího řízení, které nejsou odstranitelné ve veřejném zasedání odvolacího soudu a které zpravidla odpovídají předpokládanému rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. a), b) nebo c) tr. ř. Není ovšem vyloučeno ani použití zbylých alternativ uvedených v §258 odst. 1 písm. d), e), f) a g) tr. ř., většinou však jen ve spojení s některým z důvodů předtím uvedených. V trestní věci obviněného byla všechna tři rozhodnutí odvolacího soudu předcházející nyní dovoláním napadenému rozhodnutí učiněna, jak dovolatel správně uvádí, v neveřejných zasedáních. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 10 To 217/2018, byl v pořadí první rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Okresnímu soudu v Hradci Králové. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 10 To 165/2018, byl v pořadí druhý rozsudek nalézacího soudu zrušen podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Okresnímu soudu v Hradci Králové. Odvolání poškozených R. H. a J. J. byla podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuta. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 10 To 217/2018, byl v pořadí třetí rozsudek nalézacího soudu zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Okresnímu soudu v Hradci Králové. Jak se ovšem podává z označení důvodů, pro které byla rozhodnutí nalézacího soudu postupně rušena, odvolací soud, který nenařídil veřejná zasedání, nepostupoval v rozporu se zákonem. Měl-li za to, že jím zjištěné vady nelze odstranit ve veřejném zasedání, přistoupil k rychlejšímu a z hlediska procesní ekonomie efektivnějšímu způsobu rozhodnutí o řádných opravných prostředcích. Navíc v jednom z případů rozhodoval o zamítnutí odvolání z formálních důvodů, což je rozhodnutí typické pro neveřejné zasedání.
27. Obviněný dále odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
28. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
29. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
30. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (body 38.–55., str. 13 až 18 rozsudku), s nímž se soud odvolací ztotožnil (body 12.–21., str. 5 a 6 rozsudku), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
31. Nad rámec výše uvedeného lze nicméně poznamenat, že nalézací soud se věrohodností výpovědí poškozených J. J. a R. H. a obviněného P. N. dostatečně zabýval, přičemž správně poukázal na to, že oba poškození vypovídali shodně jak v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení, a to v zásadních bodech totožně, přičemž jejich verze skutkového děje, na rozdíl od verze předestřené obviněným, odpovídá dalším v řízení provedeným důkazům. Přiléhavě akcentoval, že je málo pravděpodobné, aby obviněný, příslušník městské policie, který absolvoval výcvik profesní sebeobrany a v rámci své praxe se přirozeně musel setkávat s konfliktními situacemi a musel být schopen se v nich orientovat a patřičně je řešit, nebyl ostražitý, nevnímal, že za ním jde soused, s nímž nemá dobré vztahy, a neviděl, byť periferně, že se na něj chystá zaútočit, a adekvátně na jeho pohyb – atak – nereagoval způsobem vedoucím k ochraně jeho tělesné integrity. Je jen stěží uvěřitelné, že by jako osoba, která má odpor k alkoholu a lidem, kteří jej ve značné míře požívají, umožnil poškozenému, aby se k němu přiblížil a udeřil jej pěstí. Navíc svědci M. P. (č. listu 204–205) a F. M. (č. listu 215–216) popřeli, že by na obviněném zaznamenali nějaké viditelné zranění, když ani z lékařské zprávy nevyplývá, že by na jeho těle byly stopy po zranění (č. listu 130). Naproti tomu z výpovědí poškozených, svědka Z. Š. (č. listu 206–207) a lékařských zpráv (č. listu 120 a násl.) vyplývá, že oba poškození byli předtím, než vystoupili z autobusu, evidentně zdraví, tudíž nalézacím soudem učiněný závěr o existenci příčinné souvislosti mezi jejich napadením a vznikem poranění, jež utrpěli, je jednoznačně důkazně podložen. Z lékařských zpráv (č. listu 101 a násl., č. listu 120 a násl.) a následně i z pořízené fotodokumentace (č. listu 467–475) se pak podává, že zranění poškozených odpovídala napadení a průběhu skutkového děje jimi prezentovanému. Ostatně i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. listu 15–27), ve spojení s výpovědí znalce MUDr. Miroslava Šafra (č. listu 222–225) bylo prokázáno, že zranění, která byla u obou zjištěna, mohla vzniknout tak, jak popisovali. K výtce obviněného týkající se údajného předem domluveného záměru poškozených fyzicky si s obviněným „vyříkat“ dlouhodobě špatné vztahy, nalézací soud relevantně podotkl, že pokud by se poškození již v autobuse domluvili na tom, že obviněného napadnou, pak by nepochybně současně s nimi vystoupil z autobusu i manžel poškozené R. H., který by ji zajisté nenechal absolvovat plánovanou akci samotnou, resp. toliko s jejím otcem.
32. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci pochybení spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud pouze v krátkosti podotýká, že se se závěrem odvolacího soudu stran užité právní kvalifikace plně ztotožňuje. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a v jeho odůvodnění i v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu výstižně obsahují všechny znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v tomto směru nelze soudu nižšího stupně ničeho vytknout. Obviněný tím, že na ulici, tj. místě, kam má přístup široký okruh individuálně neurčených lidí a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, poměrně brutálně fyzicky zaútočil na kolemjdoucí poškozené R. H. a J. J., dopustil se na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. Současně tím, že označeným rázným atakem zapříčinil vznik závažného poranění Achillovy šlachy poškozeného J. J., jinému úmyslně ublížil na zdraví a způsobil tímto činem těžkou újmu na zdraví. Není žádných pochyb ani o tom, že skutek, o němž rozhodoval odvolací soud, je totožný se skutkem, jak byl popsán v obžalobě a jak o něm rozhodoval i soud prvního stupně; poněvadž byla zachována jak totožnost jednání, tak totožnost následku.
33. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. naplněn nebyl. Podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu