ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.537.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 537/2019-391
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2019 o dovolání obviněného K. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 5 To 434/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 49/2018, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 5 To 434/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 2 T 49/2018, byl obviněný K. P. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil trestným činem způsobenou škodu a nemajetkovou újmu. Rovněž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, aby způsobenou škodu nahradil.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 5 To 434/2018, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. tento rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 13. 5. 2017 kolem 21.20 hodin v XY, v ulici XY, v recepci VIP stadionu E., jako člen ostrahy, po předchozím nevhodném verbálním projevu poškozeného J. P., nar. XY, ve snaze zabránit mu v dalším nevhodném chování vůči členům ostrahy a ukázat mu svou fyzickou převahu, aniž by v tu chvíli byl poškozeným fyzicky ohrožen, tohoto fyzicky napadl tím, že k němu přistoupil a uchopil jej, přitáhl za jeho levou upaženou ruku, poté se pokrčil v kolenou a mírně zaklonil, čímž vyvedl poškozeného z rovnováhy, v důsledku čehož poškozený přes jeho pravé koleno upadl dozadu na zem a došlo u něj ke zlomenině zevního kotníku vpravo v místě vazů spojujících holenní a lýtkovou kost, kdy v důsledku tohoto zranění byl poškozený nucen vyhledat lékařské ošetření a následně byl výrazně omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne.
3. Za tento přečin odvolací soud obviněného odsoudil podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve stejné výměře a, který podmíněně odložil na stejnou zkušební dobu, v níž uložil obviněnému povinnost vše ve shodě s tím, jak to učinil soud prvního stupně. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl též shodně o náhradě škody.
II. Z obsahu dovolání
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal nesprávné právní posouzení skutku, které spatřoval v právním posouzení jemu za vinu kladeného činu jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, vůči němuž brojil jednak pro nenaplnění subjektivní stránky a jednak proto, že nebylo dostatečně zjištěno a objasněno porušení důležité povinnosti, které je znakem této základní skutkové podstaty.
5. Obviněný odvolacímu soudu vytýkal, že se zabýval úvahami o úmyslném zavinění, o které v tomto případě nešlo (viz bod 26. napadeného rozsudku), pro něž nevycházel z provedeného dokazování, ale naopak považoval za rozhodující závěry soudu prvního stupně, jenž úmyslné zavinění vyloučil (srov. body 34. až 39. rozsudku soudu prvního stupně). Za nesprávné označil i to, že odvolací soud dospěl k závěru o přečinu podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, u jehož skutkové podstaty je významné porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho postavení, což však odvolací soud v žádném ohledu nezkoumal ani neprokázal. Odvolací soud závěr o porušení důležité povinnosti obviněného rozvedl pod body 25. a 26., avšak vycházel pouze z toho dokazování, které provedl soud prvního stupně, jež však bylo zaměřeno na jinou skutkovou podstatu, u níž důležitá povinnost znakem nebyla.
6. Z těchto důvodů obviněný odvolacímu soudu vytkl, že neobjasnil ani označení zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, v níž se měl během hodnoceného incidentu nacházet, a na několika místech odůvodnění rozsudku ho označoval různě, buď jako profesionální bezpečnostní/pořadatelskou službu, nebo profesionální ochranku, či jako ochrannou službu. Protože se neopřel o žádný konkrétní důkaz, vycházel z pouhého dohadu, neboť jedinými prokázanými skutečnostmi bylo, že obviněný byl v době incidentu zaměstnán u společnosti S., která má jako jeden z předmětů svého podnikání i ostrahu majetku, a že na hodnoceném videozáznamu měl oblečený oblek či uniformu. Obviněný upřesnil, že u agentury S., byl zaměstnán na základě dohody o provedení práce, kdy jeho pracovními úkoly bylo vykonávat zejména činnosti koordinátora na parkovišti, poskytovat informace návštěvníkům a vykonávat činnost pořadatele (zejména při sportovních a kulturních akcích), a proto k dovolání připojil i Dohodu o provedení činnosti mezi S., ze dne 28. 12. 2016. Jestliže odvolací soud znak „porušení důležité povinnosti“ nepodložil důkazy, které by jej prokázaly a z něhož by vyplynul, jde o extrémní nesoulad mezi skutečným skutkovým stavem a uvedeným právním závěrem, jenž je založen jen na předpokladu odvolacího soudu.
7. Z Dohody o provedení činnosti vyplývá, že obviněný nejednal v postavení „profesionální bezpečnostní/pořadatelské služby“, tím spíše nebyl v postavení „člena profesionální ochranky“, neboť byl brigádníkem s maximálním rozsahem 300 hodin provedené práce ročně, bez speciálních požadavků na tělesnou zdatnost nebo proškolení. Společnost, pro niž práci na stadionu prováděl, zajišťovala pořadatelské služby, a jeho úkolem bylo monitorovat a koordinovat pohyb návštěvníků stadionu, případně jim poskytovat informace. Naproti tomu žádnou povinnost zasahovat vůči osobám rušícím pořádek, nebo posuzovat konkrétní chování osoby, proti které se zasahuje, jak presumoval odvolací soud, stanovenou neměl.
8. Z uvedených důvodů obviněný nemohl porušit důležitou povinnost svého postavení, protože žádnou takovou povinnost ve smyslu pojmu „porušení důležité povinnosti“ nevykonával (viz č. 11/1964, č. 36/1984 nebo č. 38/1975 Sb. rozh. tr.). Podle uvedené judikatury je pojem porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání vykládán v zásadě shodně jako případ porušení důležité a konkrétní povinnosti (nikoliv jakékoliv), která má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Takovou povinností by zcela jistě mohlo být např. nedbalé zanedbání funkce a činnosti plavčíka, který má specifickou a konkrétní povinnost dohlížet nad bezpečností koupajících se osob, nebo pracovníka na stavbě, který má konkrétní povinnost hlídat špatně označené nebezpečné místo, kde se pohybuje veřejnost. I nedbalé zanedbání takové pracovní povinnosti snadno může vést, a zpravidla také vede k vážným následkům v podobě těžkých újem na zdraví či dokonce úmrtí, jak vyslovil Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 690/2011.
9. Obviněný i s ohledem na výše uvedené zákonné a judikaturní závěry je přesvědčen, že skutkové okolnosti, ze kterých odvolací soud vycházel, byly chybně právně zhodnoceny, neboť právní kvalifikace skutku jim neodpovídá. Obviněný svým chováním neporušil žádnou konkrétní důležitou povinnost, která by vyplývala z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, jak vyžaduje skutková podstata přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti, a tudíž se nemohl ani dopustit trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, neboť, jak judikoval Nejvyšší soud v rozhodnutí ve věci sp. zn. 8 Tdo 875/2016, obecně stanovená povinnost ve smyslu §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále “obč. zákoník“), resp. její porušení, k právní kvalifikaci skutku podle §148 odst. 1 tr. zákoníku nepostačuje.
10. V přezkoumávané věci obviněný s použitou právní kvalifikací podle §148 odst. 1 tr. zákoníku nesouhlasil i proto, že ze znaleckého posudku MUDr. Davida Vajtra, který byl jako důkaz proveden před odvolacím soudem, vyplývá, že zpravidla při koordinovaných pádech vzad zjištěné poranění hlezna se zlomeninou pravé lýtkové kosti není obvyklé, a to z důvodů reflexních reakcí při pádech, avšak tyto reflexní reakce mohou být podstatně vyřazeny při opilosti, kdy mohou vést k nekoordinovaným pádům. Obviněný zdůraznil i to, že průběh daného incidentu byl hrubě ovlivněn nevhodným chováním a spoluzaviněním poškozeného, jak odvolací soud správně uvedl pod bodem 20. napadeného rozsudku.
11. Výhrady obviněný směřoval i proti výroku o trestu, protože odvolací soud odmítl uvažovat o uložení některého alternativního trestu, ačkoli obviněný již při prvním výslechu po zahájení trestního stíhání uvedl do protokolu, že souhlasí s případným postupem podle §307 a §309 tr. ř. V té souvislosti považoval za nesprávné, že mu odvolací soud kladl k tíži, že se hájil dostupnými prostředky, neboť jen využil práva každého obviněného, po němž nemůže být požadováno, aby rezignoval na svou obhajobu. Nevhodné konstatování odvolacího soudu, že „ve světle jasného videozáznamu je popírání viny nejen beznadějné, ale vrcholně trapné, hraničící s pohrdáním soudem“, jakož i to, že řešení věci mimo hlavní líčení bylo státním zastupitelstvím odmítnuto, čímž bylo znemožněno řešit věc odklonem, nebylo podle obviněného v souladu se zásadou o snaze řešit věci netrestní cestou, o niž obviněný usiloval.
12. S ohledem na všechny tyto skutečnosti obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 5 To 434/2018, v celém rozsahu zrušil a současně aby jej podle §265m odst. 1 tr. ř. v plném rozsahu zprostil obžaloby.
III. Z vyjádření státního zástupce
13. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) přitakal obviněnému ve zcela nadbytečných a nepřípustných výhradách odvolacího soudu k soudem prvního stupně zjištěnému nedostatku úmyslného zavinění, jímž odvolací soud překročil své oprávnění a opodstatnění se touto otázkou směřující v neprospěch obviněného zabývat. K uvedenému však státní zástupce připustil, že na základě okolností popsaných městským soudem sice lze dovodit, že obviněný věděl, že může poškozenému způsobit ublížení na zdraví, avšak samo vědomí možnosti nestačí k nepřímému úmyslu. Vědomí je přítomno i u vědomé nedbalosti a poukázal na základní rozdíl mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí, jenž tkví v absenci volní složky. Závěr, z něhož by bylo možné dovodit, že vůlí obviněného bylo způsobit uvedenou újmu na zdraví, žádný ze soudů nižších stupňů neučinil. Záměr svědčící pro úmyslné ublížení na zdraví poškozeného městský soud objektivně z žádných důkazů nedovodil a ani tak učinit nemohl. Státní zástupce poukázal na bod 38. rozsudku obvodního soudu a uzavřel, že úvahy odvolacího soudu týkající se úmyslné formy zavinění nejsou s ohledem na zákaz reformace in peius akceptovatelné, a proto se zcela důvodně nepromítly do právní kvalifikace, která vychází z nedbalostní formy zavinění.
14. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že v této věci nedošlo s ohledem na povahu zranění poškozeného a jeho chování v průběhu jeho léčení k naplnění toho, že byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu představující těžkou újmu na zdraví, nelze pochybovat o naplnění znaku „ublížení na zdraví“.
15. Při posuzování pojmu porušení důležité povinnosti se však státní zástupce s podaným dovoláním ztotožnil, protože považoval za důvodné, pokud obviněný namítal, že nebylo prokázáno, že by porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení, neboť nemá spolehlivou oporu v učiněných skutkových zjištěních a též popis skutku ji postrádá.
16. Ke správným argumentům obviněného v tomto směru vzneseným státní zástupce nad rámec argumentace obviněného stručně dodal, že odvolací soud neobjasnil, v jakém postavení se obviněný nacházel, což je pro jím užitou právní kvalifikaci podstatné, avšak z provedeného dokazování pro tento závěr nesvědčí žádný důkaz. Naopak poukázal na to, že si městský soud protiřečí, když současně označuje obviněného za profesionálního člena ochranky i za osobu konající pořadatelskou službu. Pojem pořadatele se totiž s pojmem profesionální ochranky zdaleka nepřekrývá, a tak se nepochybně mohou lišit i povinnosti a úkoly jejich členů, čímž se však odvolací soud vůbec nezabýval.
17. Argumentaci odvolacího soudu paušálním zobecněním vnitřních předpisů či pravidel firmy, v jejímž angažmá obviněný ochrannou službu prováděl, státní zástupce nepovažoval za korespondující s provedenými důkazy, když z rozhodnutí nevyplývá, o jaká konkrétní pravidla či vnitřní předpisy se mělo jednat, ani není zřejmé, z čeho své závěry odvolací soud čerpal, když žádné předpisy či pravidla neuvedl ve výroku rozsudku ani v jeho odůvodnění. I pokud by však z určitého vnitřního předpisu vyplývaly městským soudem zmíněné povinnosti „vést zákrok zdvořile, zdrženlivě, bez nedůvodného násilí“, takto obecně formulované povinnosti nemohly být označeny za „důležité“ ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak dopadají na obecnou prevenční povinnost podle §2900 obč. zákoníku, již nelze označit bez dalšího zjištění konkrétních porušení předpisů za „důležitou povinnost“ podle §148 tr. zákoníku (viz bod 24. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1372/2018), Z rozhodnutí městského soudu nicméně vyplývá, že právě v porušení obecné prevenční povinnosti spatřoval v posuzované věci „důležitou povinnost“, což nekoresponduje ani s citovaným rozhodnutím č. 11/1964 Sb. rozh. tr. Státní zástupce zdůraznil, že nelze tvrdit, že by užití síly, byť bezdůvodné, bylo pravidelně spojeno s těžkými následky, což podle něj činí právní názor městského soudu neudržitelným.
18. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, a to včetně rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §256l tr. ř. věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
19. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájkyni obviněného, která Nejvyššímu soudu do konání neveřejného zasedání své případné stanovisko nesdělila.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
20. Nejvyšší soud, když jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zjistil, že netrpí vadami, pro které by je mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, a proto podle §265i dost. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.
21. Podle obsahu dovolání zejména zjistil, že bylo podáno proti výroku o vině z důvodu nesprávného právního posouzení porušení důležité povinnosti ve smyslu zákonného znaku §148 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž lze dovolání opřít, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vzhledem k tomu, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912), obviněný uvedené podmínky respektoval. Podstatou dovolání obviněného byly námitky proti závěru o jeho vině, kterou odvolací soud neobjasnil z hlediska porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho postavení ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku. Takto vyjádřené výhrady s uvedeným důvodem korespondují, a to i se zřetelem na pravidlo, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
22. Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že pokud se obviněný v rámci podaného dovolání domáhal důkazních prostředků, které považoval za nutné provést, či poukazoval na obsah provedených důkazů, činil tak v souvislosti s vytýkanými nedostatky shledávanými v absenci podkladů pro závěr o naplnění znaku porušení důležité povinnosti jakožto zákonného znaku, a tedy ve vztahu k uvedené právní vadě korespondující s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V. K námitkám obviněného
23. Nejvyšší soud, jenž posuzoval důvodnost shora uvedené námitky obviněného, poukazuje na to, že přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, a že soud druhého stupně v tzv. právní větě výroku o vině z uvedených alternativních znaků spatřoval u obviněného naplněným „porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho postavení“.
24. Uvedenou právní kvalifikaci odvolací soud použil, ačkoli soud prvního stupně obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Soudu prvního stupně nepřisvědčil v závěru, že by poškozenému vznikla těžká újma na zdraví, a to s ohledem na výsledky doplněného dokazování, zejména závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Jiřího Hladíka a MUDr. Davida Vajtra, neboť tímto dokazováním vyšlo najevo, že poškozený vzhledem ke své fyzické kondici a povaze svého povolání byl schopen vykonávat obvyklé činnosti v době kratší než šest týdnů po utrpěném zranění, kdy záhy opouštěl domov, řídil vůz, cestoval i na delší vzdálenosti atd. Na základě těchto zjištění vztahujících se k otázce procesu léčby a rekonvalescenci poškozeného odvolací soud učinil závěr, že poškozený „byl výrazně omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne“, což je doba svědčící pro tzv. prostou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv pro závěr o naplnění těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, protože výsledky dokazování neprokázaly, že by byl poškozený delší dobu (tj. přesahující šest týdnů), omezen v obvyklém způsobu života (srov. stranu 10 jeho rozsudku). Jestliže odvolací soud v této souvislosti vyjádřil své názory ohledně větší vhodnosti použití §146 odst. 1 tr. zákoníku jako skutkové podstaty vymezující ublížení na zdraví v úmyslné formě, činil tak zjevně nad rámec možností, v nichž mohl vydat své rozhodnutí, neboť byl vázán zásadou zákazu reformationis in peius (§259 odst. 4 tr. ř.). Z tohoto důvodu proto, jak uvedl, byl „nucen“ pro svůj verdikt „akceptovat závěr napadeného rozsudku o nedbalostním jednání“.
25. Ve vztahu k užité kvalifikaci poté, co odvolací soud vyjasnil znak způsobené újmy a subjektivní stránky přečinu podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jímž obviněného uznal vinným, rozvedl, že neměl pochybnost o tom, že obviněný, „... hrubě porušil důležitou povinnost vyplývající z povolání či postavení profesionální bezpečnostní/pořadatelské služby, a to vést případný zásah či zákrok proti osobám rušícím pořádek, pokud možno zdvořile a zdrženlivě, přirozeně v závislosti na konkrétním chování osoby, proti které se zasahuje, tak aby se vyloučilo či zmírnilo nebezpečí poranění osob z řad návštěvníků sportovního utkání …“. K tomu odvolací soud dodal, že způsob a intenzita zákroku ze strany ostrahy stadionu se odvíjí od konkrétní situace a jejího kontextu, a konstatoval, že i když se poškozený choval k přítomným členům ostrahy stadionu verbálně neslušně a vyzývavě, zákrok ze strany obviněného nebyl zcela přiměřený. Dodal, že zákrok obviněného vůči poškozenému byl naprosto nečekaným a ze všech rozumných hledisek zcela neadekvátním útokem dané podoby a intenzity. Výslovně odvolací soud uvedl, že obviněný „… porušil povinnost člena profesionální ochranky zdržet se jednání, jímž by bez ospravedlnitelného důvodu způsobil zranění druhé osobě … a nelze pochybovat o tom, že z vnitřních předpisů či pravidel firmy, v jejímž angažmá ochrannou službu prováděl, vyplývá povinnost nedopouštět se, notabene bez předchozí výzvy a varování – navíc v přehledné situaci, kdy z chování přítomných nehrozil útok proti zdraví či majetku, bezdůvodného násilí vůči návštěvníkovi, který se sám násilí nedopouští. Obecná povinnost vyvarovat se bezdůvodného násilí, daná kromě jiného ustanoveními obč. zákoníku o právu na duševní a tělesnou integritu a o povinnosti preventivního předcházení újmám na zdraví (§91, §94 odst. 1, §2900 obč. zák. č. 89/2012 Sb.), přirozeně či z logiky věci ještě naléhavěji a důrazněji dopadá na subjekty v povolání či postavení profesionálních ochranných (bezpečnostních, pořádkových, pořadatelských) osob, u nichž z popisu práce i z přirozené povahy věci vyplývá povinnost újmám na životě, zdraví a majetku zabraňovat, nikoli je excesivním vybočením z výkonu své funkce působit…“ (srov. strany 10 až 11 rozsudku odvolacího soudu).
26. Nejvyšší soud se s těmito názory odvolacího soudu se zřetelem na požadavky týkající se „důležité povinnosti vyplývající z postavení obviněného“ neztotožnil, neboť uvedené závěry odvolací soud učinil výhradně na podkladě vlastních úvah, aniž by tvrzení o tom, že uvedené povinnosti, které obviněnému údajně měly vyplývat z obecně konstatované povinnosti předcházet škodám vyplývající z §2900 obč. zákoníku, jakkoli konkretizoval podle výsledků provedeného dokazování a podložil je nějakou konkrétní povinností obviněného.
27. Uvedené závěry a úvahy odvolacího soudu jsou nedostatečné nejen z hlediska učiněných právních závěrů, ale i proto, že pro ně odvolací soud neměl k dispozici dostatek skutkových zjištění v popisu skutkové věty, v níž chybí z výsledků provedeného dokazování vyvozené zjištění o tom, že ze strany obviněného byla porušena důležitá povinnost, která vyplývá z jeho postavení, jak odvolací soud shledal.
28. K tomuto zjištění je třeba poukázat na to, že aby mohl Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání přezkoumat, zda jsou v činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, naplněny všechny znaky skutkové podstaty v něm spatřovaného přečinu, je nezbytné, aby pro vyvozené právní závěry byly v popisu skutku uvedeny takové skutkové okolnosti, z nichž naplnění jednotlivých zákonných znaků aplikované skutkové podstaty vyplyne. Je vhodné zdůraznit, že jen správné skutkové zjištění může být dostatečným podkladem pro správné právní závěry, k čemuž Nejvyšší soud připomíná, že ve skutkové větě musí být výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty tak, aby samotný skutek mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000 (N 39/21 SbNU 347), ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), nebo ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04 (N 195/39 SbNU 73)]. Proto pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek vyjádřený v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
29. Posoudí-li se s ohledem na vymezení znaků skutkové podstaty přečinu podle §148 odst. 1 tr. zákoníku skutková zjištění, jak jsou ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu uvedena, je zřejmé, že v nich chybí jakýkoliv skutkový podklad pro závěr o tom, že obviněným byla porušena důležitá povinnost vyplývající z jeho postavení či zaměstnání. Žádné takové zjištění totiž z popisu skutku činěného na základě výsledků provedeného dokazování nevyplývá. V tom je třeba spatřovat základní vadu, protože platí, že když skutková věta výroku o vině neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je takové rozhodnutí vadné [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04 (N 195/39 SbNU 73)].
30. Protože přezkoumávané rozhodnutí v popisu skutku neobsahuje u právní kvalifikace podle §148 odst. 1 tr. zákoníku skutkové podklady pro závěr o tom, jakou důležitou povinnost obviněný porušil, jde o nepřezkoumatelný výrok, jenž musí být konstitutivní, esenciální a nepominutelnou součástí soudního rozhodnutí. Musí být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným. Tato zásada je rozhodující při posouzení otázky, zda skutek je či není trestným činem, a při jejím zodpovězení je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve učiní potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1997, sp. zn. 2 Tzn 56/97 (uveřejněný pod č. 20/1998 Sb. rozh. tr.)]. Závěr o tom, že jsou naplněny jednotlivé znaky zkoumaného trestného činu, musí vyplynout z provedeného dokazování a musí být též odrazem ústavního principu presumpce neviny garantovaného článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. článkem 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, včetně z něho plynoucí zásady in dubio pro reo , které jsou promítnuty do příslušných ustanovení trestního řádu (§2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř.). Vyžaduje se proto, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno, a tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 655/06 (N 89/45 SbNU 303)]. Soud při popisu skutku nepostupuje zcela podle ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., jestliže neuvede, v čem spočívá objektivní a subjektivní stránka trestného činu (skutková věta tedy neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění skutkové podstaty trestného činu), jímž byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 426/2006).
31. Neplnění uvedené povinnosti svědčí o tom, že odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti, protože ani jeho odůvodnění neobsahuje úvahy vedoucí k vlastnímu právnímu posouzení věci [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), či nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. Taková vada obecně zakládá porušení práva na soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 6 Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz vs. Španělsko, stížnost č. 30544/96, §26, v němž bylo vysloveno, že podle ustálené judikatury musí soudní rozhodnutí uvádět důvody, na nichž jsou založená, v dostatečné míře), a jde proto o porušení práva na spravedlivý proces, protože v jeho duchu je povinností obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat i s argumenty uplatněnými účastníky řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07 (N 71/49 SbNU 61)].
32. Nejvyšší soud z uvedených důvodů zdůrazňuje, že nejenom v popisu skutku, ale i v odůvodnění napadeného rozsudku zcela absentuje vymezení konkrétních povinností i jejich právních důvodů svědčících o tom, jaké důležité povinnosti obviněný porušil. V daném případě totiž nepostačovalo, jak dovozoval odvolací soud, že touto důležitou povinností byla obecná prevenční povinnost zakotvená v §91, §94 odst. 1, §2900 obč. zákoníku, protože uvedená úvaha odvolacího soudu postrádá zejména logickou návaznost na povahu a význam porušení důležité povinnosti plynoucí z postavení obviněného, protože u ní se předpokládá „jiná povinnost“, která plyne z konkrétního postavení obviněného. Obecná prevenční povinnost vyplývá z §2900 obč. zákoníku (dříve §415 obč. zák.), podle něhož každý je povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Je tedy (primárně) určeno k ochraně zdraví a života lidí. Tato obecná odpovědnost za vzniklou škodu vychází z nedodržení občanskoprávní prevence, jehož aplikace přichází v úvahu tehdy, jestliže neexistuje konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje, což logicky vyplývá z toho, že povinnost vyslovená tímto ustanovením je pro každého z účastníků občanskoprávních vztahů závaznou právní povinností určitým způsobem se chovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001). Toto vymezení však v přezkoumávané věci pro důležitou povinnost, kterou obviněný podle odvolacího soudu porušil, nepostačuje, protože nesplňuje kritéria stanovená pro naplnění tohoto znaku ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku.
33. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že pokud byla shledána spočívající vada v nedostatečném popisu skutku a chybějícím zjištění závěru o naplnění znaku „důležité povinnosti“, odvolací soud tento nedostatek nevysvětlil ani v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, z něhož jsou naopak patrná protichůdná konstatování o tom, v jaké pozici, funkci, pracovním zařazení, zejména však „postavení“ obviněný na místě činu působil, tzn., jaké měl povinnosti, a zda se jednalo o povinnosti důležité, což je rozhodné z hlediska zvažovaného znaku podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí je naopak zřejmé, že odvolací soud si pro svůj právní závěr nezajistil žádné důkazy, ale toliko v rámci svých úvah bez potřebného podkladu ve výsledcích provedeného dokazování předpokládal různé alternativy postavení obviněného. Pokud své úvahy odvolací soud nepodložil potřebnými důkazy, není možné učinit závěr o tom, že jde o porušení „důležité povinnosti“, která je znakem základní skutkové podstaty přečinu podle §148 odst. 1 tr. zákoníku.
34. Za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona podle §148 odst. 1 tr. zákoníku nelze mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidské zdraví, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k těžké újmě na zdraví [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63 (uveřejněné pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.)]. Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1966, sp. zn. 9 Tz 11/66 (uveřejněné pod č. 31/1966 Sb. rozh. tr.), ze dne 24. 1. 1963, sp. zn. 8 Tz 30/62 (uveřejněné pod č. 39/1963 Sb. rozh. tr.]. Je přitom třeba zmínit i to, že v porušení každé obecné povinnosti nelze spatřovat „porušení důležité povinnosti, která pro obviněného vyplývá z jeho postavení“ ve smyslu citovaného ustanovení [srov. přiměřeně rozhodnutí Vojenského obvodového soudu ze dne 14. 2. 1962, sp. zn. 3 T 71/62 (uveřejněné pod č. 5/1962 Sb. rozh. tr.)].
VI. Závěr Nejvyššího soudu
35. Se zřetelem na takto vymezená pravidla je podle skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině i v obsahu přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu zřejmé, že odvolací soud si především prvotně pro své závěry o vině obviněného přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku neopatřil dostatek skutkových podkladů, aby mohl bez důvodných pochybností zjistit a ve skutkových zjištěních vyjádřit všechny skutečnosti natolik výstižně, aby se mohla stát podkladem pro závěr o naplnění všech znaků objektivní stránky přečinu, jímž obviněného uznal vinným. Tím neobjasnil v potřebné míře závěr o naplnění znaku důležité povinnosti, kterou měl obviněný porušit, protože za ni nelze považovat porušení jen obecné prevenční povinnosti ve smyslu §2900 obč. zákoníku, jak dovozoval odvolací soud, neboť tato obecná povinnost uvedený znak nenaplňuje. Tím založil vážné pochybnosti o správnosti právního posouzení, které nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování ani v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí.
36. Z těchto důvodů nemohlo napadené rozhodnutí obstát, a proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 5 To 434/2018, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil též další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
37. V dalším řízení bude povinností soudu druhého stupně, jemuž se věc k dalšímu rozhodnutí vrací, aby napravil uvedené a vytknuté nedostatky, což se neobejde bez toho, aby doplnil dokazování o podklady k postavení obviněného v době činu, v němž vykonával své povinnosti na stadionu. Vycházet bude třeba z pracovněprávního vztahu a z povinností, které mu z jeho postavení vyplývaly. Tyto povinnosti bude nutné podrobit posouzení z hlediska jejich povahy a s ohledem na ostatní zjištěné okolnosti, za nichž byl čin spáchán. Teprve na základě toho dokazování bude na odvolacím soudu, aby posoudil, zda šlo o důležité povinnosti ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku, jak usuzoval. Nelze přitom vyloučit i provedení některých dalších důkazů, jejichž potřeba se během dokazování projeví, např. výslech zástupce zaměstnavatele, resp. nadřízeného obviněného apod.
38. Podle výsledků provedeného dokazování bude namístě se zabývat též tím, zda obviněný naplnil znak „postavení obviněného“, případně jiný z alternativně uvedených znaků téže skutkové podstaty, a podle všech výsledků provedeného dokazování posoudit, zda jde o přečin podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, případně o jiný trestný čin, který by však bylo nutné zvažovat se zřetelem na zásadu zákazu reformationis in peius zakotvenou v §259 odst. 4 tr. ř., či přestupek.
39. Pro úplnost lze dodat, že nebylo možné se z podnětu dovolání opřeného o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zabývat výhradou obviněného vůči tomu, že státní zástupce ani soud nepřistoupil k alternativnímu řešení věci cestou některého z odklonů v trestním řízení podle §307 a §309 tr. ř., neboť se jedná o postup fakultativní, jak plyne ze slova „může“ ve větě první prvního odstavce každého z citovaných ustanovení, a to při splnění zákonem striktně vymezených podmínek. Nejvyšší soud v tomto stadiu trestního řízení o dovolání může jen obecně konstatovat, že na rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle §307 tr. ř. a o schválení narovnání podle §309 tr. ř. tedy není právní nárok, neboť záleží zcela na posouzení všech rozhodných okolností a osoby pachatele ze strany státního zástupce v přípravném řízení nebo následně soudem. S přihlédnutím k těmto kritériím proto bude zapotřebí, aby soud, jemuž se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí, zvažoval všechny aspekty spáchané trestné činnosti, a to i se zřetelem na možnost řešit věc jiným způsobem nežli prostředky trestního práva, a své úvahy a závěry, k nimž v tomto směru dospěje, náležitě vysvětlil s ohledem na zásady vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem (§13 odst. 1 tr. zákoníku), a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Toto kritérium je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.)].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu