ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.121.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 121/2020-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020 o dovolání obviněného O. B., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 9 To 285/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 105/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného O. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 26 T 105/2019, byl obviněný O. B. uznán vinným jednak přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, a dále přečinem ohrožování výchovy dítěte dle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Kladně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 21. 12. 2018 ve večerních hodinách v Libušíně, okr. Kladno, v bytě ve XY ulici v domě č. XY poskytl nezletilé AAAAA (pseudonym), nar. XY, k pití energetický nápoj, do kterého nalil vodku, v níž měl rozpuštěný pervitin, který obsahoval psychotropní látku metamfetamin, uvedenou v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění zákonem č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, nezletilé se po odchodu domů udělalo nevolno a musela být převezena sanitou záchranné služby do Oblastní nemocnice Kladno, kde bylo zjištěno, že má výrazné zdravotní problémy související s intoxikací pervitinem, pro které bylo třeba ji opakovaně hospitalizovat.
2. Za to byl obviněný O. B. okresním soudem podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Citovaný rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 26 T 105/2019, obviněný napadl odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 9 To 285/2019, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný O. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to do všech výroků obou napadených rozhodnutí. V tomto dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí dle jeho mínění spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v důsledku existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými nižšími soudy, neboť na základě provedených důkazů dle jeho tvrzení nemohly soudy dospět k závěru, že dovolatel podal nezletilé poškozené omamnou látku úmyslně, a to ani v úmyslu nepřímém. Nalézací soud chybně vycházel především z výpovědi nezletilé poškozené AAAAA, jejíž nedůvěryhodnost dokládají dle dovolatele zprávy sociálního odboru Magistrátu města XY, Středního odborného učiliště, a dalších výchovných institucí, dle kterých má tato nezletilá ve zvyku ve větší než běžné míře lhát, a v souvislosti s její osobou jsou evidovány výchovné potíže. Nezletilá poškozená taktéž zamlčela, že ji svědkyně N. doprovázela z návštěvy od dovolatele domů, a v této době u ní žádné zdravotní potíže nenastaly. V důsledku těchto skutečností se měl soud podrobněji zabývat její důvěryhodností a pravdivostí všech podstatných skutečností, které nezletilá poškozená sdělila orgánům činným v trestním řízení. Chybně byla také nalézacím soudem hodnocena elektronická komunikace mezi dovolatelem a nezletilou poškozenou, z níž nikterak nevyplývá úmysl dovolatele ve vztahu k jednání, jímž byl uznán vinným, tedy že by od počátku věděl, že nezletilé poškozené podal omamnou látku. Nalézací soud při posuzování dané věci zjevně účelově hodnotil provedené důkazy v jeho neprospěch, a naopak důkazy svědčící v jeho prospěch byly při hodnocení záměrně opomenuty.
6. Nalézací soud taktéž pochybil, když na základě zjištěného skutkového stavu usoudil, že dovolatel svým jednáním umožnil nezletilé poškozené vést zahálčivý nebo nemravný život, čímž naplnil skutkovou podstatu přečinu podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jediný vzniklý incident totiž dle dovolatele nemohl naplnit znaky tohoto přečinu, ať již pro nedostatečnou intenzitu, nebo proto, že se jednalo o izolované jednání, a tudíž chybí znak delšího působení na nezletilou poškozenou.
7. Závěrem pak dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Kladně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný současně navrhl, aby mu byl až do skončení dovolacího řízení podle §265h odst. 3 tr. zákoníku odložen výkon uloženého trestu odnětí svobody (byť v důsledku zjevného administrativního pochybení odkazuje na ustanovení §263h odst. 3 tr. zákoníku).
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se i přes řádně zaslané dovolání obviněného k jeho obsahu ve stanovené lhůtě nikterak věcně nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovení trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
10. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
IV.
Důvodnost dovolání
11. S ohledem na obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřehodnocuje skutkové závěry, jež byly učiněny soudy v napadeném rozhodnutí. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04, nebo ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04), která zdůrazňuje, že v případech tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry řízení o dovolání nemůže pominout právo obviněného na spravedlivý proces, aplikační praxe dovolacího soudu posuzuje důvodnost tohoto dovolacího důvodu též z těchto aspektů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007). Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání.
12. Případy na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je dle dovolacích námitek napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno (mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019) dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
13. Po prostudování dovolání a připojeného spisového materiálu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněným uplatněné dovolací námitky odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen částečně. Obviněný totiž větší částí svých námitek usiloval o zpochybnění skutkového závěru stran úmyslného poskytnutí drogy pervitin nezletilé poškozené AAAAA, když se hájil tím, že jeho přímý ani nepřímý úmysl nevyplývá z provedených důkazů, rozporováním svědectví nezletilé poškozené, kterou je dle obviněného třeba považovat za nedůvěryhodnou, jelikož je tato osobou s výchovnými problémy, a dále účelovostí hodnocení provedeného nalézacím soudem, který se jej snaží vykreslit v nejhorším možném obraze. Obviněný dále poukazuje na domnělá pochybení soudu prvního stupně učiněná při hodnocení důkazu spočívajícího v elektronické komunikaci obviněného s nezletilou poškozenou. Z výše uvedeného plyne, že obviněný své námitky založil na odmítnutí klíčových skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, které vedly k závěru o jeho vině. Takovéto námitky skutkové povahy jsou však v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem zcela irelevantní. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu).
14. Oba nižší soudy především přesvědčivě a logicky odůvodnily, proč v žádném případě nemohly uvěřit verzi obviněného B. o zcela náhodném podání drogy rozpuštěné v alkoholu osobě poškozené. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je přitom zcela zřejmé nejen to, z jakých důvodů má zjištěný skutkový stav za prokázaný, nýbrž i to, proč nepovažoval skutečnosti uvedené v listinných důkazech v podobě zpráv o nezletilé poškozené z výchovných institucí ve vztahu k předmětnému skutku za situace, kdy konzistentní výpověď nezletilé poškozené logickým a přesvědčivým způsobem zapadá do skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů, za jakkoli relevantní. S námitkou nezohlednění skutečností vyplývajících z těchto listinných důkazů, kterou obviněný uplatnil již v rámci podaného odvolání, se následně řádným způsobem vypořádal i soud druhého stupně, kterak je patrné z odůvodnění jeho usnesení (strana 3), jímž odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Po přezkoumání spisového materiálu tedy Nejvyšší soud ve shodě s Krajským soudem v Praze konstatuje, že nalézací soud v dané věci realizoval dokazování způsobem zcela odpovídajícím požadavkům §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, neboť jej provedl v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, načež jednotlivé důkazy řádně vyhodnotil. Své úvahy a zjištěné závěry rovněž dostatečným způsobem, tedy srozumitelně a logicky správně, rozvedl, přičemž řádně vymezil ty důkazy, které obviněného z předmětného jednání usvědčují a na jejichž základě tak má jeho obhajobu za vyvrácenou, na což v rámci svých úvah navázal i soud odvolací.
15. Za daného stavu je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, a dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. K tomu lze jen doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak oprávněn Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci, v níž byl poměrně jednoduchý skutkový stav zjištěn na základě vícero důkazů, a to včetně částečného doznání obviněného, zcela zjevně nejedná.
16. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu Nejvyšší soud vyhodnotil jako relevantní pouze tu námitku, jíž obviněný zpochybnil naplnění skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to s poukazem na skutečnost, že v důsledku toliko jednorázového, izolovaného jednání nedostatečné intenzity nebyl naplněn znak dané skutkové podstaty spočívající v umožnění dítěti vést zahálčivý nebo nemravný život.
17. Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že mu umožní vést zahálčivý nebo nemravný život.
18. Za účelem prověření námitky obviněného směřované vůči užité právní kvalifikaci podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku Nejvyšší soud přezkumem příslušného spisového materiálu ověřil, že z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že obviněný O. B. dne 21. 12. 2018 poskytl nezletilé AAAAA energetický nápoj, do kterého nalil vodku, v níž měl rozpuštěnou drogu pervitin, načež v důsledku tohoto jednání obviněného vznikly u nezletilé poškozené výrazné zdravotní problémy související s intoxikací pervitinem, pro které ji bylo třeba opakovaně hospitalizovat. Tuto skutečnost soud prvního stupně vyhodnotil jakožto jednoznačně prokázanou na základě výpovědi nezletilé poškozené a všech provedených důkazů, přičemž ji připustil i sám obviněný. S ohledem na skutečnost, že obviněný v rámci svých dovolacích námitek ve vztahu k předmětnému skutku opakovaně rozporuje svůj úmysl, je nad rámec závěru o irelevantnosti tohoto argumentu (s ohledem na jeho skutkovou povahu) třeba konstatovat, že tato námitka nemá pro otázku právní kvalifikace žádného vlivu, jelikož s ohledem na užitou právní kvalifikaci je rozhodné pouze to, že obviněný svůj čin spáchal úmyslně či z nedbalosti vůči dítěti, kterým je podle §126 tr. zákoníku každá osoba mladší 18-ti let, nestanoví-li trestní zákoník jinak.
19. Rovněž při posuzování zákonného znaku spočívajícího v ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte ve smyslu 201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku postupoval soud prvního stupně zcela v souladu se zákonem, jak ostatně shledal také odvolací soud v bodě 18. svého rozhodnutí, když ve vztahu k úmyslnému zastřenému podání pervitinu obviněným nezletilé poškozené konstatoval, že naplněním znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu se rozumí zejména stav, kdy „v důsledku pachatelova působení vzniklo reálně nebezpečí, že dítě zpravidla po delší dobu (R 25/1980), ale v případě závažného a nebo intenzivního ohrožení i při ojedinělém jednání propadne alkoholu nebo drogám, přičemž nemusí jít jen o omamné látky a psychotropní látky, ale i o jiné látky, pokud návyk na jejich požívání vede k hlubším poruchám lidské psychiky a osobnosti, takže i propadnutí tomuto druhu toxikomanie lze považovat za ohrožení vývoje dítěte (R 11/1984), případně může jít o osvojení si jiných škodlivých návyků, které vážně ohrožují tělesné nebo duševní zdraví dítěte anebo jeho další vývoj (např. zneužívání léků). Přitom se nutně nevyžaduje, aby oběť trestného činu, např. již před takovým jednáním pachatele, obdobný život vedla, poněvadž jednání pachatele v něm tyto negativní návyky utvrzuje a posiluje.“ Tím, že obviněný podal nezletilé poškozené nápoj s drogou záměrně, porušil společenský zájem na ochraně spořádaného vývoje nezletilých osob. V daném případě jde přitom o ohrožovací delikt, u něhož škodlivý následek spočívá již v samotném ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje, pročež fakticky vůbec nemusí dojít k tomu, že u dítěte takový následek skutečně nastane. Podstatné je však to, že takový následek musí fakticky hrozit, což je závěr, který nalézací soud v přezkoumávaném rozhodnutí také učinil a srozumitelně odůvodnil, ačkoli se v průběhu dokazování mohl blíže zaměřit na zjištění, v důsledku kterých tento závěr učinil a tato zjištění důkladněji promítnout do skutkové věty.
20. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu především vyplývá, že tento dovodil naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku z okolností, za nichž obviněný nezletilé poškozené z vlastní iniciativy zastřeným způsobem podal nebezpečnou kombinaci návykové látky a alkoholu. Obviněný si jakožto osoba závislá na omamných látkách a užívající pervitin musel být návykovosti podané drogy plně vědom, nicméně i přes tuto skutečnost své jednání bagatelizoval a následně se svůj trestný čin pokoušel nátlakem na nezletilou poškozenou zastřít. Naplnění znaku spočívajícího v intenzitě jednání a jeho možného vlivu na dítě tak bylo nalézacím soudem důsledně zkoumáno zejména po kvalitativní stránce, načež okresní soud v rámci svých závěrů konstatoval, že v daném případě došlo k ohrožení v takové intenzitě, jež kompenzuje absenci kvantitativní stránky spočívající v déletrvajícím opakovaném jednání obviněného. V důsledku úmyslného nezákonného jednání obviněného přitom došlo nejen k výrazným zdravotním problémům nezletilé poškozené, ale v důsledku závadného vlivu, který na ni měl obviněný jako osoba, ke které měla nezletilá poškozená blízký citový vztah a která na ni reálně působila z postavení autority v proklamované pozici biologického otce (a to navzdory neexistenci odpovídajícího právního vztahu), též k ohrožení její výchovy. K tomuto Nejvyšší soud doplňuje, že jelikož obviněný v roli rodiče pouze fakticky působil, aniž by měl k nezletilé poškozené rodičovskou zodpovědnost ve smyslu relevantního právního vztahu, nemohl se dopustit porušení svých povinností z ní vyplývajících, v důsledku kterých by bylo možné jeho jednání kvalifikovat jako ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d). V hodnocení jednání obviněného nalézacím soudem, s nímž se zcela ztotožnil i soud odvolací, tedy neshledává Nejvyšší soud žádného pochybení.
V.
Závěr
21. S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný O. B. veškeré své námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž oba soudy nižších stupňů se s těmito námitkami pečlivě zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi podrobně vypořádaly. Pouhá nespokojenost obviněného s důkazní situací a s jejím vyhodnocením v jeho neprospěch však není a nemůže být relevantním důvodem pro korekci rozhodnutí soudů nižších stupňů, obzvlášť ne za situace, kdy je mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé dána nezpochybnitelná logická návaznost a soudy postupovaly v souladu s požadavky §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu.
22. V souvislosti s tím považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat mimo jiné na názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno pouze právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud však v daném případě neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, který v nyní projednávané věci rozhodně nebyl porušen. (K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
23. Z důvodů, které byly podrobně rozvedeny v předchozích částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněného O. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
24. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě dovolání obviněného a obsahu příslušného spisového materiálu v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů ani v jim předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, zejména práva obviněného na spravedlivý proces, nebyly shledány ani zákonné podmínky §265h odst. 3 tr. řádu pro případný odklad či přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním obviněného napadeno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není , s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík