ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.163.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 163/2019-662
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2019 o dovolání obviněného I. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 4 To 129/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 35/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 5 T 35/2017, byl obviněný I. B. uznán vinným v bodě 1. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 2. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
1. dne 11. 2. 2016 v době od 11.22 do 11.36 hodin jako příslušník Celní správy České republiky v rámci výkonu pravomoci referenta mobilního dohledu u Celního úřadu pro Ústecký kraj při kontrolní činnosti v prodejně potravin „VEČERKA V.“ v ulici XY, v rozporu s §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále „zákon č. 361/2003 Sb.“), odcizil z černé peněženky, která byla volně položená v prostoru za prodejním pultem obsluhy prodejny, finanční hotovost ve výši 7.000 Kč a 500 EUR, což podle kurzovního lístku České národní banky ke dni 11. 2. 2016 představovalo částku 13.535 Kč, ke škodě provozovatele prodejny D. H. V., nar. XY,
2. dne 3. 9. 2015 v době od 13.20 do 14.30 hodin jako příslušník Celní správy České republiky v rámci výkonu pravomoci referenta mobilního dohledu u Celního úřadu pro Ústecký kraj při kontrolní činnosti v prodejně Asia Market v XY, v rozporu s §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., odcizil z černé peněženky položené v pokladní zásuvce pod prodejním pultem finanční hotovost ve výši 3.000 Kč a 120 EUR, což podle kurzovního lístku České národní banky ke dni 3. 9. 2015 představovalo částku 3.243 Kč, ke škodě provozovatele prodejny T. B. T., nar. XY.
2. Za uvedené přečiny byl obviněný odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku, podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v 50 denních sazbách ve výši 400 Kč, celkem 20.000 Kč, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání a funkce v ozbrojených silách, bezpečnostních sborech a jako strážníka obecní policie na pět roků, a bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 4 To 129/2018, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, neboť považoval za nesprávné, že se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že obviněný je pachatelem a provedl činy tak, jak je soud prvního stupně popsal v bodech 1., 2. výroku o vině svého rozsudku, a na podkladě řádného hodnocení provedených důkazů. S takovými závěry se obviněný neztotožnil, protože se uvedených činů nedopustil.
5. Soudy nevyvodily ze shromážděných důkazů závěry, které by důkazům obsahově odpovídaly, neboť o vině obviněného nemůžou svědčit záznamy z kamer, když ze žádného jiného důkazu nelze dovodit, že by obviněný bral do svých rukou kovovou krabičku, ve které měla být podle D. H. V. uložena peněženka, z níž by vyjmul finanční hotovost. Takový závěr není možné učinit jen z toho, že se měl pohybovat v jednom prostoru kontrolované prodejny o dvě minuty déle než v jiném, nebo že se měl věnovat více prostoru u pultu. Soud nebral na zřetel, že obviněný při provádění celní kontroly rutinně prohlížel i prostor za pultem, zda tam nejsou skrytá místa, protože v mnoha jiných případech celní kontroly se našly dvojité stěny. Pokud soudy nebraly do úvahy obhajobu obviněného a řídily se jen vlastními úvahami, zpronevěřily se zásadám zákonem stanoveným pro hodnocení důkazů, protože z žádných jiných důkazů nevyplynulo, že by obviněný skutky spáchal. Nedůvodně se nezabývaly jeho osobou, pověstí, pracovními zkušenostmi a tím, že za dobu výkonu činnosti pracovníka celního úřadu neměl jediný incident podobného charakteru.
6. Ke své výpovědi obviněný uvedl, že pokud vykazovala v detailech rozpory o průběhu kontrol, pak tyto jsou dány tím, že prováděl velké množství obdobných celních kontrol a bylo prakticky nemožné si s odstupem několika let pamatovat průběh každé z nich. I přesto, že je jeho obhajoba konzistentní v tom, že se skutků, které jsou mu kladeny za vinu, nedopustil, je osobou bezúhonnou, vedení trestního stíhání proti němu za činy, které nespáchal, prožívá velice úkorně.
7. V závěru dovolání obviněný zdůraznil, že soud prvního stupně rezignoval na zásadu in dubio pro reo a odvolací soud zcela nesprávně jeho odvolání zamítl, když ze shromážděných a provedených důkazů nebylo možné dojít k závěru, že se obviněný skutků dopustil, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 4 To 129/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 5 T 35/2017, i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Teplicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
8. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zasláno k vyjádření, Nejvyššímu soudu prostřednictvím tam působícího státního zástupce sdělilo, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda dovolání obsahuje výhrady naplňující označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
10. O dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. V posuzované věci odvolací soud na podkladě odvolání všech obviněných poté, co rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. S ohledem na námitky uplatněné v dovolání je zřejmé, že obviněný použil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, když současně v dovolání uvedl i další důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
12. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
13. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
14. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).
15. Povinností Nejvyššího soudu je i přes uvedené zákonné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle kterých mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám obviněného
16. Podle obsahu podaného dovolání obviněný, jímž obviněný zásadně namítal, že skutek, jak byl soudem zjištěn, nespáchal a poukázal na porušení práva na spravedlivý proces, vytýkal porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze, protože se nejedná o výhrady právní povahy, neboť obviněný nebrojil proti vadám v aplikaci použité právní kvalifikaci přečinů §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ani §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným, ale brojil výhradně proti tomu, že to byl on, kdo čin spáchal. Je tedy zřejmé, že obviněný označený dovolací důvod nenaplnil, protože na základě vlastních tvrzení dovozoval skutkové okolnosti odlišné od těch, k nimž na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy dospěly.
17. Přestože tyto výhrady byly uplatněny mimo zákonné vymezení uvedeného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud nad jeho rámec, v intencích judikatury Ústavního soudu posuzoval, zda v procesních postupech byla dodržena pravidla spravedlivého procesu, tzn., zda došlo k extrémnímu nesouladu, jenž je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, jen tehdy je Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315), nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), a další)].
18. Nejvyšší soud podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami obviněného uplatněnými v předchozích stádiích řízení před soudem prvního stupně i v odvolání, zabývaly a vypořádaly se s nimi. Obhajobu obviněného, že činy, které mu jsou kladeny za vinu, nespáchal, prověřoval zejména soud prvního stupně, který nevycházel pouze z kamerových záznamů, ale i z dalších výpovědí. Ke skutku pod bodem 1. soud prvního stupně vyslechl poškozeného D. H. V. a jeho manželku B. P. B., svědka V. M. a P. P. Pro objasnění skutku v bodě 2. své závěry opřel o výpověď poškozeného T. B. T., M. T. a T. N. T. G. a N. T. N. U obou skutků vycházel též z výpovědí M. J., na chování obviněného usuzoval ze záznamů kamer a posuzoval také dosavadní profesní i soukromé chování obviněného ze zajištěných listinných důkazů. Nelze se tedy ztotožnit, že by soud postupoval nestranně a že by se jeho obhajobou nezabýval. Z tohoto rozsahu provedeného dokazování je zřejmé, že si soudy obou stupňů byly vědomy, že jde jen o důkazy nepřímé, a proto je velmi pečlivě soud prvního stupně hodnotil a posuzoval jejich pravdivost, zejména pokud jde o výpovědi poškozených, na jejichž tvrzení je zásadně vina obviněného založena. Postupoval přitom podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť se zaměřil na všechny podrobnosti plynoucí z výpovědí poškozených, které posuzoval se zřetelem na všechny z dalších důkazů zjištěné souvislosti.
19. Pro úplnost je vhodné zmínit, že soud vysvětlil, že ačkoliv z kamerových záznamů není patrné samotné odcizení peněz, je z nich zřejmé, že obviněný byl tím, kdo v obou případech prováděl kontrolu prodejního pultu a v jeho blízkosti se zdržoval nepřiměřeně dlouho, přičemž se významně věnoval prohlídce prostoru pod prodejním pultem, avšak zanedbatelně prohlídce zboží v regálech za prodejním pultem, když především toto zboží bylo předmětem celní kontroly. Ohledně věrohodnosti výpovědí svědků, jimž uvěřil, považoval za vyloučené, aby se poškození domlouvali na usvědčení obviněného, když se vzájemně neznali a obviněného při kontrole viděli poprvé. Ani jeden z poškozených navíc nechtěl odcizení oznamovat policii, neboť se bál případných problémů, a oznámení učinili jejich blízcí (bod 20 rozsudku soudu prvního stupně).
20. V případě skutku pod bodem 1. soud zejména uvěřil poškozenému D. H. V. a svědkyni P. B. B., jejichž výpovědi prokazuje jednak kamerový záznam, na němž byla zachycena jejich vzájemná komunikace a přepočítávání peněz v peněžence, a že svědkyně, manželka poškozeného, oznámila policii odcizení peněz proti vůli svého manžela. Svědkyně též požádala svědka V. M., k němuž měla jako pracovníku městské policie důvěru, o podání trestního oznámení s tím, že došlo při celní kontrole k odcizení peněz „policajtem“. Na věrohodnost poškozeného soud usuzoval i ze způsobu, jímž vysvětlil svou jistotu ohledně okamžiku, kdy došlo k odcizení částky i její výše, neboť peníze přepočítával naposledy v rozhodný den ráno, a potvrdil, že se od té doby s nimi žádným způsobem nedisponovalo (bod 17 rozsudku soudu prvního stupně).
21. U skutku 2. soud prvního stupně též vysvětlil důvody pro své závěry o věrohodnosti výpovědi poškozeného. Zabýval se i okolnostmi, pro něž neuvěřil výpovědím svědků M. J. a M. T., v nichž shledal zásadní rozpory, především ohledně provedené kontroly prodejny, chemické kontroly rostlinného materiálu a nalezených lístků s registračními značkami polských aut (bod 18 rozsudku soudu prvního stupně). Kromě kamerového záznamu i v tomto případě považoval za usvědčující svědecké výpovědi poškozeného T. B. T., který popsal, průběh celní kontroly a vysvětlil, jak zjistil, že mu v peněžence, kterou měl uloženou v zásuvce prodejního pultu, chybí peníze a v jakém obnosu, i to, že tuto skutečnost zjistil bezprostředně po odchodu celníků. Dokonce si bezprostředně stěžoval na chybějící peníze svědkyni M. T., která to potvrdila. Soud hodnotil i tvrzení obviněného ohledně polských státních poznávacích značek, o nichž poškozený tvrdil, že ze zásuvky pultu nenápadně sebral malé papírky s registračními značkami polských vozidel, a o drtičce, kterou měl ukazovat svědkyni M. T., nebo že by prováděli test na nalezenou látku. Pro nevěrohodnost obviněného ohledně této části jeho výpovědi vycházel i z toho, že o těchto skutečnostech nic nevypovídají ani písemné záznamy o kontrole. Uvedené skutečnosti soud hodnotil i s ohledem na skutečnosti, které vyplynuly z výpovědi svědkyně P. B. B. a svědka T. N. T. G., jemuž se poškozený bezprostředně po kontrole svěřil, že mu někdo z celníků odcizil peníze (bod 19 rozsudku soudu prvního stupně).
22. Odvolací soud na podkladě odvolání obviněného vady v provedeném dokazování nezjistil, a závěry soudu prvního stupně označil za správné a konstatoval, že všechny výpovědi, na jejichž základě soud prvního stupně na vinu obviněného usuzoval, spolu se záznamy kamerových systémů tvoří uzavřený řetěz důkazů, v jehož důsledku ani odvolací soud neměl pochybnosti o vině obviněného (body 6. až 12. usnesení odvolacího soudu).
23. Nejvyšší soud považuje způsob, jakým zejména soud prvního stupně přistoupil k zjištění skutkového stavu za dostatečně, neboť soud vysvětlil, jak provedené důkazy vyhodnotil, a to jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, když obhajobu obviněného nepominul, ale věnoval ji patřičnou pozornost, zaměřil na ni své postupy při dokazování a vypořádal se s ní. Vysvětlil, z jakého důvodu jsou výpovědi poškozených podporovány dalšími provedenými důkazy.
24. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud v postupech soudů obou stupňů neshledal vady, natož takové, které by svědčily o extrémních nedostatcích a byly v zásadním rozporu s procesními principy. Způsob, jakým soudy své závěry vysvětlily, v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125, resp. §134 tr. ř., učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědi svědků, či vyplynula z dalších provedených, zejména kamerových záznamů a listinných důkazů. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nezpronevěřily zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo , jak obviněný vytýkal, neboť ty nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], čemuž soudy v posuzované věci dostály. Řádně věc objasnily, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Všechny tyto skutečnosti, jež soudy ve svých rozhodnutích dostatečně jasně a srozumitelně ve vzájemných souvislostech posuzovaly, svědčí o správnosti jejich závěrů skutkových i právních, jež v odůvodnění svých rozhodnutí v potřebné míře zjistily i vysvětlily podle pravidel stanovených v §125 a 134 tr. ř. Lze uzavřít, že se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
25. Na podkladě všech výše popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný I. B. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů, protože v něm neuplatnil žádnou námitku, která by jim odpovídala. Nejvyšší soud tedy podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu